Za tajemstvím pánů pouště: Kočovný život Tuaregů je plný dřiny i smíchu | Reflex.cz
nahoru

Za tajemstvím pánů pouště: Kočovný život Tuaregů je plný dřiny i smíchu

Romana Kratochvílová31. května 2019 • 06:50
Za tajemstvím pánů pouště: Kočovný život Tuaregů je plný dřiny i smíchu
foto: Profimedia.cz

Jsou Tuaregové stále ti tajemní a obávaní „rytíři pouště“, nebo z nich dnes zbyly jen stíny bezradně se ploužící vyprahlou pustinou? Jak vypadá jejich dnešní život a nakolik do něj zasahuje moderní civilizace?

Pro odpověď na tyto otázky jsem se vydala do kraje Adrar des Ifôghas, který leží v jižní části Sahary, v severovýchodním cípu Mali při hranici s Alžírskem. Je to kraj téměř zapomenutý v čase i prostoru, kde většina Tuaregů žije dodnes tradičním kočovným životem, v izolaci od ostatního světa. Bez elektřiny a tekoucí vody, bez televize a internetu. Nemají školy ani silnice, jen písek, skály, vítr a hvězdy. I když…

První setkání s Tuaregy

Východiskem pro návštěvu Adrar des Ifôghas je starobylé město Gao, dostupné po silnici a po řece Niger, v zimě také letecky. Kdysi to bylo slavné centrum mocné Songhajské říše, o čemž svědčí hrobka Askiů čili hliněná mešita z 15. století. Dnes je křižovatkou různých etnik, mezi nimiž převažují černí Songhajové a Fulbové a „bílí“ Tuaregové.

Od tmavších spoluobčanů, kteří svou živou spontánností dodávají městu ten pravý africký kolorit, se Tuaregové už na první pohled výrazně liší. Vysocí, štíhlí muži ve splývavém plášti zvaném „bubu“ a s dlouhým šálem omotaným kolem hlavy kráčejí důstojně ulicí a mírně přezíravým pohledem shlížejí na své okolí. Působí elegantně, vznešeně a nepřístupně. I při prvním setkání projevují zdrženlivost, až nedůvěřivost, pocházející z dob, kdy zuby nehty bránili své dominantní postavení na Sahaře a každý cizinec pro ně představoval potenciální nebezpečí. Gaye, můj průvodce, se zpočátku choval vlídně, seriózně a ostražitě. Po pár dnech se z něj vyklubal milý společník s rošťáckým úsměvem. Jako pomocníka a kuchaře s sebou vzal mladíka jménem Aghali, který se dobrosrdečně uculoval od rána do večera.

Duchové pouště

Když opouštíte Gao směrem na sever, zanecháváte „civilizaci“ daleko za sebou. Silnice hned u výjezdu z města končí a pokračuje se vyježděnou cestou pískem nebo jen prostředkem rozlehlé pláně mezi řídce rozsetými stromy. Po několika hodinách jízdy monotónní rovinou krajina mění ráz. Objevují se mělká údolí s dunami, hromady černošedého kamení, až se v dálce začínají rýsovat tmavé skalnaté hřebeny pohoří Adrar des Ifôghas, které vytvářejí působivý kontrast k oranžovým písečným polštářům. Tuaregové jsou muslimové a vyznávají velmi umírněnou formu islámu. Život v poušti vyžaduje soustředění především na přežití a lidskou soudržnost, a tak si přizpůsobili islám svým potřebám, dodržují pouze některá pravidla a kombinují je s prvky přírodního náboženství. Jsou převážně monogamní, žena si nezahaluje tvář, má ve společnosti významné postavení. Společnost bývá matrilineární, kmenová příslušnost a postavení jedince se odvozuje od matky. Tradiční kastovní uspořádání společnosti Tuaregů na „urozené“ kmeny (válečníci a obchodníci) a „podřízené“ kmeny (pastevci) s přidruženou vrstvou kovářů, marabutů (svatí muži) a otroků už dnes neplatí a jeho zbytky z vědomí lidí pomalu mizí. Ve všech státech, kde žijí, je zaveden společenský systém založený na demokratických principech a Tuaregové se s ním, spolu s dalšími etniky, postupně sžívají.

Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny
František Štaud 27. října 2017 • 13:03

Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny

Tradiční forma obživy, chovatelství velbloudů a dobytka spolu s obchodem, stále přetrvává, zejména v pouštních oblastech, a s ní i související kočovný způsob života. Na území jižněji položeného Sahelu se Tuaregové stále více usazují ve vesnicích a městech a věnují se částečně i zemědělství. Vzdělanost je stále na velmi nízké úrovni, jak kvůli obtížnému skloubení kočovného života a pravidelné školní docházky, tak v důsledku minimálního vybavení základní infrastrukturou včetně silnic, škol, zdravotní péče atd. Území obývané Tuaregy patří většinou k nejzaostalejším krajům v zemích, které jsou samy o sobě velmi chudé (Mali, Niger). Také zadržují spodní vody, které tu a tam vyvěrají na povrch v podobě skalních jezírek a potůčků. Studny tu není třeba hloubit příliš hluboko a aspoň skromnější rostlinstvo většinu roku přežívá. Když pak v létě přijde doba dešťů, poušť se rázem přemění v zelenou džungli, stáda se spokojeně pasou a Tuarežčata dovádějí v loužích.

Právě to se děje zrovna teď – je srpen a poušť plná vody. Občas se brodíme v rozmáčeném písku a odpoledne nás zastihne pořádná bouře. Obzor náhle ztmavne, písek zbělá, zvedne se vítr a za chvilku je kolem černočerná tma. Zastavíme a čekáme. Kdyby v neprodyšně uzavřeném autě nebylo vedro k zalknutí, připadala bych si jako uprostřed noční sněhové vánice. Místo sněhu na nás však útočí ze všech stran písek, který postupně vystřídá déšť. Když konečně běsnění ustává, úplně uvaření vylézáme z auta, i když stále ještě drobně prší. Aghali rozkládá na mokrém písku deky a rozdělává oheň. Večeříme, popíjíme čaj a brzy uléháme. Mezitím přestalo pršet a mraky zmizely v dáli. Usínám s ohňostrojem hvězd nad hlavou.

Ráno je poušť zahalená v mlžném oparu a zjizvená hlubokými stopami našich pneumatik. Pokračujeme v cestě a pomalu se přibližujeme k horským hřebenům. Objevují se kozy a ovce, později i velbloudi, což znamená, že se nedaleko, kdesi v houští či mezi kameny, krčí několik nízkých tuarežských stanů. I když má člověk pocit, že projíždí pustou krajinou, náhle zjišťuje, že je v poušti nečekaně živo. Tu se zpoza keře vynoří pár koziček s pastevcem, za stromem se kolébá stádo velbloudů, míjíme studnu obklopenou žíznivými zvířaty a halasnými kočovníky, zdravíme projíždějící auto s dvaceti zahalenými mladíky na korbě. Zastavili jsme u černých kopců a vydali se pěšky do skal. Doslova jsme se prodírali skupinkami ovcí a koz, až se nám naskytl úžasný pohled na celou kaskádu hlubokých jezírek sevřených mezi černými skalami.

Voda je ledová, Aghali však neodolal a diskrétně zmizel za kameny. Když se opět ukázal, setřásal vodu z vlasů, drkotal zuby a spokojeně se usmíval. Z vrcholku kaskády bylo vidět, jak se za masou černých skal rozprostírají do všech stran další širé pláně, jejichž okraje jsou zvlněny vzdálenými hřebeny hor. Dole kráčí dvojice elegantních bílých velbloudů, kteří se důstojně a s hlavou vysoko zdviženou nesou na dlouhých nohou. Kousek od nich procházejí vláčným krokem moji dva společníci, vzpřímení, vysocí a štíhlí, v dlouhém bubu vlajícím ve větru a se spokojeným výrazem ve tváři. Podobnost do očí bijící, vypadá to, že se Tuaregové se svými velbloudy během staletí dokonale sžili.

Putování od Samburů k Turkanům: S motýlky přes žhavé Nyiru
František Štaud 30. října 2017 • 14:08

Putování od Samburů k Turkanům: S motýlky přes žhavé Nyiru

Závan dávných časů na nás dýchne u členité skály, tyčící se majestátně uprostřed planiny a pokryté desítkami prehistorických nápisů a kreseb. Nápisy jsou ve starém berberském písmu, zvaném tifinar, který Tuaregové jako jediný z berberských kmenů používají nepřetržitě až dodnes. Tyto prehistorické vzkazy staré 6000 let, roztroušené takřka po celé Sahaře, svědčí o přítomnosti Berberů už v nejstarších dobách, jejich obsah ale stále zůstává tajemstvím. Dodnes se nepodařilo nápisy rozluštit, protože jsou psány neznámým jazykem, zřejmě prastarou variantou berberštiny. Kresby znázorňují lovce a bojovníky, ale také žirafy, slony, krávy a další zvířata, která tu žila v dobách, kdy Sahara byla ještě zelená.

Pokračujeme v cestě a zdoláváme hradby kamenitých hřebenů. Je až neuvěřitelné, že se přes ty obrovské hromady ostrých kamenů dá autem projet. Za každým vrcholkem se otevírá další a další nekonečný prostor. Tu a tam se krčí ostnatý keřík nebo podivně zkroucený pahýl stromu, jinde jsou poházeny velké popraskané balvany. Často je to jen holá rovina pokrytá pískem s oranžovým nádechem a končící kdesi v dáli v lehce nažloutlém oparu, tam, kde se nebe stýká se zemí. Vypadá to, že za obzorem země končí a dál už je jen prázdno, nic. Pohled na vzdálené kraje vyvolává v člověku pocit neomezené svobody a současně podivné mrazení v zádech z prostoru, který člověk sice vidí, ale neví, co se v něm skrývá. Není divu, že je poušť ve vědomí Tuaregů plná zlých duchů. Čím je prostor vzdálenější, tím jsou duchové početnější a zákeřnější. Jediné bezpečí představuje domov, tedy stan.

Kočovný život

Stan je centrum rodinného života, bezpečné útočiště před okolním světem. Tam se duchové neodváží, tam vládne žena. Stan je její, ona ho přinesla do manželství a zůstává jeho majitelkou. Muž je pouhým hostem, nic mu tady nepatří. Ona je paní domu, a pokud dospěje k přesvědčení, že ji to už s ním nebaví, jednoduše stan sbalí a vrátí se „k mamince“. Muž nemůže nic dělat a zůstává sám uprostřed světa plného nebezpečí, bez střechy nad hlavou, a navíc s pošramoceným společenským postavením. Rozvody jsou běžné a většinou z popudu ženy. Je tedy pochopitelné, že se Tuaregové chovají k ženám s náležitou úctou.

Tuarežský stan je velmi skromné, ale důmyslné obydlí. Je zařízen tak, aby zajistil vše nutné a zároveň se dal snadno přestěhovat. Je velmi nízký a dost široký, aby poskytoval co nejvíce stínu. Klasickým materiálem je kozí kůže, která dokonale ochrání před deštěm i větrem. Po stranách se jeho konce přivazují ke kůlům podle potřeby: nízko u země, když je třeba stan zavřít, pouze z jedné strany na ochranu před prudkým větrem, anebo naopak vysoko, když je příliš horko a každý závan větříku přináší příjemné osvěžení.

Putování od Samburů k Turkanům: Turkanové, nevlídní obyvatelé pekla
František Štaud 3. listopadu 2017 • 14:49

Putování od Samburů k Turkanům: Turkanové, nevlídní obyvatelé pekla

Baye a jeho rodina žijí tradičním kočovným životem, který se od dob legendárních „pánů pouště“ příliš nezměnil. Poušť je jejich životem a nic jiného neznají. Jejich tábořiště tvoří dva stany postavené uprostřed kamenité planiny. V jednom bydlí stará Bayova maminka a ve druhém Baye s manželkou a šesti dětmi. Uvnitř stanu jsou po stranách navršené smotané přikrývky, pár kusů oblečení, nádobí a několik plechových krabic. Na tyčích konstrukce jsou zavěšené pytle s dalšími rodinnými poklady. Prostředek je prázdný, aby se podle potřeby zaplnil koberečky na sezení. Opodál, v závětří vysokého kamene, se nachází kuchyň čili ohniště s železným hrncem postaveným na třech kamenech a s velkou hromadou suchých větví. Rodina vlastní velké stádo, jediný majetek a zdroj obživy. Velbloudi a osli zůstávají i přes noc na nedaleké louce, ale kozy a ovce se přivádějí každý večer do tábořiště. Mohly by se totiž lehce stát kořistí šakalů nebo hyen. Obzvlášť hyena je noční můrou Tuaregů, protože v noci vychází ze svého úkrytu ve skalách a dokáže najednou zakousnout až padesát kusů dobytka. Tábořiště v noci bedlivě střeží minismečka tuarežských psů, známých pod názvem azawakh. Když se někdy psi rozštěkají, Baye vstává a s holí v ruce vyrazí do tmy obhlédnout, co se děje v okolí.

V létě se spí kvůli horku venku, velmi jednoduše, jeden vedle druhého na kobercích a dekách. Probouzíme se, když začíná teprve svítat. Naskýtá se mi fascinující podívaná, kdy se jedna polovina rozlehlé krajiny topí ve tmě a druhá se postupně zalévá vycházejícím sluncem. Kdosi už rozdělal oheň a voda v konvici začíná bublat. Popíjíme čaj a kozí mléko, vleže a dlouho. Příjemný chládek se musí vychutnat. Pak se Baye zvedne, kývne na Ibrahima a oba odcházejí ke zvířatům a odvádějí je na pastvu. Čtrnáctiletý Ibrahim, nejstarší syn, tráví celé dny se svým otcem a učí se řemeslu chovatele velbloudů. Doprovází otce i na cestách, aby se z něj stal pravý Tuareg, který poušť a všechny její nástrahy dokonale zná a dokáže se v ní orientovat i potmě. Ženy zůstávají v táboře a věnují se „domácnosti“ a dětem. Úklid není náročný, za chvilku je všechno srovnané uvnitř stanu do úhledných hromádek, v trošce vody se opláchne nádobí od večeře a potom se dámy věnují toaletě. Vzájemně si češou husté kadeřavé vlasy a splétají je do copů. Na umytí obličeje a rukou musí stačit malý hrneček, vodou se úzkostlivě šetří. Díky extrémně suchému podnebí v kombinaci s pískem a větrem je v poušti stejně všechno čisté. Písek každou nečistotu odrhne a vítr ji odnese.

Mezi ženami

Syetta, Bayova manželka, je statná a usměvavá žena středního věku, klidná, věcná a rozhodná. Žena se u Tuaregů těší velké úctě, ale na růžích ustláno nemá. Muži jsou často pryč, a je tedy na ní, aby si sama poradila, když bouře strhne ohradu pro zvířata, když se zatoulá ovce, onemocní dítě, vyschne studna či dojde dříví. Tuarežky nejsou žádné křehotinky, jsou to silné, rázné a sebevědomé ženy, které jen tak něco nevyvede z míry. Řídí celý tábor a kromě vaření se starají o děti, hlavně ty nejmenší. Starší děti se pod jejich vlídným dohledem starají o sebe navzájem. Mladší poslouchá staršího a zároveň je pod jeho ochranou. I úkoly mají pevně určeny: dívky chodí pro vodu a dříví, chlapci pasou menší zvířata a dojí je. Nic však není dogma, v případě potřeby se role můžou promíchat, a tak lze vidět děvče jako pasačku anebo otce rodiny, jak vaří večeři, aniž by se tvářil, že je to pod jeho úroveň.

Šestnáctiletá Raichatu je děvče na vdávání, kopie své matky jak ve vzhledu, tak v chování. Srovná své sourozence jedním pohledem a zastane jakoukoli práci. O něco mladší Raicha je ještě plachá dívenka, držící se sestry jako klíště. Dopoledne se obě vydávají k blízkému jezírku pro vodu a berou mě s sebou. Kráčíme přes rozlehlou zelenou louku plnou spokojeně se pasoucích zvířat všeho druhu. U jezírka je houf dětí, skáčou do vody, cákají a strkají se. Typické koupaliště plné dětského křiku a veselí. Opodál se pasoucí vebloudi občas natáhnou zvědavě dlouhý krk, shovívavě pokývají hlavou a pokračují nevzrušeně ve žvýkání. Přitahuji pozornost jakožto cizinka a Raicha se sestrou se tváří důležitě, že přivedly takovou atrakci. Nakonec naplní pomocí hrnečku dva gumové vaky vodou z jezírka a přivážou je pod břicho oslíkům, přičemž pečlivě podloží provaz polštářkem, aby se jim neodřel hřbet.

Malijští Dogoni: Tajemní hvězdáři Afriky s mystickými rituály
Lenka Klicperová 10. srpna 2018 • 12:45

Malijští Dogoni: Tajemní hvězdáři Afriky s mystickými rituály

Když jsme se vrátily do tábora, bylo už k poledni a vedro bylo nesnesitelné. Vděčně jsem vplula do stínu ve stanu a Raichatu přelévala vodu z gumového vaku do vaku z kozí kůže, zavěšeného na tyči. Připomíná svázanou kozu, kromě hlavy a kopýtek nic nechybí, ani srst, jíž voda lehce prosakuje, a vak je tak stále mokrý. Díky tomu zůstává voda i v největším horku chladná. Taková kozí lednička. Syetta mezitím připravovala na ohništi oběd. Jídelníček není příliš pestrý, střídá se rýže a těstoviny vařené ve vodě a oleji s troškou kozího masa, k obědu i večeři. Občas je místo těstovin tagella, chlebová placka z mouky smíchané s vodou, upečená v písku pod žhavými uhlíky a rozdrobená do šťávy z masa. Po obědě následuje siesta. V podstatě jde o to, přečkat to nejhorší vedro. Odpočinek ale netrvá dlouho, děvčata opět jdou pro vodu. Nevěřím, že to myslí vážně, vzduch se stále tetelí pod rozžhaveným sluncem. Sotva se ploužím, slečny jsou však plné energie a dobré nálady.

Po návratu nás poctí svou návštěvou jakási sestřenice s kamarádkou z nedalekého tábora. Hned se rozkládají koberečky a polštářky a rozproudí se živá konverzace plná smíchu. Práce se odkládá, radost ze setkání je veliká. Návštěvy jsou časté, protože to je příležitost, jak se dozvědět novinky a zpestřit si poměrně jednotvárný život.

Večer se vrátil Baye s Ibrahimem a začíná padat tma. To je doba na modlitbu, jedinou za celý den. Tuaregové jsou velmi umírnění muslimové. Pravidla islámu dodržují jen částečně a doplňují je starými zvyky. Jsou pověrčiví, věří amuletům a přírodním silám. Proti zlým duchům mají spoustu triků, jako je například dýka pod hlavičkou novorozence nebo nošení meče po dobu sedmi dnů při vstupu chlapce do dospělosti. Modlitba probíhá diskrétně a stranou. Někteří se jí věnují pečlivě a poctivě, jiní ji rychle odbudou. Syetta a Raichatu se uprostřed modlitby na sebe podívaly a zničehonic dostaly záchvat smíchu. Smích a žertování jsou u Tuaregů velmi oblíbenou činností. Sedmiletá Tabilal, jedno z nejmladších dětí, se smála čtyřiadvacet hodin denně. V životě jsem neviděla veselejší dítě. Uprostřed pusté roviny, bez jediné hračky, ať si hrála s klacíkem, nebo pomáhala při vaření, pořád byl slyšet její zvonivý smích. Když jí mladší bratr Ikas klacík sebral, zlostně ho okřikla, ale vzápětí se dala do smíchu. Ikas se nejdřív lekl a pak se rozesmál taky. A tak to šlo stále dokola. Ikas je druhé nejveselejší dítě, co znám.

Písečná bouře

Po modlitbě se rozloží koberce venku u stanu a čeká se na večeři. Baye připravuje čaj a diskutuje se, jako ostatně pořád. Mlčeti zlato tu neplatí, Tuaregové mluví bez ustání, asi tím zahánějí zlé duchy. Mezitím padla tma a jediným zdrojem světla je měsíc a plápolající ohýnek. Syetta nakonec přináší velkou mísu s jídlem, z níž jí celá rodina. Toto společné hodování z jedné mísy je velmi intimní, vnáší do vztahů zvláštní důvěrnost, která je vyhrazena jen rodině a nejbližším přátelům. Když přijde návštěva cizích lidí, muži a ženy jedí odděleně, prý aby nebyly ženy uváděny přítomností cizích mužů do rozpaků. No, nevím, neřekla bych, že zrovna ženy lze snadno uvést do rozpaků. Po jídle koluje hrnek s mlékem a čaj, hovory pomalu slábnou, jeden po druhém usíná.

Objevování Alžírska: Amazigh neboli Svobodní
Juraj Kaman 24. října 2017 • 11:08

Objevování Alžírska: Amazigh neboli Svobodní

V noci mě probudí křik. Kolem tma tmoucí, pobíhající lidé a větrná smršť. Raicha mě nasměruje do stanu, kde už všichni v horečném spěchu rozkládají přikrývky a přivazují konce stanu k tyčím těsně u země. Po chvilce je stan uzavřený a všichni sedíme namačkáni uvnitř. Zrovna včas, vítr venku sílí a temný hukot je stále silnější. Pak už není slyšet vlastního slova, písek bičuje napnuté plátno, které se zoufale nadouvá. V uzavřeném stanu je nesnesitelné vedro a dusno, ale všichni se tváří jakoby nic a vesele si povídají. Asi po hodině začíná konečně bouře slábnout a pomalu se vzdalovat. Jakmile to nejhorší pomine, je stan zase otevřený a koberce venku. Za zvuku vzdalující se bouře všichni opět usínají.

Ráno ani stopa po dramatické noci. Nebe vymetené a rodinka nerušeně pokračuje ve své obvyklé činnosti. Občas si kočovníci zpestřují večery hudebními dýchánky zvanými tendé. Dámy sedí kolem malého bubínku, což je ve skutečnosti obrácený dřevěný hmoždíř potažený kozí kůží, jedna z nich bubnuje a zpívá dlouhé monotónní písně, ostatní tleskají do rytmu. Když se koná společenská slavnost, přidávají se navíc i pánové, kteří kolem tleskajících žen pochodují na vystrojených velbloudech a předvádějí jejich krásu a eleganci. Podle tradice se takto snaží získat srdce mladých žen a dívek.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Nevěsta za dvacet krav a jeden kalašnikov. Vítejte mezi divokými Surmy na západě Etiopie
Lion House v Jihoafrické republice: Bydlení šelmám na dotek
Zuzana Šprinclová 13. května 2019 • 12:13

Lion House v Jihoafrické republice: Bydlení šelmám na dotek

Romana Kratochvílová




Diskuse ke článku

 

Články odjinud
Starší články Lidé a Země