Ostrov létajících lampionů a tetovaných domorodců. To je Tchaj-wan, skrytá perla Asie | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Ostrov létajících lampionů a tetovaných domorodců. To je Tchaj-wan, skrytá perla Asie

Michael Fokt24. června 2019 • 07:40
Ostrov létajících lampionů a tetovaných domorodců. To je Tchaj-wan, skrytá perla Asie
foto: Shutterstock

Tetování na posvátná těla, znovuzrození domorodých zvyků a vojenská taktika proměněná v kratochvíli. Tak vypadá tchajwanský dnešek, ve kterém se původním obyvatelům ostrova blýská na lepší časy.

Malou místností v ulici Rahoe v tchajpejské čtvrti Sung-šan se rozléhá tiché bzučení. Sedmnáctiletý Chuang Jü-čchen, usazený v polohovacím křesle, mužně trpí a se ztuhlou tváří sleduje, jak na jeho levém lýtku vyskakují drobné kapičky krve. Tetovací strojek klouže po kůži a mistr tatér Caj Chu-jüan se stoprocentně soustředí na své dílo. Právě vytváří na Jü-čchenově noze portrét jedné ze čtyř nejkrásnějších dívek dávných čínských dějin. Bolestivé dostaveníčko s kráskou přitom není ani první, ani poslední.

„Už jsem tu byl osmkrát a ještě nejmíň dvakrát se budu muset vrátit,“ svěřuje se Jü-čchen ve chvíli, kdy si tatér dává pauzu a otírá skoro hotový obraz papírovým kapesníčkem. „Celkem bude tetování trvat skoro třicet hodin a zaplatím za ně dva tisíce amerických dolarů.“ Rodiče mu pořízení obrazu pod kůží sice schválili, musí si na ně však vydělat sám. „Po večerech pracuji v malé restauraci za rohem,“ ukazuje mladík.

Příležitostí k přivýdělku je kolem víc než dost, protože se celá ulice Rahoe po setmění promění v jeden velký noční trh. Je libo vařené kuřecí pařátky, pečené býčí žlázy, nebo grilované mořské plže velké jako dětská pěst? Pak jste na správné adrese. Všude to syčí, kouří a bublá. Je přitom jedno, jestli člověk zakotví u pouličních stánků, nebo v některé z malých restaurací, jež se rozlézají i do bočních uliček. Za pár tchajwanských dolarů se tu každý snadno nacpe k prasknutí.

„V současné době zažívá tetování na Tchaj-wanu skutečný boom,“ pochvaluje si Caj Chu-jüan po klientově odchodu. „Můžete si vybrat západní, japonský, nebo dokonce domorodý styl,“ vypočítává. Takový trend je však záležitostí poslední doby. V čínské kultuře, která je na Tchaj-wanu tradičně silná, bylo tetování spojované s trestáním zločinců a poškozováním těla. To je podle konfuciánské nauky darem předků, jenž se nesmí hyzdit. A Japonci, kteří na Tchaj-wanu vládli v letech 1895 až 1945, místním domorodým kmenům tetování dokonce zakazovali úplně. „Bylo to ale hlavně proto, že podmínkou pro potetování bylo, aby mladík přinesl do vesnice hlavu zabitého nepřítele,“ vysvětluje Caj Chu-jüan.

Drsná cesta do nebes

Domorodé kmeny skupiny Atayal, jejichž muži kdysi bývali „lovci hlav“, sídlí vysoko v tchajwanských horách. Cesta do jejich domoviny z východního pobřeží ostrova snad ani nemůže začít stylověji. Silnice číslo osm, které nikdo neřekne jinak než „Central Cross-Island Highway“, se tu protahuje úzkými a desítky metrů hlubokými mramorovými soutěskami národního parku Taroko, jež do místních skal vyhloubila řeka Liwu.

Pro cestu, po které místy projede sotva jedno auto naráz, je však výraz „highway“ poněkud eufemistický. Ostatně na jaké jiné „dálnici“ světa platí po většinu její délky rychlostní omezení na třicet kilometrů za hodinu? Silnice se kroutí vzhůru po strmých útesech jako rozzlobený had a leckdy se po mnoha minutách stoupání octnete skoro přesně na místě, odkud jste vyjeli — jen o nějaké tři stovky metrů výše.

„Šoféři, kteří tudy jezdí pravidelně, si vzájemně volají, aby se upozornili na jakékoli další auto na cestě. Pokud by to náhodou byl náklaďák nebo autobus, mohlo by to v určitých úsecích zašpuntovat dopravu na celé hodiny,“ vysvětluje řidič naší dodávky. V tchajwanských horách navíc nejsou žádnou zvláštností zemětřesení nebo sesuvy půdy po silných tropických deštích. Vždycky se proto vyplatí zjistit si, jestli je silnice zrovna průjezdná.

Ačkoli někteří cestovatelé řadí tchajwanskou „osmičku“ mezi nejzrádnější silnice světa, téměř letecké výhledy dolů do údolí jsou prostě úchvatné. Teprve když ji člověk projede, pochopí, jak gigantickým dílem stavitelství ve skutečnosti je. A také to, že si více než dvě stovky vojenských veteránů, kteří při výstavbě silnice přišli o život, zaslouží důstojný památník. A skutečně ho mají. Svatyně Čchang-čchun stojí na začátku silnice v národním parku Taroko nad vodopádem, který nikdy nevysychá. Právě podle něj získala přezdívku „Svatyně věčného pramene“. Cesta k ní vede tunely vytesanými do rostlé skály, a kdo ji navštíví, možná bude mít při zdolávání silnice větší štěstí.

Kmeny povstávají

„Kdybych neměla na tváři tetování, nikdy bych se nemohla vdát. Taky muselo být vidět, že jsem členkou kmene Atayal,“ vzpomíná pro deník Los Angeles Times na společenské poměry původních obyvatel Tchaj-wanu před osmdesáti lety paní Kche Ťü-lan z oblasti Miaoli. „Bolelo to tak moc, že mi otekl celý obličej,“ dodává. Dnes je jí pětadevadesát let a je jednou z pouhých dvou žen s tradičním obličejovým tetováním, které na Tchaj-wanu stále žijí.

Ženy dostávaly tetování, když zvládly tkaní látek na stavu, a muži za lovecké a válečnické schopnosti. Tehdy se tetovalo trny z rostlin nebo jehlami přivázanými na bambusovou třísku, do níž se při práci klepalo rukojetí nože. Barvivo si tatéři vyráběli smícháním spálených stébel prosa se sazemi ze spodku hrnců. Obličejové tetování vznikalo až deset hodin a kůže se pak hojila klidně i měsíc, o hygieně během celého procesu ani nemluvě.

Dějiny domorodého tetování na Tchaj-wanu sahají možná až patnáct set let do minulosti a v poslední době se málem zapomenuté umění pozvolna vrací na výsluní. Před deseti lety si nechala – samozřejmě moderními metodami – vytetovat tradiční vzory na obličej paní Ša-jün Fou-tu. „Jsem na to velmi hrdá. Je to tradice našeho kmene,“ řekla k tomu pro list Taipei Times.

Cosi jako národní obrození domorodých kultur je přitom patrné po celém Tchaj-wanu. Japonci považovali domorodce za divochy a poválečný, Čankajškův režim na ně nehleděl o moc lépe. „Dnes nám dává vláda finanční příspěvky na vzkříšení původních zvyků a jazyka,“ potvrdil mi provozovatel domorodé restaurace pan Mao z kmene Thao, jenž sídlí v okolí Sun Moon Lake (jezera Měsíce a Slunce). Domorodci, kteří dříve museli svůj původ skrývat, se díky tomu houfně ozývají a dnes je na Tchaj-wanu oficiálně uznaných hned čtrnáct původních kmenů.

Snad nikde to není vidět líp než ve městečku Ita Thao na břehu jezera. Slunce se pomalu sklání nad obzor a krámky ve zdejších dvou obchodních uličkách rozsvěcují světla v naději na nějakou tu večerní tržbu. „Krokodýlí zub na krku ti dodá sílu,“ přesvědčuje mě jeden z prodavačů. Zub je pravý, zpracování vypadá lákavě, ale cenovka tří tisíc tchajwanských dolarů (asi dva tisíce korun) už méně. Domorodci si svou kulturu zjevně cení vysoko. Ručně tkané oděvy, nejrůznější ozdoby z kostí či mušlí a místní dřevořezby se mísí s turistickými cetkami v jeden pestrobarevný celek – ostatně stejně jako kultura původních obyvatel se zvyky většinových Tchajwanců.

Přání k výšinám

Poslat svá nejniternější přání rovnou k bohům na nebesích za pouhé dvě stovky tchajwanských dolarů – no nekupte to! Podél jednokolejné železniční trati v malém, původně hornickém městečku Pching-si na severu Tchaj-wanu takových vzkazů denně létají k obloze stovky. Jejich odesílatelé bezstarostně pobíhají po kolejích a vůbec jim nevadí, že se čas od času ozve hlasité zatroubení a ohnivý oř si prořízne cestu přímo prostředkem vzrušeného davu.

„Pouštění lampionů štěstí je dovoleno jenom tady a nikde jinde na Tchaj-wanu,“ vysvětluje jeden z jejich prodejců, pan Chu, který svůj podnik provozuje už dvacet let. „Hory nedovolí, aby se rozlétly moc daleko a způsobovaly požáry,“ dodává. Při pouštění lampionů tak mají štěstí vlastně všichni. Návštěvníci proto, že je nepřejede vlak, místní prodavači, že mají plné pokladny, a obyvatelé okolních kopců můžou děkovat vlhkým tropickým lesům, že jim neshoří domovy.

Venkované však mají ještě jeden důvod k radosti. „Místní sbírají po okolí použité lampiony, abychom se v nich za chvilku neutopili. V obchodě je pak můžou vyměnit za předměty denní potřeby – třeba toaletní papír nebo prostředky na mytí,“ popisuje pan Chu lidský recyklační dopravník placený vládou. Pro obyvatele znamená další přilepšení k hubenému rozpočtu a pro všechny kolem čisté prostředí.

Stejně jako jindy stoupá i dnes k nebi jeden lampion za druhým. Svíčky uvnitř stravují sójový olej a svým mihotáním vytvářejí jakousi obyčejně posvátnou atmosféru. Různé barvy lampionů mají svůj skrytý význam od přání zbohatnout po modlitbu za šťastné manželství, a aby měli lidé jistotu, že to bohové pochopí správně, píší na ně další přání čínskými kaligrafickými štětci.

Původ oblíbené tchajwanské tradice však zdaleka tak mírumilovný není. „Pouštění lampionů prý zavedl v období Tří říši čínský státník a stratég Ču-ke Liang, aby jimi předával vojenské signály. Jejich tvar prý připomíná jeho účes,“ směje se pan Chu. Později je venkované v okolí Pching-si vypouštěli, aby dali znát svým rodinám, že přežili nájezdy nepřátel či lupičů. Dnes jde už jen o kratochvíli, která vrcholí při oslavách čínského nového roku vypuštěním tisíců světel za jedinou noc.


Tchajwanské tatérské kuriozity

  • Brit jménem Paul, který žil deset let na Tchaj-wanu, si v roce 2017 nechal v opilosti vytetovat na čelo čínskými znaky „Tchaj-wan“ a na bradu tchajwanskou nezávislou vlajku.
  • O rok později ho v Kambodži zbila skupina deseti Číňanů, když odmítl uznat, že Tchaj-wan patří Čínské lidové republice. (Tchaj-wan s dalšími ostrovy je součástí Čínské republiky, již ale většina států neuznává.) Paulovi vypadly dva zuby a dodnes nemůže správně zavřít pusu.
  • Novou módou se na Tchaj-wanu stává takzvané hair-tattoo. Není to skutečné tetování, ale dočasné obrazy vystříhané z vlasů na hlavě. Jeden mladík si nechal na týlu vytvořit amerického prezidenta Donalda Trumpa, včetně jeho světlé „přehazovačky“.

Jezero Slunce a Měsíce až do dna

  • Od hladiny: plavba lodí po největší vodní ploše Tchaj-wanu je skvělý zážitek. Poplujete třeba kolem ostrůvku La-lu, jenž je pro místní kmen Thao posvátný. Vyhlídkové čluny však jezdí jen do pěti hodin odpoledne.
  • Dva v jednom: Chrám Wen Wu shlíží na jezero ze severního břehu. Japonci ho před válkou postavili místo dvou chrámů, které zaplavila voda po postavení vodní elektrárny. Komplex tvoří tři haly a hlídají ho dva strážní lvi, prý samec a samice. Výhled na jezero je odtud nádherný.
  • Elitní výhled pro všechny: Fotografové, pozor! Otevírá se vám možnost pořídit snímky jezera z výšky 954 metrů hory Ša-pa-lan a 46 metrů devítipatrové pagody Cch’-en na vrcholu. Prezident Čankajšek ji nechal postavit na počest své matky, dnes je však přístupná všem a zdarma!
  • Letecky bez letadla: Od vesnice Ita Thao vede lanovka do kulturního parku kmene Thao (jenž však připomíná spíš park zábavní). Samotná cesta lanovkou je zajímavý zážitek. Lanovka je dlouhá skoro dva kilometry a překonává dva horské vrcholy. Nádherné výhledy zaručeny.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Michael Fokt




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země