Pohled na jih Varšavy

Pohled na jih Varšavy Zdroj: Daniel Pečeňa

Cesta do Starého Města
Kostel sv. Alexandra
Hotel Intercontinental a další budovy
231 metrů vysoky Palác vědy a kultury je nejvyšší stavbou v Polsku
231 metrů vysoky Palác vědy a kultury je nejvyšší stavbou v Polsku
13
Fotogalerie

Varšava: Městská kráska na řece Visle, která po válce povstala z popela

V posledních třiceti letech Varšava prošla mnoha změnami nejen v politice a ekonomii, ale také v architektuře. Moderní stavby vtiskly městu na řece Visle zcela jiný vzhled i charakter. „Paříž severu“, jak se jí kdysi přezdívalo, se tak mění doslova před očima.

Na konci 19. století vypadala Varšava jako jiná města v Evropě. Gotická, barokní či klasicistická architektura vévodila životu v širokých ulicích i na rozlehlých náměstích. Přesně to je patrné na fotografiích Konrada Brandela, pionýra polské fotografie. Přes bouřlivé dějiny město vzkvétalo a vysloužilo si srovnání právě se zmiňovanou francouzskou metropolí.

Ránu ale Varšavě zasadil na konci druhé světové války Hitler, který ji po nepovedeném povstání polské vlastenecké armády nechal srovnat se zemí. Sedmdesát procent zástavby na levém břehu Visly bylo úplně zničeno. Naopak pravá část zůstala téměř netknutá. Z krátkých dokumentárních záběrů o zkáze tohoto města, které jsou k vidění v Historickém muzeu, bylo vidět naprosté zoufalství. Navzdory tomu město přežilo a nabízí se srovnání s jeho symbolem, sochou mořské panny, která drží v jedné ruce meč a ve druhé štít: po válce socha, umístěná ve Starém Městě, sice pozbyla meč i štít, ale zbytek sochy přežil netknutý.

Stejné, ale nové

Těsně po válce zůstala rozbouraná Varšava nadále hlavním městem nově vzniklé Polské lidové republiky. Pod vedením Sovětského svazu polští představitelé rychle započali obnovu ve stylu socialistického realismu. Do funkce hlavního architekta byl dosazen energický Jozef Sigalin, který je osobně zodpovědný za několik budov v tom slohu (příkladem je stále funkční hotel MDM na náměstí Konstitucji).

Další architekti začali podle dochovaných plánů a fotografií pracnou obnovu historického jádra Starého Města, včetně prezidentského paláce. Projekt byl financován z peněžních sbírek vybraných mezi občany a velkými finančními dary od firem i jednotlivců z Polska i ze zahraničí. Dnešní historická čtvrť je tedy znovu postavená jen s nepatrnými odchylkami od té původní, a tak se zdá, jako by tu stála odjakživa. V osmdesátých létech se dokonce budovy Starého Města dostaly pod ochranu křídel samotného UNESCO.

Spletité cesty víry

Vstupuji do kostela Świętego (čti švjentego) Marcina (Svatého Martina) na Starém Městě. Pod jednoduchými oblouky klečí v lavicích asi tucet lidí. I tento kostel (postavený v roce 1356) byl téměř kompletně zničen. Na konci války vyčnívaly ze země pouze jeho obvodové zdi bez střechy a „interiér“ ležel v troskách mezi nimi. Fotografie této zkázy jsou dnes vystaveny uvnitř a dokumentují část smutné historie. Autorem nového interiéru se stal architekt Jan Grudzinski a renovace probíhala v letech 1957–1962.

Po prohlídce se vydávám do okrajové části Varšavy, do Starých Bielan. Jdu se podívat na zcela moderní kostel Świętego Zygmunta (Svatého Zikmunda), jenž byl postaven ještě za komunismu v osmdesátých létech. Důvodů toho, že za vlády komunistů se v Polsku mohly občas stavět kostely, bylo několik. Část polské identity je silně spojená s církví, která v bouřlivé minulosti a v dobách nouze držela národ pohromadě nejen dodáváním víry a vzdělání, ale i materiálně. Pro tuto inklinaci Poláků k víře si proto komunisté nedovolili církev „odstavit“, jak se to stalo například v Sovětském svazu nebo v socialistickém Československu. Avšak zákazům staveb kostelů se církev úplně nevyhnula.

Cesta do moderního kostela vede kolem právě dokončených kancelářských budov, nových apartmánů i mezi staveništi dalších konstrukcí včetně trasy metra, která se prodlužuje směrem na západ. Kostelní loď je vlastně velká hala plná obyčejných židlí. Po stranách jsou zvláštně tvarované výklenky, takže půdorys budovy tvoří jakoby hvězdu. Za skromným oltářem se na stěně prostírá velká mozaika, na níž je umístěný kříž s Ježíšem.

Nejvyšší budova Polska

Dnešní Varšava i přes své znovuvzkříšené historické jádro a několik kostelů roztroušených po různých čtvrtích je především moderní metropole. Stojí tu mnoho výškových budov, které připomínají stavby v Londýně, Paříži, Rotterdamu nebo Berlíně. Ovšem žádný z těchto moderních „chrámů“ postavených po roce 1989 zatím zdaleka nemůže soutěžit s nejkontroverznější budovou celé Varšavy – Palácem vědy a kultury. Se svými 231 metry okupuje tento dar Sovětského svazu polskému lidu vzdušný prostor i značnou část náměstí Defilad.

Vše začalo v roce 1952, kdy Sověti rozhodli, že na znak přátelství mezi oběma zeměmi postaví Polsku něco zcela mimořádného. Ještě v témže roce tak začaly práce na tomto monumentálním díle. Původně ale sovětští představitelé v čele se Lvem Rudněvem, hlavním architektem projektu, počítali s výškou 120 metrů s tím, že to by mělo polskému lidu stačit. Avšak při výměře výšky prováděné malým letadlem byl na palubě i Sigalin. Když přístroje ukazovaly 120 metrů, Sigalin nebyl vůbec spokojen. „Výš, ještě výš!“ volal prý emocemi unešený Sigalin, píše v knize Pałac wiecznie żywy (Palác věčně živý) její autorka Agata Passentová. Letadlo se „zastavilo“ až ve 231 metrech. Výška budovy byla tak jediným prvkem, který se polské straně nakonec podařilo ovlivnit. Konstrukce budovy ve stylu socialistického realismu trvala tři roky. Během těchto let tři a půl tisíce sovětských pracovníků, kteří přijeli speciálně pro tento projekt, použilo ke stavbě nejen čtyřicet milionů cihel, ale i keramické bloky, pískovec, mramor, žulu nebo vápenec.

Palác ale nebyl klasický dar – polská strana musela zaplatit například demolici okolních domů, vyčištění místa před stavbou, elektrickou instalaci, topení a přísun vody. Také zástupy sovětských dělníků musely během stavby někde bydlet, a to v době, kdy ještě místní lidé byli mnohdy stále bez domova, stálo Poláky velké náklady a vyvolávalo to mnoho negativních emocí.

Od svého otevření palác slouží svému jménu. V Kongresovém sále se konaly nejen komunistické sjezdy, ale od poloviny šedesátých let také jazzové festivaly, na kterých vystoupili například i američtí hudebníci Dizzy Gillespie, Miles Davis a další. Tento sál hostil i takové umělce jako Marlene Dietrich nebo Rolling Stones. Palác se 42 patry má přes 3200 místností. Jsou v nich kina, divadla, muzea, kanceláře a konferenční místnosti; třicáté patro je věnováno vyhlídce s přilehlou restaurací. Kolem celého komplexu jsou stále umístěny alegorické sochy pracovníků socialismu připomínající zašlou minulost již téměř zapomenutého umění. V roce 2000 na věži přibyly čtvery obří hodiny, ze kterých je možné číst čas v okruhu až tří kilometrů.

Rozdílné břehy

Město je přirozeně rozdělené na dvě části řekou Vislou. Podél jejího toku je tzv. Varšavský břeh, což je dlouhý pás zeleně táhnoucí se kolem neregulovaného toku. Žije zde mnoho drobných zvířat, a Varšava je tak jediným evropským hlavním městem, které přímo sousedí s národním parkem. Ve městě vůbec najdete hodně zeleně.

Oba břehy řeky se od sebe urbanisticky hodně liší. Od roku 1989 se na pravém břehu, tedy tam, kde leží čtvrť Praga, postavilo pouze šest velkých budov, zatímco na levém břehu kolem 180 staveb. Tato nerovnováha zcela jistě souvisí s tím, že pravý břeh neutrpěl během války takové škody jako břeh levý, kde je tak pořád dost místa ke stavění. Na pravé straně stojí řada převážně starých i novějších obytných čtvrtí s velkými nákupními středisky. Odtud každý den statisíce lidí nasedají do aut nebo na městskou hromadnou dopravu a jedou přes sedm mostů přes řeku Vislu do zaměstnání. Levý břeh totiž lidem nabízí daleko více pracovních příležitostí, především ve stavebnictví, obchodu, turismu a službách.

Zde se po revoluci také vyrojily první zahraniční investice zhmotněné ve vysokých kancelářských budovách, bankách nebo hotelech. Avšak porevoluční stavitelský „boom“ ještě nebyl spjat s fungující architektonickou politikou. Mnoho zahraničních společností chtělo jen rychle vydělat peníze, takže při stavbách šetřily na materiálech i architektech, kteří ze začátku nezkonstruovali žádné estetické skvosty.

Tato první vlna tudíž přinesla spoustu nekvalitních a rychle postavených budov, kterým se dnes lidově říká „parašutisti“. Na konci devadesátých let se ovšem mnohé změnilo. Radní začali pomalu uplatňovat architektonickou politiku spojenou s lepším plánováním. Ve Varšavě tak mohly vyrůst skvosty designu oceněné i v zahraničí: třeba budova Metropolitan (autor Norman Foster) nebo Univerzitní knihovna (autoři M. Budzynski a Z. Badowski) s rozsáhlým parkem na střeše. Obě tyto budovy mají společné to, že nejsou vysoké a že se uvnitř (i na střeše) nachází prostor určený veřejnosti, což valné většině nových budov chybí.

Světlo a tma

Návštěvníka ve městě zaujme i nadměrné použití reklamy. Celé fasády budov jsou pokryty reklamními postery. V mysli se mi vynořuje srovnání s anglickým městem Bath, kde v 19. století byla zavedena tzv. daň za denní světlo. Lidé, kteří nechtěli platit nebo neměli peníze na tuto zvláštní městskou daň, zkrátka zazdili okna. Ve Varšavě naopak lidé za peníze od firem, jež inzerují své výrobky či služby na čelních fasádách, dobrovolně trpí v pokojích bez denního světla.

Na druhé straně snaha městských plánovačů o přístup denního světla do nízkých bytovek obklopených mrakodrapy je patrná například v designu budovy hotelu Intercontinental. Projektanti museli několikrát přepracovat návrh tak, aby vyhovoval novým regulacím. Proto se ve spodní části kus ubralo, takže sluneční paprsky po určitou část dne skutečně dosáhnou k oknům obyvatel. Varšavští radní se tedy přece jen snaží o to, aby z Varšavy bylo opět město, kde se jeho obyvatelům příjemně a pohodlně žije a ně které mohou být hrdí. Varšava tak má možná znovu šanci stát se Paříží severu.