Hadač na návštěvě u lovce kožešin v Bellsundu.

Hadač na návštěvě u lovce kožešin v Bellsundu. Zdroj: archiv autora

Hadačův tábor na Špicberkách v létě 1939.
Tábor na Biskupské stráni. Ranní nástup do práce, u vlajky dr. Emil Hadač.
Výprava na ruzyňském letišti v Praze (1948) před odletem. Uprostřed její vedoucí dr. Emil Hadač.
3
Fotogalerie

První kroky našich krajanů po Islandu aneb Čeští vědci a cestovatelé na ostrově ledu a ohně

Island sice geograficky náleží k Evropě, ale pro české cestovatele býval po staletí jen velmi výjimečným cílem. Vždyť ještě v časech plachetních lodí sem cesta při nepřízni počasí mohla trvat i řadu týdnů vyplněných mořskou nemocí a obavami o holý život. Také v současné době trvá plavba na Island z některého z dánských přístavů s mezipřistáním na Faerských ostrovech tři dny.

V létě 1948 na ostrov sopek a ledovců směřovala i jedna z dnes už téměř zapomenutých československých přírodovědeckých výprav. Expedice dr. Emila Hadače se připravovala ještě před únorovým komunistickým převratem a jejím účastníkům se nakonec podařilo vyjet, i když pro některé z nich to byla v životě poslední cesta za stahující se železnou oponu. Vraťme se však o několik století zpět, neboť čeští přírodovědci na Islandu samozřejmě měli své předchůdce, i když jich nebylo mnoho. Prvním z nich byl českobratrský hodnostář a cestovatel Daniel Vetter-Strejc (1592 až asi 1669). Jeho cestopis známý pod zkráceným názvem Islandia měl u čtenářů velký úspěch.

Sedmého června 1613, byl to první pátek po neděli svaté Trojice, jak uvádí Vetter, přistála poblíž kostelíku Helgafell nedaleko dnešního přístavu Stykkishólmur na západním pobřeží Islandu kupecká loď z Brém, na níž tento mladík připlul. Později, když žil spolu s Komenským jako pobělohorský exulant v polském Lešně, napsal o této cestě knihu, která se stala cestopisným „bestsellerem“ 17. století. Díky ní můžeme pobyt Vettera a jeho krajana, kněze a literáta Jana Salmona-Podhorského, na ostrově rekonstruovat téměř krok za krokem. Vetter a jeho druh byli první historicky doložení Češi, kteří Island navštívili.

Z cestopisu se o důvodu cesty dvou českých evangelíků nedozvíme nic. Někteří autoři se domnívají, že šlo o dobrodružný podnik mladíků, kteří chtěli zažít něco neobvyklého. Pravděpodobnější se však zdá, že šlo o jednu z výprav vyslaných jednotou bratrskou, které měly pátrat po zbytcích prvotní křesťanské církve. A to byl úkol tajný, o němž se nemělo mluvit ani psát. Vetterova kniha však nekončí popisem zajímavé cesty, nýbrž obsahuje i tematicky zaměřené kapitoly pojednávající o životě „Islanderů“, o jejich náboženské víře, státní správě, hospodaření, o neschůdných cestách a „domích islandských“ i o zdejší přírodě – horkých pramenech a jejich využívání, zvířeně či „rybách a potvorách mořských okolo Islandu“.

Daniel Vetter vydal svůj cestopis Islandia až pětadvacet let po své cestě v Lešně za základě svých poznámek a další četby, a to roku 1638, nejdříve polsky a vzápětí česky. Roku 1640 následovalo německé vydání. Jelikož Islandia vyšla ve třech jazycích, je její význam pro starší českou cestopisnou literaturu nesmírný. Islandský přírodovědec a zeměpisec Thorvaldur Thoroddsen o Islandii napsal, že je to nejlepší dílo o Islandu napsané v 17. století mimo Skandinávii.

Od časů, kdy na ostrově přistál Daniel Vetter-Strejc a Jan Salmon Podhorský, navštívili ostrov samozřejmě další Češi. Někteří po sobě zanechali jen časopisecké články, jiní ale byli literárně pilnější. Karel J. Zákoucký, učitel z Heřmanova Městce, připlul na ostrov spolu s jistým kapelníkem Morávkem z Chrudimi v roce 1913 jako pouhý turista, dokázal však ze své návštěvy vytěžit cestopis o 240 stranách s názvem Do země ohně a ledu - Cestopisné vzpomínky z cesty na Island. Bohužel autor zde prokazuje, že není přírodovědec, a tak některá jeho vysvětlení určitých jevů v islandské přírodě už i jeho současníkům musela připadat komická.

Cesta do pravěku

V období mezi světovými válkami mnoho Čechů na Island necestovalo. Situace se změnila ve druhé polovině 30. let, kdy se na ostrov opakovaně vypravili čeští přírodovědci, jejichž vůdčí osobností byl geobotanik Emil Hadač (1914–2003). Účastníci expedic navázali na výsledky práce českých přírodovědců, kteří na ostrově bádali již krátce před nimi, jako byli geolog Mirko Kuthan, mineralogové F. Slavík, J. Kašpar, J. Bauer, J. Petrbok a další. Islandskou přírodu pochopitelně také zkoumali Islanďané, Dánové, Švédové, Angličané či Němci, přesto zdaleka neobjasnili všechna tajemství přírody tohoto neobyčejného ostrova.

Přírodovědecké výpravy na Island se konaly v letech 1936, 1937 a 1948. Proč směřovaly právě sem? Emil Hadač to později zdůvodnil takto: Četné rysy naší současné krajiny byly vytvářeny v dobách ledových za posledních 1,5 milionu let. Poslední takzvané würmské zalednění skončilo zhruba před pouhými 15 000 lety. V době, kdy toto zalední vrcholilo, sahal obrovský ledovcový štít, pokrývající celou severní Evropu, až na severní úpatí Krkonoš. Byl to gigantický ledový štít, jaký se dnes v evropských zaledněných horách nevyskytuje a dnes se nachází téměř výhradně v Arktidě a Antarktidě. Nám nejbližší takové ledovce se nacházejí na Islandu. Kromě této „cesty do pravěku“, do země, kde doba ledová ještě trvá, české přírodovědce lákala kombinace velkých ledovcových štítů s živou vulkanickou činností.

Prostřednictvím studia přírody na Islandu chtěli lépe poznat historii české krajiny. V roce 1936 vyjela z Prahy šestičlenná výprava, kterou vedl pozdější významný český geograf Josef Kunský, jenž se tehdy specializoval na geomorfologii. Dalšími účastníky byli geolog a vulkanolog Mirko Kuthan a Zdeněk Roth, geochemici Jiří Čeleda a Rudolf Kroha a geobotanik Emil Hadač. Náklady si museli hradit sami, a protože byli studenty, bylo jejich vybavení velmi skromné. Geologové a geochemici si zvolili oblast ledovce Tindfjallajökull na jihu ostrova a Kuthan s Hadačem zůstali na poloostrově Reykjanes nedaleko Reykjavíku.

Jejich strava byla tak jednostranná, že geolog Kuthan po měsíci a půl práce v terénu dostal kurděje, zatímco prozíravější botanik Hadač žvýkal šťovík a jiné rostliny, a tudíž se těmto následkům vyhnul. V roce 1937 se Kuthan s Hadačem na poloostrov Reykjanes vrátili, aby zde dokončili geologické a geobotanické studie. Po skončení práce podnikli oba vědci ještě okružní plavbu kolem Islandu. Obě expedice ukázaly, jak je prospěšná spolupráce přírodovědců z různých oborů, ukázalo se však, že by bylo vhodné tým ještě rozšířit o další specialisty. Tyto poznatky pak Emil Hadač a jeho kolegové využili při přípravě velké expedice v roce 1948.

Ve stínu totality

Emil Hadač se sám v létě 1939 na základě norského stipendia vydal na Špicberky a o této cestě vydal po válce cestopis Svalbard – studené pobřeží. Byla to cesta pozoruhodná už tím, že se uskutečnila v době, kdy byly české země již okupovány nacistickým Německem. V těch několika měsících před vypuknutím války bylo ještě z protektorátu možné odcestovat a Emil Hadač patřil k těm, jimž to úřady povolily. Jeho plánem bylo botanicky zpracovat určité území na ostrově Západní Špicberk, což se mu během dvouměsíčního pobytu podařilo.

Expedice roku 1948 odjížděla rovněž ze země, kde už vládly nenormální poměry, ale po překonání administrativních překážek se jejím členům přece jen podařilo vycestovat. Původně měla výprava namířeno do Grónska, ale Dánsko k tomu nedalo svolení, a tak se vedení expedice obrátilo na Island, jenž reagoval kladně. A tak se stalo, že třetí expedice českých přírodovědců směřovala v roce 1948 opět na Island. Byla už početnější a mnohem lépe vybavená. Vedoucím výpravy byl geobotanik Emil Hadač, technickým vedoucím květní ekolog František Hořavka, dále se zúčastnili meteorologové a klimatologové V. Stružka a V. Škalda, botanici doc. Z. Černohorský, J. Šmarda, F. Pospíšil, Z. Urban, K. Kaňák, hydrobiologové V. Landa a O. Pravda, entomologové J. Slípka a J. Brčak, ornitolog Z. Klůz, Milada Součková jako kreslířka rostlin a také filmař V. J. Staněk.

Výprava cestovala letadlem do Kodaně a odtud lodí do Reykjavíku. Na Islandu se účastníci dozvěděli, že jim islandská vědecká rada vyhradila pro vědeckou činnost území severně od největšího islandského jezera Thingvallavatn, jihozápadně od ledovce Langjökull. Expedice vybudovala stanový tábor na území označovaném jako Kaldidalur, tedy Studené údolí, na Biskupské stráni. V okolí se tyčil štítový vulkán Skjaldbreidhur (1060 m), ledovce Thórisjökull (1350 m) a Ok (1198 m). Na západě území ohraničovalo zhruba šest kilometrů dlouhé jezero Reydharvatn (Pstruží jezero).

Zde přírodovědci pracovali celé léto. Výsledky všech tří islandských expedic byly významné nejen pro poznání přírody na Islandu, ale také, jak si Emil Hadač přál, pro pochopení vývoje české krajiny. Podařilo se mu vyvrátit vžitou představu, že Krkonoše v době zalednění musely být zcela bez života. S kolegy objevil na nunatacích (skalách vyčnívajících z ledovcového štítu) ledovce Langjökull ve výšce 999 metrů pět druhů kvetoucích rostlin. Podobná situace patrně byla i v Krkonoších během posledních zalednění, nemluvě už o tundře v podhůří.

Kniha, kterou její účastníci připravili, mohla vyjít až v roce 1957, neboť první polovina 50. let přála jen propagandisticky laděným cestopisům. Zajímavá kniha V zemi sopek a ledovců je kolektivním dílem účastníků expedice. Je obdivuhodně nedotčená nesvobodnou dobou vzniku a svým záběrem daleko přesahuje vědeckou specializaci autorů.

Po této výpravě se na Island dostali další cestovatelé a jejich knihy rozmnožily českou cestopisnou literaturu věnovanou Islandu. Připomeňme jen Chválu putování od Zuzany Kočové (1984) a Ságu o cestě na Island jejího syna Jana Buriana (1994), dále knihy Ludmily Uličné (1991), Jiřího Havla (1989) nebo Jiřího Zemana (1996). Přesto patří tento dnes už jen těžko dostupný cestopis českých přírodovědců k nejlepším knihám o Islandu, které kdy u nás vyšly.