Zrození Státu Izrael: Od prvních snů o návratu do země původu přes osadu Tel Aviv až po moderní stát | Reflex.cz
nahoru

Zrození Státu Izrael: Od prvních snů o návratu do země původu přes osadu Tel Aviv až po moderní stát

Jan Jandourek5. března 2019 • 16:39
Zrození Státu Izrael: Od prvních snů o návratu do země původu přes osadu Tel Aviv až po moderní stát
foto: Profimedia

Židovský národ žil přes devatenáct století mimo zemi svého původu, jíž byla Palestina. Po několika pokusech, které se od pozdního středověku nezdařily, přineslo nakonec sionistické hnutí z přelomu 19. a 20. století výsledek. Moderní Stát Izrael.

Je to známý, ale především výstižný vtip. Mojžíš putoval čtyřicet let po poušti, aby se nakonec usadil na jediném místě na Blízkém východě, kde není ropa.

V tomhle vtipu se odráží jakási dvojznačnost. Izrael je obklopen zeměmi, jež mají v mnoha ohledech — a nejde jen o ropu – na své straně četné výhody: velikost populace i větší území. Na druhé straně je cítit značná hrdost. Bývala tu poušť, na ní několik pastevců a nakonec tu vznikla jediná demokratická země v oblasti, technologicky vyspělá, respektovaná přáteli i nepřáteli. Moderní Izrael.

Ačkoliv se pro tuto oblast používá vzletný výraz Svatá země nebo o něco střízlivější „země tří náboženství“, je Izrael státem, jenž má zcela běžné a neduchovní problémy. K nim ovšem přistupuje celá řada problémů vyloženě specifických. Specifických a takřka neřešitelně velkých.

Odtud další vtip. S přihlédnutím k celé historii Židů spočívá v jediné větě vyslovené ve formě modlitby: „Bože, nechtěl by sis na chvíli vyvolit někoho jiného?“

Jenže považují se Židé, kteří zde žijí, za skutečně vyvolené? V Palestině vznikl židovský stát, v němž polovina světové židovské populace nežije. V němž většina populace podobně jako v České republice vyplňuje při průzkumech kolonku bez vyznání (57 procent) či přímo ateista (osm procent – údaje Win/Gallup International, 2015). A mnozí z těch, kteří jsou jeho občany, stejně jako řada Židů v zahraničí, zastává vůči politice izraelských vlád velmi kritické postoje. Izrael přitom kritizují jak stoupenci židovské náboženské ortodoxie, tak lidé zcela sekulární. Má ovšem i své spojence – a to často mezi křesťany.

Jak se tedy tato malá země stala státem, jenž dokáže zaplňovat stránky světového tisku? Abychom to aspoň částečně pochopili, musíme se vrátit do historie, především historie posledního jeden a půl století.

Andert: Manželky džihádistů lžou, viděla jsem příšerné věci a přežila díky štěstí,…

Vyhnání a první sny o návratu

Ačkoliv Židé museli ze své domoviny z velké části odejít a žili mimo území Palestiny (Erec Jisra’el), udržela se tu vždy alespoň malá část židovské populace. Po židovském povstání v prvním století (70 n. l.) a ve druhém století po vzpouře vedené Šim’onem bar Kochbou (132–135 n. l.) vyhnala Římská říše Židy z Judeje a změnila název provincie na Syria Palaestina.

V polovině 16. století se narodil Joseph Nasi. Na svět přišel v době řádění španělské inkvizice do židovské rodiny, jež musela svou víru praktikovat tajně a změnila si jméno — na příhodněji znějící Mendez. S podporou osmanské říše se snažil získat portugalské Židy, aby odešli na Kypr, který patřil Benátské republice, a pak přesídlili do palestinského města Tiberias. Tuto cestu podstoupilo několik set rodin. Nasi-Mendez byl občas na útěku, občas měnil jména. Mezi 4. a 19. stoletím šlo v každém případě o jediný pokus o vytvoření židovského politického centra v Palestině.

V 17. století prohlásil sefardský rabín Šabtaj Cvi (1626–1676) sám sebe za Mesiáše. Získal důvěru mnoha Židů a pokusil se založit osadu v Gaze, později přesídlil do Smyrny. Po sesazení starého rabína Aarona Lapapa na jaře 1666 byla židovská komunita ve francouzském Avignonu připravena emigrovat do nového království. Jenže Šabtaj Cvi nakonec konvertoval k islámu, což jeho hnutím zásadně otřáslo. Nicméně dodnes má určité množství stoupenců, především v Turecku.

Proč chtěli Židé opustit Evropu, kde po staletí žili? Polovina 17. století byla dobou jejich pronásledování. Krvavé pogromy kozáckého hejtmana Bohdana Chmelnického (1595–1657) vyhladily třetinu židovského obyvatelstva na území dnešní Ukrajiny a zničily mnoho center židovského učení a komunitního života. Zajatce nechával Chmelnický (ukrajinsky Chmelnyckyj) narážet na kůl a upaloval je.

V 16. a 17. století se tak objevila řada mesiášů, kteří se pokoušeli souvěrce přesvědčit o návratu do Palestiny. Proti nim vyrostlo na konci 18. století hnutí židovského osvícenství (Haskala), jež naopak usilovalo o asimilaci Židů do evropské kultury.

Pro návrat Židů do místa jejich někdejší domoviny horlili také křesťanští mileniaristé, kteří očekávali druhý příchod Krista — představa o návratu Židů do Jeruzaléma se u nich objevuje od počátku 17. století. Dokud budou Židé roztroušeni po světě, Kristus nepřijde. Taková byla jejich představa.

A aby vše bylo ještě pestřejší, v Americe se objevili hlasatelé, již soudili, že ony ztracené židovské kmeny, které žily na jihu Palestiny a zmizely v roce 722 před křesťanským letopočtem, představují vlastně – kdo jiný — Američané.

V roce 1799 se myšlenkou na vytvoření židovského státu v zemích starověkého Izraele zabýval Napoleon. Anglický státník Benjamin Disraeli, sám Žid, napsal sionistický román, Tancred (1847). Moses Hess, přítel a spolupracovník Karla Marxe, pak publikoval důležitou knihu Řím a Jeruzalém (1862), v níž vyhlásil obnovu židovského státu jako nutnost jak pro Židy, tak pro zbytek lidstva.

V 19. století pak myšlenka na návrat Židů do Palestiny ještě zesílila, a to především v Evropě, kde antisemitismus jenom kvetl. Stačí si ostatně přečíst Jana Nerudu (Pro strach židovský, 1869) a najdeme ho i tam, kde by to zřejmě nikdo nečekal, třeba v knihách Julesa Verna. V románu Na kometě (1877) vystupuje hamižný lichvář Izák Hakhabut, kvůli němuž málem neodstartuje z komety balón. Důvod? Žid Hakhabut je pod oděvem ověšen značným množstvím zlata.

Idea návratu se ovšem nesetkávala s podporou židovských představitelů. Rabínské konference té doby plán odmítaly. Až přišel rok 1897, jenž je pokládán za zlom a počátek sionistického hnutí.

Ariel Šaron: Král Izraele, Řezník z Bejrútu i Poslední skutečný vůdce

Otec sionismu Theodor Herzl

Přes všechny předchozí pokusy zůstane sionismus navždy spojen se jménem Theodora Herzla (1860–1904). Právě on dal sionismu, tedy snaze o návrat a vznik židovského státu v Palestině, program a organizační strukturu, což nakonec vedlo k úspěchu.

Herzl se narodil v Pešti do sekulární židovské rodiny, jeho otec byl úspěšný podnikatel. Mladý Theodor obdivoval stavitele Suezského průplavu Ferdinanda de Lessepse a chtěl ho následovat, jenže v odborných předmětech se mu nevedlo, a tak obrátil svou pozornost k literatuře a humanitním vědám.

Ideálem německého „Bildungu“ tehdejší doby (vzdělání, humanismu, kultury, osvícenství) bylo, aby člověk dokázal v životě oceňovat krásné věci. A nástrojem měla představovat třeba četba velikánů, jakými byli Goethe nebo Shakespeare.

Mladý Herzl byl germanofil. Němce považoval za nejkulturnější národ světa. A podobným „Bildungem“, vzdělanostním a humanistickým formováním osobnosti, podle něj měli projít i uherští Židé. Zbavili by se tak svého „hanebného židovského charakteru“, vzniklého za dlouhá staletí ožebračování a útlaku, a stali by se civilizovanými Středoevropany. Potom mohli být jako Němci. (Kdyby jen Herzl tušil, co bude jednou slovo Němec pro Židy znamenat.)

Když se rodina v roce 1878 přestěhovala do Vídně, studoval Herzl na univerzitě právo. Stal se dokonce členem německého nacionalistického buršáckého spolku Albia s motem „Ehre, Freiheit, Vaterland“ (Čest, svoboda, vlast). Pak ale narazil uvnitř studentského spolku na antisemitismus a na protest z něj vystoupil.

Theodor Herzl vystudoval sice práva, ale dlouho se této práci nevěnoval. Stal se novinářem a literárním redaktorem. Pro vídeňské divadelní scény psal také komedie a dramata. O židovská témata se nezajímal. Jako dramatik byl údajně spíš průměrný.

V roce 1889 se oženil s Julií Naschauerovou, dcerou bohatého židovského obchodníka ve Vídni. Manželství to nebylo šťastné, i když z něj vzešly tři děti. Herzl trpěl silnou vazbou na matku, Julie byla psychicky labilní (dcera Pauline zemřela v roce 1930 na předávkování heroinem, syn Hans se zastřelil, nejmladší Trude zahynula v Terezíně). Později, když narostla Herzlova politická činnost, nezbývalo mu na manželství a rodinu mnoho času.

Okamžikem změny bylo, když přijel jako korespondent do Paříže a objevil zde stejný antisemitismus, jaký znal už z Rakouska. Až dosud považoval antisemitismus za sociální problém, jejž mohou Židé překonat pouze tím, že opustí své charakteristické zvyky, a naopak si osvojí zvyky lidí, mezi nimiž žijí. Teď došel k názoru, že odpovědí na antisemitismus není asimilace, ale naopak protitlak, protiakce. V tom ho ještě utvrdila francouzská Dreyfusova aféra.

Její podstata je známá. Francouzské vojenské dokumenty se dostaly do rukou německých agentů a francouzský židovský důstojník Alfred Dreyfus byl falešně obviněn z trestného činu. Následná politická kontroverze vyvolala výbuch antisemitismu mezi francouzskou veřejností.

Herzl se stal sionistou. Došel k přesvědčení, že dokud existuje antisemitismus, asimilace Židů (jako byl koneckonců Dreyfus) je nemožná a jediným řešením a budoucností pro většinu Židů je jejich emigrace do vlastního státu.

Vnější tlak podle něj nutí Židy k vytvoření národa, a to i v politickém slova smyslu. Vlastně tak Židé – paradoxně — jednali podle Ježíšovy rady: Když vás někde nepřijmou, setřeste prach ze své obuvi a jděte dál. V tomto případě to ale nebylo kamkoli dál, nýbrž do vlasti, již bylo třeba teprve vybudovat, protože Židé devatenáct století žádnou svoji vlast neměli.

Zkáza Dejvického divadla od prvního dílu skvěle balancuje na nekorektní hraně

Šílený nápad

Na Herzlovi je pozoruhodné, jak ho kupředu dokázalo posunout i to, co zprvu vypadalo jako neúspěch. Nejdříve se sešel s jedním z nejbohatších lidí své doby – baronem Mauricem de Hirschem. Ten založil židovské sdružení s cílem usadit Židy z Ruska a Rumunska v Argentině, respektive v dalších částech Ameriky. Pětatřicetiletý Herzl navštívil barona v Paříži. Donesl mu dvaadvacet stran poznámek, v nichž argumentoval potřebou silné politické organizace s cílem získat Židy pod vlastní vlajku a nenechat všechno filantropické úsilí jen na jedinci, takovém, jako je právě on — Maurice de Hirsch.

Baron nechtěl o něčem podobném ani slyšet. Theodor Herzl na to zareagoval sepsáním slavného pamfletu Židovský stát. Ten vyšel v únoru 1896 ve Vídni.

Židovská otázka, píše zde, není sociální či náboženská otázka, ale národnostní otázka, která může být vyřešena jen tak, že ji politický svět posoudí „v rámci civilizovaných národů na světové radě“.

Herzlovi přátelé se domnívali, že jde o šílený nápad. Jenže pamflet získal příznivou odezvu u východoevropských sionistických společností. V červnu 1896, když byl Herzl na cestě do Konstantinopole (Istanbulu) v naději, že pohovoří s osmanským sultánem o získání záruky pro Palestinu jako nezávislou zemi, zastavil jeho vlak v bulharské Sofii. Na nádraží se k jeho překvapení objevily stovky Židů. Zdravily a uctívaly ho jako svého vůdce.

V Konstantinopoli pobyl Herzl jedenáct dnů, ale ničeho nedosáhl. Se sultánem se sešel až v květnu 1901. Slíbil mu, že Židé seženou pro osmanskou říši peníze na zaplacení jejího veřejného dluhu.

Sultán byl Židům nakloněn, chtěl ale, aby byli jeho poddanými. Herzl hovořil také s německým císařem Vilémem II. Císař se choval zdrženlivě, nicméně přislíbil, že promluví se sultánem a židovskou věc podpoří.

Se sultánem pak jednal Herzl v únoru 1902. Slibované peníze se mu však sehnat nepodařilo, a tak osmanský vládce rozhodl, že se Židé mohou usadit kdekoli v jeho říši, jen ne v Palestině. Když později sehnal Herzl tři milióny franků, bylo už pozdě.

Do svého deníku si poznamenal, že turečtí úředníci „jsou jako mořská pěna“, tedy zcela nespolehliví, a odjel do Londýna. Chtěl tu organizovat Židy pro podporu svého programu. Zdaleka ne všichni židovští představitelé v Anglii byli rádi, že ho vidí, jenže na veřejných setkáních v East Endu lidé nadšeně jásali. Herzl byl muž vysoké impozantní postavy s dlouhým černým plnovousem a výrazem proroka.

Přes své charisma a osobní magnetismus, který tak účinkoval na široké vrstvy, však záhy zjistil, že jeho snaha působit na anglické židovské vůdce vychází naprázdno. Rozhodl se proto uspořádat Světový sionistický kongres, aby získal masovou podporu od Židů ze všech evropských zemí.

Vybral si Mnichov. Jenže tamní Židé byli většinou asimilovaní a postavili se proti. Volba tak padla na švýcarskou Basilej.

Carlos v Praze: Světoznámý terorista a zapálený komunista osmkrát v utajení navštívil …

První a nejdůležitější kongres

Kongres se konal na konci srpna 1897 a zúčastnilo se ho asi 200 delegátů, většinou ze střední a východní Evropy či Ruska. Přijelo také několik představitelů sionistických organizací ze západní Evropy, a dokonce i ze Spojených států. Byly zde zastoupeny všechny sociální vrstvy a odstíny židovského myšlení — od ortodoxních Židů po ateisty, od podnikatelů po studenty. Dostavilo se také několik set diváků, včetně sympatizujících křesťanů a reportérů mezinárodního tisku.

Když se Herzlova impozantní postava objevila na pódiu, zazněl bouřlivý potlesk. „Chceme položit základní kámen k domu, který se stane útočištěm židovského národa,“ řekl ve svém projevu.

Třídenní kongres se nakonec shodl na dokumentu napříště známém jako Basilejský program. Ten deklaroval sionismus jako aspiraci „vytvořit veřejně garantovanou vlast pro židovské obyvatele v Palestině“. Kongres také zvolil Herzla prezidentem sionistické organizace.

Sionistické kongresy se pak konaly až do roku 1901 každý rok a poté každé dva roky (během první republiky i v Československu).

V těchto hvězdných okamžicích před sebou měl Theodor Herzl už jen sedm let života. Během nich pokračoval v prosazování sionistické myšlenky, byť zároveň zůstal literárním redaktorem Neue Freie Presse, aby si vydělal na živobytí. Založil také sionistické noviny Die Welt, jež vycházely jednou týdně ve Vídni.

Další pokusy o jednání se sultánem byly opět neúspěšné. Herzl se proto obrátil na Velkou Británii, jež se zdála být příznivě nakloněna zřízení židovského osídlení na tehdy britském Sinajském poloostrově.

Když ani tento projekt neuspěl, Britové navrhli Ugandu ve východní Africe. Nabízeli tu šest a půl tisíce čtverečních mil území, tedy asi 15 500 čtverečních kilometrů. Tato nabídka vyvolala v roce 1903 vášnivý spor na sionistickém kongresu. Proti se postavili hlavně delegáti z Ruska. Herzl nedokázal konflikt vyřešit. Zemřel 3. července 1904 ve věku 44 let na srdeční onemocnění v Reichenau an der Rax.

Pohřben byl ve Vídni, ale v souladu s Herzlovým přáním byly jeho ostatky převezeny po vzniku židovského státu v roce 1949 do Jeruzaléma. Pohřben je na vrchu západně od města, nyní známém jako Herzlova hora.

Po prvním sionistickém kongresu v Basileji si Herzl do svého deníku zapsal: „Pokud bych měl shrnout basilejský kongres jedním slovem, což nemohu udělat otevřeně, bylo by to tohle: V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to řekl dnes, vyvolal bych všeobecný posměch. Za pět let možná a jistě za padesát to všichni uvidí.“

Kdyby se Theodor Herzl dožil 88 let, viděl by židovský stát na vlastní oči.

Propaganda KLDR: Tohle nám ve válce provedou zlí a zákeřní Američané

Zavržený britský slib

Před první světovou válkou zaujal sionismus jen menšinu Židů, většinou z Ruska, ovšem tahounem hnutí byli Rakušané a Němci. Ti vedli propagandu prostřednictvím řečníků a letáků, vytvořili si své vlastní noviny a dali podnět k tomu, co se dnes nazývá „židovská renesance v umění“. Ke vzniku moderní hebrejštiny došlo do značné míry právě během tohoto období.

První ruská revoluce v letech 1905 až 1907 vyvolala vlnu pogromů a represí. Narostly tak počty ruské židovské mládeže emigrující do Palestiny v roli pionýrských osadníků. Do roku 1914 žilo v Palestině asi 90 000 Židů. Třináct tisíc osadníků žilo ve 43 židovských zemědělských usedlostech. Řadu z nich podporoval francouzský židovský filantrop baron Edmond de Rothschild.

Důležitým prvkem hnutí se staly kibucy. První vznikl v roce 1909. Označovaly se tak osady, tehdy většinou zemědělské, ovšem někdy i průmyslové, v nichž se nabyté bohatství užívalo společně. Z našeho pohledu by se dalo říct, že šlo o jakýsi druh komunismu. Ovšem komunismu v malé společenské jednotce funkčního, dobrovolného a bez násilí. Zisky se investovaly zpět do osady. Členům kibuc poskytoval zdarma jídlo, oblečení, ubytování, sociální a zdravotnické služby. Dospělí měli vlastní ubikace, ale děti byly obvykle ubytovány společně. Byly to děti kibucu. Péče se jim věnovala jako skupině.

Vaření a stolování byly pro osadníky společné. Týdně se konaly valné hromady, na nichž se řešila správa kibucu.

V roce 2013 bylo v Izraeli asi 267 kibuců, a jakkoli ve 179 z nich proběhla na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století „privatizace“, lidé mají své příjmy a v obchodě musí platit, udržuje se zde neobvyklý kolektivistický étos. Velkou část příjmu členové kibucu nadále odevzdávají na společné účely. O podstatných záležitostech se rozhoduje kolektivně. V kibucech žije asi 157 500 lidí, což jsou přibližně dvě procenta obyvatel země.

Ale zpět k historii. Po vypuknutí první světové války politický sionismus zesílil a jeho vedení přešlo na ruské Židy žijící ve Velké Británii. Dva z nich, Chajim Weizmann a Nachum Sokolov, napomohli v listopadu 1917 k vyhlášení Balfourovy deklarace. Ta slibovala britskou podporu pro vytvoření židovského národního domova v Palestině. Deklarace byla také zahrnuta do britského mandátu nad Palestinou, zřízeného v roce 1922. (Meziválečná Společnost národů rozdělila kolonie v Asii a Africe na mandáty jednotlivých velmocí.)

V následujících letech vybudovali sionisté v Palestině městské a venkovské osady (samotný Tel Aviv vznikl v roce 1909), zdokonalili autonomní organizace a upevnili židovský charakter kulturního života a vzdělání. Rostl průmysl i obchod. V březnu 1925 se židovská populace v Palestině odhadovala na 108 tisíc lidí a do roku 1933, kdy se v Německu chopil moci Hitler, vzrostla na 238 tisíc lidí, což představovalo asi 20 procent obyvatel Palestiny.

Arabové přihlíželi tomuto vývoji s obavami. Přirozeně nestáli o to, aby se Palestina stala nakonec židovským státem. Britské síly se tak snažily udržovat pořádek tváří v tvář řadě arabských povstání. Arabská vzpoura v letech 1936 až 1939 vedla k tomu, že Britové v roce 1939 rozhodli o omezení židovské imigrace. Byla to, jak je zjevné, ta nejméně vhodná doba pro takový počin. Imigrace měla skončit v roce 1944 a počet nově příchozích Židů neměl převýšit 75 tisíc.

Pražané, chodíte po židovských náhrobcích. Je s nimi vydlážděná ulice Na Příkopě

Rozdělení Palestiny

Rozsáhlé vyhlazování evropských Židů nacisty během druhé světové války přivedlo mnoho přeživších Židů k odchodu do Palestiny. Židovská domovina s židovským obyvatelstvem se v jejich očích stala jedinou jistotou nebo zárukou, že se podobné události nebudou opakovat. Na území obývaném Židy a Araby tak narůstaly konflikty.

Židovské obyvatelstvo chránila v letech 1920 až 1948 podzemní armáda – Hagana. Organizovala také ilegální emigraci evropských Židů do Palestiny. Z ní se odštěpily radikální skupiny, jako byla Lechi, pejorativně zvaná Sternův gang, nebo Irgun Zvai Leumi, jež páchaly teroristické činy namířené proti Britům. Nejkrvavějším se stal bombový útok na hotel King David v Jeruzalémě, v němž sídlila britská mandátní správa. Zahynulo při něm 91 lidí.

Velká Británie předložila palestinský problém nově vzniklé Organizaci spojených národů. OSN pak 29. listopadu 1947 navrhla rozdělení země na dva samostatné státy, arabský a židovský, s tím, že Jeruzalém získá mezinárodní status.

Vznik Státu Izrael 14. května 1948 vedl k napadení země ze strany sousedních arabských zemí. Izrael se přes mimořádně nepříznivý poměr sil ubránil a po uzavření příměří v roce 1949 držel více půdy, než mu bylo původně přiděleno podle plánu OSN. Asi 800 000 Arabů uprchlo nebo bylo z Izraele vyhnáno. Podobné množství Židů zároveň opustilo arabské země, v nichž upadli v nemilost. Tak zesílil izraelsko-arabský konflikt, jenž trvá dodnes.

V různých obměnách byly jeho projevem čtyři izraelsko-arabské války (1956, 1967, 1973, 1982), arabské povstání na územích obsazených za šestidenní války propukající s větší či menší intenzitou od počátku devadesátých let, ale i teroristické útoky na vlastním území Izraele, jež páchají sunnitské islamistické skupiny, jako Hamás, nebo raketové útoky vedené ze zahraničí proíránským — pro změnu ší’itským — hnutím Hizballáh (Strana Alláhova).

Hrůzy nacismu: Ženský koncentrační tábor Ravensbrück, kde byly vězněny i ženy z Lidic

Demokracie a obsazená území

Dnešní Izrael je demokracií zaručující hlasovací právo všem občanům bez ohledu na jejich náboženské vyznání nebo etnickou příslušnost. Má demokraticky zvolený parlament Kneset, nezávislé soudnictví a svobodný tisk. Z více než osmi miliónů jeho obyvatel je přibližně 76 procent Židů, zbytek tvoří nežidovští občané — arabští muslimové a arabští křesťané, Drúzové, beduínští Arabové a Čerkesové. Oficiálními jazyky jsou hebrejština a arabština.

Další asi čtyři milióny Arabů a přibližně 200 000 Židů žijí na palestinských územích, která Izrael obsadil během šestidenní války v červnu 1967. Na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy existuje od roku 1994 Palestinská autonomie, jež byla ustavena po podpisu mírových dohod z Osla v roce 1993. Od roku 2013 používá samospráva ve svých dokumentech označení Stát Palestina.

Přestože samostatnost arabské Palestiny většina zemí neuznává, těší se Palestinci zvláštnímu postavení. Jsou například zastoupeni v Organizaci spojených národů. Také palestinští uprchlíci mají jako jediní na světě uprchlický status „trvalý“ a „dědičný“, takže za uprchlíka je považován i ten, kdo nikdy odnikud neuprchl.

Podle dohod z Osla má samospráva výlučnou kontrolu nad bezpečnostními a občanskými záležitostmi v oblastech označených jako A, což jsou města, a občanskou kontrolu v oblastech B, což je venkov. Kvůli tomuto dělení se někdy o území samosprávy hovoří jako o „puzzle state“. Zbytek, obvykle bez arabského osídlení, je pod kontrolou Izraele, to je oblast C.

Sporný Východní Jeruzalém, obsazený izraelskou armádou během šestidenní války, byl z dohod vyjmut. V roce 2005 se Izrael stáhl z pásma Gazy a vystěhoval tamní židovské osadníky. Kontroluje pouze přístup do pásma, jeho pobřežní vody a vzdušný prostor. V Gaze poté převzalo moc islamistické hnutí Hamás (palestinská odnož Muslimského bratrstva), jež je vůči Izraeli radikálně nepřátelské. Neznává jeho existenci, a to dokonce ani dočasně a z taktických důvodů. Hamás je zároveň v opozici vůči sekulárnějšímu hnutí Fatah, jež založil Jásir Arafát a dnes ovládá západní břeh Jordánu.

Vedou Židé Islámský stát i Ameriku? Židovský duchovní demaskoval metody nového …

Ortodoxní proti sekulárním

Poté, co byl Izrael v roce 1948 založen, zaplavili ho židovští přistěhovalci z celého světa, především pak ti, kteří přežili holocaust. Původ přistěhovalců hraje roli v rozdělení izraelské společnosti. Občas lze vypozorovat jistou řevnivost (plynoucí nejčastěji z odumírajícího kulturního stereotypu) mezi Izraelci, kteří pocházejí z Blízkého východu, a těmi, již přišli z Evropy. Židé pocházející z Německa a východní Evropy jsou Aškenáziové. Ti, kteří přišli ze Španělska, Portugalska a arabských zemí, Sefardi.

Kromě toho existují i náboženské rozdíly. Jsou tu ti, kteří definují sami sebe jako ultraortodoxní (Haredim), moderní ortodoxní (Dati-Leumi), tradiční (masorati) a sekulární (hiloni). Ultraortodoxní představují asi devět procent současné izraelské společnosti. Vykazují však vysokou porodnost.

Sekulární Židé představující většinu izraelské společnosti odmítají podle nich nepřiměřené zásahy rabínského establishmentu do praktického života, mnoho ultraortodoxních Židů naopak soudí, že by izraelské zákony měly více odrážet židovskou náboženskou tradici a právo.

Křesťanské komunity tvoří čtyři procenta izraelské populace, muslimská arabská komunita přes dvacet procent.

Vzdělání je součástí židovské tradice od starověku. V Izraeli existuje mnoho různých vzdělávacích systémů, jež odrážejí zájmy jednotlivých komunit. Jsou tu arabské školy, kde se vyučuje arabsky. Školní systém pro ultraortodoxní používá pro změnu jidiš a jen někdy moderní hebrejštinu.

Sekulární Izraelci studují judaismus a bibli víceméně jako kulturní fenomén. Existují také experimentální školy, v nichž se setkávají Židé a Arabové.

Po středoškolském studiu slouží izraelští židovští muži tři roky povinně v Izraelských obranných silách (I.D.F. – Cahal). Následuje každoroční měsíční cvičení. Ženy si vydobyly právo zastávat v armádě stejné pozice jako muži. Slouží dvaadvacet měsíců, ty, které jsou u bojových jednotek, tři roky stejně jako muži. I pro ně je služba povinná.

Izraelská armáda si kromě technologické a morální převahy zjednává respekt držením nukleárních zbraní, jakkoli jejich vlastnictví židovský stát nikdy oficiálně nepotvrdil ani nevyvrátil. Použitelnou jadernou pumu má Izrael pravděpodobně od roku 1966. Počet jaderných hlavic se odhaduje na 80 až 400 a maximální dolet balistických raket na 11 500 kilometrů.

Hrubý domácí produkt dosáhl v roce 2015 35 831 dolarů, což řadilo Izrael na třicáté místo na světě. Hlavní dovoz představuje olej, obilí, suroviny a vojenské vybavení. Vývoz zahrnuje vyspělé technologické vybavení a zemědělské produkty (kromě obilí). Izrael má za svou relativně krátkou historii dvanáct nositelů Nobelovy ceny.

To všechno jsou výsledky dlouhodobého sionistického hnutí, jež vedlo ke vzniku Státu Izrael. Ten neměl jednoduchou minulost a nic jednoduchého jej přirozeně nečeká ani v budoucnosti. Jisté však je, že se Židé rozhodli vzít osud do vlastních rukou a přes kruté odbočky historie se jim to podařilo.

Vychytralá a nedůstojná česká politika k Jeruzalému: Být tam chceme a současně nechceme
Osada na pahorku: Jedinečná zpráva o stavu izraelské společnosti
MAREK DOUŠA 11. července 2018 • 12:47

Osada na pahorku: Jedinečná zpráva o stavu izraelské společnosti



Klíčová slova: Izrael, Stát Izrael , Židé, tel aviv



Diskuse ke článku

 

Články odjinud
Starší články Lidé a Země