Náhody, poctivý sběr, koupě, dary i krádež. Cesty předmětů do sbírek Národního muzea byly často pozoruhodné. Dnes jich má muzeum na 20 milionů a 200 těch nejvzácnějších vystavuje v nově rekonstruované historické budově na výstavě 2 x 100. Jak se dostaly na dnešní výsluní? Tady jsou příběhy některých z nich.
V roce 1926 vyšla v českých novinách zpráva pro krajany v cizině, že má Národní muzeum zájem rozšířit své sbírky hmyzu, a výzva ke spolupráci. Noviny se dostaly do rukou Vlasty Kálalové-di Lottiové, odvážné české lékařce, která mluvila čtrnácti jazyky a v Bagdádu založila československou nemocnici. Tisk z domova jí do dalekého kraje posílal bratr. Vlasta Kálalová se nadchla a napsala zakladateli entomologického oddělení Janu Obenbergerovi dopis se spoustou otázek: jak sbírat, jak konzervovat, jak zabalit a posílat, o co všechno je zájem? S podrobnými pokyny se pak jako nadšená amatérská etymoložka pustila houževnatě do práce.
První zásilka do Prahy ale skončila katastrofou: celníci na egyptském hraničním přechodu byli nedůvěřiví. Proč by s sebou někdo vozil do Evropy krabice plné mrtvých brouků? Není to jen zástěrka pašeráků hašiše? Při hledání drog sbírku znehodnotili. Vlastu Kálalovou to ale neodradilo a do Národního muzea poslala na půl milionu kusů hmyzu, mezi nimi dva neznámé druhy krasců z rodu Julodis: jeden dostal na Vlastinu počest název Julodis euphratica kalalae. Vystaven je dnes v Národním muzeu, které také připomíná výjimečný osud plný zvratů, úspěchů a tragédií objevitelky. Ve své době dokázala po všemožných peripetiích a nedůvěře otevřít československou nemocnici v Bagdádu. Úspěšnou (léčila i královskou rodinu) a náročnou kariéru v Iráku ale musela kvůli horečce dengue opustit. V roce 1934 se s italským manželem a dvěma dětmi vrátila do rodných Bernartic na Písecku.
Těžká osudová tragédie ji zasáhla v poslední den války, když v Bernarticích čekali na příjezd amerických vojáků. Přijeli ale Němci, kteří zabili obě její děti i manžela. Sama přežila se dvěma kulkami v těle jen díky tomu, že ji útočníci považovali za mrtvou. Po válce přednášela, pracovala na chirurgické klinice a svou odvahu opět prokázala, když se zastala Milady Horákové. Životní cíl otevření československé kliniky pro výzkum tropických chorob se jí sice splnit nepodařilo, významně ale obohatila jiný obor a Julodis euphratica kalalae dnes patří mezi nejcennější exponáty.
Tsantsa: děsivý svědek
Poctivě sbíral předměty a živé i neživé přírodniny také profesionální cestovatel Enrique Stanko Vráz. Jejich prodejem si částečně vydělával na další putování po světě, nabízel je ve Vídni, Londýně i Praze. Část ze svých sbírek Národnímu muzeu daroval. Tsantsa, scvrklá a usušená hlava indiánského náčelníka, přicestovala poštou do Náprstkova muzea v krabici s ostatními věcmi v roce 1893. Enrique Stanko Vráz ji odeslal z přístavního města Manaus na severovýchodě Brazílie. Vzácnou a děsivou trofej získal od indiánů během divoké a nebezpečné cesty napříč rovníkovou Amerikou a dnes je jednou z nejobdivovanějších exponátů.
Uřezané mužské hlavy si původně odnášeli z boje Jívarové. Věřili, že jim přinesou sílu, která se přenese i na ženy z rodiny. Hlavu nejprve zbavili kůže z lebky, nechali ji scvrknout vyvařením ve směsi bylin, kůži zbavili tuku a masa, vysypali horkými kamínky nebo pískem, aby vyschla a získala svůj tvar. Ústa a oční víčka zašili rostlinným vláknem, aby ven neunikla duše. Pak hlavu udili nad ohněm. Tajný recept unikl od Jívarů dál do světa a z vypreparovaných hlav se stal byznys, který narostl do obludných poměrů: ziskuchtiví obchodníci neváhali krást hlavy i z márnic a prodávali je jako pravé indiánské. Ekvádor a Peru proto ve 30. letech minulého století obchod s lidskými ostatky zakázaly.
Náprstkovo muzeum vlastní deset trofejních hlav, kromě Vráze je cestou nasbírali třeba i Zikmund s Hanzelkou. Jejich pravost dokonce ověřovali kriminalisté, kteří je podrobili analýze DNA a zjistili, že jsou všechny pravé.
Kdo má vzácné diamanty?
Kriminální zápletku má i další předmět, tentokrát vůbec největší diamantový šperk nejen ve sbírkách Národního muzea, ale celé České republiky. Náhrdelník Naděždy Kramářové. Psal se rok 1949 a pravděpodobně dva příslušníci SNB nakráčeli do Živnostenské banky, kde vypáčili jeden z bezpečnostních trezorů. Byly v něm šperky z pozůstalosti rodiny Kramářových. Část jejich majetku už komunisté znárodnili předtím a předali Národnímu muzeu. Šperky ale Společnost dr. Karla Kramáře, která se po smrti prvního prvorepublikového ministerského předsedy starala o pozůstalost rodiny, před komunisty zatajila a schovávala v Živnobance na Příkopě.
„Uloupený poklad“ se také dostal do Muzea, ale bez 23 diamantů z luxusního hřebenu firmy Fabergé nebo diamantového nástavce s kolejnicí k funkcionalistickému náramku. Celý zůstal naštěstí vzácný náhrdelník Naděždy Kramářové, která si jej po politickém propadu svého muže zřejmě nikdy na sebe nevzala. Dnes září na výstavě společně s poklady, jako jsou šperky z hrobu kouřimské kněžny z první poloviny 10. století, svatební šaty Napoleonovy manželky, zlaté šaty Adiny Mandlové nebo třeba elegantní sklenička od parfému ve stylu art deco.
Tajemný flakon
Pod postelí malého bytu na Smíchově ji před čtyřmi lety našla hlavní autorka dnešní výstavy 2 x 100 Míra Burianová. Jde o temně zelenou lahvičku z roku kolem 1929 z dílny francouzského umělce, návrháře šperků a lahviček na parfémy Reného Laliqua. Navrhl ji pro vůni Sans Adieu (bez rozloučení) módního domu Worth, který založil módní návrhář a zakladatel pařížské haute couture Charles Frederick Worth. Parfém patřil manželce Masarykova tajemníka, odbojáře a prvorepublikového diplomata Miroslava Plesingera-Božinova.
Paní Anna Plesingerová-Božinovová byla talentovaná malířka s citem pro krásné a často drahé věci. Rodina žila ve Francii, Dánsku a v Nizozemsku, kde koupili rezidenci. Život mezi společenskou smetánkou byl ale nad možnosti českého inženýra bez finančního podnikatelského či šlechtického zázemí. A přišel krach, finanční nesrovnalosti zlomily diplomatovi, který se zasloužil o vznik republiky, vaz. Z diplomatických služeb jej odvolali, rodina se stáhla do ústraní a dožila v malém bytě na Smíchově. Jejich sousedem byl Brazilec, který přijel do Prahy studovat scénografii. S rodinou se spřátelil a na stáří se postaral o poslední dvě Plesingerovy děti. Po jejich smrti se stal dědicem. Dědicem malého bytu plného muzejních pokladů.
Když šel jednou venčit psa, zastavil se v Muzeu poptat se, co dělat s „kroji“, které našel. Etnografka Monika Tauberová se s ním do bytu vydala, a když viděla ve skříních a pod postelemi v krabicích ukryté střípky dávného života v luxusu: společenské šaty, staré šperky i umělecká díla, zavolala na pomoc kolegyni Burianovou a následující měsíce muzejníci objevovali v bytě další a další vzácnosti. Před dvěma lety pak Národní muzeum získalo do sbírek díky dotaci ministerstva kultury na 1000 předmětů – mezi nimi třeba lávový šperk z poloviny 19. století, orientální kimona nebo i vzácnou lahvičku od parfému.
Diadém ke 200 let
Přímou cestou se naopak dostal do Muzea jeden z nejnovějších klenotů: diadém od současného designéra a šperkaře Hanuše Lamra. Šperk vznikl v roce 2018 přímo pro výstavu 2 x 100 a dnes se třpytí poblíž obrazů zakladatelů a nejstaršího razítka z roku 1818, které je v muzejním logu.
Hanuš Lamr stvořil diadém jako hold k 200. výročí Muzea a jedinečným způsobem propojil pestré sbírky muzea – přírodovědné a historické. Sběratel přírodnin i lidských výtvorů umístil na pás stříbrného plechu kousky ze své sbírky: třeba krystal záhnědy z Vysočiny, odlitého střevlíka měděného z dětství i český granát.
Slon, nebo neandertálec?
Další exponát se sice tolik neblyští, ale rozhodně patří mezi nej muzea. Výlitek mozkovny neandertálce vypadá na první pohled jako kus obyčejného kamene. Ve skutečnosti je to pozůstatek předchůdce člověka, který žil v poslední době meziledové. Jeho, nebo spíše její hlava kdysi pravděpodobně spadla do minerálního vřídla a zkameněla. Výlitek mozku má dnes Muzeum díky náhodě, štěstí a vědeckému entuziasmu.
Neandertálec zemřel v lokalitě Gánovce-Hrádek nedaleko Popradu na severu Slovenska. Náhodou jej našel v roce 1926 kamenický mistr Kalman Kok. Spolu s dalšími nálezy ho prodal badateli z Národního muzea Jaroslavu Petrbokovi, který v něm viděl zkamenělý mozek slona a uložil do sbírek. Bez povšimnutí tam ležel 11 let, než ho vystavil v jednom z pražských obchodů, kde v něm anatomický preparátor Josef Holger poznal výlitek mozkovny člověka. A rozjela se mašinerie diskusí, dohadů o stáří a výzkumů. V roce 1958 mezinárodní komise potvrdila, že jde o nález neandertálské formy člověka, tj. Homo sapiens neandertalensis. Podle nejnovějších dat se stáří výlitku mozkovny odhaduje na 105 000 let a je světovým unikátem nevyčíslitelné hodnoty.
Ostatně jako většina exponátů na výstavě 2 x 100, kterou proto provází přísná bezpečnostní opatření. Všechny předměty jsou jakoby v trezoru za kovovými lamelami, aby nedošlo k jejich poškození, každý má svou speciální vitrínu s přiměřenou klimatizací a svícením. Vzácným knihám převracejí odborníci občas stránky, aby je světlo nepoškodilo, a třeba středověký Jistebnický kancionál mohl být vystaven jen šest týdnů. Většina předmětů se ven z depozitáře dostane jen výjimečně. Teď si je veřejnost může prohlédnout, a to navíc v překvapivých souvislostech, které nutí přemýšlet, do konce června.
Muzeum jako nové
Po rozsáhlé rekonstrukci se historická budova Národního muzea otevřela veřejnosti loni při příležitosti 100. výročí založení republiky. Uzavřena byla od roku 2011. Nejrozsáhlejší oprava muzea od jeho založení vyšla na 1,8 miliardy korun. Kolaudace čeká budovu na jaře a dnes je otevřená jen zčásti. Nové stálé expozice by měly být postupně zpřístupněny do června příštího roku. Celkem bude vystaveno zhruba 80 000 sbírkových předmětů, což je o celou třetinu více, než tomu bylo před rekonstrukcí. Letos na podzim se počítá s otevřením Dětského muzea, interaktivní spojovací chodby mezi Novou budovou Národního muzea, původně Federálním shromážděním, a historickou budovou. Přístupná bude letos také expozice Příroda a Zázraky evoluce a Dějiny 20. století.
Novinky v muzeu
Od svého znovuotevření po rekonstrukci navštíví Muzeum denně tisíce lidí. Před budovou je stále dlouhá řada a je třeba počítat s čekací dobou 1–2 hodiny. Návštěvníci si mohou prohlédnout výstavu 2 x 100 a Česko-slovenskou / Slovensko-českou výstavu, přístupný je také panteon, foyer a schodiště.
