Každoročně v lednu podstupují koně na severu Španělska zvláštní očistný rituál. Při svátku Las Luminarias proskakují skrze obrovské žhnoucí vatry, aby se očistili a připravili na nadcházející jaro.
Tradice v horské vesnici San Bartolomé de Pinares je stará pět století a připadá na 16. ledna, předvečer svátku svatého Antonína, který je patronem domácího zvířectva. Dříve očistu od nemocí pomocí plamenů podstupovala všechna domácí a hospodářská zvířata, novodobá tradice už se týká pouze koní. Svátku se jich vždy účastní víc než stovka, většinou přímo z vesnice.
Čtyřmetrové plameny
Jízda Las Luminarias má přesně daný harmonogram a začíná úderem deváté hodiny večerní. Po tradiční mši v kostele a posilnění v místní hospůdce jezdci se svými koňmi nejprve absolvují úvodní představovací kolečko na trase vytyčené v centru obce. Při něm koním požehná kněz, který jim zároveň poděkuje za jejich oběť. Poté se na trase zapálí několik obrovských vater a začíná šílená ohnivá jízda. Jezdci vedou své koně tryskem skrze oheň. Plameny šlehají do výše až čtyř metrů a žár a dým jsou nesnesitelné. Přesto všude kolem panuje vzrušení a veselí. Pro obyvatele vesnice nedaleko Ávily je to největší akce roku, při níž vždy spálí několik stovek kilogramů větví, vypijí hektolitry vína a snědí desítky košíků sladkých domácích koblih.
V sedle jsou především muži, ale mezi jezdci jsou i ženy a také dvojice nebo malé děti s rodiči. Třicetiletý José nám vypráví, že se Las Luminarias účastní každoročně už od dvou let, kdy jezdil v sedle se svým otcem.
Obdiv i kritika
Někteří koně jsou vůči svému jezdci naprosto poslušní a skočí do ohniště přímo po hlavě. Proskočí vatrou, od podkov odlétnou jiskry a kůň pokračuje s jezdcem rovnou do dalšího ohně. Jiní koně jsou z plamenů nervózní a raději se jim obloukem vyhnou. Nikdo z jezdců ale svého koně proskakovat ohněm nenutí, přesto akci každoročně kritizují ochránci zvířat, kteří Las Luminarias považují za týrání. Účastníci jim oponují. „Jezdci své koně milují a uctívají. Nikdo z nás nechce, aby trpěli nebo si jakkoliv ublížili. Vždyť jsou to naši společníci a přátelé,“ vysvětluje José.
Bezpečnost diváků a vlastně ani jezdců nikdo příliš neřeší. Žádné zábrany ani zátarasy tu nejsou a lidé jsou v bezprostředním kontaktu s pádícími koňmi. Jen pár jezdců má na hlavě helmu. Mnoho mladých lidí je omámených vínem a nerozvážně přebíhají ulici před pádícími koňmi, nikomu se však nic nestane. Risk a adrenalin jsou součástí festivalu.
Samotná jízda trvá asi tři hodiny. Kolem půlnoci proskočí ohněm poslední kůň. Tím ovšem akce zdaleka nekončí. Je totiž čas hodovat. Lidé do rozpálených vater vkládají připravené grily a celé město provoní vůně masa a dalších místních specialit.
