Smrtící ponor pro zlato

Smrtící ponor pro zlato Zdroj: Olof Jarlbro

I ve vytěženém štěrku někteří doufají nalézt zlato
Fernando nás vzal do osady těžařů. Nad hladinou stály na kůlech jejich chatky.
Střípky zlata za pár dolarů, to je denní úlovek těžařů, který živí celé rodiny
Jdeme dál bahnitou vodou, hledáme druhý tábor
Okolní voda je plná bakterií a parazitů
7
Fotogalerie

Nelegální těžba zlata na Filipínách aneb Smrtící ponor do bahna pro kousek blyštivého kovu

Byl jsem svědkem toho, že lidé pro kousek vytěženého zlata jsou ochotni zajít velmi daleko. Nebo spíš hluboko. Filipínští muži se noří několik metrů pod hladinu vody, kutají v blátivých štolách a se životem je spojuje jen tenká hadička a nevýkonný vzduchový kompresor. Odměna za smrtelně nebezpečnou práci je doslova žebrácká.

Můj fixer Abner mě šťouchnutím budí z krátkého spánku na sedadle spolujezdce. Projíždíme check pointem a vojáci velí zastavit. Rychle hledám svůj průkaz novináře a Abner pouští okénkem dovnitř vlhký noční vzduch. Voják nás oslepí světlem baterky a vypadá dost překvapeně, když vidí uvnitř vozu člověka ze Západu. V této části Filipín se vztahy mezi vládou a NPA (Nová lidová armáda) v poslední době opět zhoršily (počátek léta 2017 – pozn. red.). Prezident Duterte prohlásil, že NPA, která je ozbrojenou složkou Komunistické strany Filipín, je teroristická organizace, a přerušil s nimi veškerá jednání. Potyčky mezi vládní armádou a NPA jsou také důvodem vzniku check pointu, jímž právě projíždíme. Čeká nás ještě hodina cesty do cíle.

Deset metrů pod hladinou

Oblast Santa Elena v provincii Camarines Norte je proslulá nejen svými jezery, ale také horníky, kteří zde v neuvěřitelných podmínkách denně riskují své životy, aby ze země vydobyli zanedbatelný kousek cenného blyštivého kovu. Město Jose Panganiban není nijak turisticky vytížené a z toho pramení problémy s ubytováním. Nakonec jsme sehnali omšelý pokoj s podivnými tapetami a klimatizací produkující především neuvěřitelný hluk.

Druhý den míříme do rybářské vesnice a chceme zjistit, kde se v okolí nachází nějaká těžařská oblast. Většina lidí se ale zdráhá nám říct něco bližšího. Před měsícem tu totiž byl mezinárodní tým novinářů a po jeho návštěvě policie provedla rozsáhlé zatýkání. Filipínská vláda se snaží tomuto typu těžby zlata zabránit, protože prý poškozuje životní prostředí. Jezdíme kolem dokola a ptáme se, ale vypadá to beznadějně. Naštěstí jsme v malém obchodě při nákupu potkali Fernanda, mladého otce rodiny. Ukázalo se, že Fernando se svými příbuznými těží zlato nedaleko odsud. Dalo to trochu přesvědčování, ale nakonec souhlasil, že nás vezme k řece na místo těžby a ukáže nám, jak se zlato dobývá ze země, respektive z bahna.

Vyjeli jsme na jeho kanoi po řece a po chvíli minuli rybáře s lodí plnou klecí s kraby. Asi dobrý úlovek. Zhruba po půl hodině plavby jsme spatřili řadu bambusových chatrčí postavených na dřevěných kůlech. Že nejsme v rybářské vesnici, bylo zřejmé z barevných hadiček vznášejících se na hladině a hluku dieselových generátorů. Právě to je spolu se vzduchovým kompresorem potřeba ke zdejšímu způsobu těžby zlata pod vodní hladinou – tedy kromě pekelné odvahy. Takto se tu pracuje už od devadesátých let minulého století. Začali s tím právě rybáři, kteří zjistili, že takhle chytí více ryb. Samozřejmě riskantní způsob práce nezůstal bez následků a po několika smrtelných nehodách v roce 2012, kdy zahynuli tři hledači zlata, když se jim při ponoru do velké hloubky rozbil kompresor, byla těžba zakázána. Zákon tu asi ale nemá velkou váhu, soudě podle generátoru nebo hadičky v každé chatce kolem…

Potápěči navíc stále odtěžují hlínu pod hladinou řeky, někdy až v hloubce 10–12 metrů, rozšiřují úzké bahnité tunely, které pak nejsou dosti stabilní, a hrozí, že se zhroutí a pohřbí hledače zlata zaživa. Také může přestat fungovat vzduchový kompresor, případně se do chatrné hadičky mohou dostat dieselové zplodiny z generátoru a potápěče přiotrávit. Navíc je okolní voda plná bakterií a parazitů. Mužům potápějícím se pro zlaté úlomky škodí i dlouhý čas strávený pod hladinou. V krvi se jim mohou tvořit bublinky vzduchu, což nesvědčí mozku a srdci. Všechna tato rizika jsou nejspíš příčinou toho, proč jsou hledači zlata většinou mladí muži s dostatkem sil. Jak dlouho jim asi vydrží…

Vše pro živobytí

Fernandovi přátelé nás pozvali k sobě do bambusového přístřešku, kde pracují. Je tu jen malá lavička, naviják pro těžbu štěrku ze dna řeky a cosi, co je snad zlatý prach. Gabin, jeden ze starších těžařů, nás upozornil, že za chvíli se vynoří potápěč s případným úlovkem. Opravdu – na hladině se množí bubliny a z vody se vynořuje lidské tělo. Muž vypadá vyčerpaný a dezorientovaný. Když si sundá masku, má červené oči a třese se chladem. Gabin vysvětluje, že těžaři tráví ve vodě až čtyři hodiny, než si dovolí aspoň krátkou přestávku, po které se ale opět vracejí do vody. Když jsem se posléze ptal potápěče, proč takto hazarduje se svým životem, odpověděl s úsměvem a pokrčením ramen: „Prostě mě to živí.“ A ve stejném duchu mi odpovídala většina mužů těžících zlato – snaží se uživit své rodiny, své děti.

Filipíny jsou jednou ze zemí, jež přijaly Agendu OSN pro udržitelný rozvoj 2030. Jde o soubor 17 opatření a závazků majících pomoci zmírnit či vymýtit například chudobu či hlad, zajistit všem přístup ke vzdělání, umožnit udržitelný rozvoj v zemědělství, rybolovu, lesnictví, bojovat proti změně klimatu a podobně. Tady, v malé bambusové chatrči s páchnoucím generátorem a s muži, kteří denně tvrdě vydělávají aspoň na jídlo, se tyto cíle zdají hodně vzdálené, téměř utopické.

Druhý den ráno jdeme dále do džungle, kde na sto mužů postavilo další tábor. Jsou tu desítky šachet, v nichž potápěči pracují na směny. Když se člověk rozhlédne kolem, byl by uchvácen krásou okolní přírody – kdyby ovšem uprostřed ní neriskovali lidé zdraví a život pro nuzný výdělek. Tváře mužů nastupujících na ranní směnu ale zdobí úsměvy. Dobrou hodinu se couráme kolem řeky, až potkáme uprostřed mangrovového porostu ženu s dětmi. Snaží se z bláta vyrýžovat alespoň zlatý prach… Jsou tu prý od úsvitu, ale jejich úsilí je marné. Dále v džungli nacházíme další tábor se stovkou pracovníků umazaných od bahna, dospělých i dětí, kteří jsou tu stejně jako všichni ostatní kvůli jediné věci – nalézt zlato a přilepšit si.

Smutné zprávy

Podle oficiálních statistik produkují Filipíny ročně jak ve velkých, tak v malých dolech kolem osmnácti tun zlata v hodnotě 5,5 miliardy dolarů. Tyto údaje ale nejsou zcela spolehlivé, protože až 90 procent prodeje drahého kovu není kontrolováno nezávislými institucemi. Prodává se na černém trhu, bez zdanění, většinou do Číny. Filipíny mají největší ložiska mědi a zlata na světě. Navzdory tomuto přírodnímu bohatství muži ve zlatých dolech riskují zdraví i život, aby shromáždili čtvrtinu gramu zlatého prachu a prodali ho za 4,5 dolaru, kterými zajistí denní potřeby svých rodin.

Do tábora přichází smutná zpráva. Ve vedlejším dole, v šachtě hluboko pod hladinou, zahynul potápěč. Bylo mu jen třicet let a vypovědělo mu srdce. Práce v táboře se zastaví… Soumrak klesá do džungle i na vodní hladinu, stromy i mangrovové porosty se stávají jen temnými stíny a za chvíli vidím kolem sebe jen světla baterek. Ptám se Fernanda, jak dlouho přestávají pracovat v případě smrti některého z kolegů. Muž lakonicky odpoví, že pracovat budou hned druhý den. Delší přestávku si nemohou dovolit.