Uralské jezero Turgojak - stejně krásné, ale méně navštěvované než známý Bajkal | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Léto v Rakousku

Uralské jezero Turgojak - stejně krásné, ale méně navštěvované než známý Bajkal

Radek Oravec26. února 2019 • 13:10
Uralské jezero Turgojak - stejně krásné, ale méně navštěvované než známý Bajkal
foto: Radek Oravec

Sibiřský Bajkal je jezero dostatečně známé a také hojně navštěvované. Ale slyšeli jste už o uralském jezeře Turgojak, které bývá místními alespoň co se čistoty a průzračnosti týče právě s Bajkalem často srovnáváno? Schováno mezi borovicovo-břízovými lesy plnými hub a lesních plodů mimo hlavní turistické trasy nabízí odpočinek od civilizačního shonu, písčité pláže nebo treky podél svých břehů. Také místní kuchyně ovlivněná dostupností čerstvých ryb stojí určitě za zmínku. A množství legend, jež se k tomuto jezeru váže je také ohromující a dokládá jeho mnohovrstevný a po staletí trvající význam. Od prehistorických megalitů z ostrova Vera, jež údajně ovlivňují plodnost, po ukrytý zlatý poklad vůdce kozáckého povstání Jemeljana Pugačova.

Oblast jižního Uralu byla původně osídlena hlavně turkickými Baškiry a jedna z jejich legend vysvětluje i původ jména jezera a malebně jej spojuje s jeho vzdáleným vzorem, Bajkalem. To takhle chlapec Tur putoval přes celou zemi, aby krásné dívce Gojak přivezl v dlaních pár kapek vody z Bajkalu. Jenom ta totiž mohla dívce vrátit zrak, který jí vzala zlá čarodějnice. Poté, co si jí dívka umyla oči, začala skutečně opět vidět a z radosti propukla v pláč. A její slzy smísené s vodou Bajkalu naplnily údolí mezi hřebeny Uraltau a Ilmeň a daly vzniknout právě jezeru Turgojak. Realita je ale bohužel mnohem prozaičtější. Jezero je napájeno čtyřmi říčkami, samo je zdrojem pro jednu a se svojí maximální hloubkou 34 metrů je nejhlubším jezerem jižního Uralu. Jeho vody jsou křišťálově čisté a průzračné na 15 až 20 metrů.

O nástrahách cesty, kterou Tur podnikl, se legenda nezmiňuje. Na dnešní cestovatele ale několik nástrah rozhodně čeká. Dostat se k jezeru totiž není jen tak. Nejbližší letiště s přímým letem z Prahy je až v Jekatěrinburgu a poté následuje zhruba sedmihodinová cesta vlakem do nejbližší stanice, města Miass. Upřímně řečeno, nebýt blízkosti jezera, nebyl by asi důvod do Miassu zavítat. Pokud tedy nejste obdivovatelem nákladních automobilů. Pak by vás mohl nadchnout památník gruzaviku Ural, který údajně pomohl Sovětskému Svazu vyhrát druhou světovou válku a jehož továrna se právě v Miasse nachází. Jestli ale míříte k jezeru, můžete rovnou u vlakového nádraží přestoupit na maršrutku a nechat se dopravit do vesnice nesoucí stejné jméno jako jezero.

Sauna, kostel i vývařovna

Kromě shluku dřevěných domků a zděných vil, z nichž hodně nabízí ubytování včetně ruské sauny, banje, se ve vesnici nachází i výstavní kostel, církevní vývařovna a na návsi také obchod s potravinami a několik obchodů s alkoholem. Když se rozhodnete zakotvit přímo ve vsi v soukromém ubytování, můžete na starosti se zajištěním proviantu zapomenout a rovnou se přesunout na místní „městskou“ oblázkovou pláž. Jestli vás ale lákají spíše absolutní klid a pláže písečné, budete muset pokračovat dále na sever. Zde už ale potraviny za rozumný peníz nepořídíte. Doporučil bych tedy částečné předzásobení ve vsi a kotlíkovou dietu pak kombinovat se stravováním v rezortových restauracích. Podél břehu jezera se totiž nachází také několik více či méně vkusných hotelových komplexů.

Kromě nich ale také malebné a opuštěné pláže se jmény jako Zlaté a Stříbrné písky nebo Lesní mýtina, kde lze bez problémů stanovat. Dostat se tam bez vlastního auta je ale možné pouze pěšky, nejde však o bůhvíjaký pochod. Ze vsi je to na nejsevernější cíp jezera pouhých 8 kilometrů, střídavě po okresní silnici, neznačených lesních cestách a stezkách a upravených dřevěných chodnících. Druhou variantou by bylo zkusit stopovat. Na zmíněných lesních cestách plných výmolů a kaluží neurčité hloubky totiž panuje čilý provoz. Houbaři a sběrači lesních plodů se tu míjejí tu v luxusních offroadech, tu v předpotopních žigulících. Když jde o ostružiny a hřiby, jde v Rusku ekonomický status stranou.

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků
Peter Hupka 31. října 2017 • 13:55

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků

Další skupinou, na kterou pak určitě narazíte, jsou rybáři. Jezero je známé svojí hojností ryb a v minulosti tu dokonce fungovala i chovná pstruhová farma. Dnes jsou to ale hlavně právě jednotliví rybáři, jež zásobují hotelové restaurace a kiosky. Když byl úlovek dobrý, můžete si vybírat třeba mezi grilovaným línem, candátem nebo okounem. Další populární variantou jsou rybí pelmeni, rybí kotlety a nebo rybí polévka „ucha“. A pokud nejste „vodkový“ typ, podobně jako já, doporučil bych na vytrávení zkusit místní samohony nebo nastojky s příchutí břízy, cedrových semínek nebo křenu!

Najděte si svou pláž

Až si najdete svoji pláž, zjistíte, kde se dá dobře najíst, a užijete si dosytosti slunění a plavání, přijde jistě čas na další aktivity. Kolem jezera vede mnoho lesních stezek po nichž se dá dostat na okolní hřebeny. Celková trasa okolo pobřeží má kolem 30 kilometrů a může vás zavést třeba k sousednímu jezeru Inyško. Milovníci adrenalinu si zde můžou zkusit kitesurfing a opravdoví dobrodruzi se mohou pokusit najít zde údajně ukrytý zlatý poklad. Podle další z místních legend ho do jezera nechal potopit ataman Jemeljan Pugačov, vůdce selského povstání ze 70. let 18. století. Ten při svém tažení Ruskem rozbil tábor i na březích Inyška. Sem k němu dorazili poslové uralských boháčů, majitelů továren a manufaktur, se dvěma sudy zlata, jimiž se chtěli vykoupit a ochránit před atamanovým útokem. Ten však po dlouhém rozjímání nakázal sudy svrhnout do jezera, protože podle něj neobsahovaly zlato, ale slzy dělníků, a do boje proti boháčům vytáhl. Zlato dodnes nikdo nenašel. Možná je to ale i proto, že jezero má údajně dvojité dno.

Lahodný poklad z nitra tajgy: Sběr piniových oříšků je dřina i dobrodružství zároveň

Po návratu k Turgojaku je pak možné podniknout i plavbu po jeho hladině. Bezpočet podnikavců tu nabízí k pronájmu svoje pramičky, motorové čluny i jachty, ale mnohdy si za ně snaží účtovat nehorázné částky. Nejzajímavější destinací pro plavbu je rozhodně ostrov Vera ležící v severozápadním cípu jezera. Dříve k němu z „městské“ pláže jezdil i pravidlený přívoz, ale tato loď už nějaký čas rezaví vytažená na pláži. Proto je nutné hledat loď právě u místních. První návrhy ceny se pohybovaly okolo částky 7.500 rublů za cestu tam i zpět, postupem času jsme našli kapitány ochotné nás odvézt i za 4.000, ale nakonec se na nás usmálo nevídané štěstí. Vzal nás s sebou zadarmo ochotný rybář, kterému bylo fakticky jedno, kde ten den bude chytat. A zpáteční cestu nám nezištně nabízel člověk, kterého jsme přímo na ostrově potkali. A nabízel k tomu i pozvání na pohoštění a do banje, které měl v jedné ze zátok nachystané.

Za megality starými 4000 let

Proč je ale ostrov Vera tak zajímavým cílem? Nachází se na něm totiž největší megalitický komplex na Urale, pocházející pravděpodobně už ze čtvrtého tisíciletí před Kristem! Největší megalit tvoří zastřešená kamenná konstrukce o rozměrech 19x6 metrů a výšce 1,9 metru, která ve svém interiéru ukrývá kamennou podobiznu býčí hlavy zasazené do jedné ze stěn. Stavba je odborníky interpretována jako rituální chrám. Kromě tohoto megalitu se na ostrově nacházejí ještě další dvě kamenné konstrukce, jeden menhir a kamenolom, kde skály nesou známky těžby pomocí měděných nástrojů a dřevěných klínů. Zajímavé je také kultovní místo známé jako Vera 4. Kameny jsou zde poskládané do takové podoby, která nechá na pochybách málokoho. Interpretace je zde jasná, jde o plodnost. Podle místních sem dodnes jezdí ruské páry, jimž se nedaří počít potomka a přimlouvají se tu k prehistorickým silám. Slyšeli jsme i o páru, který se tři roky marně snažil o dítě. Až po přenocování na tomto místě ale došlo k happy endu a dnes mají zdravého chlapečka. Legendy prostě žijí dodnes.

Nic pro pohodlné cestovatele: Trmácení deštivou Sibiří plnou bláta a komárů

Další žijící legendou, jež se k ostrovu váže je z prostředí starověrců, odštěpenců od pravoslaví, kteří se na konci 17. století vzepřeli modernizačním reformám a až do počátku 20. století žili v izolaci a ukrývání před pronásledováním. Mnoho starověrců z Ruska také uprchlo a dodnes tvoří uzavřené komunity například až v Bolívii a Uruguayi, kde žijí bez moderních vymožeností a praktikují striktní interpretaci křesťanské nauky.

Cesta za spiritualitou

Zpátky ale k ostrovu Vera, který od starověrců získal dokonce i svoje jméno. Původně se totiž jmenoval Pinajev, ale v 19. století na něm našla útočiště starověrská jeptiška a léčitelka jménem Vera a žila zde v jeskyni, kde za ní docházelo mnoho věřících. Po její smrti byla nad jejím hrobem vztyčena dodnes stojící mohyla, ke které se pořádaly poutě. Postupem času na ostrově natrvalo zůstala až dvacítka mnichů-poustevníků, kteří zabydleli prehistorické megality a navíc si na ostrově postavili kostel a jídelnu. Po uznání starověrectví carem Mikulášem II. v roce 1905 byl ostrov mnichy postupně opuštěn a kostel vyhořel. Poutě starověrců se tu ale konají stále, hlavně z komunit v Miasse, Čeljabinsku a Jekatěrinburgu.

Jezero Turgojak a jeho okolí je tak nejen místem oddychu na čerstvém vzduchu u křišťálově čisté vody, ale také místem s bohatou historií a se silnou spiritualitou, kterou si uvědomovali už i naši dávní předkové a která samovolně přecházela z civilizace do civilizace. Když si k tomu připočtete absenci davů, klaksonů aut a informační embargo, kterému budete vystaveni, několikadenní pobyt u jezera vám vyčistí hlavu jako máloco. Pokud se tedy budete někdy náhodou na jižním Urale pohybovat, určitě tento zatím neobjevený klenot navštivte. Dříve než jej obsadí davy mystiků hledajících smysl existence.

Nedobrovolní světoběžníci aneb Českoslovenští legionáři na cestě kolem světa
Přechod bajkalského ostrova Olchon aneb Podzimní trek centrem severního šamanismu

Radek Oravec




Diskuse ke článku

 

Články odjinud
Starší články Lidé a Země