Tarn mezi St-Rome a Albi je dokonale zapadlá oblast s vesnicemi, kde se zastavil čas. Na snímku vidíte autorku článku.

Tarn mezi St-Rome a Albi je dokonale zapadlá oblast s vesnicemi, kde se zastavil čas. Na snímku vidíte autorku článku. Zdroj: Jiří Páleníček

Vesnička Cantobre nad řekou Dourbie je efektně umístěná na skalním ostrohu. Před pár desetiletími téměř vylidněná, dnes už napůl zrestaurovaná přitahuje svou romantičností stále více návštěvníků.
Přes sto farmářů obhospodařuje pastviny tvořící tři procenta půdy parku Cevenny, proto jsme zde v klidu stanovali – dobytek přírodu poškodí určitě víc.
Na kole podél řeky Tarn
V létě uvidíte na vysoko položených planinách v okolí Roquefortu stáda ovcí.
Albi, město kacířů, je postaveno z cihel vyrobených z nánosů řeky Tarn.
10
Fotogalerie

Jak si vychutnat krásy jižní Francie? Vydejte se na kole podél řeky Tarn

Obdivuhodných říčních kaňonů je ve Francii víc, třeba Verdon a Ardéche. Jenže ve Verdonu si na kole nezajezdíte a cyklistická trasa podél Ardéche zase vede nad říčním údolím po vyhlídkách. Zato podél řeky Tarn můžete jet na kole přes 150 kilometrů, od města Florac až po Albi. Projedete staré kamenné vesničky i města plná památek. A ani vaše chuťové buňky nepřijdou zkrátka.

Nebyli jsme jediní, kdo se v létě vydali do tarnské soutěsky. Na přelomu července a srpna je zde poměrně velký provoz výletních aut i motorkářů. K němu se přidávají autokary a vyhlídkové autobusy. Podruhé jsme se provozu chtěli vyhnout a přijeli sem v září. Listí začínalo zlátnout a počet turistů výrazně klesl (některé kempy v polovině září zavřely). Na středním toku je klid celoročně, pár úseků cesty je dokonce pro motorová vozidla zavřeno. Je zde i několik tunelů upravených pro cyklistiku se zvláštními semafory upozorňujícími řidiče na cyklisty v tunelu. Těmito původně železničními tunely vlak jezdil od roku 1880 až do krize v 30. letech minulého století. Spojoval Albi se St-Affrique a mimo jiné zajišťoval distribuci roquefortu.

Odkaz R. L. Stevensona

Cestu jsme začali v národním parku Cevenny. Dřív patřil k nejdivočejší a nejhůře přístupné části Francie a často se sem utíkalo před zákonem a za náboženskou svobodou. Pokud si o nějaké krajině přečtete tuto informaci, buďte si jistí, že to žádná rovinka nebude. Chcete-li do parku vyjet od řeky, očekávejte na začátku převýšení 400–500 metrů. V létě se raději vyhněte doporučované vyhlídkové silnici Corniche des Cévennes oblíbené motorizovanými místními výletníky.

Ještě ve Floracu jsme se přesvědčili, že odkaz R. L. Stevensona, autora Ostrova pokladů, tady nechal trvalé stopy. Tento skotský spisovatel prošel v říjnu 1878 za dvanáct dní 220kilometrovou trasu celými Cevenny. Šel s oslem, který mu nesl zavazadla, o své cestě psal a jeho trasa je dnes známá jako GR 70. My na ní potkali dva starší Francouze s vyhřebelcovaným šedivým oslem, kterého koupili za 600 eur. Putovali z Nice do Périgueux. Žrádlo pro něj neměli, živil se trávou po cestě. Zatímco paní nakupovala, jeho majitel sbíral u parkoviště spadaná jablka – něco snědl sám, něco dal oslovi. Rozuměli si.

V oblasti horního Tarnu jsme projeli Cevenny tam a zpět, nahlédli do průsmyku Gorges de la Jonte a do Gorges de la Dourbie a poslední noc spali nedaleko populárního skalního města Chaos de Montpelliere-le-Vieux. Pod ním čekalo báječných dvacet km z kopce do Millau.

Až nečekanou popularitu přinesl městu Le Viaduc de Millau, nejvyšší řetězový most na světě určený pro dopravu (je až 343 m nad hladinou Tarnu). Je součástí dálnice A 75 a na kole pod ním můžete projet po silnici podél řeky, na níž je důrazné upozornění řidičům – objíždějte cyklisty ve vzdálenosti 1,5 metru. Trasa je populární a řidiči toto upozornění většinou respektují. Kromě vyhlídky na most nabízí Millau pohled do života průměrného městečka se zvonicí z 11. století, historickým jádrem, tržnicí z roku 1899 a věncem paneláků na předměstích.

Na jednom z nich směrem k mostu je moderní hypermarket, kde prodávají nejlevnější roquefort ve Francii. Městečko Roquefort je totiž jen 23 km odsud. Bohužel, po hlavní a do kopce, což je pro cyklistu dost nepříjemná kombinace. Proto jsme do Roquefortu nejeli přímo. Pokračovali jsme se zásobou sýra ze sámošky nejprve podle řeky. Její břehy nejsou zregulované a dalo se na nich volně stanovat (i když jsou zde i kempy). V noci nad Tarnem zářily hvězdy, popíjeli jsme červené Côtes du Rhône a zakusovali ho sýrem králů. Ozvalo se tiché šplouchnutí. Ryba? V Tarnu je jich dost. Sáhli jsme po baterce – po hladině Tarnu plaval bobr!

Jak hledat lanýže

Část středního toku Tarnu jsme pojali gastronomicky. Suché vápencové stráně vytvářejí podmínky podobné těm v kraji Périgord a lidé zde zkoušejí pěstovat lanýže. Pod duby je také možné chovat husy na proslavená tučná husí játra foie gras. Na stráních jsou ukryté vinice. Vrcholem místní gastronomie je ale samozřejmě roquefort. Kam dřív? Naše tempo se značně zpomalilo.

Houba zvaná lanýž je opředená pověstmi. Na lanýžové farmě jsme už jednou byli, u Tarnu se o nich hodně dovíme v nedávno otevřeném muzeu lanýžů v Combregnac (stará vesnice založená už v roce 868). Za kilo lanýžů se podle kvality platí od 700 do 900 eur – kdo by je nechtěl pěstovat! Lidé vysazují dubové háje a pod stromy roztrousí spóry. Někdy se houby objeví za pět let, někdy se nedaří. „Už čtrnáct let čekám, a nic,“ říkal majitel jedné husí farmy, který měl lanýže jako nevýznamný vedlejšák.

Lanýže je možné pod zemí najít několika způsoby. Tradičně je hledala prasata. Lidé je mohou najít podle hejna much, které se v místě, kde se lanýž roste, vznáší nad zemí. Také lze vycvičit psa. Žádné zvláštní plemeno, stačí voříšek, ale neměl by to být lovecký pes, kterého les rozptyluje. Co se mě týče, vůni pravého travního hřibu nic nepřekoná, ani tento „černý diamant“ páchnoucí po plísni a tlejícím listí.

Husí játra jsou laskominou značně spornou a žádný zelený by ji asi nepozřel. Husy totiž získají svá až kilová játra zbytnělá tukem díky závěrečnému násilnému krmení. Naštěstí ale 4–5 měsíců, tj. téměř celý svůj život, mají pohodu. Farmáři kupují jednodenní housata a po 3–4 týdnech ve stodole je pouští do dubových hájů a nechají je, aby se sama cpala kukuřicí. Hodně jim chutná. Sama se tak přecpou, že nemohou vzletět, a křídla jim není třeba zastřihávat. A tak šedobílé husy marně pobíhaly pod stromy a mávaly křídly ve snaze vzletět (na maso jsou husy bílé). Násilné krmení začíná až čtrnáct dní před jejich koncem. Pokud vám něco říká tortura zvaná norimberský trychtýř, pak máte představu, jak se francouzské husy krmí. I přes svou lásku ke zvířatům ale musím přiznat, že originální paštička z husích jater je opravdu vynikající. (Doba trhů s játry je v zimě, za kilo husích se platí šedesát eur, za kachní čtyřicet.)

Za sýrem králů

Vjíždíme na vysoko položenou planinu Combalou přeformovanou sesuvy okrajových skalních bloků. V jednom z takto okousaných kopců daly další sesuvy půdy vzniknout soustavě jeskyní. Dlouhé, doposud ne zcela prozkoumané přirozené tunely zvané fleurine v nich celoročně udržují 8–12 stupňů a vlhkost 95 procent. Jedenáct z dvaceti jeskyní patří od roku 1863 firmě La Société des Caves. U východu z jeskyní totiž leží městečko Roquefort-sur-Soulzon, v němž sídlí sedm firem vyrábějících slavný zelenobílý sýr pro celý svět. Je výsledkem přírodních podmínek a do detailu propracovaného pracovního postupu. Jedině ve zdejších jeskyních rostla odnepaměti plíseň Penicillium roqueforti, která dělá z ovčího tvarohu rokfór.

Druhá největší firma, Le Papillon, upeče před začátkem sezony na 600 režných chlebů. Dost nevydařených. Kůrka musí být spálená a vnitřek nedopečený. Po několika týdnech v jeskyni se chléb přemění na velkou plesnivou kouli a výroba sýra může začít. Dnes se tento penicilín dá získat i laboratorně. Teoreticky je rokfór možné vyrábět i jinde, ale místní výrobci si svá práva náležitě ošetřili. Jméno a znak ovečky nesmí mít žádný sýr, který zraje jinde, přestože ovčí mléko pochází ze širokého okolí a sýry se připravují na zrání a pro expedici v nedalekých moderních sýrárnách. Balení ještě nezralých sýrů přímo v jeskyních je koncert pro lidské ruce a dělníkům trvá 4–6 týdnů, než se naučí zvládnout to dostatečně rychle. Pak za minutu zabalí do cínové folie sedm více než dvoukilových bochníků. Za hodinu jim projde rukama k jedné tuně sýra.

Návštěvu svých sklepů umožňují tři firmy. Největší výrobce – La Société – má nejkrásnější jeskynní sklepy a nabízí placenou efektní show. Le Papillon je zadarmo, ale sklepy má menší. Určitě zajděte. Na každé prohlídce na závěr zadarmo ochutnáte několik druhů sýra. Čtvrtá, poněkud stranou ležící rodinná firma Le Vieux Berger místo jeskyní promítá zdarma podrobný film o celé výrobě. Je profesionálně zpracovaný a hodně vysvětlí, i když mu třeba ve francouzštině nebudete rozumět.

Město kacířů

Albi je město kacířů, i když toto označení vzniklo omylem, když Albigenští nemile přijali sv. Bernarda, který je pak přiřadil ke kacířskému katarskému hnutí s centrem v této oblasti. Počátkem 13. století byla proti bohatému městu a hnutí katarů vyhlášena křížová výprava. Vlády nad městem se po ní ujal biskup a město sílu své víry dokázalo způsobem nejokázalejším – katedrálou. Protože však nebezpečí válek zcela nepominulo, má katedrála svaté Cecílie vzhled pevnosti. Její unikátnost ještě zvyšuje fakt, že je postavená z nízkých červených cihel (včetně své 78metrové věže). Celé Albi je cihlové: paláce, měsťanské domy, moderní tržnice i most, který slouží provozu téměř tisíc let. Za tento levný materiál musí město děkovat Tarnu, cihly totiž dělali z jeho usazenin.

Je zvláštní, že kacířské město je spojeno se jménem malíře, který byl pro svou společnost také kacířem. Vždyť holdoval alkoholu, trávil čas po barech, kabaretech a nevěstincích a plýtval svým uměním na malby kankánových tanečnic a pochybných ženštin. Henri de Toulouse-Lautrec (1864–1901), jeden z představitelů postimpresionismu, se v Albi narodil. Dnes je otevřen nejen jeho rodný dům, ale především muzeum s jeho 500 obrazy v bývalém arcibiskupském paláci. Ty po jeho smrti darovala městu umělcova matka poté, co je odmítl pařížský Louvre.

Albi může děkovat Tarnu i za rozvoj průmyslu. Na jeho kaskádách byla totiž postavena jedna z elektráren, která poháněla stroje v přilehlých továrnách. Mezi St-Rome a Albi je osm přehrad s elektrárnami. Obří komplex budov u Albi je dnes využit jen zčásti. Je v něm například muzeum o historii řeky a jejího průmyslu. Vchod do muzea je na levém břehu, vychází se na pravém. A tak nás elektrárny a průmysl navrátily do současnosti a my se vydali na zpáteční cestu.


Jakou mapu s sebou?

  • Francie je dokonale popsanou turistickou zemí již mnoho desetiletí. Pro motoristy vydává síť kvalitních map a průvodců od renomované firmy Michelin. Zelenou řadu průvodců Michelin koupíte i v Česku. Jsou velmi spolehlivé a mají dobré orientační mapky měst.
  • Jste-li zvyklí pracovat s motoristickými mapami a plánujete opakované návštěvy Francie, kupte v některém větším místním supermarketu autoatlas celé Francie – Atlas Routier France Michelin.
  • Podrobnější mapy (i cyklistické) vydává další francouzská mapová společnost IGN. Cyklostezky většinou nejsou určeny pro naložená kola (jsou značeny opravdu malými cedulkami se žlutým trojúhelníčkem a dvěma kolečky). Jedná se většinou o stezky pro horská kola obvykle ve středně obtížném až náročném terénu.
  • Při plánování cesty není třeba hledat speciální cyklotrasy, jeďte podle toho, kam se chcete podívat. Dálkovou cyklotrasu si však podle automapy můžete vytvořit sami. Jezděte po silnicích, které jsou v Michelinu zakresleny jako tenké bílé (a vyhýbejte se červeným).

Kudy se vine Tarn

Tarn pramení severovýchodně od městečka Florac v nadmořské výšce 1575 m pod Mont Lozere ve Francouzském středohoří. Na svých 375 km si probíjí cestu vápencovými plošinami. Jižně od kaňonu Tarn je plošina Causse Méjean, severně Causse de Sauveterre. Přibližně padesátikilometrový horní úsek mezi Floracem a Millau včetně Gorges du Tarn je nejatraktivnější a nejnavštěvovanější. Zajímavý, i když poněkud méně fotogenický, je více než stokilometrový střední úsek Millau–Albi. Na něm je však volná krása řeky upravena četnými přehradami a řeka získává jiný ráz. Pod Albi se řeka vine rovinou, pro cyklisty nijak zajímavou, a pod Moissacem se vlévá do řeky Garonny.