Trekking do Utajené země aneb Vzhůru k nepálskému azurovému jezeru Phoksumdo

Trekking do Utajené země aneb Vzhůru k nepálskému azurovému jezeru Phoksumdo Zdroj: Tomáš Radil

Trekking do Utajené země aneb Vzhůru k nepálskému azurovému jezeru Phoksumdo
Stoupání v sedle Baga ve výšce 5190 metrů už bylo trochu veselejší. Sluníčko svítilo a za chvíli jsem byl na vršku u kamenné mohyly
Gompa Ribo Bhumpa nad tarapským údolím.
Ve vesnici Tarakót a jejím okolí žijí tibetsky mluvící Magarové.
Trekking do Utajené země aneb Vzhůru k nepálskému azurovému jezeru Phoksumdo
11
Fotogalerie

Trekking do Utajené země aneb Vzhůru k nepálskému azurovému jezeru Phoksumdo

Nepál každoročně uvítá statisíce trekařů, horolezců a cestovatelů. Přesto v této zemi stále najdete odlehlé kouty, kde lišky dávají dobrou noc, kde lidé dosud žijí jako před několika staletími a kde prastará předbuddhistická tradice bön vytváří zvláštní kombinaci s ještě starším hinduismem. To vše se skrývá v Dolpo, jemuž se říká také Utajená země.

Letadlo Twin Otter nás vysadilo v Džuphálu jednoho jarního dne zkraje května. Sestoupili jsme do údolí a vydali se po prašné, rozestavěné cestě na východ, do vesnice Dunai, která je zároveň i správním centrem oblasti. V následujících čtyřech dnech nás čeká náročný pochod do Tarapu, odlehlého údolí s čistě tibetským vlivem. Budeme spát pod vlastním stanem, vařit si z vlastních zásob na benzinovém vařiči a část těžkého nákladu pro nadcházející tři týdny nám ponesou najatí místní nosiči.

Druhý den brzy ráno už kráčíme hlubokým zalesněným údolím podél řeky Bhérí, kterou dvakrát překračujeme po zavěšených ocelových mostech. Směřujeme do Tarakótu, středověké vesnice postavené vysoko na kopci na úzkém hřebenu. Kdysi, ještě než Gurkhové sjednotili Nepál, bylo tohle místo hlavním městem starobylého království Tiču Rong. Místní jej dodnes nazývají Dzong (neboli pevnost).

V Tarakótu a jeho okolí žijí tibetsky mluvící Magarové, jejichž předkové sem už velmi dávno přišli od jihu a později přijali buddhismus. Tito lidé stále budují kamenné domy s plochými střechami, jež tvoří na svazích jakási stupňovitá puebla (střecha jednoho domu je terasou dalšího). Jednotlivé úrovně jsou propojeny primitivními žebříky z klád s vytesanými stupínky. Střechy pokrývá vrstva kamenů a udusané tvrdé hlíny, která plně vyhovuje zdejší polovyprahlé oblasti srážkového stínu za Dhaulágirským Himálajem.

Místní ženy nosí mosazné náušnice jako v nížinách, ale zároveň také pruhované přikrývky a suknice, které jsou naopak typickým znakem horalů. Ani muži nemají nijak vyhraněný oděv, někteří jsou oblečeni jako tibetští pastevci, jiní jako hinduisté z města. Mnohá obydlí, převážně dole v údolí mezi Džuphálem a Tarakótem, střeží ochranná hinduistická znamení – strážci Dhaulijové. Jsou to dřevěné vyřezávané sošky, ve formě do země zaražených kůlů nebo vytesané na rohových sloupech zakončujících zábradlí dřevěných mostů. Někdy jsou umístěny i na střechách domů.

Údolí Tarap

Údolí Tarap nás přivítalo azurově modrou oblohou a hřejivými slunečními paprsky. Přestože jsme dosáhli výšky skoro čtyř tisíc metrů, je velice příjemně, i když odpoledne tady pravidelně silně fouká. Obyvatelstvo tvoří Gurungové a Magarové. Jsou to poměrně zdatní obchodníci se specializací na obchod s jaky, ovcemi a solí. Mají pověst stále zaměstnaných lidí, protože za chůze i při odpočinku ručně předou vlnu.

Všichni bez rozdílu věku právě připravují svá kamenitá políčka pro nadcházející setbu. Malé, terasovité plochy, které se za pár měsíců svěže zazelenají horským „nahým“ ječmenem, je potřeba velmi dobře připravit. Ženy přinášejí v proutěných nůších hlínu smíchanou s trusem dobytka a sypou ji na malé, systematicky umístěné hromádky. Jedná se o hnojivo, kterým bude zanedlouho obohacena tolik zchudlá půda. K orbě se stále používá těžký neohrabaný dřevěný pluh s kamennou nebo ocelovou radlicí, tažený dvojicí několikanásobně překřížených velkých jaků. Vláčí se stejnou technikou, jen místo pluhu jsou zapřaženy hrubé dřevěné hrábě s krátkými kolíky. Nakonec se musí na zorané a uvláčené plochy přivést voda. To se děje důmyslnými zavlažovacími kanálky, jež vedou od nejbližšího přirozeného vodního toku.

Okolní krajina je suchá a vyprahlá, nerostou zde vůbec žádné stromy. Topí se vším, co hoří a vydává teplo. Lidé pálí především pichlavé pouštní keře, které shromažďují na domech po obvodu plochých střech, nebo se používá sušený jačí trus, jenž se v několikametrových hromadách kupí vedle domů. Tyto suroviny na topení se sbírají v širokém okolí prakticky nepřetržitě od jara do podzimu, než krajinu přikryje první sníh. Klasické dřevo na otop je velice vzácné. Stavební dříví na stropy, okna a dveře se dopravuje jako ostatní náklady z údolí pomocí jaků většinou několik dní.

Přes průsmyky

Další den zrána putujeme údolím na severozápad, do výškového tábora (4320 m) pod sedlem Numa. Je první ze dvou více než pětitisícových sedel, která musíme překonat na cestě k bájnému jezeru Phoksumdo. Do kempu přicházíme až odpoledne, je zde malý potok a pár rovných travnatých plácků na postavení stanu. Noc byla studená. Už večer začalo sněžit a do rána napadlo asi 15 centimetrů. Vrchní tropiko od stanu je ráno obalené ledem a nejde sklepat. Nemáme času nazbyt, balíme ho i s námrazou, snad to dneska odpoledne usušíme.

Stoupání do sedla Numa (5318m) je nekonečné, nahoře jsem až před polednem. Na poslední třetinu výstupu mám za parťáka kamaráda Šukru. Přestože je domorodec, byl zatím za celý svůj život jen ve výšce 3500 metrů. Toto sedlo je pro něj absolutní výškový rekord. Těžce jde a často odpočívá. Ani mně není dobře, již několik dní silně kašlu a od dnešního rána se o mě navíc pokouší výšková nemoc z nedostatečné aklimatizace.

Na sedle uděláme pouze několik nutných fotografií a prudkým svahem rychle klesáme dolů. Konečně pozdě odpoledne přicházím na louku ve výšce 4470 metrů, kde už vidím postavenou část stanů rychlejších kamarádů. Stoupání na druhé sedlo Baga (5190 m) je o mnoho veselejší. Je slunečno a jde se mi už mnohem lépe. Za necelé tři hodiny jsem nahoře u kamenné mohyly s rozvěšenými barevnými praporky. Nosiči jsou rychlejší, už zdálky jsem je slyšel, jak vítězoslavně halekali, celí šťastní, že mají tyhle dvě nepříjemné sněhové a studené etapy za sebou.

Sestup je znovu velice prudký, musíme sklesat asi 1500 výškových metrů. Dva kilometry před jezerem stezka stoupá a stáčí se doprava na zalesněný hřebínek. Odtud je to již kousek do vesnice Ringmo (3733 m) u jezera Phoksumdo. Vesnice při našem příchodu vypadala jako mrtvá a zcela liduprázdná pevnost. Ze střech mnoha domů se ale kouřilo, což znamenalo, že obyvatelé jsou přece jenom doma. Našli jsme tu dva nuzné hotýlky, přesněji řečeno dvě ubytovací kapacity pochybné kvality, které vypadaly úplně stejně jako kterýkoli jiný tibetský dům ve vesnici. Malé pokojíky v patře byly více než strašidelné, takže jsme raději postavili stan za vsí na břehu jezera a upalovali do tepla alespoň na večeři.

Magické Phoksumdo

Jezero Phoksumdo je proslulé svou ostře azurovou barvou. Délka jezera obklopeného strmými stěnami je skoro pět kilometrů a hloubka dosahuje 650 metrů. Neexistuje zde žádný vodní život, což umožňuje udržet vodu velice čistou. Na východním břehu stojí prastará gompa Ringmo, bönský klášter, ve kterém před lety žili dva lamové a dvanáct mnichů. Dnes je tady všechno zamčené a liduprázdné.

Procházím se mezi rozpadajícími se čhörteny. Také některá stavení kolem kláštera pomalu chátrají, jiná už zubu času podlehla úplně. Hlavní svatyně krytá novou, žlutě natřenou prkennou krytinou je naštěstí v dobrém stavu. Někdo tady vytesal do spousty kamenů buddhistickou mantru „óm mani padmé húm“ a také bönské „óm matri muje sa le du“. Šplháme příkrou stezkou vysoko nad gompu podívat se na jezero z ptačí perspektivy. Trvá snad půl hodiny, než dosáhnu po ujíždějící suti alespoň takové výšky, abych mohl přehlédnout značnou plochu chladně modré hladiny.

Okruh se uzavírá

Nosiči si připevňují hrubými provazy své náklady na záda a vydávají se přes Ringmo dolů, údolím říčky Suligád. Její vody vytékají z Phoksumda a přes vysoký skalnatý stupeň padají v několika kaskádách, aby vytvořily 200metrový vodopád, nejvyšší v celém Nepálu. Prudká stezka procházející březovým hájem nás přivádí do Sumda, kde je velká základní škola pro stovku dětí ze širokého okolí. Většina žáků je zde během školního roku trvale ubytována, neboť pocházejí z vesnic vzdálených i několik dní chůze. Zrovna mají polední přestávku na oběd. Je jich plný školní dvůr a běží si s plechovými talíři pro dálbhát.

Kaňon řeky Suligád se výrazně zúžil, strmé borovicové svahy vystřídaly vysoké skalní stěny a smrkové lesy. Do maličkého kempu pod místem zvaným Čhepka přicházíme až pozdě odpoledne. Dva dny trvá sestup k řece Bhérí pod Džuphál, kam jsme před dvěma týdny přiletěli. Po deseti dnech treku se tak náročný okruh do údolí Tarap a k jezeru Phoksumdo pomalu uzavírá.


Trekking do oblasti Dolpo

  • Dolpo je odlehlá vysokohorská oblast v severním Nepálu, pro turisty otevřená od roku 1989. Od samotného Nepálu je oddělena vysokými průsmyky, a proto je nazývána Ba-yul („Utajená země“). Kromě hinduistického vlivu v jižní části převládá obyvatelstvo tibetského původu. Většina území je součástí nár. parku Šej Phoksumdo.
  • Turisté se do Dolpa, které spadá do tzv. zakázaných oblastí, mohou vydat pouze se speciálním permitem, jehož cena se liší pro dolní a horní (též vnitřní) Dolpo (od 10 USD na týden po 500 USD na 10 dnů). Obě části odděluje jezero Phoksumdo. Vnitřní Dolpo bylo otevřeno až v roce 1992, je velmi řídce obydlené a jeho centrem je mystický klášter Šej.
  • Nejstálejší počasí umožňující daleké výhledy nabízejí dvě trekové sezony – podzimní (od poloviny září do poloviny listopadu) a jarní (od konce března do poloviny května).
  • Do vnitřního Dolpa se lze vydat pouze s doprovodem průvodce, nosičů a kuchaře, neboť ubytovací a stravovací možnosti jsou zde velmi omezené a je potřeba brát s sebou stany a jídlo. Cena nosičů se pohybuje od 15 USD za den.
  • Na všechny treky je vhodné brát si průvodce (v ceně zhruba od 20 USD za den), jelikož značení cest téměř neexistuje a možnosti domluvy s místními obyvateli jsou sporadické. Vstupné do národního parku činí 2000 NRP (zhruba 500 Kč).
  • Při volbě oblečení a dalšího vybavení je nutné počítat s tím, že trekové trasy v Dolpu přecházejí sedla ve výškách přes 5000 m, kde celoročně přetrvává sníh a teploty klesají hluboko pod bod mrazu. Kvalitní a nepříliš drahé vybavení lze zakoupit i v Thamelu, turistické čtvrti Káthmándú, kde koupíte i mapy trekových tras.
  • Absolvování vysokohorských treků je podmíněno dobrým zdravotním stavem a fyzickou kondicí. Nelze podcenit ani riziko nemoci z nadmořské výšky.