V přístavu Chilung vrcholí festival duchů. Stejně jako při oslavách nového roku nechybí v ulicích dlouzí barevní hadi.

V přístavu Chilung vrcholí festival duchů. Stejně jako při oslavách nového roku nechybí v ulicích dlouzí barevní hadi. Zdroj: Petr Tůma

V chrámu hořely vonné tyčinky. Misky s ovocem na oltáři prý bohové nechávají nepovšimnuté, stačí jim prý jen jejich vůně...
Od srpna do září probíhá v přístavu Chilung festival duchů. Jeho tradice zde sahá do roku 1855.
Život mezi tajfunem a bezvětřím aneb Jací jsou dnešní Taiwanci?
Život mezi tajfunem a bezvětřím aneb Jací jsou dnešní Taiwanci?
Život mezi tajfunem a bezvětřím aneb Jací jsou dnešní Taiwanci?
9
Fotogalerie

Život mezi tajfunem a bezvětřím aneb Jací jsou dnešní Tchajwanci?

Číny jsou na světě dvě. Čínská lidová republika a pak Čínská republika na Tchaj-wanu. Tento ostrůvek jen o fous větší než Morava se na rozdíl od svého velkého „socialistického sourozence“ stal příkladem rozvinutého kapitalismu. Nejen co do velikosti připomínají obě země bájný příběh Davida a Goliáše.

Stojím uprostřed Tchaj-peje a místo poklidného poznávání cizokrajného města odolávám náporům větru. Neviditelné ruce tajfunu před chvílí vyzvedly do výše desítek metrů neonovou tabuli, roztočily ji do bláznivého tance a pak odmrštily. Plastové střepy se rozlétly ulicí a utržené elektrické vedení zajiskřilo. Číňané s tvářemi zkřivenými strachem naskákali do průchodů domů. Ještě víc se setmělo a nebe začalo chrlit proudy vody. Když se duchové zlobí, není radno si s nimi zahrávat.

Ještě před hodinou pražilo slunce. Rozpálené bulváry dvouapůlmilionové Tchaj-peje (Taibei), hlavního města Čínské republiky na Tchaj-wanu, žily svým každodenním životem. Mezi pěšími se proplétalo půl milionu aut, osm tisíc autobusů, padesát tisíc taxíků a přes milion skútrů, hledajících nejrychlejší cestu z uzavřeného kruhu tchajpejské dopravy. Jen školy byly ten den podivně tiché. Nejezdily moderní rychlovlaky a nelétaly spoje na vnitrostátních linkách. Způsobil to blížící se tajfun. Řítil se k ostrovu stoosmdesátikilometrovou rychlostí a bral vše, co mu stálo v cestě. Už tři dny o tom informovala místní média. Pouze „jeho“ příchod se stále oddaloval. A tak jsem se vydal do města, i když v hotelu překrývali skleněné dveře překližkovými deskami a u recepce byl nápis: Zákaz vycházení!

Signálem, že tajfun je už opravdu blízko, mi měla být chvíle, kdy většina chodců začala zuřivě mávat na taxíky, nasedat do nich a mizet v dopravní zácpě. Stále ještě svítilo slunce a byl klid. Přesto se během dvaceti minut ulice vyprázdnily. Pak slabounký větřík, který vystřídal chvilkové bezvětří, výhružně zaševelil větvemi stromů. Za dalších pět minut už vichr bušil do pevných stěn domů i měkkých těl lidských opozdilců. Klátili se v bláznivém rytmu, při marné snaze jen přejít ulici. Za chvíli už tajfun vyvracel stromy, strhával lešení a zvedal plechové střechy přízemních budov.

Kdo je Tchajwanec?

V roce 1895 vedla snaha o ovládnutí Koreje k čínskojaponské válce. Po porážce Číny připadl Tchaj-wan na půl století zemi vycházejícího slunce. Japonci mu vládli železnou pěstí (víc než sto menších povstání bylo krutě potlačeno), ale vybudovali celou infrastrukturu: postavili silnice, nemocnice, továrny i školy. Taiwan byl víc rozvinutý než vlastní Čína. Ale právě jí byl z rozhodnutí Jaltské konference opětovně navrácen po druhé světové válce. Byla to však už jiná země než ta z konce předminulého století. V roce 1912 tam padla vláda dynastie Čching (kterou zachytil film Poslední císař) a prezidentem byl zvolen dr. Sunjatsen (1866–1925). Číňané ho přirovnávají k Abrahamu Lincolnovi, neboť propojil ideály demokracie s tradicemi konfucianismu.

Národnostně a ideově rozdělené obrovské území však sjednotil až generál Čankajšek (1887–1975). Po druhé světové válce v Číně znovu propukly národnostní nepokoje a Mao Ce-tung (1893–1976) zahájil s pomocí bývalého Sovětského svazu vojenskou ofenzivu proti Čankajškově vládě. Tomu brzy nezbylo než vyhledat zahraniční azyl. Uchýlil se tak na ostrov Taiwan. Emigrace zaplavila Tchaj-wan jako tsunami. Zatímco v roce 1946 na něm žilo jeden a půl milionu Číňanů z pevniny, v roce 1950 jich bylo už sedm a půl milionu! Ujali se vlády i důležitých funkcí s rozhodností, která připomínala Japonce. I proto si vysloužili opovržlivé pojmenování „waishengjen“, přistěhovalci.

Národnostní rozdíly však smazal čas. Těžko byste poznali mezi starými lidmi, kdo se na ostrově narodil a kdo patřil mezi uzurpátory. Mladou generaci minulost nezajímá. Nepovažuje se za původní obyvatele ani za Číňany, ale za Tchajwance. To mi potvrdila dívka Chien Shu Wen, kterou jsem potkal ve ztichlém chrámu. Zahalená rouškou dýmu z vonných tyčinek se tam klaněla buddhistické bohyni milosrdenství Kuan Yian. Když si pak všimla, že ji pozoruji, sebrala z oltáře misky s ovocem a otočila se ke mně. „Nechceš z toho něco? Bohům stačí jen vůně našich darů, víš?“

Festival duchů

Prvního dne sedmého lunárního měsíce se otevřou brány pekla a zlým duchům je dovoleno navštívit svět lidí. Číňané jim obětují zvláštní peníze, které se pálí v chrámech i na ulicích. Za ně si poslové ze záhrobí mohou nakoupit vše, co potřebují, a nebudou už víc obtěžovat lidské bytosti. Festival duchů se slaví hlavně v přístavu Chilung (čti ťi-lung), kde má tradici od roku 1855. Různá procesí a obětování darů trvají celý měsíc od srpna do září. Během té doby byste neměli dělat závažná rozhodnutí, moc zlých duchů je může negativně ovlivnit. Takže žádné svatby ani změny zaměstnání.

Na druhou stranu to je ideální příležitost k pořádání večerních průvodů a stavbě alegorických vozů, na kterých se představují části města, školy, pracovníci závodů i dětské taneční kroužky. V atmosféře připomínající prvomájové průvody samozřejmě nesmějí chybět vlnící se hadi tvoření zástupem tanečníků a ohlušující ohňostroje, tytéž jako při oslavách čínského nového roku. Brána Hádovy říše se otevírá symbolickým klíčem v jednom z místních chrámů a pak už mrtví proudí na zem, aby si užili našich radostí. Jen pro ně se pořádá noční pouštění papírových oltářů, které plují po moři vstříc vlnám s modlitbami a dary. To aby duchové viděli na cestu z říše věčné tmy. Čím dál od břehu tyto světelné pochodně z rybářské vesničky Biša doplují, tím lépe se bude dařit jejich stavitelům.

Jídelní orgie

Peníze, ať už pro duchy, nebo ty pravé, hrají v čínské společnosti neobyčejně důležitou roli. Rudé obálky, ve kterých se předávají (červená je barvou štěstí), se objevují na slavnostech, svatbách i pohřbech. Všech obřadů se účastní několik set až tisíc lidí. A všichni přinesou peněžní dary. Jedny pro novomanžele, druhé pro pozůstalé. Jedny pro uctění začátku rodinného života, druhé pro oslavu jeho konce. Pouze suma v nich vložená má omezení. Ať bude v jakékoliv měně, nesmí mít hodnotu čtyři sta. Vyslovení této číslovky zní stejně jako slovo smrt, a to je pro pověrčivé Číňany symbol neštěstí. Ve veřejných institucích, hotelech a v nemocnicích tak chybí čtvrté patro, výtah jezdí z trojky přímo do pětky.

Potká-li vás známý Číňan, určitě se nezeptá: „Jak se máš?“ ale: „Už jsi jedl?“ Odpovídejte důrazně kladně (někdy ani to nestačí), jinak další hodinu či dvě strávíte v restauraci. Neobávejte se, má-li na dveřích svastiku podobnou nacistickému hákovému kříži. Konečky ramen jsou totiž zalomeny opačným směrem a symbol upozorňuje na vegetariánskou kuchyni. Ta je však výjimečná. Pro Číňany je totiž jedlé téměř vše. Jejich kuchyně je neuvěřitelně rozmanitá v tom dobrém i horším slova smyslu. Některé pochoutky odrazují už od pohledu – vejce máčená v koňské moči, sražená hovězí krev či na oleji osmažená očička dvaceticentimetrových žab. A mořské řasy nori chutnají jako třikrát přeložený igelit. Žvýkal jsem ten podivně nevoňavý zelený nori list v chrámu kdesi uprostřed Tchaj-peje (jídlo pro bohy už došlo) a doufal, že tajfun brzy přejde. Trvalo mu to dlouho. Podobně jako představitelům ostrova, než pochopili, že pevninu za svého života už neuvidí. A že s gigantickou Čínou nelze ani bojovat. Dnes už nehlásají myšlenku návratu pomocí vojenské intervence, přiklonili se k libozvučné frázi: Jedna Čína, dvě země!