Severská vášeň jménem mushing aneb Se psím spřežením po sněhových pláních Aljašky | Reflex.cz
nahoru
Lidé a země | Léto v Rakousku

Severská vášeň jménem mushing aneb Se psím spřežením po sněhových pláních Aljašky

Jan Lukačevič1. března 2019 • 06:50
Severská vášeň jménem mushing aneb Se psím spřežením po sněhových pláních Aljašky
foto: Jan Lukačevič

„Jestli máš pocit, že jsme uprostřed ničeho, tak jedeme správným směrem,“ řekl mi Brad cestou v bílé pustině na základnu. Přijel jsem za ním na Aljašku, abych tu strávil pár týdnů a zkusil si jezdit se šestnáctihlavým psím spřežením. V báglu tolik teplého oblečení, kolik jsem nevlastnil snad za celý život. Začal jsem uvažovat, zda vydat se v zimě na Aljašku byl dobrý nápad…

Brad Farquhar je můj kamarád a musher, který se chystá na účast v legendárním závodě Iditarod. Potkali jsme se na treku po aktivních sopkách Nového Zélandu. Nabídl mi, ať přijedu za ním na Aljašku, že uděláme pár výjezdů se psy. Já se to naučím a jemu prý pomůžu s přípravou na závod. Ze začátku sliboval, že zařídí program, ale po příjezdu jsem zjistil, že všechny naše výjezdy a výlety se psy budou totální punk a žádný plán neexistuje. Naštěstí se aspoň oteplilo na sympatických minus třináct, čímž se prudce zvýšily šance, že se vrátím bez omrzlin.

Musherská skupinka

Čekala mě další překvapení. Naše základna nakonec nebude v Anchorage, nýbrž asi 150 kilometrů odsud, na samotě v divočině. Ale nějaké sousedy prý máme. Jen je možná bude trochu těžší najít. V oblasti Willow, která má rozlohu jako čtyři Prahy a kam naše obydlí spadá, totiž bydlí 2085 lidí.

Když jsme sjeli z hlavní cesty, vypustili jsme z auta jednoho ze psů, který už domů trefí. Uháněl před autem, chvílemi až 30 kilometrů za hodinu. „Na kratší vzdálenosti do patnácti kilometrů zvládnou běžet i čtyřicet kilometrů v hodině,“ vysvětlil mi Brad. V domě s námi prý budou bydlet další dva musheři, Nicolas a Emily, každý se svou smečkou neboli týmem, jak se tady psům říká. Nicolas dřív stavěl auta na solární pohon a pak se na Aljašku přestěhoval za turistikou. Emily vystudovala překladatelství, žurnalistiku a hispanistiku a vyzkoušela toho plno, od učitelství v Evropě přes řízení kamionů napříč Spojenými státy až po práci instruktorky pilatesu. Méně soudržnou skupinu si asi nejde představit, ale budu teď s nimi trávit několik týdnů. Něco mi říká, že se mám na co těšit.

První jízda

Odpoledne začalo zasvěcení do tajemství musherů, jezdců na psích spřeženích. Nejde jen o zvládnutí jízdy na saních a ovládání psů. My jsme začali krmením. Každý z šestnácti psů sežere za den půl kila masa a asi litrový kýbl plný granulí. Nakrmit celou smečku trvá po pečlivé přípravě asi půl hodiny a celá procedura se opakuje dvakrát denně.

Ruská Amerika na Aljašce: Co se dochovalo z doby, kdy mrazivý americký stát patřil Rusku?

Dali jsme psům pauzu na vytrávení a začali chystat postroje. To nejzajímavější přišlo hned potom. První jízda se spřežením! Jízda nedotčenou krajinou, již ozařují oranžové paprsky pomalu zapadajícího slunce; ticho, které narušuje jenom tlumený dusot psích tlapek a praskání sněhu pod vahou saní. Klid jízdy jen občas naruší ostré povely mushera, po nichž zvířata poslušně mění směr jízdy a elegantně vykrajují oblouky v hlubokém sněhu. Poprvé zažívám pocity, jimž se jen tak něco nevyrovná.

Psí výdrž

Závody na dlouhé tratě se jezdí s velkými počtem psů a praxí je odzkoušeno, že šestnáct je tak akorát. Psi jsou zapřaženi ve speciálním pořadí. Ti nejchytřejší a nejšikovnější tvoří vedoucí dvojici, která udává tempo a směr, další dvojička pak pomáhá vedoucímu páru se zatáčením. Zbývající psi za nimi jsou seřazeni od nejslabších k nejsilnějším na konci spřežení. Při závodě i tréninku je běžné pohybovat se dlouho do noci, kdy jsou teploty nejstabilnější a nejnižší, což je pro psy nejlepší.

Psi vydrží o dost víc než lidé. Na zimu a pohyb jsou stavění a po každém zapřažení je vidět, jak moc se těší, až se budou moct rozběhnout. Člověk na tak drsné podmínky připraven není. Čtyři vrstvy prádla a kalhot, troje ponožky, pět vrstev prádla a roláků, troje rukavice. A stejně vás zima dostane. Občas je nutné saně zastavit a prokrvit končetiny cvičením.

Zase uháníme aljašskou krajinou. Spřežení udržuje rychlost přes 14 kilometrů za hodinu. Psi běží spořádaně ve dvou řadách, čas od času některý z nich vybočí a spodní čelistí seškrábne sníh ze závěje. Tímto elegantním způsobem psi pijí. Já od setmění pomalu promrzám, saní se držím jen taktak. Po pěti hodinách a 72 kilometrech jsme zdárně zpět ve Willowě. Necítím prsty na nohou a rukou, mám ztuhlý hrudník, takže se jen ztěžka nadechuju. S psaním jsem musel počkat několik hodin.

Pozor, grizzly! Poznejte strasti a slasti fotografů v medvědím království

Další den bylo naštěstí pro mě na jízdu moc teplo. Přes noc napadlo 25 centimetrů sněhu a v kombinaci s minus pěti stupni by byla jízda pro psy příliš náročná. Ostříhali jsme psům drápy a chystáme vybavení na Iditarod, který Brad hodlá absolvovat.

Musherský trojboj

Chlad, tma, únava. Tenhle trojboj zná každý musher, zvlášť na delších trasách. Dnešní plán je 90 mil (144 kilometrů), abychom psy vystavili poslednímu velkému testu před Iditarodem. Brad rozhodl, že trasu rozdělíme na dva stejné úseky a po 45 mílích se zastavíme uprostřed ničeho. Jmenuje se to tam Yentna a je tam údajně chata. „Slyšel jsem, že tam občas i někdo bývá,“ doplnil povzbudivě. No budiž.

Plán vzal brzo za své, po pár kilácích jsme se ztratili. Když je kolem jen sníh a nad ním jednotvárně modrá obloha, trochu hůř se orientuje. Cesta z Willowa do Yentny je prvním úsekem Iditarodu a vede širokým korytem řeky Susitny, takže stačilo najít něco jako vyvýšené břehy a držet směr.

V následujících hodinách mám dost příležitostí učit se, jak rozumět chování smečky a jak reagovat. „Musíš psy důkladně pozorovat a reagovat na jejich náladu a únavu,“ uvádí lekci z druhých saní Brad. „Čerstvý psy je potřeba mít vždycky vpředu, zbytek se chytí.“ Čas od času zastavíme, k psům promlouváme a přepřaháme je.

Na vycházce po Vancouveru aneb Objevte pradávné totemy ve Stanleyho parku

Na tuhle cestu jsme si vzali extra vrstvu s sebou: expediční parku, která se v Česku nedá sehnat. Tři kila těžká větru a vodě odolná bunda s kožešinou v kapuci plněná husím peřím teď přijde vhod. Obléknout ji je pracné, tak těžké a teplé oblečení jsem v životě neměl na sobě. Krize předchozích dní, kdy jsem dojížděl značně promrzlý, je ale snad zažehnána.

Stmívá se a na saně se snášejí první vločky. Cesta utíká a ztrácím přehled o čase. Mírný podřep, přešlapování, přenášení váhy. Lehké doteky na brzdu udržují saně v plynulém pohybu, a především s nataženým lanem mezi spřežením a saněmi. Vyčerpání přichází nenápadně. Chvílemi klimbám, nahýbám se přes madlo saní a snažím se udržet vzhůru. Naštěstí jízda ve dvou pomáhá a jeden druhého kontrolujeme. Do Yentny přijíždíme hluboko po půlnoci, cesta se protáhla na víc než sedm hodin.

Halucinace

Po příjezdu začala klasická rutina. Rozdělit balík slámy, který jsme vezli s sebou, a podestlat psům. Rozpustit sníh a vodu smíchat s masem a granulemi. Nakrmit psy a uložit je ke spánku. Dvě hodiny jim stačí, a tak i my uleháme na chvíli do spacáku. Je minus třicet, hustě sněží, ale když se zavrtám dostatečně hluboko, nevím o světě.

Zdá se mi, že jsem sotva zavřel oči, a už mě Brad budí a ometá mi ze spacáku patnáct čísel čerstvého sněhu. Rozespale se oblékám, už jen zkontrolovat psy, nasadit jim botičky na ochranu tlapek a jedeme zpět domů. Cesta utíká pocitově rychleji, po několika hodinách ovšem zase upadám do apatie z monotónnosti psích zadků a tmavých obrysů míhajících se stromů. Najednou slyším další spřežení vedle nás, ale nic ve tmě nevidím. Po chvíli zase. Když pak zastavíme kvůli přepřahání, Brad se mé otázce jen směje. „Haha, tak už taky halucinuješ!“ Vytřeštím oči. „To je normální, my halucinujeme pořád. Já onehdá viděl strom celý ozdobený psíma botičkami,“ směje se sám sobě.

Na treku Vancouverem: Za krásami největšího ostrova západního pobřeží Severní Ameriky
Vojtěch Čeřovský a Anežka Hrabánková 6. října 2017 • 10:59

Na treku Vancouverem: Za krásami největšího ostrova západního pobřeží Severní Ameriky

Má pravdu. Kombinace únavy a malého množství vjemů vyvolává v mozku vidiny. V následujících dnech mě podobných zážitků čeká ještě plno. Domů přijíždíme po poledni, unavení a šťastní. Psi se rozhlížejí a vypadají, že by klidně běželi dál. Já padám do postele a okamžitě usínám.

Psí masáž

Po tak náročném běhu si dnes psi zaslouží něco navíc. Jednoho po druhém masírujeme, protahujeme jim svaly na nohou, ošetřujeme drobné bolístky mastičkami a pudry. Celý den máme co dělat. Večer Brada čekají různé rozhovory přes Skype a Facetime s médii v Kanadě. Mushing a Iditarod jsou v Severní Americe velmi populární.

Sledujeme i dokumenty z předchozích ročníků na DVD. Trochu jsem se pousmál tomuhle obstarožnímu formátu. „Moc se nesměj. Tady všichni žijí na samotách a připojení k internetu je spíš věc počasí, takže na něj nikdo nespoléhá,“ vysvětlila mi Emily. A skutečně, druhé nejnavštěvovanější místo u benzinové pumpy ve Willowě je videopůjčovna.

Velký den

Dnes pojedu poprvé úplně sám, s vlastním týmem. Jestli to doteď byla paráda, tak nyní ani nedovedu vyjádřit, jak skvělé to je. Volnost, lehkost, rychlost. Splynutí s přírodou, svoboda, ale jiná, než když jsem šplhal po novozélandských sopkách. Jsem tu jen se psy a vím, že oni jsou tu pro mě a mají radost z pohybu. Vysokým tónem, aby psi chápali, že hovořím k nim, zkouším první povely: „Haw! Haaaw!“ a Jenna s Johnnym, moji lídři, ochotně zatáčejí doleva. Na „Gee! Gee!“ se jim moc doprava zatočit nechce, je ještě co pilovat.

Poloostrov Varanger: Nejodlehlejší z odlehlých koutů Evropy
Irena Páleníčková 16. srpna 2018 • 12:42

Poloostrov Varanger: Nejodlehlejší z odlehlých koutů Evropy

Po návratu zpátky do Willowa se nepřestávám šťastně culit. „Od teď jsi opravdovej musher,“ říká mi Brad. Večer se koná zábava, Burger night, na kterou přijedou musheři z okolí. Moje burgery a špagety se sýrem sklízejí úspěch. Konverzace je jako vždy o psech, historkách ze závodů a vyměňování zkušeností.

Psí záchod

Věci tady mají opravdu spád. Míří sem lidé, kteří viděli reportáž v kanadské televizi. Brad mi oznámil, že je budu vozit. Já, který jsem ještě před dvěma týdny nevěděl, co je to mushing! Naštěstí jízda probíhá v pohodě, jen musím čelit dotazům pasažérů. „A jak ti psi chodí na záchod?“ ptá se jedna z dam. Vysvětluju, že psi nepotřebují zastavovat, umějí si se vším poradit za běhu. Dokonce mezi nimi panují určité rozdíly v přístupu, podle nichž se pak určuje, kam pes ve spřežení patří. Jeden z přístupů je „skokan“, kdy pes skáče souhlasně po zadních, zatímco vykonává potřebu. Tento přístup mají musheři raději, protože se pes stále pohybuje vpřed a nebrzdí ostatní. Ten druhý je tzv. lyžař: pes se zapře packami do sněhu, a zatímco jej ostatní táhnou, v klidu se vykadí.

Následující dny byly podobné jeden druhému, a přesto jedny z nejlepších, co jsem kdy zažil. Vstát, nakrmit psy, nakrmit sebe, nachystat postroje, probrat se fotkami, vyjet se psy do divočiny, po návratu se v teple domova o ně postarat, povídat si s Bradem a Emily a sledovat, jak postupně atmosféra houstne, nervozita se vkrádá do každé konverzace a už neřešíme nic jiného než závodní strategii na Iditarod. Na závod jsem se ovšem nekvalifikoval. Celý proces zabere totiž nejméně dva roky a musher musí absolvovat několik závodů, během nichž se hodnotí jeho schopnosti a zkušenosti.

Když jsem se s Aljaškou loučil, bylo mi trochu smutno. Už teď ale vím, že se vrátím. S Emily jsem se domluvil, že se příští sezonu vrátím a pustíme se do toho znovu. A pořádně!

Pojízdný hotel Tundra Lodge: Vychutnejte si polární safari z tepla svého pokoje
Kulturní dědictví kanadského Yukonu: Ochutnejte amputovaný lidský prst ve sklence alkoholu

Jan Lukačevič




Články odjinud
Starší články Lidé a Země