Pole s konopím se nikde neskrývají

Pole s konopím se nikde neskrývají Zdroj: Irena Páleníčková

Nabídku na koupi marihuany nebo hašiše dostanete téměř všude
Nabídku na koupi marihuany nebo hašiše dostanete téměř všude
3
Fotogalerie

Když nabídka převyšuje poptávku aneb Jak odmítnout marockého drogového dealera

V Maroku je konec dubna a lije jako z konve. Z Fesu jsme zamířili na sever do oblasti Ketama se stejnojmenným centrálním městem. Předjel nás mercedes. Náhle zastaví a řidič na nás mává zcela jasnými gesty: „Zastav! Nechceš koupit marihuanu nebo hašiš?“ Déšť a mlha houstnou. Podaří se nám v nich uniknout nabídkám?

Varování knižního průvodce zněla zlověstně: „Když projíždíte Ketamou, mějte zapnutá světla. Z důvodu bezpečnosti nezastavujte po cestě nikomu. Naplňte si nádrž až po okraj a vyjeďte tak brzy, abyste si byli jisti, že opustíte město do setmění.“ Zastavili jsme na parkovišti mimo dohled domů, aby byl klid. Za chvíli přibrzdí další mercedes a řidič stahuje okénko: „Chceš kif nebo haš?“ Na odmítnutí vrtí hlavou: „Ale Češi přece kouří, ne?“ Stěží stihneme zalít mátový čaj vodou a už staví další auto. Rozesmátý řidič má v ruce jointa: „Tak co, budeme dělat byznys? Co koupíš? Nic? To je škoda, tak ahoj.“ Raději pokračujeme. Jak stoupáme na hlavní hřeben, přibývají po stranách silnice políčka.

Jak odmítnout dealera

Jsme cizinci v poněkud atypickém autě, tudíž naprosto bez šance nepozorovaně zastavit a v klidu přespat. Navíc stále prší, kvůli mrakům není nic vidět a je škoda jet dál. Rozhodujeme se přenocovat v dolní Ketamě na parkovišti u benzinky. Čerpací stanice jsou v Maroku jakousi záchrannou noční stanicí pro obytná auta. Stačí malý bakšiš a nikdo vás neobtěžuje. V Ketamě ale chlápek mávne nad nabízenými penězi rukou. „To nechte být, přijďte do kavárny, dáme si čaj, pozvu vás k sobě domů na návštěvu, moji rodiče by vás rádi poznali.“ Je zle. Stmívá se, dál se v mlze nedá jet. Jak odmítnout drogového dealera, když stojíme na jeho parkovišti?

Vzpomněli jsme si na podobnou situaci na středomořském pobřeží pod severními svahy Rífu. Tehdy jsme chtěli koupit ryby. „Já vás tam dovedu,“ sliboval sympatický chlápek. Krámek, kam nás přivedl, nabízel všechno možné, jen ne ryby. „Pojďte dozadu,“ zval prodavač, „tam mám speciální rybky. Kolik gramů budete chtít?“ Raději jsme se na rybí trh zeptali vojenské hlídky stojící vedle rybářského přístavu. „A nechcete tyhle ryby?“ zeptala se ozbrojená uniforma marocké armády a vytáhla z loďky na břehu igelitku s asi pěti kily sardinek. „A kolik za ně chcete?“ opatrně se ptáme. Mávl rukou. „Dostáváme je jako proviant, berte!“ pobídl nás a kilo nám odsypal.

Teď v dešti přeběhneme do kavárny. Je sobota večer, v televizi dávají důležité fotbalové utkání marockého týmu a tady kouří trávu snad i děti. Náš dealer se svou nabídkou rozhodně neváhá, a tak volíme únikovou strategii. Manžel občas teatrálně zasténá: „Asi jsem ve Fesu na trhu snědl něco špatného.“ (Já nic hrát nemusím, jako žena jsem tady nula.) Dealer pokyvuje soustrastně hlavou: „No jo, velké město, musíte si dávat pozor. Tak to si raději jděte lehnout.“ S ulehčením odcházíme houstnoucím dýmem marihuanových cigaret.

Tradiční plodina

Ráno svítí slunce a my vyjíždíme brzy. Vedle nás opět přibrzdí mercedes a v něm sedí včerejší dealer se svým bratrem. Vřele se loučí se slovy o naději na dobrý budoucí byznys. Okolo jeho benzinky je neuvěřitelný nepořádek, odpadky, bláto. Ale o kus dál je vybudovaný chodník, stojí tu útulné domy - prostě obyčejná horská vesnice. Až na ta zvláštní, v době naší návštěvy ještě holá políčka, jejichž účel bychom bez předchozího upozornění v životě neodhadli. Jdeme se projít a bloumáme ve výšce 1700 metrů. Pár náhodných chodců-horalů nám opět učiní nabídku. Zdá se mi nevhodné ptát se, ale zajímá mě, jak otevřenou odpověď dostanu: „Promiňte, jak je možné, že tady všude jsou na viditelných místech pole s konopím, když je to zákonem zakázané?“ Žádné vytáčky od nich ale neslyším: „Pěstování marihuany je přece součástí našeho tradičního zemědělství, co je na tom špatného?“

Zákon drogy ale jednoznačně zakazuje a málokdo si troufne vézt je přes hranice. Riziko, tedy dlouhotrvající vězení a vysoké pokuty, je příliš velké. Někdo řeší situaci po svém. Na parkovišti v přírodním parku Estrecha nedaleko Tarify vidíme po ránu chlapíka s buřinkou odcházet z obytného auta do lesa s lopatkou. „Tak by se to mělo dělat, všechno po sobě zahrabat,“ pomyslíme si. Dost dlouho mu to trvá, vrátí se po tři čtvrtě hodině. Ptáme se udiveně, co tak dlouho v lese dělal. „Ále, my jsme si tady před třemi měsíci zasadili marjánku, a teď ji nemůžeme najít!“


Obživa pro milion lidí

Pohoří Ríf patří k jednomu z nejchudších regionů Maroka. Pěstování konopí se tu věnuje odhadem dvě stě tisíc drobných rolníků. Započítáme-li i jejich rodinné příslušníky, je hašiš zdrojem obživy minimálně pro milion Maročanů. V době setí a sklizně do pohoří přijíždějí autobusy brigádníků z nedalekého Tangeru a Tetuánu. Téměř celá sklizeň směřuje na evropské trhy, kde pokrývá 80 procent poptávky. Prozatím ztroskotávají pokusy podporované stamiliony z fondů EU, které měly přesvědčit místní zemědělce, aby pěstovali jiné plodiny (avokádo, rajčata). V horském podnebí Rífu žádná užitková plodina odolné konopí nepřekoná. I když se urodí, je zisk z jejího prodeje mnohonásobně menší.