Stačilo vytáhnout foťák a zápisník a polonahý stařík oněměl. Usmíval se, ale mlčel a dával najevo, že s vyprávěním pamětníka kmene Temuan je konec. „Tos podělal, kamaráde,“ sykl Kit, můj tlumočník a průvodce malajsijskou džunglí, „vystrašils ho. Myslel, že si jen tak povídáte, a ty na něj vytasíš tyhle blbosti.“ Sakra. Drama o záhadném národě Orang Halus, jemnohmotných strážcích džungle, se nepřekulilo ani přes expozici. Utat seděl, usmíval se, hladil bílého psa a my jsme pro něj zprůhledněli. Hlavně já.
„Co budeme dělat?“ vykoktal jsem na samé hranici paniky. Představa, že přijdu o tak slibnou temuanskou historku, se mi vůbec nezamlouvala - a fakt, že si za to můžu sám, už vůbec ne. „Jdeme pryč a zkusíme se vrátit pozdějc. Třeba ho to přejde.“ S přitroublým výrazem jsem se pokusil o rozloučení (bez odezvy) a šlapali jsme dál do džungle. „Myslel, že jsi přišel jako přítel, a ty ses najednou změnil v nějakýho přiblblýho novináře s notýskem,“ vyčetl mi Kit. „Jenomže já tu fotku potřeboval,“ odpověděl jsem už jako opravdový idiot, „a taky jsem si musel dělat poznámky, abych to celý nezapomněl.“ Kit jen zavrtěl hlavou a zasmál se, ale mně už to začínalo docházet.
Vlastně jsem to věděl od začátku, ale byl jsem příliš nervózní a zvědavý. „Jasně Kite, jasně, jasně.“ Za půl hodiny jsme se vrátili, já nechal foťák i zápisník v báglu a fantastický příběh o lesní víle jsem si zapsal rovnou do hlavy. Při odchodu mi Utat dovolil i tu trapnou fotku. Dárek v podobě sušenek měl pro něj samozřejmě Kit, já zapomněl. Pro zbytek půlroční cesty po jihovýchodní Asii včetně kmenů Orang Asli jsem se už poučil: žádný novinář, žádný nervózní spisovatel na studijní cestě, žádný zvědavec. Jen zdvořilý návštěvník z jiného světa.
Hosté, nebo vetřelci?
Cestovatelé se mění. Kdysi mohl trvat výlet do tropů několik let a dobrodruzi svým cestám podřizovali život. Dnes stačí peníze na letenku, pár týdnů dovolené a při troše snahy si stisknete ruku s polonahými lidmi, jejichž dědečkové by toho vašeho možná upekli a snědli. Světy „divochů“ a lidí informační civilizace se setkávají stejně snadno jako dřív lidé z opačných konců jedné země. Zodpovědnost za kvalitu a smysl setkání mají v rukou samozřejmě návštěvníci. Etnografové, novináři, celoživotní cestovatelé i výletníci, kteří si chtějí splnit dětský sen. Takže by možná neškodilo zamyslet se nad tím, proč k lidem z polonahých kultur jezdit a jak se k nim chovat - pokud má taková návštěva přesáhnout prázdninové fotky s kudrnatým chlapíkem a foukačkou na veverky. Nejprve si vyřešme etiku - je vůbec v pořádku prosekávat se džunglí za spokojeně odloučenými kmeny, rozdávat jim korále a prošlapávat cestu televizím?
Etnoložka Blanka M. Remešová jezdila za Dajaky na Kalimantan skoro jako domů a v tomhle ohledu má jasno. „Pro etnografa takový etický kodex není - tedy ve smyslu koho a co zkoumat a koho a co již ne. Objevit a popsat neznámý kmen je samozřejmě výzva v odborném smyslu. Když to neudělám já, za dva roky je najde někdo jiný. Nebo si toho nevšimne nikdo a třeba zmizí ze světa beze stopy, což se koneckonců děje. Já to vnímám tak, že není nijak špatné pokusit se zachytit nějaký střípek. Jako výpověď o historii světa, civilizací, tradic a myšlení. Nosnou osou je tu odborný zájem, získávání informací. Ostatně uvažovat o etice je svým způsobem moderní věc, dřív se to takhle neřešilo, protože podstatou a přirozeností lidí je zvídavost, vývoj. Rozhodovat, kdo má zůstat v rezervaci a ke komu se smí, to zní dost povýšeně. Stejně jde vždy o to, zda vás k sobě pustí, či ne. A to je jejich volba. Volit předem, kdo je toho hoden a kdo ne? Z jakého postu bychom si takové právo měli přivlastňovat?
Civilizace jde prostě dopředu a lidi z džungle se s tím taky musí nějak vyrovnat, jako ostatně každý z nás. Je fakt, že dodneška občas skáčou rovnou z doby kamenné (alespoň po materiální stránce), ale nemůžeme jim upírat možnost tohoto zrání a zpovzdálí je pozorovat jako králíky v zoo.“ A ještě něco: narušitel starých pořádků navíc nemusí být běloch, ale třeba Číňan, Japonec, Malajec - nebo prostě člověk z jiného údolí. „V pralese se také rodí lidé, kteří mají větší ambice než okopávat pole, taky mají cestovatelské touhy. Stačí, aby takový cestovatel dorazil po řece do vesnice, kde už mají železnou sekeru, televizi nebo vrtačku - a protože u něj doma mají jen šutry, už tohle bychom mohli brát jako civilizační střet,“ pokračuje Remešová.
Novinářka a fotografka Lenka Klicperová má na nedotknutelnost tradic podobný názor. Na cestách za etiopskými Surmy nebo znásilňovanými ženami v Kongu na takové úvahy není místo: „Těžko chtít, aby lidé, jako jsou třeba Surmové, zůstali nedotčeni dnešním světem - na to už je pozdě. Koneckonců, život tam není žádná idyla, jak si představují různí idealisté spící v pohodlných postelích v Evropě. Ti lidé tam mají hodně tvrdý, těžký život, umírají často ve čtyřiceti, a přitom vypadají na sedmdesát… Etický problém pro mne není, zda je tím, že je navštívíme, konfrontovat s naší civilizací, to je prostě nevyhnutelné. Otázka ale je, jak je s ní konfrontovat. Snažit se pokud možno zamezit takovým důsledkům, které bohužel vidíme skoro všude v tzv. třetím světě - placení za fotky a natažená dlaň se slovy:,Ty jsi bílý, jsi bohatší, tak plať. Já budu jen sedět a koukat...‘ Alespoň z mých zkušeností se to zatím bohužel moc nedaří.“ A co na to přímo lidé, kterým do džungle dorazila technika?
„Lepší je to dneska,“ řekla mi Sareh, jakunská pěstitelka kaučukovníku, „dřív jsme museli kvůli soli týden veslovat po řece, dnes zajedu na motorce do vesnice a mám, co potřebuju.“ Její soused v Kampungu Mentega to tak růžově nevidí - sůl má sice blízko, ale vykácená džungle a postupující plantáže olejových palem zamořily zdejší jezero a na lov musí chodit desítky kilometrů: „Jestli budu muset jít makat na stavbu, do toho strašnýho vedra, nepřežiju to.“ Členové kmene Akha v thajských horách, jimž křesťanské misijní organizace odebírají děti a pod záminkou vzdělávání v sirotčincích je využívají jako sexuální otroky, asi také vzpomínají na staré dobré časy, kdy cesty z džungle nevedly ven. Což sice není tak docela problém mírumilovných cestovatelů, ale těch, kteří přicházejí po nich - nicméně eticky přijatelný směr a limity výpravy nejspíš nevyřešíme, nakonec je to na vás. Takže: místo je vybráno, letenka prakticky v kapse a začínají přípravy na cestu.
Kdo komu lže?
Etnograf, profesionální cestovatel, znalec místních poměrů. Přípravou na cestu žije prakticky celé univerzitní studium, protože jde o vědu, o příspěvek do světové encyklopedie. Bez dobrodružství a adrenalinu to samozřejmě nejde, ale na počátku a někdy i na konci jsou - vědecké texty. „Když jako etnolog jedete za určitým etnikem, je dobré vědět, co už o něm vyšlo,“ podotýká Blanka Remešová. „Například i ohledně mýtů a spirituality. Jinak se může stát, že neodlišíte, co je opravdu jejich, autentické a co bezděčně převzali od vašich předchůdců nebo misionářů. Říká se tomu druhotná folklorizace. Často v ní měli prsty misionáři: vyptávali se na místní náboženství, ale odpovědi pořád korigovali. Lidé třeba mluvili o prvotním páru a misionář je přes paralelu s Adamem a Evou dovedl k představě jediného stvořitele, kterou původně vůbec neměli, ale nakonec mu to odkývali, aby měli pokoj. A pak tam přijedete o jednu dvě generace později a oni vám odvyprávějí něco, co z jejich kultury vůbec nepochází.“
Podobnému pokušení se ale mohou vystavit i etnografové v rámci zápalu pro svou vlastní teorii. „Záleží na vědci, jak je schopen se sám vnímat... Měl by si umět přiznat i to, že teorie, kterou si pěstoval, po dvouletém výzkumu neplatí. Prostě se snažit o přiblížení se co největší objektivitě. Protože to, co já dokážu vyčíst, je hodně podmíněno mojí šíří osobnosti. A zrovna tak to platí o ostatních pramenech - vždycky to zaznamenal nějaký člověk ze svého subjektivního pohledu. Takže už ve vlastním zájmu to chce o příslušném kmeni a místě přečíst všechno, co je k dispozici, a v ideálním případě zvládnout i jazyk. To věc ještě usnadní. Když Dajakové na Kalimantanu zjistili, že s nimi mluvím jejich jazykem, vůbec neřešili, jestli jsem běloška nebo že existují nějaké rasy a zásadní odlišnosti mezi lidmi. Brali to tak, že pár dní po řece prostě žije kmen, který takhle vypadá...“
Naučit se jazyk a pak na pár měsíců či let přesídlit do jiného civilizačního časoprostoru obvykle zvládají jen etnografové nebo dobrodruzi na volné noze. Novináři většinou vyjíždějí na mnohem kratší dobu, což předpokládá detailnější přípravu, protože každý ztracený den se počítá. „Dostanu se ven maximálně na tři týdny, takže si všechno musím dobře připravit dopředu,“ vysvětluje Lenka Klicperová. „Pracuji na tom tak půl roku. Sháním kontakty, přes internet oslovuji místní lidi, kteří jsou schopní tlumočit z domorodého jazyka do angličtiny. Tohle kupodivu docela funguje, protože každý domorodec, který ovládá angličtinu, používá e-mail. Průvodce a tlumočník je ale stěžejní postava. Navíc bez tlumočníka bych byla jen čirý dobrodruh. Já se ale potřebuji na místě s lidmi domluvit, abych o nich mohla něco smysluplného napsat.“ Všechno je lepší domluvit předem, ale s trochou štěstí se to dá vyřešit i na místě. Třeba surmského průvodce nalezla Lenka Klicperová podle fotografie v Mizan Teferi, poslední výspě civilizace před kmenovým územím. „Lidé uviděli fotku a řekli, že ho přivedou. Zeptali jsme se, jestli s námi pojede k Surmům, a on na to, že si jen dojde pro jiné boty. A jeli jsme,“ pokračuje.
Neudělat chybu
A pak se objeví. Mezi stromy, na pobřeží, na kůlech ve vodě, za přesypem písku nebo na travnatém obzoru. Osada nebo samota, domov lidí, kvůli nimž celé to dobrodružství podnikáte. Nervozita, vzrušení, respekt, lehký závan strachu, nadšení, dojetí ze snu, který se má právě naplnit - tohle cítí každý jinak. A pak se musí udělat ten poslední a zároveň první krok: vyjít ze stínu a dát najevo svou přítomnost. Což může vypadat různě, záleží na povaze a vědomostech obou zúčastněných stran.
Etnograf Mnislav Zelený, jehož amazonští Jawalapitiové adoptovali a dali mu jméno Atapana, v rozhovoru pro iDNES naznačil, že slušný pozdrav zdaleka nemusí stačit: „Přibližoval bych se k nim třeba půl roku, protože indiáni se nás bojí. Jsme zlí duchové, a abychom se k nim dostali a přežili, musíme podvádět. Zatlačit je do kouta, až rezignují. Pořád je to stejné jako za Kolumba - nemají zrcátka, nože, a na tohle indián slyší, takže bych přinesl dárky, pohodil bych je a zmizel. Za čtrnáct dní bych přinesl zase něco a po pár měsících se jim začal ukazovat. Ale stejně bych neměl nic jistého, protože indiány si nekoupíte... Vzpomínám na rok 1972, kdy jsem dorazil za Kofány, což jsou krásní, polodivocí indiáni. Přijel jsem tam s poručíkem ekvádorské pralesní armády, vylodili jsme se, ale indiáni se postavili do řady, v ruce kopí a nepustili nás. Nabízel jsem jim nesmyslné obchody, že koupím jeden banán za tisíc dolarů, ale nezlomil jsem je. Pak spadlo do řeky dítě, začalo se topit a poručík ho zachránil.“
Jenže na indiány to dojem neudělalo, což může být varování pro všechny, kdo mají sklony stavět na etických zvycích Západu. „To jen my, když někomu zachráníme život, očekáváme odměnu, indiánům je to jedno,“ pokračuje Atapana. „Když chceš někomu zachránit život, tak to udělej, ale neočekávej kšeftovní výměnu... Takže jsem se ke Kofánům nedostal. Ubytoval jsem se o deset kilometrů výš u jednoho odpadlíka kmene a tam pak kul pikle. Po řece pluly ženy na vratkých pirogách a za pár hodin se vracely se suchým klestím. Jenom ženy - u indiánů je striktní dělba práce; chlap nemůže dělat činnost ženskou a naopak. Řekl jsem si, že udělám ženskou práci. Půjčil jsem si pirogu, mačetou nasekal pár klacků, vrátil se do osady a indiáni nechápali, nevěděli, jak reagovat. Rozdal jsem klacky ke každé chýši a za chvíli jsem už viděl za bambusem zvědavé dětské oči. Začali jsme si hrát a pak už jsem tam byl jako doma.“
Podobně virtuózní seznámení nejspíš zvládnou jen mistři a důkladní znalci místních poměrů a je fakt, že vždycky to tak náročné být nemusí. V každém případě se ale vyplatí neudělat chybu hned v úvodu - stačí nešťastná shoda okolností a dříve nebo později může jít o život.
„Věděla jsem, že nejdřív musím jít za náčelníkem a představit se mu, jinak by to chápal jako urážku,“ vzpomíná na návštěvu dajacké vesnice na Kalimantanu Blanka Remešová. „Zeptala jsem se, kde žije náčelník, což nebylo těžké poznat, protože důležití bydlí vždycky v centru, a šla za ním. Mezitím jsem se samozřejmě zdravila i s ostatními, ale nikde jsem si nesedla, šla jsem rovnou za šéfem. Náčelník mezitím důstojně čekal, už samozřejmě věděl, že jsem ve vsi. Přišla jsem za ním, vysvětlila, že bych tam ráda chvíli zůstala, a v rámci možností jsem mu vyložila, odkud jsem a že nechci ani obchodovat, ani unášet děti, že prostě nejsem nijak nebezpečná. Měla jsem pár dárečků jako čaje a cukr a domluvili jsme se, že budu platit nějakou legrační částku. Je dobré něco nabídnout, ale sneslo by se, i kdybych přišla s prázdnou. Jen by se očekávalo, že si jídlo dokážu obstarat sama, což jsem samozřejmě neuměla, takže peníze byly adekvátní nabídka. Důležité ale bylo, že náčelník mě vlastně vzal pod svou ochranu, což by neudělal, kdybych ho obešla, a tím zvykové právo porušila jako první. Pro něj to je důležité i ve vztahu k ostatním - já jsem tu někdo a tenhle host mě neignoruje. Posiluje to autoritu mezi jeho vlastními lidmi.“
Kouzelná moc peněženky
Můžete se za svými novými přáteli plavit dny po řece a zůstat půl roku jako Blanka Remešová, ale jsou i přístupnější místa, jejichž obyvatelé jsou na návštěvy z civilizace kokakolových plechovek zvyklí. Což ale neznamená, že by byl rituál prvního kontaktu jednodušší. Jestliže třeba Blančini Dajakové slyšeli, že existují dolary, vědí, že je mohou vyměnit za rýži, ale o ceně ubytování nelicitují, Afričtí Surmové vám zadarmo nedovolí ani vytáhnout foťák. A příjezd na jejich území tak trochu připomíná safari a válečnou výpravu zároveň.
„Ubytovali jsme se za vesnicí, na plácku kousek od vojenského velitelství. Šli jsme se představit místnímu vládnímu zmocněnci, aby o nás věděl - papírově je to z bezpečnostních důvodů, ale faktem je, že dál na surmské území vláda nedosáhne a může se vám tam stát naprosto cokoli. Pak jsme se vydali do hospody, tedy lépe řečeno do chatrče s basou piv. Nejdřív bez foťáku. Když jsme pak vyráželi hlouběji na surmské území, vždycky jsme nejprve našli tamního šéfa a řekli, že bychom rádi fotili a povídali si s lidmi. U Surmů je to otázka dohody, za vše se musí platit. Jsou navíc velmi nevyzpytatelní a vznětliví, takže i dohoda se může kdykoli zvrtnout. Většina z nich si myslí, že všichni bílí jsou milionáři, a někdy měli nehorázné finanční požadavky. Třeba jeden Mursi (etnikum téměř identické se Surmy, ale žijící na opačné straně řeky Omo) chtěl 500 amerických dolarů za zhruba desetiminutový ,pronájem‘ jeho kozí kůže, kterou jsme si chtěli půjčit k focení. Přitom znají cenu peněz, jezdí na trhy prodávat dobytek - ale tohle je prostě Afrika.“
Jiné situace se ale dají zažít v Africe také. Poslední cesta Lenky Klicperové na africký kontinent vedla na sever Keni, k Samburům a El Molům. „V samburské vesnici jsme strávily přes týden a bylo to úžasné. Ženy nás braly jako vzácné hosty, nebyla v tom cítit žádná vypočítavost. Staraly se o nás s mou kolegyní Olgou Šilhovou stejně, jako bych se já sama starala o hosty doma. Navíc jsme s nimi vedly báječné ,ženské debaty‘. Daly jsme prostor i jim, aby se ptaly nás. Byly jsme pěkně překvapené z těch dotazů, které ženy začaly chrlit. Na některé jsem ani neuměla odpovědět, ptaly se na věci pro nás tak přirozené, že nad nimi vlastně nepřemýšlíme.“
Většinou ale dárky chtějí všichni a je fakt, že po finanční stránce přichází každý cestovatel ze země hojnosti. U kmenů jako třeba malajsijští Temuanové poblíž Kuala Kubu Bahru, kteří žijí na hranici mezi džunglí a městem, ale o peníze tolik nejde. V jejich vsi jsem bydlel u čínského přistěhovalce, manžela temuanské ženy, a náčelník mi jen zdálky pokynul. Na návštěvy u mého hostitele byli všichni ve vsi zvyklí a navíc - tady už staré zvyky přestávají platit. Pertak je plně elektrifikovaná domorodá ves, což kromě televizí znamená hlavně ledničky, spolehlivý zabiják starých časů. Tradiční společenský život se mění ve folklor, o ulovené zvíře se už rodina nemusí dělit, stačí, když masem vyloží mrazák. Tady si o dolary neříkají, mají peníze od vlády. Dostali je jako náhradu za původní vesnici, kterou museli opustit kvůli přehradě. A ostatně, vnučka šamanky Awy sedávala za kasou v obchodě dole v KKB.
Lidé z Pertaku tedy ochotně pózují zadarmo, a když jdete k někomu na návštěvu, koupíte sušenky a sladké drinky. Máme hodně společného, skoro by se zdálo, že jsou to „lidé jako my“. Jenže nejsou. Pořád ještě žijí v tekuté skutečnosti, která se přelévá mezi docela jinými břehy, než známe my. Jejich svět zabydlují duchové, démoni a dost často ani není kulatý a není na něm žádné moře. Což se vyplatí vědět, kdyby vás náhodou napadlo vyprávět jim, odkud přijíždíte.
Tam za vodou v rákosí…
Můžete žít na Kalimantanu v pralese, pár desítek kilometrů od oceánu, ale váš model světa neotesávají učitelé ve škole a rafinované školní pomůcky. Do žádné školy nechodíte. Jen posloucháte, co vám říkají rodiče a starší členové kmene, a skládáte si svůj vesmír podle mýtů a pohádek od ohně. „Žijí na Kalimantanu v pralese, ale nevědí, že jsou na ostrově. Nemá ani cenu jim to vysvětlovat, nedokážou si to představit, protože neznají ani moře. Pak je absurdní říkat, že jste z Evropy, protože ten člověk netuší, že existují kontinenty. Mluvila jsem jejich jazykem, takže usoudili, že jsem jejich druhu, a vůbec neřešili, že jsem běloška. Jiní Dajakové z Kalimantanu mluví jiným jazykem, takže chápou, že jsou i jiné kmeny, ale sdílí spolu to základní. Když se mě ptali, jak daleko to mám domů, a já jim řekla, že 12 hodin letadlem, byli jsme v koncích. Ale znají řeky a vzdálenost určují podle toho, za kolik dní plavby se kam dostanete. Abychom se vůbec nějak domluvili, řekla jsem, že to mám dva dny po řece, a oni usoudili, že tam někde žije kmen, který takhle vypadá. Neznají lineární čas, nevědí, kolik jim je let, vědět to ani nepotřebují. Když se zeptáte, kdy se narodili, řeknou třeba, že před velkou potopou, která jim smetla dům, a vy na tyhle pro nás mlhavé údaje prostě musíte přistoupit a přizpůsobit se. V tomhle si prostě nejsme partnery, protože nemáme společné vzorce informací, ke kterým bychom mohli odkazovat. Ale stačí, aby někdo z nich navštívil vesnici, kde mají atlas, a úplně mu to naruší jeho axis mundi, což je ale přirozené. Svou kulturu můžete nakonec popisovat jen v kontrastu s jinou, a proto se vždycky nejvíc vyptávali Dajakové, kteří už někde sami byli.“
Když se rozhodnete zůstat a vplout do života vesnice, vyplatí se pozorovat a šikovně vyptávat, protože můžete nevědomky překročit místní zákony, porušit tabu - a zodpovědnost je samozřejmě na vás. „Drobná tabu nejsou zaznamenaná, a kdybych se jich zeptala přímo, nebudou mi rozumět. Mají to spíš podle příležitosti a logiky života: na toaletu se nechodí proti proudu, jídlo se nepřekračuje, protože se jí na zemi, pravá ruka je víc než levá, protože levou si utírají zadek… Snažím se přizpůsobit, ale nemám ambici splynout s davem, stejně nesplynu. Jen napodobuju po svém - když jsou hodně zahalení, vezmu si dlouhý rukáv i kalhoty, když ne, beru si kraťasy a tílko. Vždycky jsem se pokusila zaplout do některé ženské práce, což je nakonec i jistá slušnost, a oni mě pak aspoň na čas brali jako součást společnosti. Mezi chlapy jsem se dostávala těžce, ale chtěla jsem, protože mě zajímala mytologie, a do té nejsou ženy u Dajaků zasvěcovány. Dlouhé hodiny jsem dřepěla s chlapy a naučila se kvůli tomu kouřit cigarety, protože kdybych se ofrňovala, nejspíš by mě vyhodili. Nebo by to trvalo déle. Spousta věcí ale nakonec jde, díky intuici a přirozenému společenskému taktu. Jsou ale věci, které musíte vědět - když třeba jdete k bojovným kmenům, není dobré dávat jako dárek nůž, protože to by si vyložili jako vyhlášení války. A v případě sporu nejsou zvyklí na diskuse. Tihle lidé vás pak z obyčejného strachu a úzkosti mohou zabít, a pak se to vždycky dá svést na porušení tabu a rituální důvody, ale ten prapůvodní důvod pramení v nedorozumění a strachu.“
Tlumočníci a tělesní strážci
Pokud chcete zůstat déle, je to jako v jakékoli jiné vesnici, včetně těch českých - potřebujete kamarády, kteří vám pomůžou poznávat a chápat místní život. Vědec se neobejde bez informátorů, kterým může vysvětlit, co všechno ho zajímá, a možná i naznačit, že on doma jí příborem a levá ruka je pro něj stejně čistá jako pravá. Přestože žijete v jiných světech, to základní zůstává stejné: s někým si víc sednete, někdo je sympatičtější, někdo sdílný, z někoho nedostanete slovo a s dalším si skvěle rozumíte, smějete se, žertujete. Třeba ve smyslu pro humor kulturní propasti nehrají roli. Etnograf by měl získat informátory z různých společenských vrstev, muže, ženy, starší, mladší a přitom vždycky vybírat citlivě. A počítat s tím, že místní vztahy vždycky trochu naruší.
„Při provádění výzkumu je dobré si uvědomovat, že vy jste pro ně kuriózní návštěvník s podivnými zájmy a s otázkami, které nechápou. Sama pro sebe si často představuju situaci, kdy by třeba v padesátých letech přijel někam do Horního Klacíkova černoch a vyzvídal, proč lidi chodí na brambory. No proč asi? To, že někde jinde brambory vůbec nemusí růst, by si vesničan ani neuvědomil. Takhle nějak na ně působím já.“ Na rozdíl od Dajaků s minulostí lovců lebek, kde Blance Remešové během mnohaměsíčních pobytů stačila ochrana náčelníka a sdílnost informátorů, na jiných místech se neobejdete bez tělesného strážce. Možná to moc nezapadá do romantické představy ušlechtilého návštěvníka čistých a spravedlivých přírodních národů, ale jak se zdá, romantika je v tomhle oboru spíš výjimečná odměna než pravidlo. Podle Lenky Klicperové by třeba sólový výlet do surmských vesnic znamenal bezmála sebevraždu.
„Znám fotografy, kteří se tam vydali na vlastní pěst. Skončili okradení a těžko hájili holý život. Mně to za to nestojí, nechci dělat hrdinku, která pak prchá bažinama a z cesty nepřiveze žádný materiál. To je k ničemu, spíš se vyplatí obětovat peníze navíc.“ Kromě tlumočníka Tizibeta a fotografa Františka Zvardoně ji tedy před nevyzpytatelnými soukmenovci chránil místní náčelník Haribula a jeho smrticí dřevěná tyč. Úspěšný zápasník ve stylu donga. Během festivalových zápasů zásahy jeho dřevěné tyče nepřežili čtyři soupeři a stejnou tyčí usměrňoval i Surmy, kteří snad na jeho pověst chvílemi pozapomněli a k jeho zaměstnavatelce se přiblížili víc než považoval za zdvořilé. Když ale nemáte na blízku někoho, jako je Haribula, musíte se spolehnout na tlumočníka nebo doufat, že přežijete.
„Šli jsme k posvátným minerálním pramenům poměrně daleko za Kibishem, hlavním centrem Surmů. Potkali jsme tam skupinku mladých bojovníků. Úplně nazí, ale každý měl kalašnikov. Prostě pravěk s moderní zabijáckou technologií. Tizibet s nimi dohodl sumu za focení, ale když jsme skončili, chtěli najednou trojnásobek a tvářili se naštvaně, když jsme odmítli. Surmové jsou dvacet let zvyklí diktovat si ceny za fotky, tak to tam prostě chodí a je jim úplně fuk, jestli kvůli tomu někoho odprásknou. Šli jsme tedy zpátky k vesnici a za námi kupa ozbrojených naháčů. Vypadalo to dost nebezpečně, čekali jsme jen, kdy začnou střílet. Všechno teď záleželo na Tizibetovi - jestli se mu povede nějak je uchlácholit. Netuším, co jim navykládal za báchorky, ale každopádně zabraly. Jeden se potom dokonce rozhodl, že se se mnou ožení a nabídl Františkovi (domníval se, že je to můj otec) za mne 60 krav a dva kalašnikovy, tedy minimálně trojnásobnou cenu než za surmskou nevěstu. Dokonce byl připravený jít se mnou do Čech. Prý se bude u nás starat o moje krávy…“
Pohled smutnýma očima
Ať přicházíte k jakémukoli polonahému kmeni i s těmi nejušlechtilejšími úmysly, není na škodu zkusit se na sebe podívat jejich očima. Co dobrého jim přinášíte? Peníze za fotky? Přátelství? Dárky? Budete brát víc než dávat, nebo se pokusíte váhy alespoň symbolicky vyrovnat? Lidé, kteří žijí ve svých spirituálních světech - nebo jako Surmové, kteří slovy Lenky Klicperové „nevěří v nic a jsou totálně na zemi“ - mají s bělochy různé zkušenosti, přímé i převyprávěné kolektivní pamětí kmene. Možná je bílí kdysi lovili a prodávali do otroctví. Káceli posvátné stromy a plenili loviště. Možná pomáhali ve válečných konfliktech a zachraňovali životy v humanitárních centrech. Obraceli je na víru a snažili se, aby staré příběhy zmizely. Přinášeli nové neznámé nemoci, na které lesní lidé umírali. Zabírali jim půdu, prodávali alkohol a štvali je proti sobě navzájem. Zakládali školy. Vytvářeli mosty mezi kulturami a žili s nimi jako bratři. Možná porušili kmenový zákon a museli být obětováni, aby se mocné síly světa upokojily. Zvěstovali jim novou víru v peníze. Nebo jim pootevřeli brány do velkého světa, který čeká na kraji pouště nebo pralesa. Pravděpodobně nebudete první, každý ze snědých mužů a žen, s nimiž budete mluvit, má někde v paměti či představě svého bělocha, což je důvod, proč mě Oteh nikdy nevzal s sebou na lov, přestože jsem dodržel všechny rituály.
Proto mi šamanka Awa ochotně vyprávěla, jak vystupuje z těla a na stříbrné šňůře plachtí ke Svatým horám na druhé straně světa. Proto mě ten jakunský kluk vzal s sebou na ryby a pak se divil, že mu nabízím peníze. A ze stejného důvodu se na mě zabiják z Pertaku mračil, ale netroufl si nic podniknout. Vždycky se může něco stát, něco vyjde, i když by nemělo, a jindy kiksnou předem jasné věci. Neexistují univerzální návody na všechny situace, a to je dobře. Říká se tomu dobrodružství. Přesto na závěr ještě pár slov k věci, kterou málokdy něco pokazíte. Dárky.
„Korálky a zrcátka pořád fungují. Já jsem občas takový praktik, takže se většinou snažím dávat užitečné dárky, chci, aby jim k něčemu byly, aby je používali,“ zdůrazňuje Blanka Remešová. „Zpravidla je kupuju někde poblíž, spíše z praktických důvodů. Z domova mám batoh většinou plný jiných věcí, a kdybych vzala dárky pro všechny, tak se mi tam nevejde ani kartáček na zuby. Ale to je také dáno tím, že jsem jezdila na delší dobu. Dětem ale třeba přivezu puzzle a vůbec věci, se kterými si jich může hrát víc najednou, čímž se zároveň řeší trapné uvažování, koho obdarovat a koho ne. A když odjíždím, klidně si s nejbližšími přáteli vyměním i něco cennějšího, spíš soukromě, na památku. Důležité je dávat dárky s pocitem, že si navzájem děláme radost, ne že si je kupujete. Tohle je nebezpečí peněz - jít vesnicí a rozdávat jednodolarovky s pocitem, že teď vám musejí být k službám, to je nakonec ponižující pro obě strany…“
Podobně to vidí i Lenka Klicperová. Do Afriky jezdí pravidelně, takže už ví, co lidé potřebují a co ocení - i když to vždycky nemusí být totéž. „Surmům jsem vezla korálky a žiletky, obyčejné žiletky do strojků na holení, protože oni se vyholují všude, a drobné bankovky. Surmu penězi potěšíte vždycky. Ale je třeba při tom zachovávat zdravý rozum, nerozhazovat peníze jen tak a neučit je, že stačí počkat, až přijede bílý muž a máme vystaráno. Třeba do Konga jsem ale jela za ženami, které mají za sebou příšerné osudy, byly znásilňované vojáky prakticky všech frakcí, které v Kongu bojují. Posbírala jsem mezi kamarádkami bižuterii, korálky, náušnice a dokonce i pár slunečních brýlí či mobilů. K ničemu jim v pralese nejsou, ale mít v Africe mobil je něco jako znak úspěchu a vyšší společenské úrovně. Když jsem ale viděla jejich utrpení způsobené tamní válkou, styděla jsem se jim to dát. Ony by přece potřebovaly mnohem víc! Ale pak jsem se odvážila. Snad nikdy jsem neviděla takovou radost. Zkoušely si náušnice, náhrdelníky, vyměňovaly si je - jako by se z nich staly bezstarostné holky, které mají aspoň chvíli normální lidskou radost.“ Což by vlastně vůbec nemusel být špatný účel cestovatelských výprav. Kromě článků, fotek a knih a vlastního požitku z dobrodružství. Normální lidská radost na obou stranách.
Blanka Remešová
Vystudovala etnologii na FF UK. Ve svém oboru se zaměřuje na státy jihovýchodní Asie, konkrétně Indonésie, kde prováděla dlouhodobé terénní výzkumy. V roce 2003 ji v nakladatelství Argo vyšla kniha Stvoření Ranga Dunga. Pohádky a příběhy z Bornea. Je spoluautorkou několika televizních dokumentů o Indonésii. Věnuje se mulitkulturalismu, rozvojovým projektům a antropologii umění.
Dalibor Demel
Vystudoval hru na fagot a poté hudební sémiotiku, od roku 1996 pracuje jako novinář, v současné době jako šéfredaktor měsíčníku FHM. Přispívá mimo jiné do magazínu Lidé a země a literárního obtýdeníku Tvar. Na základě několika pobytů v jihovýchodní Asii napsal cestopisný román Kdo rozbije hory (Mladá fronta 2004). V roce 2008 vydal u stejného nakladatele román Nahý valčík.
Lenka Klicperová
Šéfredaktorka časopisu Lidé a Země se nejčastěji vydává do Afriky. Její cesty směřovaly nejen do jižní Etiopie za Surmy či Mursii, ale také za Dogony do Mali, či Sambury v severní Keni. Pracovala také např. ve válečné zóně na východě Demokratické republiky Kongo. Je spoluautorkou několika televizních reportáží na téma Afrika a také scénáristkou dokumentu Slzy Konga (2009).
