V malém člunu jsem večer co večer brázdil hladinu Zambezi a mohl tak zblízka pohlédnout do očí mohutným slonům a hrochům, kteří si užívali chladivou koupel, nebo sledovat kradmé pohyby krokodýlů.

V malém člunu jsem večer co večer brázdil hladinu Zambezi a mohl tak zblízka pohlédnout do očí mohutným slonům a hrochům, kteří si užívali chladivou koupel, nebo sledovat kradmé pohyby krokodýlů. Zdroj: František Štaud

Zambie, přírodní klenot jižní Afriky: Magické vlny Zambezi
Zambie, přírodní klenot jižní Afriky: Magické vlny Zambezi
Zambie, přírodní klenot jižní Afriky: Magické vlny Zambezi
Stáda slonů přecházejí řekou ze Zambie do Zimbabwe. Na březích neurvale ničí lesní porost.
Zambie, přírodní klenot jižní Afriky: Magické vlny Zambezi
10
Fotogalerie

Zambie, přírodní klenot jižní Afriky: Magické vlny Zambezi

„Tož jsem přece došel veletoku, o němž jsem se jsa chlapcem tolik se načetl a nasnil. V nedozírné dálce, za nesmírnými rákosinami byla země, kterou jsem šel zpytovati; tam jsem chtěl dosíci toho, po čem jsem toužil od dětství.“ Emil Holub, 1875

Neznám mnoho krásnějších zážitků než večer, krátce před setměním, brázdit v malém člunu vlny Zambezi, zastavit na dotyk napájejících se slonů, proplétat se mezi hrošími hlavami a z očí do očí pohledět krokodýlům. Stotisícová ptačí hejna malují po obloze kaligrafické obrazce, rudý kotouč slunce se potápí do vlastního odrazu na hladině řeky a poslední, co rozpoznávám po západu slunce, jsou odlesky hroších očí vykukujících nad hladinou. Plavba po řece Zambezi nemůže zevšednět. I Emil Holub byl řekou při svých objevných cestách před více než sto třiceti lety zjevně očarován.

Krásná i zrádná, magická a návyková je Zambezi, čtvrtá nejdelší řeka Afriky. Poté co probublává na povrch země v černých močálech mezi Angolou, Zambií a Demokratickou republikou Kongo, vydává se na téměř tři tisíce kilometrů dlouhou cestu přes šest zemí, než se v Mozambiku vlije do Indického oceánu. Jako tepna pulzuje a rozdává život v Zambii a na jihu země tvoří přirozenou hranici se Zimbabwe. Na několik dní se ubytovávám v kempu Toka Leya, přímo v národním parku Mosi-oa-Tunya, pár kilometrů od Viktoriiných vodopádů po proudu Zambezi.

Kemp Toka Leya, postavený přímo na břehu řeky, byl dokončen přesně pět měsíců před mým příletem a kromě toho, že ještě voní novotou, je zhmotněním zambijského přístupu k turistice třetího tisíciletí. Společnost Wilderness Safaris jej otevřela v květnu 2008 jako „outdoorovou“ alternativu k pětihvězdičkovým hotelům na břehu Viktoriiných vodopádů. Celý kemp je vystavěn z přírodních materiálů, v dokonalém designu profesionálních architektů. Stojí na dvoumetrových pilířích, aby byli turisté chráněni před zvěří – a naopak.

Na dosah ruky

Největší devízou kempu jsou ranní a večerní vyjížďky člunem po Zambezi. Průvodce Donald u kormidla zkušeně projíždí občasné peřeje, kličkuje mezi všudypřítomnými hrochy, nechává člun houpat v klidných úsecích toku a ukazovákem neustále směřuje po okolí na bohatý život podél řeky. Konečně mám možnost porozumět lyrickým, a přesto věcným poznámkám o Zambezi z deníku dr. Holuba: „…houpá se po jasných vlnách, které se pod ním kalí do černavomodra, prozrazujíce, že velikou kryjí hloubku, kdežto před ním a za ním vinou se, tmavomodrou stužkou otáčejíce, krásné ostrovy, jež bujely zelení všech odstínů… Zde i onde viděti jest tak říkajíc sluje skrze rákos po celé jeho šíři a k těm jdou chodby – stezky hrochů, jimiž obrovští tito tlustokožci chodí, berouce se z řeky na pastvu… dále napravo rozkládá se bažinatý a rákosnatý ostrov, lemován jsa divotvornými trsy papyrovými jako špičatým límcem.“

Cestu nám ukazují černá hejna maličkých snovačů letících stále za sluncem; ráno na východ, večer na západ, malujíce na obloze pohyblivé obrazce, jako přesýpající se písková zrnka. Hlavy hrochů se vynořují zcela nepředvídatelně po obou stranách člunu, a ještě než na ně zamířím teleobjektiv, odfrknou trochu vody a zmizí pod hladinou. Jako dobře naprogramovaná počítačová hra bez naděje na vítězství. Stádo slonů na břehu zlikviduje několik stromů, než se vydá napříč řekou – ze Zambie do Zimbabwe a zase zpět, bez ohledu na politický a ekonomický vývoj na obou březích řeky. Zejozob africký si po kolena ve vodě pohazuje mušlí v zobáku a kousek za ním nás ze břehu bez mrknutí oka sleduje armáda krokodýlů – nadpřirozených, přitažlivých a děsivých zároveň.

Genealogické stopy krokodýla vedou až do období triasu a od té doby se změnil jen pramálo. Těžko si představit, že tento plaz je vlastně starší než sám africký kontinent. Jeden z nich, obrovský a zle vyhlížející krokodýl na břehu asi pět metrů od člunu, se náhle zvedá a jako šlehnutím biče se rozběhne do vody. Špička ocasu mizející pod lodí je poslední, co z něj vidím. Pochybuji, že si ještě někdy budu přes okraj loďky labužnicky smáčet prsty v řece...

Návyková řeka

V kempu Toka Leya se potkávám s Ianem Salisburym, anglickým průvodcem, kterého budu mít to štěstí během své cesty po Zambii potkat ještě několikrát. Přestože žije posledních pětadvacet let v divočině, je Ian typickým představitelem člověka s proslulým suchým britským humorem. Jeho život je plný historek a příběhů, které zažil on sám nebo jeho blízcí přátelé v buši. Někdy veselé, častěji hrůzostrašné, všechny je vypráví jakoby bez emocí, na jedno nadechnutí a zpříjemňuje nám tak večery u ohně. Podle jednoho příběhu, který se odehrál na vlnách Zambezi, dokonce Discovery Channel natočil film do série I should not be alive (Měl jsem zemřít). To když se Ianův anglický přítel, Alistair Gellatly, se svou ženou a dalšími třemi kamarády, všichni ve věku čerstvých důchodců, vydali rybařit na dolní tok Zambezi.

Vše probíhalo v naprostém klidu, jako už tolikrát předtím, ale jenom do té doby, než jeden z hrochů ztratil trpělivost a zcela bezdůvodně člun celou váhou svých tří tun napadl a převrátil. Člun zmizel pod hladinou, ale všichni členové posádky tento útok přežili a po chvíli našli pod nohama pevnou zemi, ponořený ostrůvek, na kterém zůstali stát. Uprostřed Zambezi, po pás ve vodě a pod přísným dohledem krokodýlích a hroších očí. Po několika hodinách, když už slunce začalo klesat k horizontu a situace se zdála bezvýchodná, se Alistair, průvodce s dvacetiletou zkušeností v zambijském buši, rozhodl ještě před setměním doplavat na břeh a přivolat pomoc.

Uvědomoval si obrovské riziko napadení krokodýlem, a to se také naplnilo. Těsně předtím, než doplaval na břeh, jej napadl čtyřmetrový ještěr a za rameno jej stáhl pod vodu. Aby se zachránil, Alistair poprvé použil trik, o kterém dosud jako průvodce jenom vyprávěl. Krokodýl má totiž v zadní části tlamy kožnatou záklopku, která uzavírá dýchací a polykací cesty. Díky tomu dokáže ve vodě otevřít tlamu, aniž by mu do hltanu vnikla voda. Alistairovi se podařilo zabořit zdravou paži hluboko do krokodýlí tlamy, aby tuto záklopku povolil. Zmatený ještěr souboj vzdal, ale Alistaira nechal na břehu Zambezi, uprostřed divočiny, s natřikrát zlomenou paží a rozdrceným ramenním kloubem. Krvácející rány jej nejen znatelně oslabovaly, ale s přicházející nocí také lákaly další predátory, hyeny a lvy.

Zbývající čtyři „účastníci zájezdu“ mezitím v řece udělali několik marných pokusů dosáhnout břehu – nekompromisní pohledy krokodýlů a hrochů je však pokaždé vrátily zpět na zem, tedy na podvodní ostrůvek. Pomalu se začali připravovat na noc, kterou stráví společně s těmi nejnebezpečnějšími kreaturami v Zambezi. Pak ale jako by někdo alespoň částečně vyslyšel jejich modlitby a po proudu jim poslal pádlo. Jak se ukázalo až mnohem později, patřilo jednomu kajakáři, který se před pár hodinami, několik kilometrů proti proudu, stal obětí jiného agresivního hrocha. Vězňům uprostřed Zambezi však mělo zachránit život. „Používej pádlo, dokud jsi ve vodě,“ praví jedno africké přísloví. Možná i s touto poučkou v hlavě plácala čtveřice celou noc pádlem o hladinu, aby plašili dotírající krokodýly.

Alistair mezitím na břehu v důsledku krevních ztrát upadal stále častěji do bezvědomí. Když se vpodvečer probudil, nemohl věřit svým očím – ležel „v objetí“ obrovského buvola kapského, sedmimetrákového zvířete, které za normálních okolností k lidem mnoho lásky nechová. Nikdo dodnes nepochopil, proč si k Alistairovi přilehl, hlídal jej jako malé dítě v jesličkách a zřejmě jej tak uchránil proti nočním šelmám. Je neuvěřitelné, že jak zraněný Alistair na břehu v náručí buvola, tak čtveřice uprostřed řeky v obklíčení krokodýlů přežili dvanáctihodinovou chladnou noc a dočkali rána, aby byli zachráněni náhodnými rybáři. A snad ještě méně uvěřitelné je, že přes hrůzné drama, které na řece Zambezi zažili a nepochopitelně i přežili, se dodnes vracejí rybařit na stejné místo. Zambezi je prostě návyková řeka.