Ruce modré od indiga, nohy od bláta z rýžových polí a slušná dávka adrenalinu při uskakování z vlakových kolejí. Thajsko nabízí nejen fantastické pláže, ale i mnohem víc: místní vás rádi nechají nahlédnout pod pokličku svých dnů.
Hlasité troubení vlaku je zvuk, jenž člověku chtě nechtě pronikne až do morku kostí. Zvláště když stojíte uprostřed kolejí – a není kam uskočit. Boční uličky tržiště Talad Rom Hub v provincii Samut Songkhram, ležící jihozápadně od Bangkoku, jsou totiž natřískané k prasknutí. Trhovci, zákazníci i turisté v nich tvoří jednolitou a neproniknutelnou masu zpocených těl. Před žlutým ocelovým monstrem, které za okamžik rozetne celý trh vedví, jsou si všichni stoprocentně rovni.
Trh bláznů
Tohle bylo doslova o nos. Mastné plechy se míhají sotva na vzdálenost školního pravítka od chatrných stánků a na mě zbyl poslední čtvereční decimetr usilovně vyloktovaného prostoru. Tak blízko jedoucího vlaku jsem v životě nebyl. Thajsko je říší trhů a Thajci jsou jako tropičtí mravenci. Dokážou vtěsnat smlouvající a handrkující se střípky obchodního života do každé škvíry a skuliny, kterou jim často překotný stavební rozvoj zanechá. Ale trh přímo na vlakových kolejích? Někde to přece musí mít své meze!
„Tržiště tu bylo první. Železnice končící ve stanici Mae Klong hned za ním se připlazila až potom,“ vysvětluje důvod prazvláštního uspořádání Wanida Woraphat. Vyrazila na nákupy z Bangkoku, odkud je to sem asi hodinu jízdy minibusem. Jízda samotným vlakem je paradoxně složitější, protože člověk musí přestupovat a mezitím ještě přeplout řeku na člunu. Trhovci vytvořili s železničáři svérázný druh symbiózy, v níž každý obsluhuje své vlastní koleje. „Spousta stánků stojí na kolejničkách, a jakmile se ozve amplion, prodávající je prostě zatáhnou dozadu. Mají to vypočítané na centimetr, aby mohl vlak projet,“ směje se Wanida.
Celé to připomíná scénu z fantasy filmu. V jednu chvíli tvoří desítky či stovky stánků, pergol a deštníků nad kolejištěm takřka neproniknutelný strop, kterým neprorazí ani paprsky tropického slunce. Na hlasitý signál začíná příkrov pukat jako skořápka gigantického pestrobarevného velikonočního vajíčka. O minutu později se nad tržištěm šklebí čára modrého nebe a ostré paprsky dopadají na pražce, po nichž ještě před okamžikem poskakovaly davy kupujících.
Dalších sotva šedesát sekund a je tu vlak. Tržiště ho pohltí stejně snadno a rychle jako mořský ďas svou rybí kořist. Při tom pohledu, opakujícím se osmkrát denně, každý rychle pochopí, proč Talad Rom Hub znamená „trh zavíraných deštníků“. Místní mu však s humorem sobě vlastním přezdívají trh bláznů.
Nabídka thajského trhu
Zajímá vás, jak takový mořský ďas vypadá? Stačí počkat další minutu, než stotunová souprava odrachotí do stanice. Trhovci okamžitě vytlačí své zboží do prodejních pozic a pokračují ve smlouvání, jako by se nechumelilo. Ošatky s ovocem a zeleninou ležící na zemi dokonce neodklízejí vůbec. Nechávají je ležet mezi pražci jen tak daleko od kol vlaku, aby z jejich obsahu nenadělala marmeládu.
Bizarní a placatí ďasové se zubatou tlamou zabírající celou třetinu jejich těla jsou jen jednou z podivností na pultech. Stánky tu přetékají jedlými mlži všemožných tvarů, sušenými platýsi či sépiemi, krevetami všech velikostí a haldami tropického ovoce. Odvážnější povahy můžou vyzkoušet vyhlášený thajský durian, jehož dužina chutná po vanilce a mandlích. Páchne však jako shnilá cibule, nebo dokonce žumpa, takže je v některých restauracích výslovně zakázané „krále ovoce“ konzumovat. A na durian se zase nevyplácí konzumovat alkohol. Látky v něm obsažené zastavují jeho odbourávání v polovině a způsobují otravu aldehydem přesně jako u nám dobře známého antabusového efektu, který vyvolávají houby hnojníky. Zdravou bílkovinnou bombu naopak představují larvy bourců morušových, jejichž zámotky se už někde určitě zpracovávají na hedvábí.
V indigovém kraji
Vjezd do vesnice Ban Thung Hong v provincii Phrae na předměstí jejího stejnojmenného hlavního města připomíná skok do modrého přílivu, který se vzdul hluboko ve vnitrozemí na severozápadě Thajska. Vlnící se látková záplava v barvě švestek je tu k vidění doslova všude. Unikátní oděvy se vyhřívají ve výlohách obchůdků kolem silnice, suší na tyčích u domů nebo zahalují těla zdejších mužů i žen.
Na světě se ročně vyrobí na tři miliardy metrů džínoviny a stovky obřích asijských továren z ní sešijí přes miliardu ikonických kalhot. Tady je to však každému jedno. Na celosvětový módní bestseller mají místní svou vlastní odpověď. Jmenuje se Mo Hom a je vyhlášený až v samotném Bangkoku. Tajemstvím zdejších kreací ve stylu batiky je bavlna ručně tkaná na dřevěných stavech „kee“ a pravé přírodní indigové barvivo. Bavlníky i indigovníky si vesničané sami pěstují všude kolem.
Jednoduchý přístřešek za domem s několika putnami plnými nevábného obsahu a betonovou podlahou posetou modrými cákanci rozhodně nevypadá na to, že by tu vznikalo něco převratného. Zdání však klame. Zdejší barvíři si s sebou své umění přinesli z nedalekého Laosu, odkud se sem před několika generacemi přestěhovali. „Indigové barvivo mícháme s hašeným vápnem, takže musíme pracovat v gumových rukavicích,“ ukazuje barvířka Araya Boonrit proces, který ve skutečnosti trvá několik dní. Listy indigovníku se nejdříve tři dny máčejí ve vodě, pak se přidá vápno a směs se přefiltruje přes jemnou látku. Vzniká indigová pasta, kterou barvíři před prací znovu rozmíchají s vápnem.
„Látky barvíme vždy asi pět minut a pak necháme na slunci chvilku zaschnout. Všechno opakujeme několikrát dokola, aby byla barva hezky sytá,“ vysvětluje Araya. Působení vzduchu je přitom velmi důležité. Když se látka z barviva vyndá, připomíná spíš hroudu zeleného slizu. Krásně modrou barvu získává právě díky vzdušnému kyslíku a složité vzory zase díky způsobu, jakým barvíři před indigovou lázní oděvy svazují. Proužkové vzorování obstarají obyčejná prkénka, mezi něž se látka přiskřípne, a hvězdicový vzor zase kulička ukrytá uvnitř.
Móda Mo Hom má s džíny jednu společnou věc. Oba styly původně vznikly jako pracovní oděvy. Na rozdíl od texasek jsou však volné bavlněné šaty v tropickém podnebí mnohem pohodlnější. Ve vesnici Ban Thung Hong se jejich výrobě věnuje skoro každý a většina barvířů ochotně dovolí návštěvníkům, aby si barvení látek vyzkoušeli na vlastní kůži. Ukázkově tak naplňují přístup „jedna komunita, jeden produkt“ – tedy nápad, který udržuje nad vodou staré thajské tradice a jenž funguje i tady, na odlehlém severu.
Tvrdá sklizeň
Nížiny zvolna ubíhají směrem k horám na hranici s Laosem, jejichž vrcholky korunují rozčepýřené čupřiny bujných pralesů. V zastrčené provincii Nan plyne čas svým vlastním želvím tempem na hony vzdáleným shonu jižních měst. Na sklonku roku však nastanou zdejším rýžovým farmářům perné časy. Je listopad, a tak nadchází čas sklizně. Na rýžová pole vyrážejí zástupy zakuklenců připomínajících duchy z lidových legend nebo bandity z dob, kdy zdejší zaniklá říše Lanna čelila barmským nájezdům.
Pracovní úbor rýžových farmářů je opravdu něco jako hadrové brnění. Špičatý klobouk, kukla zahalující skoro celý obličej a dlouhé rukávy i nohavice je chrání před nepřítelem číslo jedna – spalujícím sluncem a dotěrnými moskyty. „Musíš pevně chytit svazek rýže asi tak dvacet centimetrů pod klasem, zatáhnout vzhůru a zároveň švihnout srpem,“ vysvětluje mi namáhavou rutinu postarší, ale čiperná sklízečka Sirakan Malarath a podává mi ostrý nástroj hodný pirátů z Karibiku. Zkouším zdánlivě jednoduché pokyny splnit a za chvilku ze mě lije jako z vola – tedy spíš jako z vodního buvola, jaké stále využívají farmáři v nejodlehlejších koutech země.
Potím se v poli a myslím na těch asi šestnáct milionů Thajců, pro něž je tahle dřina denním chlebem. Ano, můžou si pořídit sklízecí kombajn, ale potřebný více než milion bahtů (asi 700 000 korun) jen tak někdo po kapsách nemá. Menším farmářům zbývají v lepším případě dvoukolé traktory a malé mlátičky. V tom horším vlastní ruce ke sklizni i třískání se snopy rýže o zem, aby z nich uvolnili cenné zrno. A že je to nějakého ohánění. Rýže porůstá přes desetinu rozlohy celého Thajska a místní zemědělci z ní ročně vymlátí víc než třicet milionů tun jedlého bílého zlata.
Když rýže teče
Průměrný Thajec sní za rok kolem sto dvaceti kilo rýže – a co nestihne sníst, to vypije. Kromě myriád jídel na sto způsobů se totiž z rýže dělá i levný a nebezpečně silný destilát lao khao. Rýže byla zdejší základní potravinou už před více než pěti tisíci lety, což se ví díky otiskům rýžových zrn na keramice z oblasti Ban Chiang na severovýchodě Thajska. Zde v provincii Nan mají keramiku sice „jen“ pět století starou, ale zato vyráběnou v gigantickém měřítku.
„Já vlastně pěstuju ovoce. Jednou jsem v sadu našel pár hliněných střepů a začal kolem nich kopat,“ líčí archeologický nadšenec Ja Manas počátky své nové vášně. Nakonec odkryl dvě vypalovací pece z období z dávného království Lanna velké tak, že by se v nich mohl postavit dospělý člověk. „Tady asi budu mít třetí,“ ukazuje s úsměvem na nenápadnou hromádku hnědých úlomků trčících ze země pod mangovým stromem, na kterém si svou působivou pavučinu o průměru víc než metr utkal pavouk rodu Nephila.
Jeho farma ve vesnici Ban Bo Suak se stala důležitou archeologickou lokalitou a turistickou atrakcí v jednom. Což nebylo nijak těžké. Tady, na severu, lákadla pro „masovku“ opravdu nečekejte. Dokonce ani v hlavním městě se stejným názvem jako celá provincie. Až vám budou chtít místní ukázat to nejlepší ze svého města, pošlou vás zaručeně do chrámu. Těch tu totiž mají víc než dost. Některé pocházejí z období rozkvětu království Lanna, jež tu fungovalo až do invaze Barmánců v šestnáctém století. Jedním z nejzajímavějších je Wat Phrumin, který lannští architekti posadili na hřbet dvou obřích hadů lemujících schodiště k sochám čtyř Buddhů uvnitř. Celé je to vlastně dobře. Dokud na severu Thajska poroste rýže a čas se povleče svým vlastním želvím tempem, neztratí tenhle odlehlý kout světa svůj neuspěchaný půvab.
