Klášter Moni Arkádi

Klášter Moni Arkádi Zdroj: Jan Křikava

Klášter Moni Arkádi
Sklad střelného prachu - místo tragické události
3
Fotogalerie

Nejposvátnější místo Řecka. To je klášter Moni Arkádi se svojí tragickou minulostí

Asi 30 km jihovýchodně od města Réthymno, v podhůří náhorní plošiny Ídi, najdete na Krétě malý klášter jménem Arkádi. Je sice malý rozlohou, avšak svou hrdinnou minulostí a historickým významem je pro Řeky největší ze všech.

Vítá nás úplně prázdné parkoviště, košaté koruny stoletých dubů a dech beroucí výhled na okolní kopce a skály. Být mnichem v tak nádherném kousku světa musí být přece nádherné. A pravdou je, že dnes by se mnou místní mniši asi souhlasili. Ne tak před sto padesáti lety.

Holy Monastery of Arkadi neboli svatý klášter Arkádi je poslední stavbou, která tady v kopcích z celé vesnice zůstala po ničivých tureckých nájezdech v roce 1866. Dvoutýdenní brutální obléhání nikdo z místních nepřežil, zato se zde zrodila historie řecké odvahy a nezdolnosti.

Vstupujeme branou na nevelké nádvoří. Čtvercovou budovu kláštera lemují malebná podloubí, balkony, oblouky a sloupy. Sice jsme vstoupili do kamenného světa, jenž se před sto padesáti lety zastavil, klidně by to ale mohlo být včera, soudě podle ledabyle pohozeného zahradnického náčiní, kbelíků a pelíšku se spícím psím hlídačem. Tu a tam kolem nás projde jeden z mnichů starajících se o chod dnešního kláštera, muzea a kostnice stojící na opačné straně parkoviště. Úplně obyčejný klášter...

Není kostel jako Katholikon

Na první pohled obyčejnému kamennému stavení vévodí kostel v samém středu nádvoří. Místní mu říkají Katholikon a i naprostému laikovi je okamžitě jasné, že nejde o klasický katolický kostel, jak ho známe. Uprostřed divokého řeckého pohoří se tu tyčí majestátní katedrála. A kde se tu vzala?

Ve 13. století tady stával úplně obyčejný vesnický katolický kostelík. Dnes se kocháme naprostým architektonickým unikátem v podobě dvouuličkového chrámu Páně. Chvilku přemýšlíme, zda jsme se neocitli v zrcadlovém sále, všechno je tady totiž v páru. Dvoje vstupní dveře, dvě kostelní uličky a samozřejmě dva oltáře. Říká se, že je to proto, aby měli oba patroni Katholikonu — sv. Helena a sv. Konstantin – řádné uznání.

Krok za krokem do minulosti

Procházíme celým klášterem a pokoj od pokoje, výklenek od výklenku, malbu od malby se pomalu seznamujeme s místní tragickou historií. V roce 1866 se zdejší mniši odmítli vzdát tureckému vojsku a rozhodli se v klášteře ukrýt tolik lidí z přilehlé vesnice, kolik jen mohli. Byli si až bolestně vědomi toho, že na rozdíl od Turků nemají ani zbraně, ani vojenský výcvik. Přesto vyzbrojili každého schopného muže k boji a zabarikádovali se v klášteře. Jakkoli směšní se mohli Řekové s motykami a loveckými puškami Turkům zdát, odvaha a touha bít se o život jim rozhodně nechyběly. Můžeme si jen domýšlet, jaké mučivé ticho se tehdy před útokem nad kopci vznášelo, když i dnes, v době rušné všudypřítomné civilizace, je tu až nepřirozený klid.

A pak, 9. listopadu 1866, Turci zaútočili. Kruté obléhání trvalo dva týdny, kdy turecká vojska neúnavně pálila ohnivé koule na klášter, a ještě dnes vidíme ohořelé torzo cypřiše coby smutnou připomínku tureckých zvěrstev minulosti. Tichý svědek v podobě zaklíněné kulky, jež kdysi strom podpálila, nám připomíná, že zase tak dávno to nebylo.

Poslední záblesk naděje

Ke konci obléhání Řekové moc dobře věděli, že se přesile neubrání. Podvolení však ještě nebylo na pořadu dne. Vybrali proto mezi sebou dva nejrychlejší běžce a vyslali je tajným zadním vchodem do údolí. Doufali, že se jim podaří včas doručit naléhavou zprávu okolním vesnicím, pomoci se však už nikdy nedočkali. Co se stalo se dvěma mnichy, nikdo neví. Pravděpodobně byli při útěku z kláštera zastřeleni tureckými vojáky nebo se zřítili z příkrých srázů v okolních horách. Tak či onak svou zprávu už nedoručili.

Stojíme před tajnými dveřmi v jihovýchodním rohu kláštera. Tudy kdysi odešla poslední naděje lidí, jejichž hrdost a svoboda byly to jediné, co jim nakonec zbylo. Později procházíme kolem kreseb portrétů jednotlivých mnichů a vesničanů, a když kráčíme směrem ke starému skladišti střelného prachu, bojíme se jen pomyslet na hrůzy, jaké tyhle nezlomné tváře musely prožít.

Tragická volba

Lidé v klášteře nechtěli za žádnou cenu padnout do tureckého zajetí. Byli sice na pokraji sil, pomoc nepřicházela a Turci se přibližovali, ale vzdát se? Nikdy! A tak se tváří v tvář šílenému strachu a zlu rozhodli k děsivému a naprosto zoufalému řešení.

Bylo třeba jednat rychle. Během několika smutných minut nahnali řečtí muži všechny ženy, děti a stařešiny do bývalého vinného skladiště, které nyní sloužilo jako sklad střelného prachu, a v něm své milované vyhodili do povětří. Jaký by mělo smysl nechat je týrat a mučit v tureckém zajetí? Stejně by zemřeli. Při výbuchu zemřelo kromě ubožáků v prachárně taky mnoho přibližujících se Turků. Hned poté se řečtí přeživší přichystali k poslednímu boji svých životů. Nikdo z nich nepřežil.

Stojíme ve staré prachárně, místě jednoho z nejtragičtějších masakrů řecké historie, a je nám úzko a smutno. Beznaděj, jakou museli prožít, životy, jež se rozhodli obětovat, teď doslova naplňují prostor kolem nás. Pro dnešní Kréťany je Arkádi nejposvátnějším poutním místem. Zatímco my o něm nikdy neslyšeli, pro ně je symbolem sebeobětování, svobody a odvahy, tedy ctností, kterých si váží ze všech nejvíce. Už chápeme proč.


Očima autorky

Osamělý klášter vysoko v kopcích je kromě své srdceryvné historie výjimečný také zcela ojedinělou atmosférou. Nekonečný výhled přes hory skoro až k moři a božský klid, to jsou jen dvě z mnoha výhod, jež přináší objevování Kréty mimo turistickou sezonu. I když je klášter otevřený celoročně, v březnu tady nebyla ani noha a my si připadali, jako by nás mniši pozvali na soukromou návštěvu v jejich malém, dobře ukrývaném světě.