„Jsem si naprosto jist, že jsme poslední generace mající mizivou šanci potkat indiány, kteří ještě udržují aspoň některé své původní zvyky a přírodní způsob života,“ tvrdí cestovatel a malíř Jan Dungel. Do venezuelského pralesa se náročnou cestou dostal za indiány kmene Hoti. „Sobectví, zloba, neúcta či jen zvýšený hlas jako forma agrese u nich nejsou tolerovány,“ říká o nich.
„Nemohol by si radšej hovoriť po česky?“ ptá se Becko opatrně. Zdá se, že všichni tři, včetně Petra a Paľa, mají mé snahy splynout se slovenským duchem uprostřed amazonských hor akorát tak dost. Jsem háček na přídi, a do řízení člunu nemám co kecat. Střídám se s Petrem, Paľo coby zkušený vodák člun naviguje na zádi. Někde vzadu v jiném člunu a zavalen všemi bágly pádluje Becko.
Na řece
Hned za úsvitu jsme narazili na jaguára. Seděl na písčině prudkého meandru a nevěřil svým očím. Slováci jsou z toho na větvi, ještě nikdy divokého jaguára neviděli a kočku fotí. Když na nás konečně vystrčila zadek a zmizela v lese, neslo se po řece dosud ztichlé ránem nadšené halekání. Becko hází tričko do vzduchu a je nám fajn. Čtvrtý den na řece jsme konečně zakotvili u rozlehlé skály, nad níž je jakýsi černý flek, asi brána do pralesa. Becko s Palem se derou mezi kořeny stromů nahoru a hned nato mizí z dohledu. „Jsou tady, je tu ohniště!“ volá Becko. A najednou je vidím. Jeden za druhým se noří z lesa, jsou malí, nazí a nemluví. V dlaních svírají oštěpy, někteří dlouhé serbatany. Je s nimi také žena, která v jedné ruce za ocas drží pásovce, hlava mu klimbá po zemi, v druhé pak pod krkem malpu. Jsou jako duchové, nic neříkají, jen na nás civí, a mám dokonce trochu strach. Jsme přátelé, nebo vetřelci?
V horách
Tady, na hřebeni hor, jsou stromy ověšeny cáry mechů, obtěžkány chuchvalci bromélií a dalších epifytů, jež se stále vynořují a zase mizí v náporech lepkavé mlhy. Jsme na cestě již týden, řeku jsme nechali kdesi za zády a pro změnu se teď plahočíme nahoru a dolů pralesem. Pořád dokola, jako by to ani nemělo mít konce. Ležím v mokrém listí uprostřed svahu a snažím se popadnout dech. Hned brzy z rána jsme sice poměrně svižně vystoupali až na vrcholek hory, ale teď se na druhé straně spouštíme dolů fakt prudkým svahem. Zachytávám se větví, ale náhle se mi zatmí před očima. Lapám po dechu. „Tak čo, ako ti je?“ ptá se starostlivě Becko. Na odpověď nečeká a cosi hustí do chrchlající vysílačky. Stojí pár metrů pode mnou, ale slyším ho jen z dálky. Nejspíš volá, aby Peter s Palem chvíli počkali. Vpředu s nimi jsou také někteří indiáni, Surma, jak se jediná žena mezi námi jmenuje, se dvěma dalšími chlapy kdesi vzadu průvod uzavírají.
Čtvrtý den pochodu lesem. Ještě před pár dny nás dole u řeky sužovalo vedro přes třicet stupňů. Předevčírem jsme však vystoupali až do výšky skoro třinácti set metrů a teď lituji, že nemám nic teplého na sebe. Vše zůstalo v ruksaku, o němž ani nevím, kde je. Za žvýkací tabák Chimo mi ho nese jeden z indiánů. V opačném případě by totiž už dávno bylo po mně. Brr, přejel jsem si dlaněmi po holých pažích zdrsněných husí kůží. Fouká tu docela silný vítr, z korun stromů sráží velké kapky vody, které studí snad ještě víc než propocené tričko. Aspoň v tom chladu tolik nesmrdí, utěšuji se a kloužu z prudkého svahu od stromu ke stromu. Nebo šplhám nahoru? Už ani nevím, prostě jdu.
Pohled upírám dolů na své nohy a snažím se udržet rovnováhu a nespadnout. Loknu si slivovice a hned jsem o deset metrů níž. Také mne pohání představa, že již dnes bychom měli konečně sestoupit do údolí obývaného komunitou indiánů Hoti. Pokouším si srovnat myšlenky, vyznat se v tom, co se tu vlastně odehrává. Lhát se mi nechce, ale úplnou pravdu říci také nemohu. Všichni čtyři mezi sebou máme jistou úmluvu a také jsme to slíbili náčelníkovi...
Údolí
Kmen Hoti obývá hluboké pralesy pohoří Maigualida v povodí řeky Orinoko ve Venezuele. Jejich populace čítá asi 1200 obyvatel, žijících v rozsáhlé oblasti, a mnohé komunity proto mezi sebou nemají žádný kontakt. Při setkání s rodinou, vlastně dvěma ženami a jejich dětmi (muž snad byl na lovu), jsem sice byl okouzlen poezií místa na břehu řeky, ale současně si kladl otázku, proč tam vlastně jsou. Jaký asi je život v naprosté izolaci, uprostřed lesa, jejž navíc ovládají mocné magické síly, duchové dobří i zlí? Jak si hrají a jak vůbec tráví čas jejich dvě děti?
Životní rytmus obyvatel vesnice, ve které již víc než týden pobýváme, je však na první pohled zcela jiný. Také oni jsou svým způsobem života dosud ukotveni v době kamenné, ale „hodinu po dvanácté“, řekl bych. Oheň sice dovedou rozdělávat ručně, dosud chodí nazí, ale také vědí, že kdesi za mnoha hřebeny hor a hlubokými údolími existuje jiný svět. Náčelník Gonzalo tam dokonce strávil několik let, a je tudíž jedním z mála, kdo mluví španělsky. Ale vrátil se a šaty uložil někam do temného kouta své chýše zbudované z palmových listů a trávy. Ostatně navzdory zaručeným zprávám i filmovým záběrům žádné nekontaktované indiánské kmeny již dávno neexistují. A pokud to někdo tvrdí, jednoduše nedokáže odolat svému přání, aby to tak bylo. Jsem si navíc naprosto jist, že jsme poslední generace mající byť mizivou šanci potkat indiány, kteří ještě udržují aspoň některé své původní zvyky a přírodní způsob života.
Po letech, jež jsem v amazonském pralese strávil, opravdu vím, co říkám. „Váš svět je pro nás nebezpečný, nejsme na něj připraveni a já chci své lidi chránit,“ vysvětluje Gonzalo. Prozradil nám také, že k nim první misionáři přišli již kdysi, před padesáti lety. „To jsem ale ještě nebyl na světě a ani nevím, proč odešli.“ Také u nich pobývali nejméně dva američtí antropologové. O jednom z nich Gonzalo mluví s respektem jako o příteli. Ale od té doby již také uplynula řada let. Ostatně z literatury vím, že těch antropologů nejspíš bylo víc, ale možná byli na jiných místech, s jinými rodinami. V každém případě se zdá, že také oni si toho hodně nechali pro sebe.
Dohromady
„Ijtiaki-bejkyadi“ znamená něco jako dohromady či sdílení. Také my jsme se brzy mohli přesvědčit, že pro Hotie je společný život jedním ze základních kánonů životního názoru a přesvědčení. Všichni dohromady se oddávají velkolepým obřadům společného jídla, košatou seibu, kterou se chystají skácet pro rituál společného pití zkvašeného, mléčně zbarveného nápoje, dlouze žádají o odpuštění... Sobectví, zloba, neúcta či jen zvýšený hlas jako forma agrese nejsou tolerovány a v jejich duchovním prostoru nemají místo. Zato smích je zjevně povolen, smějí se opravdu všichni a skoro pořád. Rád bych věděl čemu. Nedozvím se to, ale přesto se směji také – prostě se smějeme všichni společně. Když muži odcházejí na lov, pochodují v řadě za sebou, v jedné ruce třímají serbatany či luk, druhou se dotýkají ramene před sebou. „Hu-he-hu-he-hu-he...“ ozývá se z lesa ještě chvíli potom zvláštní popěvek, nebo spíše monotónní mantra, která je doprovází.
Stejně tak ženy, jež odcházejí k nedaleké řece či do pralesní zahrádky conuco očesat banány. „Hu-he...“ je ve vesnici slyšet i ve dne. Ale jen občas. Zato během zvláštních nočních rituálů „hu-he-hají“ až do samého rána. První dva či tři dny jsem se však mezi nimi cítil jako Gulliver v zemi Liliputů, či přímo jako pitomec. A nejen proto, že se nemohu ubránit pocitu, že tu nejsem vítán. Ostatně my všichni čtyři vetřelci tu jsme tolerováni jen díky náčelníkově přímluvě a nepochybně také Beckově spontánní výřečnosti. Ani se jim nedivím. Navzájem nás dělí nejen několik století, ale také jazyková bariéra a nakonec i vzhled. Bojí se mne, jsem na rozdíl od nich oblečený, a hlavně nejmíň o dvě hlavy větší než ti nejsveřepěji vyhlížející bojovníci s oštěpy. Jakmile se objevím, všichni prchají, aby se skryli ve svých temných přístřešcích. Nakonec nás sblížilo moje malování. Zvědavost nejdříve přemohla děti, pak muže a třetí den mi přes rameno do skicáře nakukovaly i některé ženy.
Rituál
Něco se děje. Dnes začali prozpěvovat již odpoledne. Část obyvatel vesnice včetně dětí se shromáždila nedaleko našeho přístřešku, kde mají Becko a spol. postavené stany a já zavěšenu hamaku. Z palmových listů společně, jak jinak, vyrábějí suknice a čelenky. Po západu slunce a za hlasitého pokřikování se do nich nasoukali, čelenky si nasadili na hlavy. Jeden z kluků se ke mně přitočil a jednu čelenku narazil na hlavu také mně. Kdosi přinesl košík s masem ulovených zvířat, nad nímž se všichni shlukli a něco soustředěně pronášejí. Zní to jako zaklínání nebo možná modlitba. S jistým rozladem komentuji velké zobáky arů, ale kopýtka pekari, lap (paka) ani drápy kajmanů mi nevadí. Do vesnice rychle padá noc, nad lesem vychází měsíc v úplňku. Halekání nabírá na síle, shromáždění indiáni se pohupují v bocích a klopýtavě začínají tancovat kolem suchého kmene stromu, jehož osekané větve trčí do tmy jako pařáty nějakého strašidla.
Pak se řadí za sebe a dlouhý had z lidských těl se začíná plazit mezi chatrčemi. U každé se na chvíli zastaví, přičemž stále vykřikují své „hu-he-hu-he...“. Panebože, co to má znamenat, kde to jsem? Ale magie okamžiku je hypnoticky působivá a ani nevím, jak se to stalo. Zezadu mne diriguje čísi paže, zatímco já se pravou rukou přidržuji ramene muže přede mnou. A hlasitě halekám, kulhavým tanečním krokem se pomalu sunu v řadě spolu s ostatními. Úplně vpředu několik chlapů nese nad hlavami dvě rohože rovněž utkané z palmových listů. Možná symbolizují nějaký úlovek, nebo oběť? Průvod se nakonec přiblížil až ke vchodu do společné centrální churuaty a muži s rohožemi se jali předvádět útok na její vchod. S předstíranou zuřivostí útočí znovu a znovu, dokud někdo nerozrazil dřevěné dveře, a celý had se hned nato pomalu souká do temného interiéru, který osvětluje jen sporá louč uchycená u středového kůlu. Co by tomu asi řekl požární dozor, blesklo mi hlavou, ale muž za mnou mne upozorňuje, že halekám špatně, že se pokřik změnil na „hu-hu-hu...“.
Než jsem se stačil zorientovat, had se prudce zastavil, všichni zúčastnění zavřeštěli vysokým hlasem a celý průvod se otočil čelem vzad. A znovu „hu-he-hu-he“. Postranním pohledem jsem stačil zaznamenat, že Paľo vše nenápadně natáčí malým foťákem... Náhle je úplné ticho, mnozí účastníci obřadu se vtlačili do temných koutů. Náčelník Gonzalo přistoupil blíž ke středu churuaty, něco přednáší monotónním hlasem a všichni mu mlčky naslouchají. Štve mne, že nevím, co říká, ale stejně jako ostatní zírám na jeho postavu spoře osvětlenou mihotavým světlem. Vedle mne stojí Peter a přímo naproti občas zahlédnu i přísvit na Beckově tváři. Jsme tu všichni čtyři a indiáni naši přítomnost nijak nekomentují. Prostě jim nevadíme a to mne naplňuje pocitem vnitřního klidu a možná i hrdosti.
Vítání dětí
Probudil jsem se kolem třetí, převaluji se v hamace a nemohu spát. Ztemnělou vesnicí se stále nese tlumené halekání. Nakonec mi to nedá a jdu se tam podívat. Pod rouškou tmy jsem pokud možno nenápadně vklouzl dovnitř churuaty... a hrozně se lekl. Všichni totiž náhle zmlkli a hned nato se ze všech koutů ozval příšerný řev. Zmateně si mnu oči, a zrovna když jsem chtěl zahanbeně vycouvat, zahlédl jsem dva pomalované chlapy, kteří poskakují jako opice a útočí na skrumáž dětí všeho věku. Některé matky dokonce kojí. Jedna opice se zavěsila na trám, načež všechna děcka propukla v halasný smích a jala se kolem ní rozverně tančit. Kdesi z temného kouta se však vynořila druhá opice, načež se rozjařené děti s křikem opět rozprchly do tmy. A pak ještě jednou a znovu.
Opice pak vystřídal jaguár, možná mravenečník, to je jedno, děti z toho byly úplně paf a střídavě ječely děsem, aby celý prostor churuaty hned vzápětí rozvibrovaly nové salvy smíchu. Příští den nám náčelník vysvětlil, že jsme k nim přišli uprostřed období několikatýdenního rituálu zasvěcování, nebo spíš vítání dětí. Moc jeho vysvětlování nerozumíme, ale zdá se, že některé děti od tohoto okamžiku mohou kolem pasu nosit omotaný provázek, a to je zcela mimořádná událost a velká sláva!
Cesta zpět
Již několik hodin se probíjíme peřejemi splašené řeky. Znovu dřepím na přídi člunu a pádluji. Indiáni s námi dál po řece nechtěli a již dávno zmizeli za prvním meandrem. „Tak, aký je tvoj najsilnejší pocit z tých ľudí?“ volá Paľo. Prozatím jsme se o naší čerstvé zkušenosti moc nebavili. Vše bylo tak jiné a zvláštní, že jsme dosud nenašli odvahu. Pohlédnu do průzračné vody a pak vzhůru do blankytně modré oblohy. Dávám si na čas. Plytké romantické kecy nesnáším, ale nemohu si pomoci: „Můj nejsilnější dojem? Asi jsem ještě nikdy tak šťastné lidi nepotkal.“ A s nostalgií v duši jsem si vzpomněl na Ztracené kroky, slavný román od Aleja Carpentiera. Také já vím, že stezku do Šťastného údolí již nikdy znovu nenajdu.
