nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Czech Press Photo: Podívejte se na snímky z kategorie Příroda a hlasujte v divácké soutěži!

redakce LaZ19. listopadu 2018 • 10:40
Czech Press Photo: Podívejte se na snímky z kategorie Příroda a hlasujte v divácké soutěži!
foto: Czech Press Photo

Smečka psů hyenovitých na lovu, migrace ropuch, ale i život na Ukrajině v místech zdevastovaných metalurgickým provozem – témata, na která se zaměřili fotografové, jejichž snímky byly nominovány do soutěže v oblíbené kategorii Příroda, věda a životní prostředí.

První z nominovaných fotografů, Stanislav Krupař, se nám už představil v kategorii Každodenní život se svým sugestivním výjevem z moskevského metra. Neméně sugestivní jsou i jeho snímky z Ukrajiny, které neukazují zrovna krásy přírody, jak bývá v této kategorii běžné. Naopak. Série Krupařových fotografií nás zavede do nejznečištěnějších částí země. Čeští odborníci tu prováděli v létě 2018 monitoring zamoření přírody těžkými kovy a Stanislav Krupař je při tom dokumentoval. Charkov, Dněpro, Záporoží, Krivij Rog – v každém z těchto měst zhuntovaných metalurgickými provozy se v rámci výzkumu odebíraly vzorky půdy a říčních sedimentů, aby byly později zkoumány v jedné z českých laboratoří. „Po víc jak týdnu jsme dorazili do Mariupolu, strategického přístavu na břehu Azovského moře, který překonal vše, co jsme dosud viděli. Dva šílené metalurgické kolosy – Iljičův kombinát a Azovstal – svírají město ze dvou stran do kleští hnědofialového dýmu. Mordor. Po celodenním popojíždění, odběrech vzorků písku z dětských hřišt, smradlavého mastného bláta z říček na předměstích, kde ekologická devastace přechází plynně ve válečnou destrukci, jsem neměl ani jedinou fotku, která by stála za řeč. V podvečer jsem se vrátil ještě omrknout panorama fabriky Azovstal už jenom s řidičem. Toho jsem nechal u auta a sám jsem šel opatrně k řece. U mola postávala parta výrostků. Potahovali z cigaret, poslouchali popík z telefonu a dvě holky blbly ve vodě. Dal jsem se s nimi do řeči, ale bez vtípků, abych je nevyrušil. Za tou starší připlaval její kluk. Nejdřív jsem je fotografoval z mola, ale bylo mi jasné, že musím jinak. Pomalounku jsem za nimi vlezl do vody, nechal je, aby si povídali. Ona se k němu naklonila. Soumrak. Sedmnáctiletá Jana, osmnáctiletý Kolja, zamořená řeka Kelčik a smradlavý Azovstal, kolos postavený Stalinem roku 1933,“ popisuje autor vznik nejsilnějšího snímku z celé série.

Žabí hlídka

Českou přírodu v nominacích zastupují ropuchy. Ludmila Korešová je fotografovala letos na jaře poblíž Blanska, jen 2 km od hranice CHKO Moravský kras, při jejich migraci ze zimovišť k rybníku. Pro fotografku je příroda Moravského krasu inspirací už od jejích fotografických začátků. Dnes pracuje v Centru FotoŠkoda a její reportáže z cest se objevují mimo jiné v časopise Lidé a Země. V sérii snímků nominovaných do soutěže však upozorňuje na problém domácí, tedy na to, jak přicházejí stovky obojživelníků zbytečně o život. V období migrace putují žáby na svá trdliště, což jsou většinou vodní plochy, kde se narodily. Ropuchy obecné se vydávají na náročnou pouť, na které ujdou i několik kilometrů. Tisíce žab se po setmění přesouvají pomalým tempem s jediným cílem. Najít partnera a dát život nové generaci. Některé páry se tvoří už po cestě a samice celou cestu nese partnera na zádech. Další se spárují až na místě. Pokud jejich trasa vede přes silnici, proti autům nemají šanci. Nejsou tak rychlé, aby uhnuly rychle se blížícímu nebezpečí. Naopak, zastaví se a čekají. Světlo je fascinuje a jdou mu vstříc. A protože místo, které si pro svou reportáž autorka vybrala, neleží v chráněné oblasti, nikdo tu osud přejetých obojživelníků neřeší. I když někdo vlastně přece jen ano. Ludmila Korešová se se svým fotoaparátem podílela na tzv. žabí hlídce. „Žáby se přenášely přes silnici v kbelících. Když jsme je dostali na druhou stranu, ještě však neměly vyhráno. Kus cesty jim zbýval po příjezdové cestě do chatové oblasti a pak lesem dolů k rybníku. Na cestě žáby většinou nic neloví a soustředí se jen na to, aby dorazily do cíle. Proto je opravdu smutné, když je jenom malý kousek od něj rozjede auto. Obojživelníci mají své přirozené nepřátele, ale nevím, proč by měli hynout po stovkách pro nic za nic. Proto se o tento problém zajímám. Chtěla bych udělat vše pro to, aby se od příštího roku žáby mohly dostat na své trdliště bezpečně. Řešením jsou zábrany, které je zadrží u silnice a následné přenesení na bezpečné místo, odkud mohou ve své cestě pokračovat. Ale plný kyblík mačkajících se vystresovaných žab také není ideální. Vyřešily by to žabí podchody, které jsou však nyní po nedávné celkové rekonstrukci silnice neuskutečnitelné. Je paradoxní, že 2 kilometry od hranice CHKO Moravský kras se na tyto chráněné živočichy úplně zapomnělo a pro jejich záchranu a zachování se nedělá nic,“ vysvětluje autorka.

Lov smečky pomalovaných vlků

Poslední nominovaná série nás zavede do Afriky mezi psy hyenovité. Ondřej Prosický se věnuje zejména fotografování divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí. Při svých cestách si zamiloval hlavně Arktidu a tropické oblasti Střední Ameriky. Pravidelně pořádá fotografické workshopy v Česku, ale i ve Finsku a v Kostarice. Má za sebou přes 40 fotografických výstav a každoročně získává ocenění z celého světa. A jaký je příběh jeho fotografií z Botswany, na nichž zachytil, jak psi hyenovití napadli buvolí samici s mládětem? „Se smečkou jsme strávili sedm hodin u vody, neboť se dalo očekávat, že jezírko přitáhne žíznivá zvířata a psi budou moci zaútočit. Když se k jezírku blížila samice buvola s telátkem, hned mi bylo jasné, jak tohle dopadne. Než jsem začal fotit, zuřivě jsem halekal do vysílačky, abych přivolal ostatní. Odhadoval jsem, že to bude krátká akce, ale představení mělo být mnohem delší. Smečka začala pomalu kroužit okolo samice, která schovávala mládě pod nohama, pouze několik psů číhalo u kraje a koukalo na druhou stranu, kdyby snad bylo potřeba zahnat jiného nezvaného predátora. Samici se dařilo hlídat mláděte před útoky asi prvních deset minut, s přibývající únavou ztrácela koncentraci a tu a tam se už podařilo některému ze psů do telátka zahryznout. Ne na dlouho, samice je vždy odehnala, ale byla to jen otázka času. Přestože fotografovaná scéna byla snem každého fotografa dokumentujícího chování divokých zvířat ve volné přírodě, měl jsem velmi smíšené pocity. Chtěl jsem příběh co nejvěrněji zaznamenat, zároveň jsem nechtěl jen čumět do hledáčku, aby mi neunikal širší kontext. A samozřejmě mi bylo líto toho telete, které nemělo vůbec žádnou šanci a bylo zřejmé, že jej psi v podstatě ohlodají zaživa. Dokonce jsem se několikrát přistihl při tom, jak odvracím pohled jiným směrem,“ vzpomíná fotograf. Pokud vás dramatické vyprávění Ondřeje Prosického zaujalo, můžete se těšit na jeho pokračování, neboť o chování psů hyenovitých ve smečce momentálně připravuje rozsáhlejší článek.

Czech Press Photo 2018: Kdo získá cenu čtenářů Lidé a Země? Dejte hlas své…
Czech Press Photo: Představujeme další nominované fotografie. Který snímek vyhraje?…

redakce LaZ




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země