nahoru

Czech Press Photo: Představujeme další nominované fotografie. Který snímek vyhraje? Hlasujte v divácké soutěži!

redakce LaZ10. listopadu 2018 • 12:00
Czech Press Photo: Představujeme další nominované fotografie. Který snímek vyhraje? Hlasujte v divácké soutěži!
foto: Czech Press Photo

Podívejte se s námi, jaká témata se letos skrývají pod kategorií Každodenní život. Nominovaní fotografové nás prostřednictvím svých snímků pozvali do moskevského metra, na zanzibarskou pláž i k uhelným dolům v Indii.

Tomáš Predajňa fotografuje od svých šestnácti let, kdy dostal svůj první fotoaparát Zenit TTL. Po střední škole se snažil uplatnit hlavně v zahraničí a v současnosti se soustředí zejména na reportážní a dokumentární fotografii. „Snažím se do fotografie dostat něco víc, vyvolat otázky, emoce a diskuzi,“ vysvětluje fotograf a nominovaný snímek, jehož příběh nám vypráví, vás jistě chladnými nenechá. „Chlapec kráčel mezi hromadami hořícího, tlejícího uhlí. Pomáhal jej nahrnout na vrch hromady, aby lépe hořelo. Je mi jasné, že o mé přítomnosti už dávno ví. Snažím se ho nevyplašit. Bojí se stejně jako většina místních, kteří se živí nelegální těžbou a následným prodejem uhlí na černém trhu. Stále nefotím, váhám. Ale po chvíli vidím na jeho tváři klid. A tak už nečekám a myslím, že ji mám. Fotku, kterou jsem hledal. Příběh, který jsem měl tu čest a možnost si poslechnout od místních lidí. Příběh těch, kteří ztratili všechno. Těch, kteří denně riskují zranění i smrt pádem do díry. Příběh dětí, z nichž se ocitla většina pod hranicí životního minima v hořícím infernu v Jharii v Indii.“

Luxusní kempování aneb Pohodlná romantika pod stanem
Zuzana Šprinclová 1. října 2018 • 14:19

Luxusní kempování aneb Pohodlná romantika pod stanem

Indické inferno

Od roku 1894 je Jharia, nacházející se v sousedství Dhanbadu v Indii, proslulá zejména uhelnou těžbou, a to díky vysoce kvalitnímu koksovatelnému uhlí. V dnešní době tato oblast pokrývá kolem 280 km2, což z ní činí jednu z nejdůležitějších těžebních lokalit v celé zemi. Toto takzvané černé zlato však udělalo místním ze života peklo. Místo dřívějších lesů se oblast za poslední století změnila v hrozivé inferno na Zemi. Vše začalo v roce 1916, kdy se pravděpodobně kvůli primitivní těžbě vznítilo podzemní uhlí a brzy na to už hořelo území o rozloze 17,32 km2. Navzdory všem snahám zodpovědných stran oheň uhasit, podzemní oheň žije dál – podle posledních informací je zde stále ještě okolo 70 ohňů. Aktuálně se tu také nachází okolo 100 tisíc indických rodin, které jsou prakticky denně v nebezpečí života, neboť jsou vystaveny silnému dýmu pocházejícímu z podzemního ohně. Různé studie již dokázaly, že lidem žijícím v uhelno-těžebních oblastech se průměrná délka života snižuje až o 10 let. Už několik let se sice aktivní těžební společnosti snaží místní rodiny přestěhovat do nových domovů daleko od místního pekla, bohužel však narážejí na spoustu překážek. A pokud se jim bude dařit podle plánu, do 3 let bude přestěhováno jen okolo 15 % ohrožených rodin. Takže lidé v Jharii dál pokračují ve svém každodenním údělu a v práci v životu nebezpečných podmínkách. Aby si vydělali alespoň minimum na živobytí, jsou někteří z nich nuceni uhlí krást z dolů a dál jej prodávat na černém trhu či ho doma používají k vaření a topení. Bohužel při tom dochází k častým zraněním, nebo dokonce úmrtí, navíc jde ve většině případů ještě o děti.

Fenomén jménem Las Vegas: Hazardní hra o vodu
EDUARD FREISLER 2. listopadu 2018 • 13:37

Fenomén jménem Las Vegas: Hazardní hra o vodu

Posilovna na pláži

Autorem dalšího z nominovaných snímků v této kategorii je Jan Wünsch, cestovatel a fotograf na volné noze. Při své práci vychází ze street fotografie a dokumentuje život lidí po celém světě, mimo jiné v Africe, Asii, Oceánii i Americe. A právě v Africe, konkrétně na jedné z početných pláží Zanzibaru, vznikla i nominovaná fotka. „V únoru 2018 jsem odjel pracovně na dva měsíce na Zanzibar. Hned první den jsem se šel večer projít na pláž, kde jsem objevil posilovnu stlučenou z kůlů a bambusových hrazd, na kterých usilovně cvičilo několik místních svalovců. V kombinaci se zapadajícím sluncem působil celý obraz jako výjev z jiné doby - hned jsem věděl, že v okolí posilovny budu trávit spoustu času, že se zde ukrývá materiál pro dobrou fotografii. Bylo mi jasné, že abych získal fotografie, jaké chci, musím se začlenit, a tak jsem jednoduše začal na hrazdách cvičit spolu s místními. Nejdřív ze mě měli srandu, nicméně když viděli, že to se cvičením myslím vážně, přijali mě mezi sebe a stal jsem se každodenním návštěvníkem těchto večerních sessions. A právě během jedné z nich vznikl i tento snímek.“ Zanzibar je obecně zemí kontrastů. Na jedné straně idylická krása místních pláží a resortů, na druhé extrémní chudoba většiny obyvatel. „Pátral jsem po důvodech této chudoby, a přestože jich jistě bude mnoho, jedním z největších mi přišla neochota samotných obyvatel změnit svoji situaci k lepšímu. Ať přijedete do jakékoliv vesnice, téměř s jistotou bude většina mužů polehávat ve stínu pod palmami či zabíjet čas celodenním popíjením v místních nálevnách a kouřením marihuany. Často tu uvidíte pracovat především ženy, které mnohdy zastávají i fyzicky velmi náročnou práci. Samozřejmě to není pravidlem, nicméně je to obraz, který se mi naskytl velmi často. A možná právě proto na mě partička posilujících působila jako z jiného světa, moc to nezapadalo do laxního přístupu vesničanů ke všemu. Jejich píle byla ohromující, snad jen pracovní povinnosti je mohly donutit vynechat trénink,“ vysvětluje fotograf, čím jej tak zaujal „každodenní život“ právě na zanzibarské pláži s improvizovanou posilovnou.

Dobrodruh Enrique Stanko Vráz: Světoběžník záhadného původu se stal průkopníkem české…

Rusko 1917-2017

Díky poslední nominované fotografii se přeneseme do moskevského metra.  Ač fotograf Stanislav Krupař, který se momentálně živí převážně fotografickými reportážemi pro zahraniční média jako Die Zeit, Stern, De Standaard a v ČR spolupracuje s Magazínem Reportér, loni v prosinci Moskvou pouze projížděl při své cestě na Sibiř. „Moskva byla pro mě jen krátká zastávka při cestě na sever západní Sibiře, kde jsem měl v plánu pořídit reportáž o malém národě Chantů a jejich boji s ropnou společností, která huntuje jejich zemi a kulturu. Když jsem vyjel po eskalátorech a chystal se vyjít z vestibulu stanice Majakovská, uviděl jsem v ohromné potemnělé hale obložené mramorem ten výjev. Starozákonní obraz. Nebo klip z nejlepšího filmu Andreje Tarkovského. Obřadník přináší úlevu třem zoufalým ženám. Vše v kulisách stalinského metra. Jakoby se přesně sto let od bolševického převratu čas zastavil, anebo spíš vracel zpět po spirále. A s ním naše iluze i stále opakované chyby. Ušel jsem ještě pět kroků a v hlavě mi proběhlo to, na co jsem přišel až dlouhých pár let poté, co jsem začal fotit. Nikdy se nic nevrátí. Nikdy se nic neopakuje. Ať se ti chce nebo ne, aparát musíš vytáhnout hned.  Otočil jsem se o těch pět kroků zpět a pak jsem ušel dalších pět. Za lavičkou, zády ke knězi, jsem si sundal z ramen batoh, vytáhl z něj svůj Nikon, pak jsem popošel, sklonil se a tu scénu z 6 metrů vyfotografoval. Dva snímky. Než mi dal kněz znamení, ať s tím přestanu,“ vzpomíná autor na okolnosti vzniku snímku.

Czech Press Photo 2018: Kdo získá cenu čtenářů Lidé a Země? Dejte hlas své…
Czech Press Photo: Představujeme nominované snímky v kategorii Problémy dnešní doby.…

redakce LaZ




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země