Otevřené srdce makedonského venkova

Otevřené srdce makedonského venkova Zdroj: Peter Hupka

Jovan a Nikolina z Roždenu nenechají hosty o hladu
Veselí na loukách nad Berovem
Kostelík svatého Jovana Kanejského na břehu Ochridského jezera
Malebný jih země ocení zejména milovníci venkova
Pavel a Borka: jediní stálí obyvatelé obce Galičnik
11
Fotogalerie

Krásy jižního Balkánu aneb Otevřené srdce makedonského venkova

První zastávkou v Makedonii může být půlmilionová metropole Skopje, ale to nejkrásnější v Makedonii musíte hledat jinde. Nám makedonský venkov ukázal tu nejvlídnější tvář a otevřel své srdce. Dobré rady, pozvání na oběd či sklenku pálenky, sdílení domácích historek – to vše je tu samozřejmé. Navíc příroda v odlehlých koutech země je nádherná.

Mavrovský národní park kolem Mavrovské přehrady je oblíbeným místem odpočinku domácích. Většina z nich nejraději posedí v restauracích na břehu nebo fotí u částečně zatopeného chrámu svatého Mikuláše. Nejlepší je ale vydat se výše do hor, přes louky plné petrklíčů až do nevelké obce Galičnik v nadmořské výšce 1500 metrů.

Stálí obyvatelé tu žijí jen dva. Pětasedmdesátiletý Pavel a jeho žena Borka jsou spolu už přes půl století. „Jsme většinu času sami, jen o víkendech je zde rušněji. Ale život na horách bychom nevyměnili za nic!“ říká Pavel, který hostům připraví skvělé jídlo a rád si s nimi popovídá. „Přijďte 12. července na Petrov dan. Tehdy je tu veselo, každoročně se v ten den koná slavnost — Galičská svatba!“ zve na letní událost jeho manželka. Během vyhledávané folklorní události se vybranému páru dostane pocta říci si své ano právě zde. Předtím však musí uspět ve výběru organizátorů z dvojic z celé země. Slavnosti vycházejí z dávné tradice, kdy se na Petrov dan, tedy na svátek apoštolů Petra a Pavla, vraceli muži ze světa, kam na zimu odcházeli na práci, a mohly se tak začít konat svatby.

Pod nejvyšší horou

Jarní vody řeky Radika jsou ještě chladné od tajícího sněhu, ve vzduchu už je ale cítit probouzející se příroda. V takové atmosféře je někdy nejlepší neplánovat a vydat se kamsi jen podle tabulí po cestě. Na túře pak nacházíme maličký, nedávno postavený chrám svaté Petky, v údolí pod nejvyšší horou země. Tou je s 2764 metry vrch Korab. Výstup na něj je dnes již jednodušší než v nedávné minulosti: stačí se registrovat na stanici pohraničníků a po výletu se nezapomenout odhlásit. Na Korab se dnes ale nechystáme, pokračujeme roklí Baričska Klisura a pak odbočíme do jedné z vedlejších dolin, vedoucích do malebné vesničky Gari.

V Gari se zastavil čas. Na rozkvetlé louce u zurčícího potůčku prohodíme pár slov s pastýřem koz, pitnou vodu si doplníme v pramínku „spomen češma“, který zdobí portréty partyzánů z druhé světové války, a vracíme se na hlavní cestu. „Do Izvoru přes hory neprojdete, to byste museli mít alespoň džíp!“ odpoví rezolutně na naši otázku o průchodnosti cest majitel malé restaurace.

Sladká a čistá

Dvojice jezer — OchridskéPrespanské – je snad nejznámější z turisticky navštěvovaných míst v zemi. Oblíbená jsou díky křišťálově čisté vodě, jež přes vápencový masiv Galičnice protéká podzemní říčkou z výše položeného Prespanského do níže ležícího Ochridského. Oblast je významná i z historického a náboženského hlediska — právě zde žili a působili žáci svatých Cyrila a Metoděje, svatí Kliment a Naum, vážení dodnes nejen mezi pravoslavnými věřícími.

Nejlepším vstupem do dalšího balkánského dne je ranní káva v „kafale“ ve vesničce Peštani. V uvolněné atmosféře se dozvíme od místních lidí spoustu domácích novinek: kdo ze sousedů onemocněl, kdo opravuje traktor a jaký je stav silnic v okolí. „Na horách dnes sněžilo, dejte si pozor,“ upozorňují nás starostlivě a nabídnou sklenku rakije.

Hledám šikovnou babičku

Na břehu Prespanského jezera je naprostý klid. Úplným „koncem světa“ je vesnička Konjsko, kde žije jen pár rybářů a končí zde i rozbitá cesta.

Nedaleké Stenje je oproti tomu plně vybavenou vesnicí. Na noc se neplánovaně zastavíme u pana Radeho. „Jsem vdovec, ale chtěl bych ještě ženu, nějakou fajn babičku, ne zlatokopku!“ říká Rade a pokračuje: „Takových by bylo, co řeknou: Napiš na mě dům! – To určitě, takové nehledám! Dům je pro dcerku! Dělal jsem na něj v Německu pět let a jeho výstavba mě už tehdy stála dvaadvacet tisíc eur. Říkám jim: Pojďte sem, žijte se mnou! Ale ony ne, skoro všechny ženy jsou dnes na majetek...,“ povzdechne si starý muž.

Tři děti na cestě

Slunečný den v pohoří Pelister slibuje den strávený v přírodě, již sem kromě domácích jezdí lidé obdivovat jen zřídka. Malebná vesnička Malovište však dnes přilákala pětici lidí, kteří si málo navštěvované části Makedonie oblíbili. Belgický cestovatelský pár Jero a Tine s trojicí malých dětí, kterým dali jména Lily, Zoé a Felix, si po hrátkách na louce udělají školní úlohy a absolvují zcela normální vyučovací hodinu. Jen úlohy učitelky se šikovně zhostí mladá maminka.

„Na naši cestu jsou samozřejmě třeba úspory. Ale jsme rádi, že sny se dají plnit i s dětmi. Ačkoli takové putování někomu může připadat omezující, nám dává ještě větší rozlet. Můžeme všechna ta místa vidět a chápat i očima našich dětí,“ shodují se sympatičtí rodiče.

Tajemná legenda

Padesát kilometrů severovýchodně od horského městečka Kruševo leží v zeleném horském svahu pravoslavný klášter svaté Proměny, známější jako Zrze — podle blízké obce. „V poslední době sem chodí více lidí, hlavně díky nové asfaltce,“ dozvídáme se od domácích. Je to však zároveň škoda: na místa, kam je nejkrásnější vydat se pěšky, teď přicházejí dámy v lodičkách i v kůži odění motorkáři.

Klášterem, pod nímž se nacházejí jeskyně obývané mnichy už v devátém století, tedy v době, kdy žil svatý Kliment Ochridský, nás provází sympatický mnich Jov. „Žije nás tu desítka mnichů a sám jsem tu strávil již přes deset let,“ říká Jov. Svým hostům ochotně uvaří vynikající kávu, ukáže interiér chrámu a povypráví o ikonách. „Svatostánek zdobí ikony z jedenáctého a čtrnáctého století, náš kostelík je zasvěcený svatému Izobraženju, tedy svaté Proměně. Zajímavé je, že ikona Marie s děťátkem je zde umístěna vpravo a ikona Ježíše visí vlevo, což je opačně, než je v pravoslavných chrámech zvykem,“ vysvětluje. O obráceném pořadí ikon vypráví pověst ze čtrnáctého století, kdy se podle tvrzení tehdejších mnichů ikony zázračně vyměnily a Maria řekla: „Nebudu ukazovat Ježíši záda!“ Od té doby se je nikdo z obyvatel kláštera neodvážil převěsit.

S Jovem ještě chvíli posedíme u malého stolku a přes rozlehlé údolí hledíme na strmý, 1422 metrů vysoký vrchol Zlatovrv...

Setkání v kraji vína a tabáku

Oblast v okolí přehrady Tikveš a města Kavadarci Makedonci milují. Na zdejších půvabných pahorcích se rodí vynikající víno. Jedním z nich je oblíbené červené „Touha po jihu“, jehož název je inspirován básní Konstantina Miladinova, makedonsko-bulharského básníka z devatenáctého století.

Kromě vinic je oblast známá niklovými doly a pěstováním tabáku. Toulat se tudy bez jasného cíle přináší příjemné překvapení. Jedním z nich je maličký chrám „Crkva Sveti Dimiter“ nad osadou Mrežičko, ještě hezčí je však setkání se zdejšími lidmi. „Máme tu jeden z nejdelších přepravních pásů na rudu na světě. Vede desítky kilometrů až do Kavadarců,“ chlubí se nám padesátník Pavle. Přitakává mu jeho kamarád Boro, který se dlouhá léta živil řízením obrovského vyklápěcího vozu v lomu. „Sto padesát tun jsem vozil!“ vypráví hrdě a i on nás hostí domácí pálenkou.

Okolí Mrežička je nádherné, a tak se vydáváme do ještě zapadlejší vesničky Rožden, vzdálené jen sedm kilometrů od řecké hranice. Domácí zde mají hosty skutečně rádi: na oběd nás zve sympatická dvojice Jovan a Nikolina. Podává se fazolová polévka, chléb, salát a tureckou kuchyní inspirovaná sladká „tulumba“ jako dezert.

Hlasitá vřava přiláká sousedku, milou babičku Dostu. „Narodila jsem se v roce 1937. Nechodila jsem do školy ani k lékaři. Není třeba, my tu máme všechno zdravé a dobré: mléko, maso i ovoce. Ochutnejte!“ pobízí nás s vlídností v hlase čiperná paní.

Člověčina

Kamkoli se v Makedonii vydáme, jedno je všude stejné: lidé. Dobrosrdeční, schopni rozdělit se i o poslední. Lidští, jako by je ještě nestihla pokazit doba prospěchu a konzumu. Totéž zažíváme na loukách nad Berovem, kde nás mezi sebe zavolá tančící mládež, ve Vinici, v Proboštipech, v Kratovu. I když zejména starší ročníky si občas postěžují, že za dob Titovy Jugoslávie se jim žilo mnohem lépe a například ve srovnání s tehdejším Československem byly v předstihu, životní elán neztratily.

Při toulkách touto malou balkánskou zemí se občas všechny problémy jeví mnohem jednodušší. Jak nám řekl jeden z mladíků z Berova: „My Makedonci jsme sice malý národ mezi mnohem mocnějšími sousedy, ale to nás dělá silnějšími. Nesmíme však stát jeden proti druhému. Vždyť, jak praví častý nápis na zdech v nejrůznějších koutech naší domoviny: Makedonie je věčná! Dokud ji máme v srdci, nemůže se nám nic špatného stát!“

Tipy autora

  • Narbonne Zlatovrv: 1422 metrů vysoký skalnatý vrchol nabízí krásné výhledy po okolí města Prilep. K nedalekému klášteru Nanebevzetí svaté Bohorodičky sice vede nová asfaltka, nejkrásnější je však pěší túra ze severního okraje Prilepu. Na vrchol Zlatovrv to od kláštera zvládnete do hodinky. Poslední stovky metrů pod vrcholem jsou náročné, proto je výstup nevhodný pro malé děti a osoby trpící závratěmi.
  • Konjsko: Malá vesnička na západním okraji Prespanského jezera je dokonalým místem odpočinku pro ty, co milují odlehlá místa. Dostat se sem dá autem po nezpevněné cestě z vesnice Stenje nebo pěšky příjemnými lesy. Zažijete tu klid, ticho a šum vln modravé vodní plochy na pomezí Makedonie, Řecka a Albánie.
  • Tikveš: Vinohradnický region se rozprostírá v okolí města Kavadarci a stejnojmenné přehrady Tikveš. Jeho sympatické pahorky osázené vinohrady si zamilujete stejně jako příjemné a pohostinné lidi. Život zde plyne pomalu, ale užít si jej lze plnými doušky.
  • Bitola: Pokud vás oslovují města, kavárny a pulz života Balkánu, Bitola je tím pravým místem. Druhé nejlidnatější město v Makedonii má přibližně sto tisíc obyvatel a jeho upravené centrum stojí alespoň za půldenní návštěvu. Ochutnat některou z místních specialit na pěší zóně a posedět si s domácími na kávě má své neopakovatelné kouzlo.
  • Berovo: Sedmitisícové horské městečko leží v téměř tisícimetrové nadmořské výšce v blízkosti bulharských hranic. Oslovit vás může zdejší architektura, sakrální památky nebo procházky v lesích v okolí přehrady Berovsko jezero. Městečko ožívá zejména během svátků a víkendů.
  • Kameni kukly: V blízkosti zajímavého městečka Kratovo na severovýchodě země se nachází jedna z nejkrásnějších přírodních památek Makedonie: Kameni kukly (Kamenné loutky). Množství skalních věžiček po staletí inspirovalo domácí k vymýšlení legend. Dostat se přímo k nim lze autem.
  • Sveti Joakim Osogovski: Navštívit alespoň jeden z makedonských pravoslavných klášterů prostě patří k návštěvě tohoto koutu Balkánu. Jedním z nej je Sveti Joakim Osogovski z dvanáctého století, ležící nedaleko města Kriva Palanka na severovýchodě Makedonie. Výjimečná je nejen jeho výzdoba, ale i celková atmosféra umocněná modlícími se poutníky.