nahoru

Oblíbená pochoutka s klepety aneb Račí festival v New Orleansu

Julie Urbišová30. října 2018 • 07:20
Oblíbená pochoutka s klepety aneb Račí festival v New Orleansu
foto: Julie Urbišová

Nedělní ráno ještě pořád voní po dešti a bouřce z minulé noci. V New Orleansu vytrvale prší už celý týden. Po ulicích se povalují polámané větve a lesknou se velké kaluže. Kromě období dešťů, které právě v jižní Louisianě začalo, nastala ale také račí sezona neboli crawfish season. Na každém rohu, v každém supermarketu a restauraci se prodávají červení vaření raci.

Na východ od New Orleansu, v předměstí Chalmette, je po celý víkend račí festival, který každý rok symbolicky otevírá sezonu. „Raci jsou naše radost. Celý rok se těšíme, až začne račí sezona. Trvá jenom několik týdnů, a tak si ji musíme každý rok pořádně užít,“ vypráví místní rybář a organizátor festivalu Cisco Gonzales. Jak mi později vysvětlí, sezona těchto sladkovodních korýšů trvá přibližně od konce března do konce června. Právě během té doby mají raci nejkřehčí skořápku, pod kterou se ukrývá nejvíc masa. Každý proto kupuje raky po kilech.

Právě Louisiana je největším domovem raků na světě. Z jižanských bažin pochází devadesát procent jejich světové produkce. „Raci jsou louisianská specialita a jsme na ni hrdí. Vyvážíme dva druhy raků: červené a bílé. Červené sbíráme v bažinách, bílí žijí v řekách,“ popisuje Cisco Gonzales. Na vařené raky jezdí na jih každý rok lidé z celých Spojených států. Nikde jinde se totiž raci nevaří a nechutnají tak jako v okolí New Orleansu.

Jak se chytá slavná arménská pochoutka? To vám ukáží lovci raků od jezera Sevan

Do obřího hrnce dají místní nejdřív koření - základem je sůl, pepř, pálivá paprika, citron a česnek. Přidají i brambory a kukuřici. Raky naházejí do vařící vody zaživa. Vařené maso se pak používá k přípravě několika dalších tradičních pokrmů, třeba račího koláče, račí omáčky, račích těstovin, ale taky račích koblih nasladko.

„Musíte toho vyzkoušet co nejvíc, protože všechno chutná báječně,“ rozplývá se nad specialitami postarší manželský pár Pete a Helen Dragovi, který si dokonce pro festival vyrobil speciální obleček. Bílé šaty s račím potiskem zdobí od hlavy až k patě račí doplňky včetně náušnic a klobouků. „Nejlepší jsou ale stejně obyčejní vaření raci. Víte, je to proces, kdy se nejdřív musíte dostat přes skořápku, pak jemně vysajete šťávu se vším kořením, až se konečně dostanete k měkkému masu. Nikdy ale nejezte mrtvé raky. Poznáte je podle toho, že nejsou zkroucení do klubíčka. Rakům, kteří zemřeli ještě před uvařením, zůstává ocas napřímený,“ radí zkušení gurmáni. Na stolování si tu místní moc nepotrpí, marně byste hledali speciální příbor nebo kleštičky. Jí se obyčejně pomocí rukou buď z plastové, nebo papírové krabice, ale ještě častěji uvidíte, jak se lidé probírají kopou raků vysypaných na starých novinách.

Račí závody

Ochránci přírody by asi neviděli rádi, čím se na račím festivalu Američané mimo jiné rádi baví. Pořádají totiž račí závody. „Přijďte si vsadit na svého raka!“ vyvolává moderátor festivalu od pódia. Za několik minut už stojí okolo kulatého stolu, tedy račího závodiště, čtrnáct nadšenců. Netrpělivě přešlapují na místě s dolarovou bankovkou v ruce. Každý závodník i rak má své číslo.

Záhadné Togo: Do západní Afriky za šamany a tajemným vúdú

Závod začíná, když moderátor vysype raky z krabice od piva do středu stolu. Nastává bušení do stolu a pokřiky přihlížejících. Cílem každého závodníka je dostat svého raka co nejblíž k sobě, tedy nejdál od středu. „Zatím to vypadá, že vyhraje číslo pět, přidejte, opřete se do toho, jedem!“ křičí moderátor. Během pár minut je po všem. Vyhrála pětka. Další kolo s dávkou čerstvých raků začne za chvíli.

Co odnesla Katrina

O racích by dokázali místní povídat i hodinu, je to jejich vášeň. Není toho koneckonců moc, čím se jeden z nejchudších amerických států může chlubit. Nemůže nabídnout výjimečnou přírodu, nemá hory ani přístup k oceánu. Místo lesů jsou tu jen pahýly stromů ponořené do stojatých vod plných aligátorů. Specifické jídlo a hlavně kreolská kultura, která tady na jihu vznikla míšením amerického způsobu života se španělskými, francouzskými a africkými vlivy, musí vše vynahradit. Všichni se shodují na tom, že New Orleans je výjimečné místo, kam se musíte pořád vracet.

I na račí festival přijely tisícovky těch, pro které byly New Orleans a přilehlé oblasti domovem po desetiletí. Vyhnala je až Katrina, hurikán, který před lety zničil velkou část města. Jen několik mil od rybářského předměstí Chalmette je čtvrť Lower 9th Ward. Ta během několika hodin v srpnu 2005 doslova zmizela. Voda z blízké řeky Mississippi odnesla malé dřevěné domky společně s desítkami lidských osudů. Do dnešních dnů se sem vrátilo jen přibližně deset procent původních obyvatel.

Bokori: Zloději duší, kteří prý dokáží proměnit člověka v zombie
Anita Balejíková 12. prosince 2017 • 13:35

Bokori: Zloději duší, kteří prý dokáží proměnit člověka v zombie

„Žil jsem tu osmatřicet let. Teď bydlím na severu, v Baton Rouge, je to asi dvě hodiny cesty z New Orleansu. Není to zase tak daleko, ale už tu nic nemám, nemám se sem proč a za kým vracet. Katrina mi vzala úplně všechno, odnesla mi celý můj život,“ vypráví John Sabathier. Jeho dvě děti se po Katrině odstěhovaly do sousedních států a v New Orleansu zůstalo jen několik přátel. „Tenhle festival je pro mě nejdůležitější částí roku. Alespoň mám důvod se vrátit do míst, kde jsem vyrůstal a žil. Každý rok se tady setkám se spoustou kamarádů,“ pokračuje ve vyprávění.

I mnoho let po katastrofě je podle jeho slov nejčastějším tématem Katrina. „Máme všichni tolik příběhů. Představte si, že jsme nedávno narazili s několika lidmi na takovou zvláštní věc. V několika případech se stalo, že i když byl dům po hurikánu z poloviny zaplavený a voda vzala všechno možné, přesto všechny náboženské symboly, jako kříže nebo sošky svatých, zůstaly na svém místě...“ Souhlasně přikyvuje i Johnova kamarádka: „Mně se stalo to samé. Měla jsem na poličce ručně vyrobenou sochu Panny Marie. Všechen nábytek v místnosti byl na zemi ve vodě, jenom tu poličku se soškou jsem našla na svém místě. Víte, my tady na jihu na takové věci hodně dáme. Zaprvé jsme dost věřící a taky tady máme vúdú, takže nadpřirozené síly jsou součástí našich životů.“

Královna vúdú

Možná za vším tímto vyprávěním stojí souhra náhod. Pro obyvatele New Orleansu a okolí ale mají tyto malé záhady velký význam. Věří, že existuje něco mimo reálný svět, co nad nimi drží ochrannou ruku a pomáhá jim přežít neštěstí. Ať jsou to svatí, anebo jiné duchovní síly. Křesťanství a vúdú jde totiž v New Orleansu ruku v ruce. Vúdú se na jihu začalo šířit díky otrokům přiváženým z Afriky už v 18. století. V Louisianě tehdy nebyly výjimkou vztahy bílých otrokářů a černých otrokyň, a tak automaticky docházelo i ke splývání dvou odlišných náboženství. Vúdú v Louisianě dokonce přijalo jména pro své duchovní síly podle křesťanských svatých. Otroci pomalu zapomínali africké jazyky a nahrazovali je francouzskou kreolštinou. Tak se například z Papa Limby stal svatý Petr.

The Wave neboli Vlna: Křehký geologický útvar v severní Arizoně si vás podmaní svojí …

Vúdú začali lidé v New Orleansu věřit hlavně díky působení Marie Laveau, zdejší „královny vúdú“ a zároveň oddané katoličky. „Marie Laveau měla v polovině 19. století v New Orleansu respekt mezi všemi vrstvami obyvatel. Byla dcerou otrokyně z Haiti a bohatého francouzského plantážníka, takže měla blízko k bílým i černým. I když byla povoláním kadeřnice, léčila lidi bylinkami a bojovala za práva slabých. Dodnes o ní lidé mluví jako o svaté,“ říká historik Al Kennedy. I sto dvacet let po její smrti šeptají lidé jméno Marie Laveau a u jejího náhrobku svá přání.

K vúdú a nadpřirozeným silám se lidé v New Orleansu upínali vždycky. Podle vyprávění hlavně starší generace se báli černé magie. I proto mívali u vchodových dveří vúdú panenky, kříže nebo černé svíčky. To všechno je mělo chránit před zaklínadly. Často při sobě nosili malé plátěné taštičky, které ukrývaly bylinky nebo kočičí chlupy jako ochranné talismany.

Jak si nevymést štěstí

Vúdú je ovšem také jedním z lákadel turismu. Cestovní kanceláře nabízejí speciální prohlídky města na téma vúdú, které turisty vozí mimo jiné po místních hřbitovech. A na největším tržišti v centru města, French Marketu, si můžete koupit vúdú panenky. Vúdú a s ním spojené duchařství je navíc přitažlivé i pro autory románů nebo scénářů. Převážně lokální knihkupectví a televizní stanice nabízejí každý rok nové příběhy odehrávající se v jižanských plantážních sídlech. Ožívají tak stovky let staré osudy plantážníků a jejich otroků...

Líbánky na treku aneb 4500 km pěšky americkým kontinentem
Olga a Petr Koskovi 3. dubna 2018 • 11:33

Líbánky na treku aneb 4500 km pěšky americkým kontinentem

To, že se vúdú praktikuje v New Orleansu i v 21. století, dokazují některé zásady, o které se se mnou podělila známá, která má při sobě vždy nějaký ten amulet nebo kamínek na ochranu a pro štěstí. Různé praktiky a rady se u ní v rodině předávají z generace na generaci: „Je to něco jako uchovávat rodinný recept. Můžeš tomu všemu věřit, ale nemusíš. Já se ale rad své babičky podvědomě pořád držím,“ říká třicetiletá Kattie. Tak například podle vúdú byste nikdy nikomu neměli půjčit svou sůl, protože to přináší smůlu. A nikdy nezametejte smetí z domu po setmění, vymetáte si totiž vlastní štěstí!


Strašidelné vúdú příběhy

Vúdú údajně stálo v minulosti také za mnohými kriminálními činy. Vraždy, podivná úmrtí a nevysvětlitelné záhady - to všechno má podle místních pověr své pozadí v magii, jako například v jednom případu z třicátých let minulého století. Muž zavezl svou přítelkyni Lucille k vodnímu kanálu. Měla to být romantická schůzka, místo toho ji ale utopil. Vše viděl hlídač a zločin nahlásil na policii. Hned druhý den se pravdu dozvěděla rodina zemřelé dívky a rozhodla se pro pomstu. Do každé z dlaní dívky proto její příbuzní vložili čerstvé vejce a její zápěstí svázali provazem. Pak ji položili do rakve tváří dolů. Po dva dny se bez přestání modlili. Před pohřbem vzali vejce, rozbili je a pokropili jimi hrob. Druhý den po pohřbu našli policisté tělo dívčina bývalého milence na stejném místě v kanálu, kde se utopila samotná Lucille. Policejní verze mluví o tom, že vrah spáchal kvůli špatnému svědomí sebevraždu. Neworleanští ale vědí své...

Dobrodruzi Pete McBride a Kevin Fedarko: Extrémní pochod Grand Canyonem
Kulturní dědictví kanadského Yukonu: Ochutnejte amputovaný lidský prst ve sklence alkoholu

Julie Urbišová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země