nahoru

Dušičky na Filipínách aneb Když živí žijí s mrtvými

ROBERT MIKOLÁŠ2. listopadu 2018 • 12:00
Dušičky na Filipínách aneb Když živí žijí s mrtvými
foto: Robert Mikoláš

Svátek Všech svatých si začátkem listopadu připomínají křesťané na celém světě a hřbitovy jsou v těchto dnech plné lidí. V Manile, metropoli jedné ze dvou katolických zemí v Asii, Filipín, ale existuje hřbitov, který se stal domovem nejen mrtvých, ale i živých. Mnozí navíc mezi hroby žijí i desítky let, přestože jim vláda neustále slibuje, že je vystěhuje.

Tisíce lidí se doslova valí ulicemi vedoucími k vstupní bráně Severního hřbitova. Není tu téměř k hnutí a podobné je to i uvnitř. Až po zhruba dvou stech metrech, kdy se hlavní cesta rozvětvuje, začíná být volněji. Všude je plno; obchodníků nabízejících vše od svíček přes občerstvení až po blikající náboženské relikvie i lidí přicházejících uctít památku zesnulých. Ale i těch, co na hřbitově bydlí.

Jsou jich tisíce. Někteří přežívají v příbytcích sbitých z prken a přilepených ke hřbitovní zdi. Ti šťastnější pak přímo v hrobkách, o které se starají: „Já tu žila patnáct let, moje matka ale už jednatřicet, spolu s mým otcem a jedním mým synovcem. Celkem jsme se tady tísnili čtyři,“ vypráví třicetiletá Maja. Mladá dívka tak své dětství i období dospívání prožila hlavně mezi mrtvými. „Samozřejmě jsem měla spoustu kamarádů a hráli jsme si hlavně na schovávanou,“ vzpomíná.

Láska až za hrob

Její následující životní příběh je pak jako z pohádky: „Provdala jsem se, a tak teď žiji jinde, ve čtvrti Laban. Se svým mužem jsem se ale seznámila tady, na hřbitově. Bydleli jsme totiž v hrobce otce mého muže. Jeho pozůstalí nás tu nechali a my jsme se jim za to o hrob starali. No a když jsme vyrostli, poznávali jsme se víc a víc, až z toho vznikla láska. Dalo by se říct až za hrob. On pak pracoval v Ammánu a vrátil se. No a nakonec jsme se vzali a já s ním odešla,“ vysvětluje.

Poznejte odvrácenou tvář Filipín a vydejte se do největších slumů Manily s organizací…

Její dva synové mezitím zapalují svíčku u dědova náhrobku. Matka, která tu stále bydlí, vaří v rohu hrobky vajíčka natvrdo. Má tu k dispozici vše, co k životu potřebuje. Vařič, nádobí, televizi, větrák, obrázek Ježíše Krista. Myje se venku. Místo jídelního stolu používá sarkofág rakve, spí na zemi. Je tu zvyklá, na hřbitově totiž strávila většinu života. Pracuje tady, stará se o náhrobky a pozůstalí jí za to platí. Ročně si takto vydělá 30 000 pesos, což je v přepočtu asi 12 000 korun. A na tom, že tu žije, nevidí nic špatného: „My mrtvé nerušíme, vždyť kdyby tomu tak bylo, dali by nám to najevo. Vstoupili by do našich snů nebo by nám dali nějaké znamení,“ říká přesvědčivě.

Dětské sny i beznaděj

Je poledne, čas oběda. Lidé žijící na hřbitově začínají prostírat. Na bílém mramorovém sarkofágu se hromadí misky s masem, palačinkami i kompotem. Svrchu vše pozoruje Kristus na obrazu zavěšeném v jedné z hrobek. V té sousední zase matka nechala na zemi spát své půlroční dítě a před vchodem si na lavičce zdřímnul i unavený metař. Severní hřbitov v Manile prostě nabízí obrázky plné neuvěřitelných paradoxů, které by člověk marně hledal kdekoli jinde na světě. Polední siestu si užívají i místní taxikáři. Stejně by se tisícihlavým davem marně prodírali. Aktivitu vyvíjí jen několik pobíhajících psů a malých kluků a holek, hrajících si mezi hroby na schovávanou.

Obyvatelé filipínské metropole si už na to zvykli, někteří však nadále neskrývají své rozhořčení. Tím spíše, že tu jsou pochovaní jejich příbuzní: „Nelíbí se mi, že tady žijí. Hřbitov přece není místem pro život, zvláště pak pro děti. Neměly by vyrůstat mezi hroby. Pravda, starají se sice o náhrobky, ale žít by tady neměly,“ je přesvědčen osmapadesátiletý Julian Bolivar. Vláda už dlouhé roky slibuje, že „neoficiální“ obyvatele Severního hřbitova vystěhuje.

Hřbitov jako domov i zdroj příjmu. Pro tisíce chudých Filipínců každodenní realita

Paní Villarosa, která se mimochodem setkala i s někdejším generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem v jeho sídle v New Yorku, však namítá, že nemají kam jít. Navíc prý nemá strach z toho, že jejich sousedy jsou převážně mrtví: „Bojíme se živých lidí, mrtví nám nic neudělají.“ Největší problémy jsou prý se zloději přicházejícími „zvenku“. Objevují se přes den, vylupují hroby a okrádají příbuzné zemřelých. A doslova žně pak mají především o svátcích, jakými jsou právě Dušičky. Se západem slunce však hřbitov postupně utichne. V hrobkách se rozzáří svíčky, ale i televize. Zůstávají totiž jen ti, co sem patří: živí i mrtví.

„Díváme se na televizi a pak jdeme spát. Další den ráno se připravíme na práci, kterou je potřeba udělat. Setkáváme se třeba v rámci místní komunity a pomáháme lidem, kteří nás o to požádají,“ říká paní Villarosa. Ještě před spaním se pak vždy společně pomodlí u sarkofágu s rakví. Ale nejen za ty, co odpočívají v „jejich“ hrobce: „Pane, pomoz nám v našem každodenním životě, děkujeme ti za vše, za požehnání, podporu i za další den.“

Ostrov plný kouzelníků a voodoo. To je Siquijor, magický ostrov v srdci Filipín
Ohňové mumie: Putování za tetovanými strážci filipínských hor
Tereza Hrazdírová 21. dubna 2017 • 12:20

Ohňové mumie: Putování za tetovanými strážci filipínských hor

ROBERT MIKOLÁŠ




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země