Alois Musil, Edward Lawrence

Alois Musil, Edward Lawrence Zdroj: Profimedia.cz

Alois Musil
Edward Lawrence
Alois Musil
T. E. Lawrence v pozdějším věku
Lawrence, princ Fajsal a další na pařížské mírové konferenci roku 1919
7
Fotogalerie

Alois Musil a T. E. Lawrence: Mimořádné osudy dvou orientalistů, které válka postavila proti sobě

Dva muži spjatí podobným osudem. Nikdy se nepotkali, ale dobře o sobě věděli. Blízký východ by bez nich nebyl takový, jaký je dnes. Moravan Alois Musil a Velšan Thomas Lawrence navíc slaví kulaté výročí narození.

V červnu uplynulo rovných sto padesát let od narození světově významného rakousko-uherského i československého orientalisty Aloise Musila (1868–1944). Přesně o dvě dekády mladší byl srpnový Velšan Thomas Edward Lawrence, řečený „z Arábie“ (1888–1935). Oba představitelé seriózní vědy, zapálení milovníci a znalci Blízkého východu, ale zásluhou doby, kterou jim osud přidělil, také tajní agenti či geriloví bojovníci na opačných stranách fronty. Historie dnes zná spíše Brita, jehož dramatický životní osud je zpracován v mnoha biografiích a proslaven kultovním filmem. Kněz, kartograf a spisovatel Musil je zdánlivě mnohem méně výraznou postavou. Ale nejen pro jeho zásadní objev, jordánský pouštní zámek Amra (dnes na seznamu památek chráněných UNESCO), je právem ceněn a znovu připomínán.

Těžké začátky

Oba pocházeli z rodin s pěti dětmi, oba původně nevynikali zdravím a fyzickou zdatností, ale cílevědomostí, urputností a pílí překonali mnohé handicapy. Narodit se na úrodné Hané do statku nezní špatně, jen by nesměl být po požáru zadlužený a vyžadující každodenní dřinu všech jen trochu práce schopných. Mít za otce irského šlechtice se zdá být zárukou příštího luxusu, ovšem jen za předpokladu, že vás nerozvedením předchozího sňatku neučinil navždy levobočkem.

Pravda, konec 19. století již umožňoval pojistky a půjčky pro případ živelního neštěstí a nesoudil anglikánské mimomanželské potomky tak přísně, ale trauma z boje o každou zlatku a posměchu pro příjmení po svobodné matce se neztratilo. Oba se s tím ovšem dokázali výtečně srovnat. Nepochybný talent na živé i mrtvé jazyky, historii či literaturu je záhy učinil premianty a pozitivně předznamenal příští děj.

Alois a Svatá země

Alois neměl příliš na výběr, olomoucký katolický seminář byl jedinou finančně dostupnou školou. Po vysvěcení nastoupil službu v Moravské Ostravě a doktorátem ukončil studia teologie, ale již v roce 1895 požádal církevní vrchnost o možnost studia biblistiky v Jeruzalémě. Poprvé se tak dostává do míst, o nichž dlouho snil. Pobyt v Jeruzalémě a později Bejrútu doplnil výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. K tomu se hodilo vypilování hebrejštiny, ale především arabštiny, včetně osvojení řady dialektů. Byly to často riskantní podniky, když zprvu pěšky, později na koni a závěrem na velbloudu absolvoval návštěvy míst ve Svaté zemi či na Sinaji. Přepadení, okradení, či dokonce zabití hrozily každým okamžikem, ale na druhé straně byl přímý kontakt s různě přátelsky se chovajícími domorodci zásadní věcí.

Kmen Banú Sachr se stal prvním, který detailně poznal. Jeho emír Talál se stal Musilovým novým bratrem a získal přezdívku šejch Músá. Snad podle Musila, ale možná také podle starozákonního Mojžíše nebo navštíveného Wádí Músá. Aloisovi arabští přátelé překonali strach z magie, odrazili útoky sousedících Ruwálů a doprovodili ho k jednomu do té doby neznámému pouštnímu zámku. Zbudovali jej Ummájovci v sedmém či osmém století našeho letopočtu. Změnou podnebí na horké a suché zůstal uchován v překvapivě výborném stavu – a uvnitř opatřen figurální výmalbou zvířat i lidí, tedy něčím, co odporuje islámské víře. Nadšeně podané zprávy ve Vídni odmítli jako omyly, ba přímo lži. Ponížený Musil v průběhu dalších dvou návštěv černobíle fotograficky a barevně ilustračně dokázal, že objevil něco zcela mimořádného. Jeho odborná reputace byla zachráněna, pověst orientalisty začala zářit mezinárodně.

Pěšky do Orientu

Stejně jako Alois do toho šel Thomas po hlavě. Když v roce 1908 sdělil svému profesorovi na oxfordské univerzitě, že hodlá pěšky projít Palestinu a část Sýrie, zavládlo zděšení. Mladíka to však nezastavilo, takže se poprvé ocitl v Orientu jen s pohodlnými botami, ruksakem, fotoaparátem a pistolí. Absolvoval okružní túru o celkové délce 1770 kilometrů, byl opakovaně okraden, ba prohlášen za mrtvého. Jeho vědeckou práci, shrnující objevitelský rozměr této šílené výpravy, vyhlásili nejlepším studentským materiálem ročníku. To mu získalo uznání mezi mnohem staršími kolegy, ale především usnadnilo podporu jeho dalších cest. Spolupráce s Ashmoleovým muzeem mu přinesla šanci zúčastnit se vykopávek ve městě Karchemiši, ležícím na syrsko-turecké hranici.

Krom asistence u objevů starodávných chetitských artefaktů se tam Lawrence stal schopným organizátorem, trpělivým vyjednávačem s Turky, Araby, Kurdy i konkurenčními německými archeology, ale také tvrdým velitelem stovek dělníků. Ovládl několik místních jazyků a nářečí. V tomto prostoru operovalo mnoho britských, německých, francouzských či ruských vědeckých a obchodních misí, často financovaných armádou a více či méně skrytě připravujících pole pro blížící se válečný konflikt o teritoriální dominanci. Tedy především o zemědělskou půdu, vodu, vzácné rudy či ropu, ale také o spojenectví s nejdůležitějšími místními šejchy a jejich kmeny.

Práce pro Rakousko

Zatímco Musil byl již před první světovou válkou vědeckou kapacitou, a to nejen v německy mluvících zemích, jeho příští konkurent stál teprve na začátku cesty. Eskalace napětí ve světě a vojenské podtóny jejich badatelské práce v prostoru Blízkého východu je však rázem postavily na stejnou výchozí pozici. Vídeňské, ale také berlínské armádní peníze buď přímo, nebo prostřednictvím turecké vlády iniciovaly Musilovy kartografické, topografické či etnografické cesty přinejmenším mezi roky 1908 až 1912. Po začátku války bylo Musilovým úkolem kontaktovat s ním spřátelené kmeny a jejich náčelníky, zrazovat je od spolupráce s Brity a vlídným zacházením, lákavými sliby a dary připoutávat k sultánovi. Měl to však velice těžké. Jeho osobní podstata byla nemilitaristická, sice naprosto c. a k. loajální, ale klonící se k mírovým představám mladého císaře Karla I. a jeho manželky Zity.

Blízkost k vídeňskému dvoru Alois dokázal využít třeba ve prospěch českých politiků Kramáře a Rašína, původně odsouzených k smrti, ale zároveň nemohl odmítnout vedení či odbornou záštitu vojenských výprav. Jeho vlivní arabští přátelé, princové Talál (Sachr) nebo Núrí ( Ruwála), však po roce 1916 už nemohli couvnout z Brity štědře podporované a Mekkou nadějně iniciované arabské revolty. Němcům se později hodilo v pletichaření neúspěšného Musila označit za jednoho z viníků orientální prohry, aniž by připustili pochybnou účinnost práce jejich početných špionů, nasazených v tomto prostoru. Snad také proto, že ti se pak často dali do služeb nacismu, zatímco Alois se vrátil do vlasti, nově nazvané Československo.

Sedmdesát kilometrů na velbloudovi

V mnoha ohledech snazší rozhodování měl Lawrence. Jeho šéf na vykopávkách v Karchemiši D. G. Hogarth se stal náčelníkem vojenského zpravodajství na Blízkém východě. Thomas se hned po začátku války přihlásil do služby, využili ho v příslušné sekci londýnského generálního štábu a později přesunuli do egyptské Káhiry. Tam se nudil a připojení k arabské revoluci se pak stalo jeho splněným přáním. Kontakt s klanem Hášimovců, kteří se postavili do čela povstání, nebyl bezproblémový, především se starým mekským šerífem Husajnem, ale Lawrence se osvědčil. Zásadně napomohl k vytipování nejtalentovanějších šerífových synů, zejména Fajsala, jehož se stal přítelem a bojovým druhem. Stále velmi mladý Brit byl neúnavným cestovatelem v extrémně drsných přírodních podmínkách (absolvoval až 70 pouštních kilometrů na velbloudovi za jedinou noc).

Společně absolvovali dlouhou cestu z Džiddy přes Rabigh, Yanbu a Wadžh až do Akaby. T. E. L. rozvinul záškodnickou strategii, narušující, ba likvidující provoz strategické osmanské železniční trati do Medíny. Jeho spolupracovníci se stali experty v kladení min ničících koleje, mosty i nádraží. Pouštním nomádům, vyzbrojeným jen starodávnými flintami, představil kulomety, houfnice, automobily nebo letadla. Veden touhou pomoci Arabům k národní samostatnosti překonal mnohé z vnitřních psychických bariér. Nakonec se stal jejich hrdinou, námětem oslavných písní a básní. Prozrazení tajné britsko-francouzské Sykes-Picotovy smlouvy, bez vědomí domorodců na mapě dělící Blízký východ na nové imperiální zóny, pro něj bylo hrozným vystřízlivěním. Pomohl dokončit vítězné tažení do Damašku, přispěl k instalaci Hášimovců na transjordánský (Abdulláh) a irácký (Fajsal) trůn, stal se mediálně oslavovaným Lawrencem z Arábie, ale pak se stáhl do ústraní.

Návrat domů

Po rozpadu c. a k. mocnářství se Musil nestal Němcem, jak učinil jeho bratranec Robert, slavný romanopisec. Návrat domů ale nebyl jednoduchý. Až přízeň T. G. Masaryka nebo E. Beneše pomohla překonat pražské akademické výčitky rakušáctví. Alois se pak stal zásadní postavou orientalistiky v mladé republice i vládním konzultantem blízkovýchodní problematiky. Za pomoci dolarů amerického milionáře Charlese Cranea si mohl v druhé polovině 20. let v Británii, Německu nebo USA doplnit podklady a v angličtině vytvořit šestidílnou publikaci Oriental Exploration and Studies, dosud právem velmi ceněnou. Po šedesátce se stal mimořádně plodným autorem článků a knih odborných, ale také popularizačních pro dospělé a dobrodružných pro mládež.

Jeho vírou a vědou naplněný život skončil poklidně na venkově, v obklopení vděčnými příbuznými a vlastní rukou opečovávanými ovocnými sady. Nikdy neodpustil T. E. Lawrenceovi angažmá v arabské revoluci, podle jeho názoru nekvalifikované, podvodné a jen penězi podporované. Naopak ocenil jeho literární ohlédnutí za válečnými operacemi. Lawrence sice toužil po kariéře vážného prozaického spisovatele, ale právě jeho svědectví o ozbrojených konfliktech v poušti (především Sedm pilířů moudrosti) jsou dodnes cenným čtením. Pod změněnými jmény se vrátil do armády jako prostý vojín, fascinovala ho rychlost, ať již letadel RAF, nebo záchranných mořských člunů, na jejichž vývoji se podílel. Technika mu ovšem přinesla i předčasnou smrt: jako vášnivý motocyklista nepřežil bouračku, při níž sice riskantním manévrem zachránil životy jiných, ale ztratil ten svůj.

Musilův protektorátní pohřeb byl rodinný a skromný, Lawrenceův londýnský státní a pompézní. Zatímco Brit je bez přerušení připomínán jako zásadní postava novodobých dějin, Moravan musel překonat etapu komunistického zamlčování osudů katolického kněze,rakousko-uherské celebrity či chráněnce TGM. Ta byla přerušena jen kolem roku 1968. Spravedlivou pozornost si Musil získává až nyní, z hlediska vědeckého například péčí Akademické společnosti Aloise Musila, z pohledu historického a životopisného pak zejména speciální expozicí a zpřístupněním fotografického archivu v Muzeu Vyškovska.

Arabia Felix…

Musil a Lawrence nemohli tušit, že také jejich přičiněním vytvořená nerovnováha na Blízkém východě zůstane ještě za sto let překážkou míru a rozvoje. Byli připraveni učinit vše pro to, aby jimi obdivovaná Arabia byla opravdu Felix, tedy šťastná. Nepodařilo se to beze zbytku ani jim, ani mnoha dalším. Snad tedy Bůh, v mnoha ohledech společný všem tamním „národům Knihy“, již brzy požehná tomu místu a lidem.