Ogiekové

Ogiekové Zdroj: Berta Tilmantaite

Ogieků je málo a i to ztěžuje jejich situaci
Ogiekové
Ogiekové
Ogiekové
Ogiekové
7
Fotogalerie

Vyhnáni z lesa: Keňský kmen Ogieků bojuje o své právo na domov

Ogieky se keňská vláda léta snaží vyhnat z jejich domovů v pralese Mau. Nejdříve tito nepočetní sběrači medu překáželi při jeho kácení, nyní naopak ohrožují jeho vysazování.

Když se naše novinářská skupina přes posekané fotbalové hřiště na vrcholu kopce blíží k vesnici Sasimwani, nejsme vítáni. Příslušníci malého keňského etnika Ogieků se na naši návštěvu dívají podezřívavě a se strachem. Očividně je nejvíce děsí červené přehozy a oštěpy (spíše symbolické) v rukou našich masajských přátel, kteří nám na jihozápadě země dělají průvodce. Teprve když si po dvouhodinovém úmorném vyjednávání všichni Masajové lehnou do trávy před branku až na druhé straně fotbalového pole, napětí najednou roztaje. Ogiekové jsou samí úsměv a ochotně vyprávějí o těžkém osudu menšiny, do níž si v Keni každý kopne. Nejvíce vláda v Nairobi.

Med je naše všechno

„Chce nás vyhnat z našich domovů. Prý kvůli ochraně lesa, ale my ho nikdy nekáceli. Džungle nám dává veškeré živobytí,“ rozohňuje se Frederick Ngusilo. Tento rázný osmadvacetiletý muž v holinách, který neustále čelistmi drtí žvýkačku, se díky své velmi dobré angličtině stal neformálním mluvčím osady, jejíž obyvatelé se jako všichni Ogiekové v oblasti Mau živí především sběrem medu divokých včel. Však se brzy zjeví mladík s igelitovou taškou plnou skleniček od majolky, který v nich bělošským návštěvníkům nabízí sladkou pochoutku ke koupi.

„Med je naše všechno. Jíme ho, děláme z něj medové víno, je součástí našich ceremonií. Nicméně je sezonní. Stravu si samozřejmě musíme doplňovat lovem. Především damanů. Ale nyní je lov přísně zakázán. Rangeři se soustředí na nás, aby nás chytli a mohli předvést jako pytláky. Naši předci přitom vždy lovili a přírodu to nijak neohrožovalo. Divoká zvířata byla náš dobytek a rangeři nám ho vzali,“ argumentuje Ngusilo.

Z hlediska vlády se však má situace jinak. Prales Mau je jedním z posledních zbytků tropické džungle na keňském teritoriu. Leží v hornaté oblasti, odkud pramení hlavní řeky, jež vyschlé, a přitom stále zalidněnější republice dávají hlavní zdroj pitné vody. Je v národním zájmu Keni, aby v Mau zůstala vegetace chránící prameny a bránící tomu, aby země uschla žízní. Proto se administrativa prezidenta Uhuru Kenyatty snaží nejen o udržení dosavadní lesní plochy, ale i o její rozšíření. Na vykácených plochách vysazují nové stromky, jež by měly být základem nové divočiny.

Ogiekové překáželi, když se Mau kácel. Především za vlády Daniela arapa Moie v 80. a 90. letech si papaláši blízcí diktátorovi udělali z pralesa, který z poloviny zmizel, soukromý dřevník. Sám tyran si v oblasti vybudoval obří, ale pohříchu málo úrodnou čajovníkovou plantáž. A Ogiekové se pletou i teď, kdy se stát řádění dřevorubců snaží napravit vysazováním stromů. Keňa tak jako většina afrických sousedů chápe divočinu poněkud zastarale jako prostor bez lidí, a tak z ní vyhání i ty, kteří s přírodou po staletí žili v souladu.

Politika jako matematika

„My za předchozí kácení nemůžeme. Na pasekách schválně vysazují cypřiše a další stromy, na kterých se divoké včely nedrží. Chtějí nás omezením včelstev odsud vyhnat. Ale kam bychom chodili? Tady je náš domov, tady se umíme o sebe postarat,“ rozpaluje se Ngusilo.

Jeho argumentům tiše naslouchá i právník Mopel Sena, jenž je jedním z mála Ogieků, který díky podpoře od misionářů dosáhl univerzitního vzdělání. „Vláda vždy za vysídlení slibuje kompenzaci, ale i kdyby ji prezident opravdu schválil, tak se peníze kvůli zoufalé keňské korupci a defraudacím cestou dolů stejně ztratí,“ říká elegantní mladík ve svetru bez rukávů a v polobotkách. „Existuje řada zaznamenaných případů, kdy rangeři jako zástupci Keňského úřadu na ochranu lesů vypalovali příbytky Ogieků, tloukli muže a sexuálně zneužívali jejich ženy,“ připomíná brutální porušování lidských práv. Ovšem utlačovaní s pomocí mezinárodních neziskovek se dokázali státu postavit a vyhráli u Afrického soudu pro lidská práva proces, kterým jim stvrdil právo na setrvání na území jejich předků.

Nicméně rozhodnutí tribunálu je jedna věc a realita na místě věc druhá. „V Keni je politika matematickou záležitostí. Volí se tu podle kmenové příslušnosti, takže vliv mají jen velké národnostní skupiny, jež se na ty malé neohlížejí. Zvláště když Ogiekové oficiálně jako menšina mezi 42 kmeny Keni nefigurují,“ objasňuje Sena složitou situaci etnika, které žije v Keni na dvou oddělených místech a jež dohromady čítá sotva 30 tisíc osob. Je to minorita, které všichni sousedé postupně berou její teritoria, a navíc si z ní jako z ještě nedávných nomádů všichni utahují. Svědčí o tom pohrdavá slova jednoho z našich masajských průvodců, studenta politologie Williama Kinyarkia: „Jsou jako zvířata, ještě žijí v jeskyních.“ V masajském jazyce pro ně mají termín, jenž v sobě obsahuje stejnou urážlivost jako výraz Křováci.

Nikde žádné pochopení pro utiskované, kterými se Masajové mimochodem v celokeňském kontextu cítí být. Jenže Masajové jsou nejznámějším africkým kmenem vůbec. Jejich fotogeničnost v tradičním barevném oblečení a s množstvím šperků z nich pro Keňu dělá marketingový poklad. Co s Ogieky v jejich secondhandové směsi západních oděvů v různém stupni odrbanosti?

Když mají stromy přednost před lidmi

Podle Ogieků je navíc reforestace finančně podporovaná Světovou bankou pouze šikovná propaganda, mající zlepšit pozici Keni v očích západních zemí. Někde se vysází, jinde však dále kácí drahé dřevo a na místo se díky souhlasu úřadů se svým dobytkem stěhují příslušníci velkých kmenů. Ostatně i komunita Sasimwani leží v sousedství políček vesnice Oloikirkirai, kterou převážně obývají lidé z etnika Kalenjin.

Na ogiecká obvinění se nelze přeptat u druhé strany sporu — u státu. Keňský úřad na ochranu lesa přes opakované žádosti o komentář nereaguje. Na žádosti o schůzku však odpoví neziskovka Hnutí zeleného pásu, jehož bývalá šéfka Wangari Maathaiová obdržela v roce 2004 za svou ekologickou činnost Nobelovu cenu míru. Právě tato slavná organizace ve spolupráci s erárem podle svých údajů vysázela 10 milionů stromů. Její nepodepsaný zástupce z kontaktního e-mailu organizace odmítne osobní setkání, ale na dotazy odpoví alespoň elektronickou poštou.

„Prales Mau je přírodním pokladem národní důležitosti, a proto musí všichni lidé opustit tento ekosystém, protože zemědělská činnost vykonávaná lidmi žijícími v džungli narušuje její celistvost,“ píše se oficiózně, ale nekompromisně v mailu. „Ogiekové jsou lovci a sběrači, kteří jen výjimečně ničí vegetaci. Výzvou jsou ale lidé, kteří se za ně jen vydávají,“ argumentuje dále, proč by Mau měli opustit všichni jeho obyvatelé bez výjimky. Další problém je, že i opravdoví Ogiekové už nežijí tak jako jejich předci v souladu s přírodou, což je dané i rychlým přibýváním jejich dorostu.

Během krátkého pobytu nemůže západní novinář bezpečně posoudit, kde přesně leží pravda. Zůstává z toho však trpký dojem, že v Africe létají třísky, nejen když se les kácí, ale i když se vysazuje.