Krajina Bílých Karpat s Velkou Javořinou.

Krajina Bílých Karpat s Velkou Javořinou. Zdroj: Martin Janoška

Přístřešek nad vývěrem kyselky ve Vyškovci.
Vyškovecká kyselka
Neudržovaný pramen Bánovské kyselky.
Kamenná jímka korytňanské Smraďačky.
Sloupcovitá odlučnost sopečných hornin v lomu u Starého Hrozenkova.
9
Fotogalerie

Vodní bohatství východní Moravy aneb Za zapomenutými minerálkami Bílých Karpat

Málokdo tuší, že velké množství pramenů minerálních vod se soustředí na jihovýchodním okraji České republiky, v oblasti Bílých Karpat. Při jejich hledání můžete navíc zažít vzrušující kouzlo objevování již téměř zapomenutých míst.

Vývěry minerálek obvykle nějakým způsobem souvisejí se současnou nebo již dávno minulou vulkanickou činností. V Bílých Karpatech sopečná činnost probíhala v období starších třetihor, a to pod hladinou tehdejšího moře. V dnešní krajině, která vznikla vyvrásněním podmořských vrstev až mnohem později, si proto nelze existenci těchto sopek – na rozdíl od suchozemského vulkanismu na západě Čech či severu Moravy – představit ani v nejbujnější fantazii.

Dnešní sopečné horniny vystupující v Bílých Karpatech na zemský povrch tvoří jen malé izolované ostrůvky uprostřed třetihorních vrstev pískovců a jílovců a v rámci České republiky patří k vzácným výskytům. Převážně se totiž jedná o horniny andezitového složení, které se nikde jinde na našem území nevyskytují. Jejich domovská oblast leží na východ od nás ve slovenské, ale i ukrajinské a rumunské části karpatského oblouku.

Luhačovický typ

Pozoruhodnou připomínku třetihorního vulkanismu v bělokarpatské oblasti představují více než samotné povrchové výskyty sopečných hornin prameny minerálních vod, které sytí oxid uhličitý hlubinného (juvenilního) původu. Známé prameny vyvěrají především v Luhačovicích. My se zaměříme na již téměř zapomenuté minerálky v blízkém okolí.

K luhačovickým hydrogenuhličitano-chlorido-sodným vodám má svými vlastnostmi nejblíže Záhorovická kyselka. Její vývěr najdete na východním konci obce Záhorovice nedaleko města Bojkovice v upraveném a nedávno zrekonstruovaném altánu. Tato kyselka se využívala lázeňsky již v 18. století, roku 1787 zde byl postaven panský lázeňský dům. Zdroj však roku 1845 zanikl v důsledku prohlubování studny na sousedním pozemku, čímž v podstatě skončila éra léčebného využívání. Současný zdroj Záhorovické kyselky byl podchycen roku 1913 šestimetrovou studnou v údolních náplavech říčky Olšavy. V letech 1966–67 došlo k renovaci jímání zavedením plastového zvonu a čerpacího potrubí.

Záhorovická kyselka má typickou slanou chuť, což souvisí podobně jako u většiny luhačovických pramenů s existencí fosilních mořských vod rozptýlených ve vrstvách podložních třetihorních pískovců. Tyto zakonzervované podzemní vody prošly během mnoha milionů let několikanásobnou chemickou přeměnou, a to především v důsledku výměny iontů s okolním horninovým prostředím a také působením oxidu uhličitého z hlubin země.

Vody luhačovického typu mají charakteristické vysoké obsahy chloridů, jodidů, bromidů a hydrogenuhličitanů a nízké obsahy síranů. Někdy mohou též obsahovat amoniak, aromatické uhlovodíky a kyselinu boritou. Konkrétně Záhorovická kyselka je typická vysokým zastoupením oxidu uhličitého (až 1300 mg v litru).

Zapomenuté a neznámé minerálky

Kdysi slavnou vodou luhačovického typu byla kyselka s něžným názvem Lozanka. Její dávnou slávu a oblibu připomíná obrovská reklama namalovaná na boční zdi jednoho z domů v centru obce Suchá Loz. Lozanka byla známá již roku 1530, kdy ji zmiňuje Tomáš Jordán z Klauzenberka ve své „Knize o vodách hojitelných neb teplicech moravských“. Novodobé využití v podobě plnění do láhví a exportu se započalo roku 1902 a trvalo s přestávkami až do roku 1963. Pak upadla v zapomnění a dnes znají Lozanku většinou jenom místní občané. Po zbouraných průmyslových budovách plnírny nenajdete již žádnou stopu.

Kyselku v Suché Lozi objevíte v hezkém přírodním prostředí pod korunami vzrostlých lip poblíž fotbalového hřiště na konci obce při úpatí hlavního hřebene Bílých Karpat. Návštěvníkům slouží vrt s pumpou nebo kohoutek, k němuž se sestupuje po schodech. Pozoruhodné je, že přestože oba vývěry leží jen pár metrů od sebe, mají znatelně jiné chuťové vlastnosti. Z chemického hlediska se však od sebe příliš neliší: oba vykazují zvýšený obsah oxidu uhličitého (1100 mg v litru), lithia, bromu a jodu. Nedávno nechal obecní úřad v Suché Lozi vyhloubit další vrt, který narazil na nový zdroj minerální vody o vydatnosti 2 l/s a mineralizaci až 6000 mg/l. Obec uvažuje o stáčení, výrobně léčivých solí nebo dokonce o lázeňském zařízení.

Mezi zapomenuté bělokarpatské minerální vody, k nimž zavítá někdo spíše náhodou než cíleně, patří též Bánovská (Kořenkova), Březovská a Vyškovecká kyselka. Prvně jmenovaná má natolik neudržovaný vývěr, že už ji ani nelze použít k pití. Totéž platí o Březovské kyselce, dříve zvané Janáčkův pramen, na niž narazíte při putování po zelené turistické značce z Květné na Velký Lopeník. Posledně jmenovaná Vyškovecká kyselka je nejméně známá a objevila se teprve nedávno v turistických mapách, byť chybně lokalizovaná. Vývěr je primitivně zachycený ve vyhloubené studničce, jejíž stěny i drobnou výtokovou stružku pokrývají rezavé povlaky vysrážených hydroxidů železa. Pozoruhodným přírodním jevem jsou pravidelné a silné výrony probublávajícího oxidu uhličitého.

Bělokarpatské smraďačky

Pestrou škálu minerálek v oblasti Bílých Karpat doplňují ještě vody se zvýšeným obsahem sirovodíku (sulfanu), které se označují přívlastkem sirné, sirovodíkové nebo sulfanové. Kvůli nevábnému zápachu připomínajícímu zkažená vejce či jiné bioplyny se jim v minulosti lidově říkalo smraďavky, smraďačky, vajcůvky, dokonce i prdlavky. Důvodem vzniku těchto vod je přítomnost metanu a plynných živic, které vystupují z hlubin země po zlomech a puklinách zemské kůry podobně jako oxid uhličitý.

Přítomnost metanu vyvolává a umožňuje existenci desulfurikačních bakterií, jež rozkládají pyrit (FeS2) obsažený v podložních pískovcových a jílovcových vrstvách a jako produkt metabolismu vylučují zapáchající sirovodík (H2S). Ten se podobně jako oxid uhličitý dobře rozpouští v podzemních vodách.

Neopakovatelná kombinace přírodních podmínek v Bílých Karpatech umožnila na jediném místě u nás vznik specifických minerálních vod, na jejichž složení se podílejí oxid uhličitý sopečného původu, fosilní mořské vody a navíc ještě sirovodík. Příkladem této „trojkombinace“ je kyselka v Nezdenicích, jejíž neobvykle upravený pramen se nazývá Rotunda. Nachází se u místního koupaliště, tvoří jej stavba kruhového půdorysu, do níž se sestupuje po točitých schodech k výtokové trubce. Již zdálky je cítit charakteristický sirovodíkový zápach.

Za návštěvu stojí také nedávno upravený pramen korytňanské Smraďačky. Východiskem je obec Korytná, odkud vede ke kamenné jímce opatřené dřevěným altánem trasa místního značení. Voda, obsahující 600 mg oxidu uhličitého a 3 mg sirovodíku v jednom litru, byla známá již ve středověku a používala se k léčbě zažívacího ústrojí. Postupně však její věhlas upadal a dnes k ní téměř nikdo nechodí. Tím spíše vás však návštěva pramene zapomenutého daleko v lesích stranou od civilizace nadchne a mile překvapí.

Zajímavostí korytňanské Smraďačky je fialové zbarvení v kamenné jímce, způsobené vzácnou přítomností kolonií sirných bakterií rodu Chromatium dokládající existenci oxidačního prostředí. Všechny popisované vývěry minerálních vod najdete na nejnovějších turistických mapách Bílých Karpat. K většině lze dojet autem, k některým se však musíte vydat pěšky. Za návštěvu a ochutnání stojí určitě každý z nich.


Minerálka, nebo kyselka?

Minerální voda – voda obsahující více než 1 g rozpuštěných minerálních látek nebo 1 g oxidu uhličitého nebo 1 mg sirovodíku v jednom litru.

Kyselka – typ minerální vody obsahující rozpuštěný oxid uhličitý. Název vznikl z typické nakyslé příchuti.