nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Salar de Uyuni, krajina ze soli

Kamila Šimková-Broulová18. září 2018 • 07:30
Toulky Bolívií, srdcem Jižní Ameriky: Salar de Uyuni, krajina ze soli
foto: Vladimír Šimek

Kráčíme po nekonečné sněhobílé pláni a máme pocit, že nám pod nohama křupe čerstvě napadaný sníh. Dokonalou iluzi umocňuje i teplota pod bodem mrazu. Teprve až slaná chuť ledových krystalků nás vrací do reality. Stojíme na Salar de Uyuni – jednom z největších divů přírody.

I v mrazivém ránu panuje na hlavní ulici městečka Uyuni na jihu bolivijského Altiplana čilý ruch. Trhovkyně zabalené doslova od hlavy až k patě do vlněných dek rozprostřely své zboží na zem i stoly, jiné v hrncích vaří kolemjdoucím maté de coca a slepičí vývar pro zahřátí. Chlapi přivážejí na dřevěných kárách obří pytle k autobusům a dohazovači dopravních společností zplna hrdla vykřikují názvy měst, kam dnes pojedou: „Sucre! Potosí! Oruro! La Paz!“ Jakmile se na ulici objeví gringo, útočí na něj ze všech stran neodbytní zástupci cestovních kanceláří a lákají ho k výletu do nedaleké pouště. My však nabídce zprvu odoláváme a vydáváme se za jinou zajímavostí na okraj městečka.

Vlaky na odpočinku?

Není jasné, proč bylo právě tady, v tak odlehlém a nevlídném městečku Uyuni, založené odkladiště starých a nepotřebných vagonů, lokomotiv a všelijakých železničních dopravníků. Ačkoli by zřízení železničního muzea zcela jistě přilákalo do oblasti další návštěvníky, současná situace „pohřebiště vlaků“ je spíše jen důkazem lhostejného přístupu státních orgánů k rozvoji této části země. Přitom by stačilo jen málo, aby se z onoho nedostatku stala pro obyvatele Uyuni přednost, jež by do města přilákala další turisty a tím i peníze do společné pokladny.

Za zážitky do Peru: Pobyt mezi domorodci, žvýkání koky či extrémní downhill

Ačkoli má „procházka“ mezi vagony a kolejišti zavátými vrstvou prachu a písku jisté kouzlo, více než atmosféru z přelomu 19. a 20. století, z něhož většina strojů pochází, pocítíte lítost a řeknete si, že je to škoda a že by všechny ty mašiny měly poněkud důstojněji připomínat období, kdy hrály v bolivijském hospodářství důležitou úlohu. V současnosti je však železnice na pokraji krachu, další investice se prý nevyplácí, boom zaznamenávají autobusy, a tak na mnohých místech již bylo vlakové spojení zrušeno úplně. V Uyuni se tak mohou těšit na nové přírůstky.

Jako v Antarktidě

Jsme vzdáleni od vysokohorského městečka Uyuni asi jen 30 kilometrů, ale jako bychom se ocitli o tisíce mil na jih, kdesi poblíž jižního pólu. Jen „ojos de salar“, oči salaru, jak místní nazývají místa, kde spodní voda vyvěrá až k povrchu, a také homole soli, jež den co den těží muži z přilehlé vesnice Colchani, nás ujišťují, že jsme stále na bolivijském Altiplanu. Na první pohled však nekonečná bílá plocha s rozlohou více než 12 000 km2 zaledněný kontinent skutečně připomíná. Taková je Salar de Uyuni, největší solná poušť světa. I když o skutečnou poušť se vlastně nejedná. Věda přisuzuje vznik tohoto přírodního úkazu dávným geologickým procesům.

Přestaňte jen snít: Terapie bicyklem aneb Tři roky na kole jako duchovní cesta

Ještě ve čtvrtohorách, někdy před čtyřiceti tisíci lety, se v celé jihozápadní Bolívii rozprostíralo jezero Minchin, naplněné vodou z tajících ledovců. Z něj se v průběhu dalších deseti tisíc let voda vypařovala a na jeho místě zbylo mnohem menší jezero Tauca o rozloze 50 000 km2. Když pak i ono postupně vyschlo, zůstaly po něm dvě velké „louže“ (současná jezera Uru Uru a Poopó), solné pláně Salar de Uyuni a menší Salar de Coipasa. Intenzivní vypařování ze dna vysušeného jezera tak nakonec vytvořilo vrstvy soli s příměsí dalších minerálů, místy mocné bezmála deset metrů. Rovný povrch někdejší hladiny však představuje dnes ty nejlepší cesty v celé Bolívii. Pochvaluje si je i náš průvodce Ivan a nám nezbývá než souhlasit. Řítíme se po nich totiž stovkou, zatímco na dlážděných a hliněných silnicích jsme se sotvakdy pohybovali rychleji než padesátkou.

Legenda o kojící hoře

Vesnice Jiriri leží na opačné straně salaru, při úpatí vulkánu Tunupa. Žijí zde Ajmarové a jako všechny horaly v Bolívii je živí jen zemědělství, především chov ovcí a lam. Prostý kamenný kostelík tu stojí už po staletí a stejně jako na řadě míst v Andách i tady můžeme na jednom místě vidět symboly dvou odlišných světů – křesťanského v podobě kříže a inckého, který symbolizuje obraz slunce. Toto místo však bylo osídleno ještě dříve, než se stalo součástí incké říše.

Důkazem toho jsou mumie uložené ve vyhloubených prostorách pod jižním svahem sopky Tunupa v nadmořské výšce 4000 metrů. Údajně jsou staré 1500 let. Více však o této kultuře zatím nevíme. Kromě kosterních pozůstatků, kusů látek, keramiky a předmětů vyrobených ze zlata a mědi tu nacházíme i docela „čerstvé“ cigarety a lístky koky. Jak se zdá, lidé svým předkům dodnes přinášejí obětní dary. Není prý radno si předky rozhněvat! Dávnou historii místa však kromě nich dokazují i legendy a pověsti. Podlé jedné z nich zdejší sůl solí původně vůbec nebyla, jak nás překvapuje průvodce Ivan.

Drogová cesta kolem světa: Centrum Takiwasi, kde se závislost léčí ayahuascou

„Vypráví se, že tato hora byla kdysi ženou jménem Tunupe, která byla zamilovaná do jiné hory jménem Cuzco. A co se stalo? Měli dítě, ale Cuzco nevěděl, že jeho milá měla ještě jiného snoubence. Když se tedy dozvěděl, že má jiného, vzal syna a odnesl jej. Tunupe pak zůstala sama a plakala a plakala, ronila velké slzy a z jejích ňader začalo stékat mateřské mléko a rozlévalo se do okolí. Takže toto všechno kolem vlastně není sůl, ale mléko...“

Poušť plná života

Zdálo by se, že život v této oblasti probíhá jen na okrajích Salar de Uyuni, ale nenechte se mýlit, zdánlivá pustina totiž v sobě ukrývá některé zajímavé formy života přímo v samém centru pouště. Na více než třiceti ostrůvcích pevniny vyčnívajících nad bílou hladinu soli totiž roste několik druhů kaktusů, převážně obří exempláře z rodu Trichocereus. Jako například i v Inkově domě, jak zní překlad kečuánského názvu ostrova Incahuasi. Rostliny, na které jsme zvyklí z poněkud teplejších oblastí, tu vskutku působí impozantně a vytvářejí jedinečný kaktusový les s více než pětimetrovými „stromy“ uprostřed sluncem zalité bílé pouště.

Zajímavostí jiného druhu a nepochybně další turistickou atrakcí na salaru je hotel La Playa Blanca (Bílá pláž) vybudovaný – jak jinak – ze soli, stejně jako vybavení interiéru: postele, stoly i křesla. Cena za noc kolem dvaceti dolarů je sice na bolivijské poměry relativně vysoká, příležitost spát „na soli“ si ale řada návštěvníků ujít nenechá. Snad jen vydatný déšť či náhlé tání ledovců v okolních horách by mohl pro jejich živnost znamenat zkázu. Zatím je však příroda alespoň v tomto ohledu ke svým obyvatelům blahosklonná. Vypařování vody z pravidelných mírných srážek během léta totiž způsobuje, že se tento přírodní unikát každoročně, byť v řádu milimetrů, rozrůstá.

V hotelu Palacio de Sal platí zvláštní pravidlo: Zákaz olizování stěn a nábytku!
Torres del Paine: Mohutná i křehká krása Patagonie
David Koubek 6. listopadu 2017 • 11:12

Torres del Paine: Mohutná i křehká krása Patagonie

Kamila Šimková-Broulová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země