Odpadky mají v Kambodži velkou hodnotu a jejich recyklace nemá nic společného s ekologií. Je to byznys.

Odpadky mají v Kambodži velkou hodnotu a jejich recyklace nemá nic společného s ekologií. Je to byznys. Zdroj: Markéta Kutilová

Třídění odpadu a jeho následná recyklace živí tisíce kambodžských rodin.
Pro majitele výkupny odpadu jsou děti levnější, takže místo školy chodí pracovat na skládku.
Dvanáctiletý Poj Pat se směje od ucha k uchu: „Musím přece pomáhat živit rodinu!“
4
Fotogalerie

Lepší život díky odpadu. To je realita mnoha chudých kambodžských rodin

Třídění odpadu a jeho následná recyklace živí tisíce kambodžských rodin. Pracovat musí i děti. Pro Evropana je nepředstavitelné, že by každé ráno hnal své děti na skládku místo do školy.

Hnilobný puch a hejna much jsou neklamným znamením blížící se hromady odpadků. Ne však ledajaké: skládka Stung Meanchey v Phnompenhu je největší v Kambodži. Kdo by čekal, že skládka bude za městem, šeredně se plete. V Phnompenhu stačí čtvrthodina jízdy na motorce. Ve čtvrti zvané Stung Meanchey asfalt po chvíli končí, motorka drncá mezi dírami. Pak už dál vede jen cesta vystlaná kartonovými papíry. Povážlivě se houpe, kolem se rozprostírají nekonečné hromady odpadků. Kousek za nimi se krčí chatrče splácané z kartonů a vlnitého plechu. Za nimi se k nebi vzpínají věžáky kambodžského hlavního města.

Skládka není místo bez života. Po hromadách odpadků se proplétají stovky žen, mužů i dětí, hrabou se v zapáchajících zbytcích a do pytle na zádech hážou všechno, co má nějakou hodnotu – tedy to, co lze prodat k recyklaci. „Sbírám sklo, papír, plasty a kov. Pak to prodám překupníkům,“ říká dvacetiletý Kim, který táhne na zádech obrovský pytel naplněný starým papírem.

Pohled na stovky lidí hrabajících se v odpadcích je odpuzující a fascinující zároveň. Nohy se jim po kotníky boří do tlejícího hnusu, a než si návštěvník zvykne na zápach hniloby a štiplavý kouř, musí si přikrývat rukou ústa. Pro zástupy otrlých zoufalců se však skládka stala takřka domovem. Tři kluci sedí na velkém pytli naplněném odpadky a čtou si noviny, které vyhrabali. „Zajímá nás fotbal, nevadí, že je to starý,“ smějí se. Naproti sedí rodinka se dvěma dětmi a hraje karty. Tráví právě siestu a rozdělují si na čtyři kousky žvýkačku. Opodál si několik dětí hraje s kelímky.

Lepší než pole

„Jsme tady už osmý rok. Dřív jsme žili ve vesnici na severu, ale naše políčko celou rodinu neuživilo. Pak jsme slyšeli o skládce,“ říká Tes Sea, pětatřicetiletá matka čtyř dětí. Manžela prý už pochovala a sama je často nemocná. Její obličej téměř není vidět: na hlavě má naražený klobouk, hlavu omotanou kostkovaným hadrem. Přes staré džíny nacpané do vysokých holínek jí plandá pruhovaná košile. Její jedenáctiletý Ron má na sobě jen šedé tepláky a na krku přívěsek se zubem. „To jsem našel tady, je to můj poklad,“ říká s pýchou v hlase.

On ani jeho starší sestra do školy nechodí. „Díky tomu, že tady děti pracují se mnou, máme dost jídla a můžeme zaplatit nájem,“ říká matka a na kovovou hůlku napichuje staré noviny, které hází do pytle vedle sebe. Bydlí s dětmi v chatrči za skládkou, nájem majiteli pozemku činí pět dolarů měsíčně, což pro rodinu představuje čtyři dny práce. Dětem ze skládky pomáhá francouzská organizace PIO (People Improvement Organization), která hned u skládky provozuje školku, školu, rozdává jídlo a ošetřuje raněné.

Práce na skládce vypadá jako peklo, jenže dává obživu lidem, kteří by jinak živořili na ulici. A dokonce umožňuje i lepší výdělek, než kdyby rodina obdělávala políčko. „Kdyby lidem zakázali tady pracovat, bylo by to pro spoustu rodin strašné. Spíš se teď uvažuje, že se skládka přesune za město, takhle je to ostuda, je to nedaleko od centra,“ říká Sam Rith, reportér místního týdeníku Cambodia Weekly. „Pokud se skládka přesune, půjdeme s ní, je to jediná možnost, jak uživit naše děti,“ reaguje na možnost posunu Tes.

Důsledná recyklace

Lidé s ohnutými zády hemžící se po skládce jsou součástí recyklačního systému odpadu v Kambodži. V celé zemi, stejně jako ve většině chudých zemí, jiné třídění odpadu neexistuje. Evropský model založený na „občanské uvědomělosti“ by se zde setkal s nechápavým pohledem. Přesto třídění odpadu a jeho následná recyklace funguje v Kambodži daleko lépe než v leckterém evropském městě, kde jsou obyvatelé masírováni všemožnými kampaněmi a ulice jsou vybavené na každém kroku pestrobarevnými kontejnery. V ulicích Phnompenhu není ani jeden kontejner, přesto člověk nevidí odpadek. Všechno posbírají stovky lidí tlačících svoje kárky plně naložené odpadky. Lidé tady možná lépe než u nás vědí, že plast, papír, sklo či kov mají velkou hodnotu.

„Všechno, co nasbírám, zase výhodně prodám. Denně si takhle vydělám jeden až dva dolary,“ vysvětluje Kim. To znamená stejně jako státní úředník, jejichž platy nepřesahují padesát dolarů měsíčně. A například zdravotní sestra nebo učitel mívají na výplatní pásce sotva třicet dolarů. „Dřív jsem pracoval na stavbě, ale kamarád mi poradil, abych zkusil tohle. Bydlím nedaleko skládky, nemusím nikam dojíždět a je to opravdu výnosnější,“ říká Kim. Za pytel hliníkových plechovek právě dostal 1,25 dolaru, tedy asi dvacet korun. „Sbíral jsem to skoro celý den.“ Na první pohled by si člověk myslel, že jde o největšího chudáka, a rozdělil by se s ním o poslední kůrku chleba. Ve skutečnosti je tahle „recyklace“ výnosnější než třeba práce v továrně.

Jedovaté mléko

Jakmile se objeví další náklaďák, vrhají se všichni na hromadu, kterou vyvrhne z korby. „Nejhorší je odpad z tržiště, to je samá shnilá zelenina a ovoce. Nejlepší je naopak odpad z bohatých čtvrtí,“ vysvětluje další ze sběraček Meoun. Také ona napichuje odpad na kovovou tyčku, ústa má přikryta rouškou.

Vytříděné hromady neustále hoří a do okolí šíří smradlavý kouř. Mnoho lidí na skládce bez ustání pokašlává a stěžuje si na bolesti hlavy. Právě kouř představuje největší zdravotní riziko pro lidi, kteří na skládce pracují. Kambodžské noviny Phnom Penh Post nedávno publikovaly výsledky výzkumu, který měřil obsah rakovinotvorných dioxinů a dalších toxických látek ve vlasech a mateřském mléce žen, které na skládce pracují nebo bydlí poblíž. Naměřené hodnoty překračovaly povolené limity až tisícinásobně. „Ti, kterých se to týká, ale tyhle noviny nečtou, pochybuju, že to vědí,“ říká Rith. „Pořád kašlu, i moje děti, které tu pracují se mnou. O tom, že by kouř byl jedovatý, ale slyšíme poprvé. A i kdyby, co s tím zmůžeme?“ říká Meoun.

Dalším nebezpečím jsou také injekční jehly a další nemocniční odpad, vždyť mnoho dělníků ze skládky nemá ani pořádnou obuv. Někteří sice mají gumáky, ale většina nosí jen žabky, takže mají nohy plné tržných a řezných ran. Několik lidí, hlavně dětí, také každoročně zahyne pod koly buldozeru či náklaďáku, které brázdí skládku velkou rychlostí ve dne v noci.

Děti jsou levnější

Dobře fungující recyklační průmysl dokáže měnit odpadky ve zlato. V Kambodži se přitom recykluje pouze papír, ostatní odpad se vozí do okolních zemí, hlavně do Vietnamu a Thajska. Import odpadků do Kambodže je zakázán. Přes to všechno jsou recyklace a třídění stále výnosným obchodem: nejen pro sběrače, ale zejména pro překupníky. „Začínal jsem před pěti lety, tenkrát se mi sousedé vysmívali. Měl jsem dvoukolák, jezdil po ulicích, sbíral odpad. Pak jsem něco ušetřil a už mám vlastní firmu: teď odpad vykupuju a prodávám dál továrnám. Pět rodin z vesnice už se také dalo na odpad,“ říká Soukhom z vesnice Prak Russey blízko skládky.

Dříve se živil jako taxikář, obchod s odpadky je však prý výnosnější. „Měsíčně vydělám i víc než sto dolarů, a to je fakt hodně.“ Soukhomova výkupna denně odkoupí kolem tuny papíru a půl tuny plastů. „Aby bylo za plast co nejvíc, musí být čistý. To znamená oddělit víčka od lahví, strhat papírové nálepky. Na to zaměstnávám lidi.“ Před Soukhamovou výkupnou opravdu sedí na zemí několik pracantů, před nimi se tyčí kupa plastových láhví a oni je zručně zbavují víček. Ani jednomu z kluků není víc než čtrnáct roků. „Děti jsou levnější. Platím jim kolem půl dolaru denně,“ říká Soukham.

Ani jeden z chlapců nechodí do školy. „Chodil jsem rok, ale musel jsem zpátky do práce. Táta je nemocný a nepracuje. Máma pracuje na skládce a já musím pomáhat. Mám čtyři sourozence,“ říká dvanáctiletý Poj Pat a celou dobu na mě cení zářivě bílé zuby. „Jsme tu parta, je tu sranda,“ říká, aniž přestane odšroubovávat víčka z lahví. Hromada před ním se však nezmenšuje: každou chvíli před něj kápo vyklopí další várku PET láhví všech tvarů i velikostí. „Začínáme pracovat v půl sedmé ráno, končíme v pět večer,“ říká nejstarší z klučičí skupiny, sedmnáctiletý Sung.

Sběrači odpadu nepracují jen na skládce, své zlato hledají i v ulicích větších měst. „Máme přesně vymezeno, kdo kde může operovat. Jenomže v poslední době se objevily noční dětské tlupy, které nám lezou do našich rajonů. Někde jim už vyhlásili boj,“ říká Hab Pouk, který operuje v čínské čtvrti. Cenný odpad s ním sbírá i jeho manželka a dvě děti. „Ani jeden nechodí do školy, musí pomáhat. Víc očí víc vidí,“ říká otec. Podle něj má teď rodina dost peněz na jídlo i na zaplacení nájmu. „Pokud ušetříme dost, začnu posílat kluky i do školy,“ tvrdí Hab. Odpadky mají zkrátka v Kambodži velkou hodnotu a jejich recyklace nemá nic společného s ekologií. Je to byznys. A funguje.