Jana Drdácká

Jana Drdácká Zdroj: Zuzana Šprinclová

„Češi mají v tanci jiný temperament než třeba Španělé nebo Slováci“
„K flamenku jsem přišla na studiích v USA díky učitelce španělských tanců“
3
Fotogalerie

Flamenco, to je stesk i radost, říká česká učitelka tance Jana Drdácká

Tanec je jedním z nejstarších druhů umění v historii lidstva. Znají ho všichni, má tisíce nejrůznějších podob a forem. Jedním z nejrozšířenějších lidových tanců na světě je flamenco. Hudebně-taneční kultura se zrodila ve španělské Andalusii, odkud se rozšířila do nejrůznějších koutů světa. „Dnes je to světový fenomén,“ říká učitelka a průkopnice flamenka v Česku Jana Drdácká.

Jak to, že se právě flamenku podařilo oslovit tolik lidí napříč kulturami?

Myslím si, že je to díky strhující energii a velkému emočnímu náboji. Flamenco odráží nálady a emoce, které prožívají lidé všude na světě. Třeba radost nebo smutek jsou univerzální, jednoduše pochopitelné a sdílené, pokud je k tomu člověk otevřený. Kdokoli citlivý je vnímá, rezonují s ním, umí si je spojit s něčím z vlastního života, a tím se pro něj flamenco stává zajímavé a osobní, už to není jen anonymní umění. Pro interprety a umělce je zase lákavé tím, že jde o živé umění, jež se vyvíjí, každý do něj může vnést trochu ze sebe, je v něm prostor pro vlastní invenci.

Není v každé kultuře zvykem dávat emoce najevo. Jak se flamenku daří třeba v asijských zemích?

To je velmi zajímavé, protože třeba v Japonsku se flamenku obrovsky holduje. Po Střední a Jižní Americe je v zemi vycházejícího slunce nejvíce fanoušků a flamenkových škol. Někteří Japonci jsou úplně neuvěřitelní, umějí dokonale napodobovat, vydávat se za jiného člověka. Nová flamenková komunita vzniká v současné době také v Číně.

Jak si vysvětluješ, že se tanec v těchto zemích uchytil?

Podle mě je to reakce na upjatost a svázanost jejich vlastní kultury. Pro Japonce i Číňany je flamenco ventil, najednou je jim umožněno a dovoleno vyjadřovat emoce v kultuře, v níž by to jinak veřejně bylo tabu. Lidé tuto potřebu mají navzdory společensko-kulturnímu prostředí, potřebují se duševně regenerovat.

Existují i lidé, kteří flamenco naopak nejsou schopni snést?

Určitě, sama mám spoustu přátel, kteří se nikdy nebyli na mé vystoupení podívat, protože mají pocit, že by to neskousli. Sdílená emoce jim může být nepříjemná, může pro ně být nekomfortní být přítomný cizímu příběhu, prožitkům. Myslím, že v naší, středoevropské kultuře to takhle vnímá hodně lidí. Na druhou stranu ale může být flamenco katalyzátorem, lidem pomůže zpracovat jejich vlastní emoce, uvolní třeba stesk, radost.

Kolébkou je jih Španělska, kde flamenco zapustilo první kořeny již v 15. stol. Co dnes pro Andalusii znamená?

Flamenco je nejsilnější image Andalusie a díky flamenkovému turistickému ruchu je pro ni i obrovským přínosem. Pořádá se mnoho akcí, festivalů, divadla lákají na představení. Flamenco do regionu přitahuje obrovské množství lidí, a tudíž i financí. Zároveň díky němu dostávají místní umělci pracovní příležitosti po celém světě.

Vytratila se kvůli flamenkovému turismu autenticita?

Ne, to se nedá říct. Flamenco má spoustu různých podob a forem, a přestože se vyvinulo v uměleckou formu a dnes je technicky na úrovni jiných jevištních umění, stále žije svým autentickým způsobem v menších nebo uzavřenějších komunitách.

A stále se předává z generace na generaci?

Ano, především v cikánských komunitách. Nejde o kodifikovanou formu a nejvíc člověk získá, když se flamenco naučí od svých nejbližších, od předků. Pamatuji si, že jsem viděla asi dvouletého chlapečka ze známé flamenkové rodiny Los Farrucos tancovat v náruči své maminky. Dnes je slavný, má své představení a všechno se naučil doma. Mezi tzv. payos, tedy Necikány, se ale flamenco profesionalizovalo a tančit se učí ve specializovaných školách.

Když chci vidět v Andalusii autentické flamenco, kam mám jít?

Pro někoho, kdo flamenkovou scénu nezná, je to těžké. Flamenco je v Andalusii silný turistický artikl, a kdo ho jen trochu umí, tančí v nějakém tablau, tedy flamenkovém divadýlku. A faktem je, že představení nebývají vždy kvalitní. Je složité to poznat, protože většinou mají nějaký element strhující energie, což splňuje představy lidí, kteří s flamenkem běžně do kontaktu nepřijdou. Dešifrovat kvalitní autentické představení zvládne znalec, je proto dobré mít nějakého zkušeného průvodce.

Je pro Andalusany flamenco životní styl?

Rozhodně ne pro všechny, ale hodně místních mu holduje. Třeba poslouchají flamenkovou hudbu, v tom jedou všichni, i pop-music je na Iberském poloostrově flamenkem „„štrejchnutá“. Už když jedete v taxi z letiště, uslyšíte z rádia „poflamenkovanej popík“. Jinak je flamenco odrazem tamního života. Vzniklo sice vzácnou kombinací z nejrůznějších vlivů – arabského, židovského nebo cikánského –, ale andaluské tradice, svátky nebo zvyklosti jsou v něm výrazně zastoupeny. Písně jsou o kovářích (styl Martinete) nebo o událostech z dolů (styl Taranto), opěvují krásy starověkého přístavu Cádiz (styl Alegrías), tanec cituje pohyby toreadorů v koridě. Vedle flamenka je v regionu stále živý také folklor. Každá vesnice a městečko v Andalusii mají své tzv. fandango, místní styl tradičního folklorního tance s vlastním krojem. Na rozdíl od flamenkového kostýmu a stylu se nemění. Folklorní tance jsou mnohem jednodušší, proto na ně člověk může narazit častěji na místních svátcích a slavnostech. Tančit je může každý, což neplatí u flamenka, které je technicky, rytmicky a koordinačně komplikované.

O flamenku se mluví jako o jednom z nejtěžších tanců na světě. Je to pravda?

Neznám všechny tance světa, ale podle mých dosavadních zkušeností to rozhodně nejtěžší tanec je a stále se vyvíjí do komplikovanějších a náročnějších forem. Z tanečníka se musí stát i muzikant, musí umět skloubit rytmické schopnosti, koordinaci tanečních pohybů, střídání dynamických a pomalých částí, přesnost dupů a zároveň táhlé pohyby paží... Je to velmi náročné na technický trénink a zároveň musí být člověk neustále přítomný duchem a být tak trochu v transu. Moji studenti, kteří mají náročné povolání, mi často říkají, že jen při tanci umějí práci vypustit z hlavy.

Pamatuješ si své první flamenkové vystoupení, jež jsi viděla? Věděla jsi hned, že je to „tvůj“ tanec?

Popularizace flamenka po celém světě ovlivnila asi nejvíce dvě jména: Kytarista Paco de Lucía, který pracoval s muzikanty jiných žánrů, především jazzmeny, udělal s flamenkem díru do světa a spousta lidí ho díky němu začala poslouchat. V kinematografii se o věhlas flamenka postaral režisér Carlos Saura. I já jsem se poprvé seznámila s flamenkem díky jeho filmům. Fascinovaly mě, ale flamenco jsem vnímala jako kulturu někoho jiného. Vůbec jsem neměla pocit, že bych ho měla zkoušet a, nedej bože, se jím jednoho dne živit.

Kdy to přišlo?

Na vysoké škole v Oregonu v Americe před asi 20 lety, kde jsem studovala mezinárodní vztahy a chodila ve škole i na taneční semináře, protože mě to strašně bavilo. K flamenku mě nasměrovala profesorka španělských tanců, a když jsem si uvědomila, jak strašně je náročné, nakoplo mě to. Naučit se ho byla výzva.

Slibnou kariéru po studiu mezinárodních vztahů jsi hodila za hlavu a začala jsi u nás jako jedna z prvních flamenco učit. Co tě k tomu vedlo?

Pošouply mě k tomu kamarádky a příležitost. Ony chtěly tančit, chtěly, abych je flamenco učila. Pak se to rozkřiklo a začalo chodit víc lidí, otevřela jsem vlastní studio. Byl tady velký zájem, vstoupila jsem do toho ve správný moment.

A dokáží to Češi ve flamenku pořádně rozjet?

Záleží, co sami sobě dovolí, jak moc se cítí komfortně. Určitě ale obecně platí, že temperament je u nás jiný než ve Španělsku a třeba i na Slovensku, kam jezdím také učit. U nás holky přijdou, hrudníčky mají stažené, jsou opatrné. Na Slovensku třeba neumějí vůbec nic, ale postaví se k tomu úplně jinak než české holky. Nebojí se do toho více obout. Ale přestože je český temperament jiný, opatrný, je to v pořádku, důležité je, že lidi tancování baví.

Jak se u nás k flamenku stavějí muži? Chodí na kurzy?

V Česku je to tak 0,001 procenta. Ve Španělsku je podíl žen a mužů, kteří tančí flamenco, téměř rovnocenný. Tanec u nás bohužel nemá pro muže žádný společensky uznávaný status. V naší kultuře nemá muž-tanečník stejné postavení jako ve Španělsku. Existuje spousta předsudků, které mužům brání se tanci svobodně, nebo dokonce s pýchou věnovat. Proč by to tak mělo být? V arabských zemích tancují chlapi ještě více než ženy, v zakavkazských zemích muži běžně tančí, v Africe, v indiánských kmenech, a u nás pouze na Moravě u vínka.


Jana Drdácká (43)

Tanečnice, choreografka a pedagožka se flamenku profesionálně věnuje přes 20 let. Propadla mu během studií mezinárodních vztahů ve Spojených státech. Tanec studovala v USA a ve španělské Andalusii, kam pravidelně jezdí. V roce 2000 založila první ryze českou flamenkovou skupinu Arsa y Toma! Od roku 2002 uvedla na scénu pražských divadel několik vlastní projektů, jako Color Flamenco, Tierra de Flamenco, Arena y Sal. S operní pěvkyní Editou Adlerovou spolupracovala na představeních Carmen a Flamenco. V roce 2010 vytvořila pro ND Brno spolu s kytaristou Morenitem de Triana flamenkovou hudební báseň Flamenco Element, podle níž pojmenovala svoji další hudebně-taneční skupinu i nové taneční studio v Praze. V současné době vystupuje s Anežkou Hessovou v projektu Ana&Sara/Vypravěčka, propojujícím flamenco s indickým tancem kathak.