Rybářská vesnice Collioure s letním královským hradem a dvěma pevnostmi v přístavu

Rybářská vesnice Collioure s letním královským hradem a dvěma pevnostmi v přístavu Zdroj: Markéta a Michael Foktovi

Na franocuzském jihu se v létě žije venku
Tvorba umělce s přezdívkou Monsieur BMX - umění nebo kýč?
Plameňáci v mokřadech Petite Camargue
Pláž v Collioure lemují domky s pastelovými fasádami
Úzké uličky Perpignanu v noci vyzařují nádherně klidnou atmosféru
16
Fotogalerie

Francouzský jih jménem Okcitánie: Riviéra pro znalce

Mořské hody za deset eur a nekonečné písečné pláže bez rušivého lesa slunečníků. Prostě Riviéra v přírodním stylu, zato s obrovským množstvím francouzského šarmu. Na pobřeží Okcitánie jezdí ti, kdo chtějí vidět moře nespoutané asfaltovou silnicí, a přesto touží po francouzském umění žít.

Tolerance se vyplácí. V Montpellieru na to přišli už před sedmi staletími, když dovolili, aby na místní lékařské univerzitě vyučovali křesťané, židé i muslimové svobodně a bez rozdílu. Lékařská fakulta tu funguje dodnes a spolu s botanickou zahradou, kterou její pedagogové založili v šestnáctém století, jsou nejstaršími institucemi svého druhu v celé Francii. Svobodný přístup k životu si Montpellierští zachovali dodnes. První francouzská svatba gayů se konala právě tady a díky tomu, že asi tak pětinu zdejších obyvatel tvoří vysokoškolští studenti, působí město nádherně mladistvě.

Nevěříte? Stačí se při procházce úzkými středověkými uličkami starého města trochu rozhlédnout kolem sebe. Až uvidíte jízdní kolo zaražené ve výšce šesti metrů do zdi domu z osmnáctého století, nenechte se vyvést z míry. Když během jediné hodiny potkáte bicykl na těch nejztřeštěnějších místech asi tak počtvrté, bleskne vám hlavou — tohle už něco znamená. Je to malé soukromé vítězství pouličního umělce tvořícího pod trefnou přezdívkou Monsieur BMX, o něž se díky svým kolovým dílům dělí se všemi návštěvníky metropole nespoutané Riviéry. Když místní radnice zjistila, že nestíhá odstraňovat jeho po nocích tajně instalované velocipédy, přijala je jako rázovitou součást kultury.

Svéráz street artu

V Montpellieru mají svéráznou kolekci sprejového street artu, která dělá z města něco jako galerii pod širým nebem, nástěnné malby ve stylu trompe-l’œil zabírající celá průčelí domů, a dokonce i umělecky pomalované tramvaje. Jednu věc tu však nemají. Montpellier patří k hrstce měst francouzského Středomoří, kde není ani stopy po antické minulosti. Ověřená historie se tu začala psát až na přelomu prvního tisíciletí, což však neznamená, že tu není na co koukat.

Katedrála svatého Petra vítá poutníky i návštěvníky už od čtrnáctého století a rušno je kolem ní i dnes, protože se Montpellier nachází na svatojakubské poutní cestě do Santiaga de Compostela. Na nejvyšším místě města se rozkládá široká Promenade du Peyrou s vítězným obloukem, který nemůže být věnovaný nikomu jinému než králi Slunce Ludvíku XIV. Jeho činy a ctnosti ostatně zobrazují čtyři reliéfní alegorie na stěnách monumentu. Vodu do zdejších fontán dřív přiváděl akvadukt svatého Klementa, dlouhý celých čtrnáct kilometrů.

Montpellier se však blýskl i v moderní době. Koncem dvacátého století tu vznikla obytná čtvrť Antigone, inspirovaná antickou architekturou. Nad jejími sloupy, trojúhelníkovými průčelími a pilastry by určitě užasl i sám Caesar. Tvůrce celého projektu, katalánský architekt Ricardo Bofill, tím dvě milénia po konci římské říše do Montpellieru konečně propašoval něco z předkřesťanské slávy Galie — i když je to celé zabalené do moderního hávu. Bofill má dva zářezy dokonce i v Praze. Jeho podpis nesou nově vystavěné komplexy Crystal Karlín a Corso Karlín.

Růžová země plameňáků

Vypadá to, jako by se člověk znenadání octl na jiné planetě. Pod nohama se blyští dvacet metrů vysoká bílá hromada soli připomínající zatoulaný antarktický ledovec a kolem dokola se rozlévá nekonečné růžové moře, které se zaráží až o mohutné hradby městečka Aigues-Mortes v mlhavých dálkách. To jméno v překladu znamená „Mrtvé vody“, ve skutečnosti jsou však všechno možné, jen tohle ne.

Zdejších šest tisíc hektarů solných bažin je součástí té části delty řeky Rhôny, jíž se říká Petite Camargue. Roste tu přes dvě stě druhů slanomilných rostlin a žije stejné množství druhů ptáků, z nichž přes tři čtvrtiny patří mezi ty chráněné. Oblast kolem Aigues-Mortes je zároveň první rezervací v Evropě zřízenou pro plameňáky růžové. Poetickou barvu jim propůjčuje stejný organismus, který exoticky zbarvuje samotné solné pláně. Slanomilnou řasu Dunaliella salina vědci objevili právě zde, v okolí Montpellieru, a barvivo beta-karoten, jež obsahuje, se potravním řetězcem přes drobné korýše dostává až do peří plameňáků.

Obrovská slaniska tu však původně nevyrostla kvůli růžové krajině ani nohatým plameňákům. Sůl byla zdejším „růžovým zlatem“ už od římských dob. Dnes pokračuje deset camargueských solařů v tradici staré dvě tisíciletí a stejně jako dřív vyrábějí chlorid sodný vypařováním z mořské vody za pomoci svěžího větru a středomořského slunce, jehož si tu užívají přes tři sta dní v roce.

Než voda nakonec zcela zmizí ve vzduchu, urazí pomalým tempem bažinami desítky kilometrů přes pět typů odpařovacích nádrží. Její slanost se mezitím zvýší víc než šestinásobně, takže na konci okruhu dosahuje podobných hodnot jako v Mrtvém moři. Po odpaření zůstává na zemi asi deseticentimetrová vrstva soli, to nejcennější však plave na hladině posledních nádrží. V přesolené vodě krystalizuje takzvaný solný květ neboli „fleur de sel“, který je díky své jemné struktuře vynikající ke grilovaným rybám či do salátů a jenž se dodnes sbírá speciálními naběráky ručně.

Město Aigues-Mortes má skvěle zachovalé hradby po celém svém obvodu. Podle zdejší ospalé atmosféry a pohody vyzařující z kavárniček podél úzkých uliček by sotvakdo uhodl, že odtud před skoro osmi staletími vyšly dvě křížové výpravy a odehrál se tu i největší masakr migrantů v historii Francie. V devatenáctém století se místní obyvatelé vrhli na italské sběrače soli. Sedm jich zabili a přes padesát zranili. Bezesporu by si zasloužili vsadit do věže (Tour de Constance), která sloužila jako vězení pro templáře i francouzské protestanty. Dnes je vítanou pozorovatelnou, odkud je skvělý výhled do bažin i na „cvrkot“ uvnitř hradeb.

Mořské lahůdky francouzských Benátek

Octnout se ve „francouzských Benátkách“ a nedat si k večeři něco z moře by byla učiněná svatokrádež. No dobře, v rybářském přístavu Sète, vklíněném mezi Středozemní moře a lagunu Étang de Thau, vládne trochu pracovnější atmosféra než v jeho italském předobraze, ale to je víc než dobře. Za svůj domovský přístav ho totiž považuje největší fungující rybářská flotila francouzského Středomoří.

Do laguny Étang de Thau ústí jedno z největších vodních děl Francie — 240 km dlouhý Canal du Midi, spojující atlantské pobřeží s tím středomořským. Mísení jeho sladké vody s tou mořskou je výborné pro mořské tvory, třeba mořany zlaté nebo smuhy královské. A protože je zdejší laguna s délkou přes dvacet kilometrů navzdory slané vodě druhým největším jezerem země galského kohouta, je to obrovská hromada pochoutek.

Můžete vyzkoušet zdejší slaný koláč plněný chobotnicemi a rajčaty „tielle“, žlutavou rybí polévku bourride nebo slávky plněné podle místního receptu a nemůžete prohloupit. Za zdejší nejčerstvější delikatesou je však nejlepší vyrazit na severní konec laguny do malé vesničky Bouzigues, jíž vévodí kostel z 15. století. Pobřeží tu lemuje řada domků a kůlen skrývajících skutečný poklad — čerstvé ústřice, za nimiž vyráží na lagunu přes sedm stovek chovatelů, aby obhospodařili své skoro tři tisícovky konstrukcí s navázanými lany.

Casanovovo tajemství

Právě na nich rostou mlži, kteří prý díky vysokému obsahu zinku, selenu a vápníku stáli za fenomenálním úspěchem a výdrží svůdce Giacoma Casanovy. Farmáři je k lanům přilepují cementovou hmotou a celý proces zvaný „collage“ trochu připomíná plnění belgických pralinek. Tekutá hmota se dá do plnicího sáčku, ústřice se narovnají podle lana a pak už jen vytlačujete jeden šedivý bobek za druhým. Než ústřice dorostou, trvá to víc než rok, jejich ochutnávka přímo v jednom z domků však nezabere ani půl hodiny. Ve společnosti místního bílého vína Picpoul de Pinert kloužou do krku úplně samy.

Ústřiční farmáři ze Sète sice možná se svými třinácti tisíci tunami mlžů za rok vévodí žebříčku produktivity, za největší kuriozitou však musíte kousek dál na jih do malé vesničky Leucate. Za zdejším ústřičným unikátem stojí žena. Před deseti lety věnovala svému muži Christophu Guinautovi náhodně nalezeného mlže ve tvaru srdce. Ústřičného farmáře to zaujalo natolik, že se naučil srdčité ústřice chovat. Proces jejich „výroby“ drží v tajnosti a prodává je na Valentýna. Kopce prázdných lastur mezi ústřičnými domky podél kanálu spojujícího lagunu Étang de Leucate s mořem však dokazují, jak populární jsou tu i obyčejní nepravidelní mlži. Lidé si je tu vychutnávají v nádherně přízemní atmosféře ústřičných farem za nádherně přízemní ceny nepřesahující 15 eur za pořádnou porci.


Užijte siOkcitánii

  • Moderníregion vznikl nedávno spojením regionů Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées.
  • Z Prahy do Montpellier je to cca 1400 km. Dostanete se tam letecky s Air France či KLM. Autem to dáte za 14 hodin.
  • V oblasti Le Grau du Roi určitě využijte krásný boutique hotýlek L’Oustau Camarguen.
  • V Petit Camargue zkuste vyjížďku na koni u Mas de l’Espiguette.
  • V Perpignanu je zase velmi příjemnárestauraceLaRencontre.
  • www.tourism-occitania.co.uk

Na koleza rybáři

V polovině cesty mezi Montpellierem a španělskou hranicí trůní skvost architektury i přírody:

  • Narbonne bývalo hlavním městem stejnojmenné římské provincie Galie Narbonské. Ve 13. století zkoušela církev navrátit město na výsluní stavbou obří katedrály svatých Justa a Pastora, ze které je však hotová asi čtvrtina.
  • Se zamýšlenou délkou 120 metrů by katedrála probourala městské hradby, což biskupům neprošlo. Jen její dokončený chór je však dlouhý 60 a vysoký přes 40 metrů a z věže je nádherný rozhled do okolí.
  • Středem města protéká umělý Canal de la Robine, jenž se spojuje s větším Canalem du Midi. Je zapsaný na seznamu kulturního dědictví UNESCO a nabízí skvělé místo k procházkám.
  • Kolem Narbonne se do všech stran rozprostírá přírodní rezervace protkaná cyklostezkami. Dojedete po nich třeba do malebné kruhovérybářskévesniceGruissan s kostelem a věží Barberousse ze 13. století.
  • Na dohled Gruissanu se rozkládají saliny kolem ostrova svatého Martina, které je možné navštívit a poučit se o výrobě soli ve zdejším muzeu.
  • Asi 60 km od Narbonne směrem do vnitrozemí leží skutečný skvost: opevněné město Carcassonne s kompletně zachovalými hradbami, třiapadesáti věžemi a katarskou minulostí.

Pod žluto-červenou vlajkou

U španělské hranice se rozkládá francouzská část Katalánska s kulturou, v níž je jasně znatelný vliv jižního souseda a kde vlají pruhované katalánské vlajky na každém rohu:

  • Největším městem oblasti je Perpignan, ležící asi 50 kilometrů od hranice. Zdejší největší památkou je gotickákatedrálasv. Jana Křtitele s hlavní lodí dlouhou 80 metrů postavená z cihel a říčních oblázků.
  • citadele obehnané hradbami trůní palácmallorských králů jako připomínka toho, že Perpignan ve 13. a 14. století sloužil jako kontinentální hlavní město jejich království.
  • Na jih směrem ke Španělsku stojí malebnárybářskávesniceCollioure s letním královským hradem a dvěma pevnostmi chránícími vjezd do přístavu.
  • Místních několik uliček historického centra je prošpikovaných uměleckými obchůdky. Collioure je proslulé svými nakládanýmiančovičkami, jejichž zpracování můžete na vlastní oči sledovat při návštěvě manufaktury.