nahoru

Čarokrásná „Kolébka mraků“ aneb Výstup na vrchol afrického pohoří Rwenzori

Milan Daněk6. září 2018 • 07:20
Čarokrásná „Kolébka mraků“ aneb Výstup na vrchol afrického pohoří Rwenzori
foto: Alena Žákovská

„Krajina vypadala, jako by ji namaloval Hieronymus Bosch ve své fantazii.“ Takhle popsal Rwenzori Heinrich Harrer. Považoval toto obtížně dostupné pohoří za nejkrásnější místo kontinentu. Výprava Milana Daňka a Aleny Žákovské sem v rámci projektu Harrerův svět přijela dokumentovat unikátní rozmanitost přírody, zaznamenat ústup ledovců a pokusit se o výstup na nejvyšší vrchol v blízkosti rovníku.

Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků... To vše jsou výstižné názvy pro pozoruhodné pohoří Rwenzori (dříve Ruwenzori) na hranici Ugandy a Konga. Jen kousek od rovníku leží na nejvyšších vrcholcích stále sníh, v úžasné krajině o něco níže rostou obří starčeky, lobelky a stromovité vřesovce. K cíli našeho treku, vrcholu Margharita Peak ve výšce 5109 m, nevede jiná cesta než strmým stoupáním, bažinou, blátem, po ledovci a kluzkých skalách...

Park bez lidí

Sotva ujdeme snad dva kilometry po široké polní cestě z centrály národního parku v Nyakalengii, už se cesta zužuje v úzký bahnitý chodníček stoupající kamsi do houští pralesa. Čeká nás dvouapůlhodinové lezení po sesuvech, skalách a útesech. Mezitím začalo pršet a stezka se stala ještě blátivější. Jsme mokří, špinaví, a to je teprve začátek. Dosáhli jsme prvního kempu a budeme spát v chatě Nyabitaba ve výšce 2652 m. Je pozdní odpoledne a moc teplo nám není. Ani v prostorné chatě se nezahřejeme. Mokré či navlhlé věci tedy sušíme na vlastních tělech. Večer za námi přichází průvodce Fred a vykládá nám o národním parku.

Hledání vzácné rostliny na Madagaskaru: Lepší vůl než auto aneb Dlouhá cesta do…

Platí tu přísné zákony ochrany. Na tomto území už nežijí lidé a ani zde nesmí zasahovat do přírody. Statut národního parku je striktně dodržován a i pro místní obyvatele platí zákaz vstupu bez povolení. Na druhé straně park dává mnohým rodinám obživu. Šedesát průvodců, bezpočet nosičů a pomocníků přináší domů pěkné výdělky. Fred patří mezi vyškolené průvodce. Účastnil se výuky a skládal zkoušky. Dovede pojmenovat rostliny a zvířata, pracovat s lanem, vyzná se v horách, v horolezectví a uživí šest dětí!

Fred nás upozornil na strom Symphonia globulifera, jehož červenými plody se léčí průjem. Místní lidé využívají po staletí přírodu k léčebným účelům. Například kůra ze stromu Prunus africana se používá na léčbu zánětů prostaty. Dnes máme čas pozorovat v okolí chaty zástupce stromů zóny tropického deštného pralesa. Z kmene i větví visí dlouhé „vousy“ lišejníků, španělské mechy. Stromy propletené liánami oživují trsy epifytických rostlin. Epifyty se spojují v plošiny, zachycují další rostliny a vytvářejí na stromech svět sám pro sebe, kde se skrývá hned několik typů rostlinných společenstev. Jejich druhová rozmanitost tvoří obrovské bohatství této oblasti.

Prokletá horská nemoc

Další den vycházíme z chaty s obavami, jak se dostaneme přes řeku. Voda opadla a poškozená část Shaferova mostu se ocitla nad vodou. I pouhý přechod jeho nahnuté části je obtížný, ale naštěstí se to povedlo. Najednou Fred dává posunky najevo, že máme být potichu. Právě procházíme vysokým porostem bambusu a na jeho výhoncích se zrovna pasou kočkodani. Máme štěstí, poddruh této opice se vykytuje jen ve Rwenzori.

Na vandru v Keni: Do národní rezervace Samburu a jezerní oblasti Naivasha a Nakuru

V neustálé zdejší vlhkosti živené deštěm se navíc daří kapradinám, plavuním a rostlinám parazitujícím na stromovém porostu. Houštiny až deset metrů vysokých stromů z čeledi vřesovcovitých, proteovitých a myrsinovitých by v Česku dosahovaly nanejvýš jednoho metru. Stoupáme stále výš. Na kluzkých kamenech je ale třeba dávat pozor na každý krok. Večer se na chvíli vyjasnilo. Ve svitu slunce poprvé vidíme rwenzorské pětitisícovky včetně té nejvyšší - Margharity!

Večer v chatě John Matte Hut nacházíme plakátek s varováním před horskou nemocí. Instrukce radí se při prvních příznacích hned vrátit. Odvoz vrtulníkem nepřipadá v úvahu, není zde rádiové spojení. Závažné situace se řeší proutěnými nosítky. Před chatou jich leží několik. Jak potvrdil průvodce, mohla by vyprávět o nějakém tom smrtelném případu. Nedovedu si představit, jak rychle by se odtud nemocný dostal k lékařské pomoci.

Bahenní kúra

Co jsme do této doby zakusili, bylo v porovnání s dalším dnem hračka. Pomalu se plahočíme kilometry dlouhými podmáčenými planinami zabořeni po kotníky, někdy i po kolena, v bahně. Skupina našich nosičů s velkým nákladem na hlavách, která vychází z chaty mnohem později, kolem nás jen svižně proběhne! Ač Fred pečlivě vybírá, kam naše noha stoupne, neubráníme se občasnému propadu až po stehna. Skákání z trsu na trs trávy tasok je jediná možnost, jak se problémům s bahnem vyhnout. Fred pozorně kontroluje každý náš krok. Když se stane, že netrefíme pevnější podklad, pokaždé se omluví. Náhle vysvitne slunce a my v dáli vidíme vysoké štíty pětitisícových hor i červeně zbarvené skály pokryté fantaskní květenou, z níž vyčuhují trubkovitá květenství lobelií.

Usambara: Cesta do tanzánských hor přezdívaných „Galapágy Afriky“

To už jsme vyšplhali na plato Bigo Bog II. Procházíme se ve výšce 3500 m a trápí nás hlad. Jídlo v batůžku nestačí - spotřeba energie při neustálém skákání je příliš vysoká. Přesto ještě musíme dlouze vystoupat k jezeru Bujuku a teprve pak bažinami podél něj přicházíme k chatě stejného jména postavené ve výšce 3977 m. Stromové vegetace ubývá, ocitáme se v alpínské zóně. Tady se vyskytují jen ty nejodolnější rostliny. Večer pořádají Fred s nosiči malou hostinu. Pětikilový plynový vařič se hodí na zpracování kozího masa, které si táhnou až z vesnice.

Přichází chlad

Následující den stoupáme do protějšího svahu. Opět se boříme do bahna vysoko položených mokřin a slatin. Je s podivem, že ještě ve výšce 4200 m procházíme lesnatou vegetací. Tvoří ji stromové porosty starčeků s větvemi bizarně trčícími do stran. Stromovitého vzrůstu tu dosahuje i divoká mrkev. Stezka po plánovaném okruhu míří do nejvyššího bodu své trasy - průsmyku Scott Elliott (4372 m). My se od ní odkláníme a šlapeme k vysokohorské chatě Helen (4565 m). Naším zítřejším cílem bude horolezecký výstup na nejvyšší horu.

Po stopách Dian Fosseyové aneb Nezapomenutelná hodina s gorilou horskou
Martin Danišík, Zuzana Obertová 10. srpna 2018 • 13:29

Po stopách Dian Fosseyové aneb Nezapomenutelná hodina s gorilou horskou

Posledních pár set výškových metrů lezeme po mokrých plotnách a v holínkách si musíme dávat pozor, abychom neuklouzli. Navíc nám už mrznou nohy. Nosiči se brzy vracejí zpět na předchozí chatu. Jejich organismus už není schopen se tak dobře přizpůsobit vysoké nadmořské výšce. Pro naše zavazadla si přijdou zase zítra odpoledne. Navečer je výhled na nedaleké sněhové jazyky ledovce zahalen do deště přecházejícího brzy v husté sněžení.

Vrchol v mlze

Slunečné ráno nás zachytí už stoupající či spíš klouzající po kamenech pokrytých ledem a sněhovou pokrývkou. Jsme vyzbrojeni cepínem, mačkami a lany. Fred doporučuje nasadit mačky už na skalách, protože nebezpečí pádu je veliké. Zpočátku je bezvětří, teplota kolem nuly, a my se v goretexových bundách potíme. Později ale na výstupu převládne sníh, déšť a mlha, takže se nám teplá výbava osvědčí.

Fotograf a publicista Karl Ammann: Na záchranu divokých zvířat už je pozdě
Markéta Kutilová 26. července 2018 • 14:07

Fotograf a publicista Karl Ammann: Na záchranu divokých zvířat už je pozdě

K nástupu na ledovec je třeba ujít ještě asi kilometr. Podle map a vzpomínek našeho průvodce se ledovcový jazyk za posledních třicet let posunul právě o tuto vzdálenost. Navázáni na lano po něm překonáváme několik hřebínků, až se dostaneme na Stanleyho ledovcové plato. Tady scházíme mírně dolů a míjíme vršek Mobis. Sněží a vidíme jen nejbližší místa. Kamery přestávají pracovat. Obcházíme zprava další vrchol Stanleyho pohoří zvaný Alexandra. Sestupujeme do skalnatého žlebu a ve spodní části se objevuje velmi nepříjemné místo, kde už se musíme jistit.

Zvládáme to a ze skal přecházíme znovu na ledovec. Nejde do něj zabodávat hroty maček a cepínu, takže nám každou chvíli hrozí pád. Nakonec se dostáváme mezi dva vrcholy: Alexandru a Margharitu. U paty skalnatého hřebínku vystupujícího z ledovce stojí žebřík téměř pokrytý ledovou vrstvou. Začíná závěrečná část výstupu. Šplháme z posledních sil vzhůru, zabezpečeni karabinou na laně, a konečně stojíme na vrcholu Margharity - nejvyššího vrcholu Ugandy a Konga. Bohužel však nevidíme nic než mlhu.

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru
Petr Jan Juračka 15. prosince 2017 • 15:08

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru

Sestup není o nic lehčí. Na příkrém ledovci pečlivě vykopáváme stupy. Hned na začátku jeden z nás padá a stáhne všechny o patnáct metrů. Další cesta dolů už naštěstí nevyžaduje takovou pozornost a můžeme zrychlit. Do setmění zbývá málo času. Sotva se stačíme na chatě Helen trochu najíst, už se musíme vydat na další cestu.

Je třeba ještě za světla dojít přes průsmyk Scott Elliott na chatu Kitandara (4023 m). Konečně sedíme u jezerního potůčku s pískovcovými skalami a v klidu pozorujeme hory osvětlené zapadajícím sluncem. Zbývá ještě s Fredem dopít poslední doušky slivovice. Máme vše mokré, ponožky si sušíme na vlastním těle stejně jako každý den, ale hřeje nás pocit z dosaženého vrcholu.

Trápení nekončí

Ale výstup ještě není u konce. Ráno se musíme vyškrábat do průsmyku Fresh Fields (4282 m). Ze zóny sněhu a skal jsme se opět dostali do oblasti alpínské vegetace. Dlouhá květenství trčí jako malé elektrické sloupy. Kolem nás jich stojí v pozoru tak na tisíc. Pak už konečně jen klesáme. Námaha je to ale i tak veliká. Zase nás trápí blátivá plata a podmáčené stezky. K tomu všemu je před námi velmi obtížný úsek prudkého sestupování po plotnových skalách, často přímo potokem, který vytváří kaskádovité vodopády.

Království Lesotho: Expedice do nejvýše položené nezávislé země světa

Navíc tu chybí pomocný žebřík, který strhla voda. Ani sluníčko nás dnes nezahřeje. Když se vyčerpaní doplazíme k chatě Guy Yeomen (3450 m), je nám odměnou pohled na zahrádky vytvořené snad ze všech forem rostlinných společenstev, pokrývajících obrovské osamělé balvany. Jsou to osamělá, romantická místa. Trháme rwenzorské ostružiny velké jako palec.

Návrat k lidem

Musíme ještě ujít dlouhou cestu, než za námi zůstanou ty nejkrásnější rostlinné krasavice těchto hor - starčeky, lobelie, mrkve, třezalky a netýkavky. Marně vyhlížíme modré opice, když procházíme bambusovou zónou. Že jsme vstoupili do oblasti horského pralesa, si uvědomíme, když uslyšíme ptačí zpěv, kterým se oživí ticho, tak charakteristické pro vyšší části zdejších hor. Setkali jsme se se dvěma druhy barevných chameleonů. Osmý den uzavíráme okruh trasy. Sbíháme už známý terén, míjíme chatu Nyabitaba.

Široký pás cesty vysekaný pracovníky národního parku teď nahrazuje uzounkou stezku, která nás před sedmi dny vedla do neznáma. Když překročíme hranice parku, vidíme první políčka. Kovářská rodina bydlí v chýšce uplácané z bláta, jakých se v Ugandě už moc nevidí. Synové kováře dmýchají do ohně vzduch, pomáhá i žena s kojencem v ruce.

Adrenalinové hrátky André Hartmana aneb Jak chytit žraloka za nos
Richard Jaroněk 30. října 2017 • 11:47

Adrenalinové hrátky André Hartmana aneb Jak chytit žraloka za nos

Lidé z kmene Bokonzo nás vracejí do normálního života ugandské vysočiny. V centrále správy parku se loučíme a necháváme pro průvodce i nosiče pár drobných. Dobrodružství a fyzická námaha končí. V paměti nám však navždy zůstanou neopakovatelné obrazy unikátní rwenzorské krajiny, kterou nikde jinde neuvidíme.


Co kvete ve Rwenzori?

Během treku se v Rwenzori překoná celkem šest vegetačních zón. První je zóna sloní trávy zasahující do výšky 1800 m. Pak následuje do výšky 2500 m tropický deštný horský prales. Ten je vystřídán bambusovou zónou. Nevýživné půdy od 3000 do 3800 m i výše pokrývají rostliny, keře a stromy nejvíce z čeledi vřesovcovitých. Výživnější půdy jsou charakterizované spleteným podrostem zakroucených, sukovitých, deformovaných kmenů rododendronů, třezalek, hagenie, divoké mrkve, smilu a netýkavky. Pro tuto zónu jsou to charakteristické rostliny, které dosahují stromovitého vzrůstu až 10 metrů. Exoticky a absurdně zde vyhlížejí trubkovitá květenství několika druhů lobelií. Stromovitého růstu dosahují starčeky, které zasahují až do alpínské zóny. Afro-alpínská zóna tvořená slatinami, mokřinami a bažinami končí někde kolem 4400 m třezalkou a kontryhelem. Pak už pokračuje jen zóna skal a věčného ledu. Mnohé z těchto rostlin jsou endemické, proto konkrétní druhy nemají ani české názvy. Ne všechny byliny zde rostoucí jsou nám však neznámé, najdeme tu i květiny stejných rodů jako v České republice. Mezi jinými jsou to jitrocel, kostival, svízel, šalvěj, náprstník, šťavel, šťovík, violka, kontryhel, řebříček, rozrazil, bodlák, ostružiník, pryskyřník, vstavač, plavuň a další.


Co láká na Rwenzori?

Masiv Rwenzori se táhne mezi dvěma jezery v příkopové proláklině, ve které je téměř každý pahorek vulkanického původu. Je považováno za třetí nejvyšší pohoří Afriky (hned několik vrcholů převyšuje 5000 m) a současně tvoří klimatický předěl mezi západním čistě rovníkovým a východním vlhkým klimatem. Proto v celé oblasti velmi často prší a zde, jen kousek od rovníku, leží na vrcholcích hor stále sníh a údolí vyplňují velké ledovce. Vlivem oteplování a změn klimatu tu ubývá ledová masa. Podle některých odborníků jsou změny dramatické i proto, že oblast je důležitou zásobárnou vody v regionu. Ta napájí především řeku Nil. Právě odtud teče ohromná spousta vody, která dále po proudu umožňuje život v pouštních a polopouštních oblastech Súdánu a Egypta. Mizení ledu může mít vážné důsledky pro místní obyvatele i samotný ekosystém. Podle našich zjištění se za posledních třicet let posunula hranice ledovce od chaty Helen ve výšce 4565 m v oblasti nejvyšší hory Margharity o 500 výškových metrů výš. Národní park pohoří Rwenzori byl roku 1994 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako přírodní památka.

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany
Václav Šilha a Olga Šilhová 13. prosince 2017 • 13:32

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany

Manželé Foitovi: Odjeli do Afriky na devět měsíců a vrátili se po jedenadvaceti letech

Milan Daněk




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země