Když se před stovkami milionů let v oblasti východní číny zahýbala zemská kůra, nikdo netušil, že vzniká místo podmanivé krásy, jež bude navěky podněcovat múzy všech uměleckých směrů.
Imaginární krajina jako z Tolkienovy trilogie inspirovala bezpočet básníků, malířů či pěvců mnoha staletí. Jenom básní o Žlutých horách bylo napočítáno na dvě desítky tisíc a černobílých tušových maleb zachycujících v jednoduché dokonalosti hory, skály a vodopády Chuang-šan by se nikdo nedopočítal.
Ti, kdo se do Žlutých hor nedostanou, tak mohou obdivovat jejich krásu alespoň z uměleckých děl. Ostatní, kteří vábení hor podlehnou, je nejspíše budou opouštět se stejnými pocity jako Sü Sia-kche, uznávaný cestovatel čínského středověku (1586-1641), v jehož deníku můžeme číst: „Po zlezení Žlutých hor člověk ztrácí touhu zdolávat další vrcholy. Putování se blíží ke konci.“
Zubaté štíty granitových hor ční k nebi, skalní útesy padají až na samé dno údolí, absurdně formované skály impozantních tvarů připomínají lidské či zvířecí bytosti, na hřbetech holých skal se kroutí fantaskní borovice, jejichž věk nezřídka přesahuje sto let a výška málokdy překročí pár metrů. Oceán mraků hluboko pode mnou se táhne až za horizont a vypadá jako nedozírná hladina opravdového moře. V bezvětří mraky formují zrcadlově hladkou plochu, s větrem se zvedají bílé vlny, za nimiž se tmavé masivy žuly schovávají a znovu objevují, jako by se koupaly v rozbouřeném oceánu.
Kromě staletých borovic, mnoha kapradin, kafrovníků, azalek, kamélií, lilií a orchidejí zde najdeme i na tři sta druhů živočichů. Mezinárodního uznání se oblasti dostalo v roce 1990, kdy byla zapsána do seznamu UNESCO.
Západní oblast je, na rozdíl od jiných míst Žlutých hor, prosta čínských turistů a jejich neustálého pokřikování. Těch pár návštěvníků, kteří se sem vydají, postupuje povětšinou bez hlesu, nalepeni tváří na žulovou stěnu, s obavou podívat se do stametrové rokle pod sebou. I otrlejším se tu zachvějí kolena. Nadýchaná mlha se zvolna převaluje jako závoj nejjemnějšího čínského hedvábí, kontury tmavých skal se z oparu vynořují jako přeludy, borovice jakoby stižené křivicí se neohroženě sklánějí do bezedných strží. S každým krokem se mi po čele rozbíhá další kapka potu a s každým pohledem do údolí mi páteří projíždí mrazivý záchvěv. Ticho protíná pouze skřípění cikád.
„Nádherná krajina,“ nechal se při návštěvě Chuang-šanu slyšet nechvalně známý předák Mao Ce-tung, jehož slova jsou dodnes vytesána na vrcholku Žlutých hor.
Houževnatí „horolezci“
Přísun jídla a pití stejně jako odnos odpadků zajišťují ve Žlutých horách malí šlachovití nosiči s bambusovou tyčí přes ramena. Na jednom konci bambusu napočítám čtyřiadvacet láhví dvoulitrové kokakoly, na druhém se houpe čtyřiadvacet láhví spritu o stejném objemu - náklad minimálně dvojnásobně převažuje hmotnost nosiče. Nesmírné břemeno táhnou z úpatí hor až na vrcholky příkrých kopců. Chvíli si odpočinou na kamenném schodu, otřou zpocené čelo a pokračují dál.
