nahoru

Drogová cesta kolem světa: Příliš blízko makovým polím

Jiří Sladký30. srpna 2018 • 07:30
Drogová cesta kolem světa: Příliš blízko makovým polím
foto: Jiří Sladký

Íránská realita dovede být jiná, než popisují šablonovité bedekry v angličtině. Krutá a drsná. Svět pohostinnosti, který k tamní společnosti patří, je jen jednou z mnoha jejích tváří. Byť asi tou nejpříjemnější. Je tu i druhá, odvrácená, v níž jde o život. Desítky i stovky životů zmaří drogy. Narkomani, pašeráci a ti, kteří proti nim bojují, všichni jsou oběťmi zvláštní byliny s bílými květy.

Časy, kdy v Persii zářila maková pole, jsou už dávno pryč. Ještě před padesáti šedesáti lety bývalo opium třetí nejdůležitější íránskou exportní komoditou - po ropě a kaviáru. Tradiční kouření opia přežívá dodnes, hlavně na východě země. Jako způsob lidové léčby a jako odraz starodávných časů. Poněkud zvláštní adaptace na drsné podmínky života v nekonečných pustinách. Ale čas se v poušti nezastavil. A co s ním přichází, je mnohem horší než opium: heroin a byznys, který se točí kolem něj.

Město šafránu a opia

Bírdžand je město, které se nedostalo do průvodců. Do Afghánistánu už zbývá docela málo - 150 kilometrů. Taky to tu podle toho vypadá. Za rok sem zavítá jen pár odvážlivců z ciziny a většina z nich stejně pouhým omylem. Bírdžand je městem šafránu a nejenom téhle byliny.

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Kouzlo perských bázárů

Mají tu taky krásný hliněný hrad, který se každý večer, za patřičné iluminace, promění v hlavní korzo. Jak lapidárně podotýká internetová encyklopedie Wikipedia, poloha města je skvělá. Leží totiž na hedvábné, dnes opiové stezce. Samo přivítání ve městě mluví za vše. „Co děláte v Bírdžandu?“ diví se zámožní mladí muži. „Turisté? Vždyť tu nejsou žádné památky! Horolezci? Vždyť tu nejsou žádné hory! Vy jste snad narkomani!“

Opium zahánělo chmury

Čím bylo a je v Íránu opium? Ne každý o něm chce otevřeně mluvit. Opium je sonnat - zvyk -, dozvídám se často od těch vzdělanějších lidí z města. Nebývají sdílní a vzápětí se od drog okázale distancují, jako by se za ně styděli. „Je to starý zvyk, zavrženíhodný přežitek,“ tvrdí. Ale skutečnost se zdá poněkud jiná. Drogy patřívaly k perské kultuře stejně přirozeně jako poezie, malířství a vůbec zjitřené vnímání a užívání krás života. Jak tomu rozumět v tak zbožné zemi?

„Jezte a pijte, avšak nepřehánějte,“ vlévají se do mysli muslima slova z koránu. Pokud velké množství něčeho vede k opilosti, pak je i malé množství této látky zakázáno. Jak sunnité, tak šíité odmítají vše, co by kalilo mysl věřícího. Nehledě na hlas imámů trvá soužití obyvatel Persie s drogami možná několik tisíciletí. Postoj k opiu provázejí pozoruhodné změny. Vládly časy, kdy se trestalo hrdelními tresty. Ne však za kouření opia, nýbrž tabáku, který byl zpočátku považován za „ďáblovo býlí“.

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Na čaji v Másúlehu
Jiří Sladký 3. srpna 2018 • 12:13

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Na čaji v Másúlehu

Ještě v nedávné historii nebylo nutné cokoliv, co souviselo s opiem, nijak skrývat. Opium nestíhaly zákazy, jako tomu bylo v případě alkoholu. Opium patřilo mezi „lehce zapovězené“ substance, které udržovaly dobrou náladu, a v atmosféře všeobecné smířlivosti zahánělo chmury a starosti i z tváře pravověrného muslima. Až do 19. století se pojídalo, zatímco kuřáka opia čekal posměch. Opiofágie (pojídání opia) se značně rozmohla a nabyla nejrůznějších forem - maková šťáva se mísila s vodou a přidávala do nápojů (sladké šťávy šarbatu, čaje nebo kávy), ztuhlá se konzumovala v podobě pastilek. Na venkově lidé opium žvýkali.

Dýchánek s opiem

Hned druhý den v Bírdžandu jedeme za město. V jednom z horských údolí teče skromný potůček. Vrby a platany zajišťují polostín a dostatečné soukromí pro odvážné pikniky. Právě sem vyjíždějí lidé z města za opiem a člověk tu zažije leccos. Sedíme na rohoži a nestačíme se divit, co se nám odehrává před očima. Je to sen, anebo skutečnost?

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Babekův hrad
Jiří Sladký 3. srpna 2018 • 12:29

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Babekův hrad

Třeba ten hnědý penis přede mnou. Vytvarovaný opiový žmolek trčí hostiteli mezi prsty jako úd. „Tohle má každý chlap v Bírdžandu,“ směje se celé ležení. Je to dvojsmyslný vtip, jenomže válec je titěrný, nemá víc než deset centimetrů. Muž položí váleček, rozkrojí ho nožem. Nařeže na kousky, z každého vyválí kuličku. Jedna vystačí na pár minut. Celý váleček na hodinu. Pět gramů. Co to je, pět gramů za tři dolary? No nekupte to!

Hledíme na chlapa, který s opiovou dýmkou sedí u silnice. Kolem projíždí jedno auto za druhým. „Byl jsem básídž.“ Dobrovolník. „Tři roky v zajetí, když Saddám přepadl Chorramšáhr. Zmlátili mě tam, že od té doby ruku sotva zvednu. Jsem mrzák. Ať si mě někdo zavře, ale musí mi tam nosit terijak (v perštině opium - pozn. autora)!“

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Trmácení za prorokem
Jiří Sladký 7. srpna 2018 • 11:13

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Trmácení za prorokem

„Bírdžand je krásné místo,“ řekl mi v Kermánu agent cestovní kanceláře, když mě lákal na výlet na sever, do pouště a pak do prvního města: za „pouhé“ dvě stovky. Tedy dolarů. A co bezpečí, drogy? „V Bírdžandu nejsou žádné, je tam policie, vojsko, žádní pašeráci.“ Saddámův vězeň se rozesměje, až se rozkašle. A s ním celá parta. „Tohle že říkal?“ Bírdžand - to je centrum. Všech neřestí. „Hašiš, maridžoana, mári, gras. A hlavně terijak. Šíleně levný!“ Pochopil jsem, proč byli vojáci tak vyjukaní, když jsme je večer kdesi v ulicích potkali. „Jak to, že jste neprojeli check pointem?“ Jenže my projeli, ale vy jste byli kde?

Hrozivé makovice

Když se v Afghánistánu dostal k moci Tálibán, sotvakdo si dovolil osít své makové políčko. Drogy snižují připravenost věřícího ke svaté válce, horovali Afghánci, a aby nic neponechali náhodě, ideové působení umocňovali drakonickými tresty. Afghánský rolník vyslyšel, a osetých ploch ubylo v takové míře, že vousatí klerici museli být spokojení.

Troglodyté z pistáciových hor. To jsou obyvatelé skalních obydlí ve vesnici Meymand

Výpadek opia v Íránu nahradil heroin. Z afghánských polních laboratoří se do Íránu valily přebytečné zásilky nijak drahé, zato vysoce čisté drogy. Právě takové, aby dokázala vzbudit silnou závislost. Pompézní ideologický boj proti narkotikům spustili i v Íránu. Svět obletěla agenturní fotka, na níž smutně sedí na pódiu jako živý obraz vystavení pašeráci opia. Podobné snímky v zemi nejsou výjimečné, vylepují je u policejních stanic i v ulicích. Neholení chlapi mají ruce svázané za zády, každý na krku cedulku s ortelem, před nimi pyramida zabavených samopalů a dalších zbraní s náboji. Scénu korunuje hlavní kontraband: několik půlmetrákových pytlů od obilí plných opia. Zvláštní reality show odsouzenců na smrt. Kde jsou doby, kdy tabulky, do nichž se lisovalo perské opium, nesly vyražený kaligrafický nápis: Máš Alláh. Přítomnost boží.

Jindy dosáhne takové divadlo ještě velkolepější podoby. V Teheránu u památníku Ázadí (Svoboda) popravují pašeráky drog veřejně - na jeřábu. Jednoduše pár zločinců zvednou uprostřed davů lidí a nechají je tam komíhat, zatímco kolem lhostejně projíždějí tisíce aut. Na jedné z hlavní křižovatek ve svatém městě Mašhadu trčí do vozovky billboard s nařezanou makovicí, pod ní zaoblené lodyhy, cosi neurčitého a hnusného, co připomíná hnáty, a vedle obličej smutného dítěte. Jeho nažloutlá tvář a zešikmené oči udávají jasný směr - k nedalekému Afghánistánu. Nebezpečí zaplavení země drogami neklesá, byť stát proti němu bojuje, seč může - v médiích i v ulicích.

V zemi krále Kašpara: Vítejte v nejvýchodnější íránské provincii Sístán

Druhý obraz nepřátelských makovic objevíme na vazbě výchovné brožury na teheránském terminálu. Pochybné postavy pokuřují vleže na chodníku, za nimi zelené makovice zachvátily plameny. Plodnice hříchu hoří a planou. Cítím ten oheň v krámu mezi modlitebními kartičkami a spisy Chomejního. Knížky ne za víc než desetikorunu. Ani lidová cena nepomáhá ve válce s mnohem populárnější neřestí. O tom, jak pomoci mladým, se přou molláhové v hnědých pláštích a bílých turbanech. Čistě teoreticky, v rovině islámu, zatímco zájem teenagerů o povzbuzující šleh nepolevuje. Zvlášť když se v Afghánistánu zase urodilo...

Írán první na řadě

Hned poté, co se Tálibové stáhli do ilegality, se v Afghánistánu opět rozproudilo pěstování máku. Jediným výnosným odvětvím hospodářství zůstaly drogy. Podle údajů OSN pouhá desetina celosvětové výroby opia nepochází z Afghánistánu. S drogami je spojeno až 60 procent hrubého domácího produktu, což staví tamní hospodářství na velmi pochybné základy. Hlavní směr tranzitu afghánských narkotik je zřejmý - západ. První přichází na řadu Írán. Každoročně stovky tun, z nichž se podaří zachytit jen zlomek. U domácích konzumentů zůstane notný díl afghánské produkce - od opia přes morfin, marihuanu a hašiš až po nejvýnosnější heroin.

Objevte krásy starobylého Íránu. Země s velkým kulturním bohatstvím se otevírá turistům

Přívaly levného afghánského heroinu představují největší riziko pro íránskou společnost a bez nadsázky ohrožují poměry v islámské republice. Přibývá HIV pozitivních, ale také vězňů - mezi nimiž drtivě převažují odsouzení za drogové delikty. Tristní situace si všimne už i pozorný návštěvník. Jehly a injekční stříkačky se povalují podél moře, nacházíme je tam rok co rok v takovém množství, že se jim musíme vyhýbat. A taky v parcích a jinde, kde se scházejí party mladých.

Podle odhadů přichází do styku s drogou každý dvacátý, ve velkých městech snad až každý desátý Íránec. Nebezpečné motorkářské gangy, riskantní pašeráctví a prostituce, k nimž se uchylují závislí kvůli pravidelným dávkám - to všechno jsou důsledky neblahé afghánské sklizně. Výnosy z narkotik jsou zato požehnáním pro notnou část afghánské společnosti - od negramotného rolníka s křivákem přes kmenové vůdce a vesnické stařešiny až po vládní úředníky.

Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969

I na íránských ziscích stojí zázračný vzestup cen domů a pozemků v Kábulu. Tamní vily, paláce a luxusní limuzíny. Každý druhý dolar investovaný v Kábulu vyrostl na makových polích. Po pádu Tálibánu není Afghánistán než jedna velká pračka notně umaštěných peněz a je nevyslovenou otázkou, nakolik z toho profitují ti, kteří dnes Afghánistán spravují.


Omámená Persie

Omamné prostředky si v celé perské historii udržovaly významnou úlohu, větší než v ostatních společnostech Předního východu. Posvátná kniha Avesta, mytologický souhrn nejstarších íránských kosmogonických představ, popisuje strom nazývaný Gókart, jímž mají být v den posledního soudu oživováni mrtví. V legendách zoroastrismu vystupuje „matka všech stromů“, všeléčivý „saénový“ strom. Jeho koruna nesla hnízdo bájného ptáka Símurgha, obřího orla, jehož předpokládaná podoba se dochovala třeba v bájích Z tisíce a jedné noci. Až potud jde o mytologii. Už zcela skutečný, reálný a historicky doložený obsah má opojný přípravek z rostliny haoma. Nejednalo se ovšem o opium, nýbrž o přírodní halucinogen získávaný z chvojníku, rostliny z rodu Ephedra (dodnes se ve střední Asii pěstuje např. v Kazachstánu a Kyrgyzstánu k výrobě efedrinu, alkaloidu, který stimuluje centrální nervovou soustavu).

Starobylou drogu využívali pro své šamanistické obřady médští kněží, mágové. Omamná haoma měla ústřední roli v tehdejším kultu. Obětování haomy, tzn. popíjení „nápoje nesmrtelnosti“, umožnilo tomu, kdo prováděl liturgii, stát se mágem a přiblížit se tak k Ahuru Mazdovi, ústřednímu bohu starověkého Íránu. Slovo haoma neoznačovalo jen rostlinu a magický nápoj. Šťáva musela vyvolávat skutečně nadpřirozenou moc, když její jméno nesl i jeden ze starých perských bohů. Když nastal v perských dějinách čas zoroastrismu, nového učení a náboženství, jeho prorok Zarathuštra divoké obřady a přijímání omamné haomy zakázal. Přesto se Zarathuštra sám dostal do mytologických vyprávění spolu s haomou. Jeho zrození prý pochází z moci této rostliny.

Nápoj, který pila jeho matka před Prorokovým početím, obsahoval podle bájí rozdrcenou haomu a mléko krav živených bohy obdařenými bylinami. V ještě pozdějším období se pojem haoma vytrácí, symbolický motiv mágů a omamných bylin ovšem přetrvává. Postavy perských mágů znalých kouzel vystupují i v památkách dávného arabsko-perského folklóru. Dostáváme se do 12. století, kdy po celém Íránu, tehdy ovšem ovládaném seldžuckými kmeny, už dávno převládl islám. Pojem „haššášíni“, označující sektu vedenou démonickým „starcem z hor“, je v perské historii dostatečně známý. Politické vraždy, jimiž její členové terorizovali mocné tehdejšího Blízkého východu, by nebyly na tu dobu něčím až tak zvláštním, kdyby je aktéři příběhu nepáchaly údajně ve stavu omámení a hypnózy. Ani tehdy ústřední roli nehrálo opium, nýbrž hašiš, odtud pojmenování, které jim přisoudili odpůrci. Znalost konopných produktů v Persii jistě není objevem středověku. Sahá podstatně dál, až do společné indoíránské minulosti: výraz bhanga v tehdejší íránštině označuje právě konopí a vedle toho uměle vyvolanou extázi. Hašiš, obvykle kouřený ve vodních dýmkách, a opium společně provázejí období novověké perské říše - několikero dynastií šáhů - a skrze ně se udržely až do současnosti.

Žili v poušti hobiti? Tuto otázku vyvolává nález miniaturního města v íránském Šahdádu
Jak se dostaly polské pirohy do Íránu? Dávno zapomenutá emigrace Poláků na Blízký východ

Jiří Sladký




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země