nahoru

Drogová cesta kolem světa: Centrum Takiwasi, kde se závislost léčí ayahuascou

Veronika Kavenská29. srpna 2018 • 07:30
Drogová cesta kolem světa: Centrum Takiwasi, kde se závislost léčí ayahuascou
foto: Veronika Kavenská

Navštívila jsem místo, kde se setkávají tradiční amazonský šamanismus a moderní psychoterapie, aby ruku v ruce léčily drogově závislé. Pobývala jsem zde na dvouměsíční studijně-sebezkušenostní stáži. Jako psycholog ze střední Evropy jsem si do té doby jen těžko dokázala představit odborné a legální zařízení, kde by něco takového bylo možné - kde by lékaři podávali pacientům místo léků rostliny vyvolávající nevolnost a zvracení a místo terapie organizovali sezení pod vlivem halucinogenů.

O centru Takiwasi, kečuánsky „zpívající dům“, jsem se dozvěděla čistě náhodou. Mým původním záměrem bylo vydat se do jihoamerického pralesa a pobývat tam pár měsíců v komunitě nějakého domorodého kmene. Když jsem se ale pustila do obepisování institucí zabývajících se ochranou původních kmenů, dal mi jeden jejich pracovník tip na léčebné zařízení, kde bych mohla blíže poznat tradiční léčitelství a šamanské techniky za bezpečných a kontrolovaných podmínek. Neváhala jsem a pustila se do průzkumu, i když nejprve v džungli internetu.

Na oficiálních stránkách centra Takiwasi jsem se dočetla, že leží v horní Amazonii v peruánském městečku jménem Tarapoto. Léčí tam drogově závislé pomocí kombinace psychoterapie a tradičních metod tamějších léčitelů včetně užívání posvátné halucinogenní liány ayahuascy. Na to jsem byla zvědavá nejvíc. Centrum založil v roce 1992 francouzský lékař Jacques Mabit a od té doby jím prošlo víc než pět set pacientů z různých částí světa. Po dlouhé výměně e-mailů s centrem jsme si s Petrem domluvili dvouměsíční stáž a v polovině června už seděli plni očekávání v letadle za oceán a potom i z Limy do Tarapota.

Indiáni kmenů Inga a Kamëntsá: Tajemní strážci kolumbijského údolí a mostů mezi světy

Když jsme v Tarapotu vystoupili, zahltila nás vlhkost a vedro. Bylo půl desáté večer. Teploměr ukazoval třicet stupňů a 87procentní vlhkost. „Tak to bude nářez,“ komentoval nezvyklé klima Petr, když jsme se kodrcali rikšou po této stotisícové vesnici, abychom našli nocleh. Nářez to nakonec vážně byl. A větší, než jsme čekali.

Tři fáze očisty

Hned zrána jsme se vydali hledat centrum Takiwasi. Nebylo těžké ho najít, každý v Tarapotu věděl, oč se jedná. „No jo, to musíte seběhnout stráň a pak pořád dolů po cestě. Vedou to dobří lidé, někdy si tam moje děti chodí zakopat fotbal,“ naviguje nás starý prodavač kokosů. Asi za deset minut se před námi objevuje modrobílá brána s dřevěnou cedulkou hlásající název centra. Tak jsme tady.

Po několika minutách nervózního čekání se nás ujímá usměvavá a vtipkující recepční Saída. Je jí okolo třiceti a vypadá jako prototyp místních žen - malá drobná postava, tmavá pleť a ještě temnější oči, havraní vlasy zastřižené po ramena. „Hm, tak to jste vy, ti studenti z České republiky? Máte den zpoždění, už s vámi nepočítáme. Smůla.“ Když vidí náš zděšený výraz, jedním dechem dodává: „To byl samozřejmě vtip. Psychologové teď mají poradu, nejlepší bude, když se jim tam rovnou všem představíte.“

Westernová romantika po jihoamericku: Poznejte kovboje moderní doby

A tak nás přivádí do malé místnosti s nápisem „oficina de psicólogos“, ve které se tísní asi sedm lidí. Poté, co prohodíme několik vět o nás a našem studijním plánu v Takiwasi, se nám začnou jeden po druhém představovat. A tak poznáváme Jaimeho, ředitele centra, Fabianne z Francie, Guilherma, brazilského psychoterapeuta a jednoho z našich supervizorů, Federica, chilského ergoterapeuta, Elbise, který připravuje extrakty z rostlin, a několik stážistů a praktikantů.

Nakonec zůstáváme v místnosti s Guilhermem. Vypráví nám o chodu centra: „Léčíme tu muže s různými závislostmi. Ti, co na to mají, si léčbu platí, chudí jsou tu zadarmo. Každý ale musí prokázat silnou motivaci.“ Později nám při prohlídce centra ukazuje malý domek s jednou místností, záchodem a sprchou, ve kterém týden až dva pobývá každý nově příchozí pacient. Žije tu v izolaci a bez jídla, aby pil výtažky z detoxikačních rostlin, přemýšlel nad svým životem a sepsal životopis a důvody, proč se chce léčit. „Léčba trvá minimálně devět měsíců. Pacient během ní prochází třemi fázemi,“ pokračuje plachým hlasem Guilherme, „nejprve očistou tělesnou, potom psychickou a nakonec řeší duchovní otázky svého života. A to pomocí psychoterapie, komunity a rostlin. Každý se musí zúčastnit pracovních aktivit v centru. Nejde o nic náročného, pacienti si vaří, pečou chleba, uklízejí a starají se o zahradu. Také musí dodržovat určitá pravidla, například nesmí kouřit ani opustit zařízení. Nejdůležitější jsou opatření související s užíváním rostlin. Ta se ostatně týkají i vás.“ Zbystřím a čekám, že se dozvím, že mě čekají dva měsíce o vodě a rýži. Nic takového ale naštěstí nepřichází.

„Je nutné vzdát se naprosto sexu, alkoholu a jakýchkoli drog včetně marihuany. Nejíst chilli, vepřové ani nic smaženého. Jinak můžete úplně všechno,“ dodává s úsměvem Guilherme. Asi tušil, že smažené a chilli jsou součástí většiny jídel nabízených místními vývařovnami. Cestou z centra potkáváme duši týmu, maestra Ignácia, peruánského šamana a léčitele. Je mu sedmdesát pět let, ale jak sám říká, jeho tělo je mladé a silné.

Peruánská Tacama: Vinařská kolébka Jižní Ameriky produkuje víno prvotřídní kvality

Hned první setkání s ním rozbourá moji představu o šamanovi jako o usměvavém, vlídném stařečkovi. Má ostře tesanou tvář a tvrdý, zakalený pohled, který v sobě ukrývá něco zvířecího a magického. Jeho hlas je poznamenán desítkami let téměř nepřetržitého kouření mapach, cigaret z černého tabáku, a tak zní hrubě a chraplavě. Podává nám ruku a špatně pochytitelnou španělštinou vypráví cosi o ďáblu. „Je těžké mu rozumět,“ vysvětluje Guilherme, „je pořád částečně v transu. Řeší teď nějaké problémy s Jacquesem. Vypadá to, že na Jacquese útočí čaroděj a ruší mu vize.“ Tak tady jsme vážně v jiném světě, napadá mě a pomalu se učím ničemu se nedivit.

Unavený vůdce

Další dny v centru studujeme a získáváme nepřeberné množství informací o ayahuasce, amazonském léčitelství i šamanismu. Potkáváme se konečně s Jacquesem Mabitem, prezidentem a zakladatelem centra Takiwasi. Začínají mu šedivět vlasy a vypadá unaveně. Není se čemu divit. Předchozí noc vedl až do rána ayahuascové sezení a má za sebou desítky let náročné a nikdy nekončící práce. Později s ním trávíme hodiny povídáním a po každém takovém rozhovoru si připadáme jako po sto letech ve škole. Jeho znalosti a zkušenosti jsou ohromující.

V jednom ze svých mnoha článků píše o tom, jak se dostal k tradiční amazonské léčbě. Poprvé navštívil Peru v roce 1980 v rámci projektu Lékaři bez hranic. Pracoval jako ředitel malé nemocnice poblíž jezera Titicaca, kde ve své každodenní práci narážel na limity moderní medicíny. Začal se tedy zajímat o medicínu tradiční - pozorovat práci curanderos, domorodých léčitelů, a učit se od nich. Později cestoval po světě a studoval tradiční léčitelské techniky v zemích jako Kolumbie, Brazílie, Filipíny, Sýrie, Mexiko, Thajsko nebo Mongolsko. Nakonec ho cesta zavedla zpět do Peru. V této době se zúčastnil více než 350 ayahuascových sezení.

Ekvádorská vesnička Vilcabamba: Výprava do kraje s nejvyšším počtem stoletých lidí na …

„V jednom z nich jsem viděl, jak pomocí ayahuascy léčím závislé. Vůbec jsem tomu nerozuměl, nikdy jsem se o to nezajímal, ale pochopil jsem, že právě toto je cesta pro mě,“ píše Mabit ve svém článku. Začal tedy studovat problematiku závislostí a v roce 1992 získal peníze od francouzské vlády, aby mohl rozjet experimentální projekt výzkumu tradiční amazonské medicíny, centrum Takiwasi.

První zkušenosti

Zhruba po týdnu studia v knihovně se začínáme připravovat na naši první očistu. Jedna ze skupin rostlin, které se v centru Takiwasi užívají, jsou totiž rostliny čisticí. Vyvolávají zvracení, které vede k očistě tělesné i duševní. Někteří pacienti říkají, že při ní cítili agresivitu, vztek, ale i smutek či lítost. Často tyto stavy přirovnávají ke katarzi. Bez očisty není ritualizované užívání ayahuascy možné.

Jako první nás čekala hned nejsilnější z rostlin - yawar panga. Je to popínavá rostlina s listy velkými jako dlaň, ze kterých při poškození vytéká tekutina podobná krvi. Název yawar panga v kečuánštině znamená krvácející list. „Zasáhne tě prudce a silně. Nechci tě strašit, ale je to nejsilnější rostlina tady. Chováme k ní všichni obrovský respekt,“ varoval mě odpoledne před mým prvním experimentem Viktor, dvacetiletý Švýcar, který se v Takiwasi léčil ze závislosti na heroinu. Brzy jsem zjistila, jak moc pravdivá jeho slova byla.

Klikatou Stezkou zlata: Pěšky po půl tisíciletí staré incké cestě v bolívijských Andách

Sezení začalo o půl čtvrté. Když jsem otevřela dveře maloky (velký společný dům), zmocnily se mě obavy a nervozita. V kulaté místnosti sedělo po obvodu na malých dřevěných stoličkách asi deset lidí. Byli to návštěvníci centra z různých končin světa a několik zaměstnanců. Každý měl po levé ruce oranžový plastový džbán na vodu a po pravé modrý kyblík na zvracení. Usadili jsme se s Petrem a čekali na příchod curandera. Tentokrát vedl očistu Jaime, asi padesátiletý, malý a kulatý ředitel centra Takiwasi.

S úsměvem na tváři si nejdřív v klidu připravil své pomůcky - mapacha (tlusté balené cigarety), svázané listy koky, aqua de florida (vonná směs potlačující úzkost) a kalíšky s extrakty z rostlin. Zapálil si mapacho a začal rostlinám zpívat ícara - rituální písně. Gestem nám naznačoval, abychom k němu jeden po druhém chodili.

Silná směs

„Tak nám to začíná,“ zašklebil se na mě asi patnáctiletý kluk indiánského vzhledu. Hned po něm jsem šla na řadu já. Přistoupila jsem k Jaimemu a čekala, až dozpívá ícaro pro moji rostlinu. Foukl mi do kalíšku se zelenou tekutinou trochu kouře, zakryl ho dlaní a podal mi ho: „Rychle to vypij i s kouřem.“ Yawar panga chutnala hořce. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela hned u Jaimeho, ale ustála jsem to a se zkřiveným obličejem a slzami v očích se vrátila na své místo.

Putování povodím řeky Paraná. Fascinující podívaná plná přírodních krás i…

Když už měli všichni yawar pangu v sobě, vysvětlil nám Jaime základní pravidla: „Každý vypije tři džbány vody. Až se vám už nebude chtít zvracet, provedu vám ukončovací rituál a můžete jít. Doma si dejte sprchu, převlékněte se a buďte až do rána v klidu. Možná vám bude špatně. Měl by pomoct čaj s trochou cukru. Tak do toho.“ Vypila jsem první dvoulitrový džbán vody, a nic. Mohlo uběhnout asi patnáct minut. Pořád jsem necítila žádnou nevolnost ani se mi nechtělo zvracet, až ke mně přišel Jaime a nafoukal mi do vody trochu kouře. Hned, jak jsem se jí napila, dostala jsem obrovskou křeč do břicha a do kyblíku přede mnou s úlevou zvrátila mohutný proud vody. Dál už to šlo samo. Napít se, vyzvracet. S každým zvracením jsem byla slabší.

Mezitím nás Jaime obcházel, ofukoval tabákem pro posílení a zpíval ícara. Jejich tóny doplňovalo neustálé zvracení deseti unavených a zkroucených těl. Nikdo nemluvil ani jinak nekomunikoval s ostatními. Každý měl co dělat sám se sebou. Když jsem dopila a vyzvracela poslední kapku vody, ukončil Jaime moji očistu. Kouřem mi ofoukal hlavu, záda, hruď a nakonec předpažené semknuté ruce. To samé udělal s aqua de florida. Bylo sedm hodin večer. Byla jsem vyčerpaná a bolelo mě břicho. Jinak jsem necítila vůbec nic. Žádná myšlenka, dojem, vnitřní hlas. Jako by mi někdo vyprázdnil mysl.

Madre ayahuasca

Očistu jsme absolvovali každý týden. Konečně přišel večer, na který jsme se těšili. Naše první setkání s ayahuascou. Ayahuasca je silně halucinogenní nápoj, který se připravuje tak, že se víc než dvanáct hodin za dodržení přísného rituálu vaří směs dvou rostlin: chacruny, která je zdrojem halucinogenního DMT, a ayahuascy, která obsahuje inhibitory monoaminooxidázy. Ty umožňují proniknout DMD do mozku. „Ayahuasca je jako kniha a chacruna jako lampička, která osvětluje její stránky, abychom v ní mohli číst,“ vysvětluje Jacques.

São Paulo očima gringa: Pulzující velkoměsto plné vůní a kontrastů

Sezení se konala jen v noci. Kolem osmé večer jsme přišli do centra Takiwasi. Umyli jsme se v koupeli z rostlin, převlékli do bílého oblečení a šli se usadit do maloky. Asi v devět za námi přišel Jacques, který vedl všechna sezení. „Cítím, že dneska to bude silný. Je úplněk a Jacques prý namíchal velmi dobrou ayahuascu, máme se na co těšit,“ šeptal mi Francois, francouzský právník, který jezdí každý rok na měsíc do Takiwasi, aby si tu odpočinul. Nejprve si Jasques vybalil amulety, talismany a věci potřebné k rituálu. Důkladně se pomazával, zatímco jeho pomocník obcházel maloku s kovovou mísou, ve které doutnal oheň s vonnými směsmi.

Když uzavřel kruh, obešel i nás, aby se každý symbolicky omyl kouřem. Poté Jacques pokropil oblast, kde jsme seděli, svěcenou vodou, nafoukal na všechny světové strany kouř a rozsypal mezi nás po obvodu kruhu krystaly soli. Vyndal láhev s ayahuascou a začal jí zpívat ícara a ofoukávat ji tabákem. Pak jsme před něho po jednom přistupovali. Sedla jsem si na zem, uchopila modrý kovový kalíšek s červenohnědou tekutinou, abych jí sdělila své přání, a pozřela ji. Musím říct, že její chuť je asi nejhorší, co jsem kdy v životě ochutnala. I když jsem se o to i později několikrát pokoušela, nepřišla jsem nikdy na nic, k čemu by se dala přirovnat.

Ďábelské ostrovy: Nedobrovolný domov slavného Motýlka je dnes turistickou atrakcí

Asi po pěti minutách se mi udělalo dost špatně, ale ustála jsem to. Když ayahuasca putovala v krvi všech zúčastněných, zhaslo se světlo a sezení mohlo začít. Jacques pronesl svoji modlitbu a spustil první ícaro. Jeho ícara nás potom provázela celou nocí a přivolávala jednu vizi za druhou. V průběhu sezení nás Jacques pravidelně obcházel a kontroloval, jak jsme na tom. Vliv ayahuascy jsem cítila už během deseti minut, ještě než zhaslo světlo. Sotva jsem zavřela oči, zalil mě pocit nesmírné tíhy a černo před očima se změnilo v černo jiné kvality. Bylo temnější a hlubší...

A potom se na něm jako na plátně začala rýsovat žlutá světla, která se spojila v obrazy. Celý výjev se zalil barvou a přede mnou se otevřel nový svět plný pestrých barev, bez pravidel a zákonitostí toho našeho, racionálního. Věci mohly mít několik podob, neexistovala stálá velikost ani tvar a veškerá komunikace se odehrávala s pomocí obrazů a symbolů. Cítila jsem, že tomu všemu můžu naprosto důvěřovat a krůček po krůčku poznávala nové možnosti svého vnitřního světa. Po několika hodinách sezení jsem získala tolik poznatků a vnitřních zážitků, kolik bych za normálních okolností asi nepoznala za celý život. Už vím, proč se ayahuasce říká „maestro maestro“ (učitelka učitelů). Po sezení jsem nebyla schopná slov. Byla jsem ještě napůl omámená.

Odhalený materiál

Sílu ayahuascy jsem měla možnost obdivovat ještě další měsíc a půl. Sezení za sezením jsem odhalovala nové dimenze svého vnitřního vesmíru a zpracovávala obsahy ze svého podvědomí. „Ayhuascová sezení jsou vlastně formou velmi rychlé psychoanalýzy. Vyplaví na povrch materiál, o kterém ani nevíš, a přesto tě tíží. Vynoří se na povrch a pak je už na tobě, jak na něm zapracuješ,“ vysvětloval Guilherme. Tak podobně jsem to také cítila. Během dlouhých nocí jsem se pod vlivem ayahuascy probírala starými vzpomínkami a šrámy na duši. Někdy bylo jejich zpracovávání příjemným zážitkem plným krásných obrazů, jindy úpěnlivou dřinou, když se mi objevovaly výjevy nahánějící strach a hrůzu.

Výprava do národního parku Los Glaciares aneb Přímou cestou k srdci Patagonie

Podobné zkušenosti popisovali i pacienti, kteří do centra přijeli z různých koutů Peru a občas i světa, aby se zde utkali se svou závislostí na drogách. Pobývají tu minimálně devět měsíců a kromě každodenních psychoterapeutických sezení je pro ně dvakrát týdně nachystaný tento pro nás neobvyklý druh léčby. Na začátku týdne podstupují „zvracecí“ sezení, aby svá těla zbavili toxických látek nahromaděných během mnohaleté drogové „kariéry“, a tři dny nato mají noční sezení pod vlivem ayahuascy. Psychologický materiál, který během těchto sezení získají, pak zpracovávají na individuálních sezeních s terapeutem. Každý si tu dříve či později sáhne na své dno.

Možná i to je jeden z důvodů, proč je léčba v centru Takiwasi tak úspěšná. Ayahuascu nelze obelstít. Stane se totiž klíčem ke dveřím našeho nevědomí, a to je její přednost a zároveň i důvod, proč na ni pohlížet s respektem. A jak bych celý svůj pobyt v Takiwasi zhodnotila? Přemýšlím a v hlavě mi začínají znít Jacquesova ícara. Cítím hřejivé chvění po těle, bezpečí, klid a vyrovnanost. Mé myšlenky putují přes oceán zpátky do místa, kde se potkaly s úplně novým světem, do centra Takiwasi, „zpívajícího domu“. Vědí, že se tam jednou vrátím.

Výstup na Aconcaguu a cesta k vodopádům Iguazú: Argentinská lekce pokory
Kandomble: Náboženský rituál brazilských černých otroků, při kterém se dotýkají věčnosti

Veronika Kavenská




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země