„Dle telegramu z Indie došlého zemřel 19. června b.r. v Šayoku znamenitý přírodozpytec dr. Ferdinand Stolička, zpytatel skamenělin společnosti Geological Survey of India, která měla za úkol proskoumání Indie... V posledním čase doprovázel přírodozpytec a zeměznalec vládou indickou vyslanou výpravu do Yarkandu a Kašgaru. Jeho zdraví utrpělo však již velmi povážlivě při dřívějších cestách ve vysokých krajinách Himalajských; jsa si toho sice dobře vědom, nemohl přece odolati vědeckému snažení, pouhé vědě, pro kterou jen žil a jí konečně i svůj život obětoval.“
Smutnou zprávu, kterou uvádíme i s dobovými odchylkami od dnešního pravopisu, publikoval v r. 1874 střízlivý vědecký časopis Vesmír, jenž se přesto nevyhnul patetickému dobovému klišé o obětování života na oltář vědy. Pro českou geologickou vědu, kterou teprve před několika lety založil Jan Krejčí, byl Stoličkův náhlý odchod tragédie - odešel talentovaný přírodovědec, jenž měl šanci stát se odborníkem velkého formátu.
Do Britské Indie
Ferdinand Stolička se narodil jako syn nadlesního na arcibiskupském panství v Zámečku u Kroměříže 7. července 1838. Prošel německými školami a po maturitě v roce 1857 odešel studovat přírodní vědy na vídeňskou univerzitu. V roce 1861 získal Stolička doktorát na univerzitě v Tübingenu a stal se zaměstnancem Říšského geologického ústavu ve Vídni. V roce 1863 nastoupil jako paleontolog do Indického geologického ústavu (Geological Survey of India) se sídlem v Kalkatě. Pro jeho výjimečné schopnosti se zde nabízely mnohem atraktivnější profesionální možnosti, které byly spojeny s cestováním po celém rozsáhlém indickém subkontinentu, především po Himálaji.
Ferdinand Stolička podnikl tři výpravy do Himálaje a několik dalších po Britské Indii. První himálajská expedice vyrazila ze Šimly v podhůří indického Himálaje 8. června 1864 proti proudu řeky Satladž, přítoku Indu. V průsmyku Parang (5790 m) v hlavním himálajském hřebeni účastníci expedice málem zahynuli ve sněhové bouři. Výprava pak pokračovala k severu do provincií Ladák a Láhul a vystoupila na hlavní himálajský hřeben. Zpět do Šimly přišla 3. října 1864. Stolička prováděl geologické mapování pohoří, o jehož složení se dosud příliš mnoho nevědělo.
Druhou expedici podnikal stejně jako první na vlastní pěst, i když měl společníky. Dne 14. září 1865 výprava vyšla ze Šimly provincií Láhul směrem k Indu, přičemž musela překonat řadu vysoko položených průsmyků. Z hlavního hřebene sestoupili do Léhu, osady ve výšce 3800 metrů. Někteří nosiči Stoličkovi utekli z obavy z nadcházející nebezpečné cesty přes ledovce. V obci Padam jej opustili všichni, takže se musel vrátit zpět do Šimly. Přesto se mu podařilo zmapovat geologické složení údolí horního Indu. Během této expedice se už u Stoličky začaly projevovat zdravotní potíže spojené s pobytem ve velkých výškách.
Stoličkova třetí cesta směřovala již mimo vlastní Indii. Cestoval sám, v době své dovolené. V roce 1869 zamířil do Barmy. Navštívil pak Malajský poloostrov včetně Malakky a Singapuru. Po návratu do Penangu na severu poloostrova odplul na Nikobary a na Andamany. V roce 1873 se na obě souostroví vypravil znovu. V letech 1871-1872 se vydal z Bombaje na Kaččhský poloostrov.
Poslední himálajskou výpravu podnikl Ferdinand Stolička v roce 1873, kdy se stal účastníkem oficiální britské diplomaticko-vojenské mise, jejímž cílem bylo uzavřít obchodní smlouvu s panovníkem tehdy nezávislého Východního Turkestánu. Výprava dospěla do Šimly, odkud v září 1873 pokračovala do Léhu v Ladáku a postupovala dále na sever přes pohoří Karákóram. Poté cesta prudce klesla do Tarimské pánve, na jejímž okraji leží první významné město Jarkand (Ša-čche), odkud se výprava po okraji pánve, vyplněné pouští Taklamakan dostala o Kašgaru (Kcha-š‘), dnes nejzápadnějšího čínského města.
Při přechodu Karákóramu trpěl Stolička zdravotními potížemi, jež však po sestupu do nižších poloh odezněly. Původně měla zpáteční cesta vést přes Afghánistán a Hindúkuš a účastníci by se během ní dostali do výšek asi o tisíc metrů nižších než v Karákóramu. Ukázalo se však, že Afghánistánem se projít nedá a že se mise bude muset zpátky ubírat stejnou cestou. Podle Stoličkova životopisce Valentina Balla tato zvěst českého geologa nepříjemně překvapila a další tvrzení jiného spolucestovatele, kapitána Henryho Trottera, dokládá, že Stolička se přechodu přes Karákóram, kde se ve stejnojmenném průsmyku cestovatelé dostávají do výšky 5575 metrů, velmi obával.
Vysokohorská nemoc?
Dne 16. června 1874 výprava překračuje Karákóramský průsmyk, a dostává se tak do nejvyššího bodu svého putování. Následujícího dne ujde dalších 40 kilometrů po Dapsangské náhorní plošině. Ráno 18. června Stolička vyjíždí na koni proti proudu řeky Šajók, aby si prohlédl pozoruhodné geologické útvary, které během předchozí cesty minuli, ale po návratu si stěžuje na nesnesitelné bolesti hlavy. Kašle, nemůže popadnout dech a pak ztrácí vědomí. Dne 19. června procitá a kolegové se mu snaží ulevit doušky portského. Nemocný se sice po víně zklidňuje, ale zpomaluje se mu také tep i dech a nakonec ještě téhož dne umírá.
Není zde možné rozebírat všechny uváděné varianty Stoličkovy smrti, ale na rozdíl od tradovaných verzí je nanejvýš pravděpodobné, že Stolička podlehl akutní vysokohorské nemoci (AHN), jež je způsobena nedostatkem kyslíku a projevuje se otokem mozku a plic. Takto postiženému pacientovi portské víno nemohlo pomoci, právě naopak - alkohol působil jako jed. Stolička zemřel ve výšce 4640 metrů, takže sestup o necelých tisíc metrů oproti Karákóramskému průsmyku nestačil - postižený pobýval ve značných výškách už příliš dlouho.
K jeho záchraně mohl přispět okamžitý sestup do nižších poloh, ale to jednak nebylo možné, jednak o existenci vysokohorské nemoci v druhé polovině 19. století lékaři ještě nic nevěděli. Nejčastěji uváděnou Stoličkovu diagnózu, tedy zánět mozkových blan (meningitidu) kombinovaný se zánětem míchy, nelze tak snadno vyvrátit, neboť jeho projevy (rovněž otok mozku) jsou podobné jako u AHN.
Ať již to bylo jakkoli, Stoličkova smrt byla pro českou přírodovědu nenahraditelnou ztrátou. Naštěstí český geolog stačil ještě před poslední výpravou své poznatky z Indie shromáždit v práci Memoirs of the Geological Survey of India. Paleologica Indica. Výsledky poslední expedice naštěstí ještě před smrtí oznámil dopisem z Kašgaru dr. Haunerovi, řediteli Říšského geologického ústavu ve Vídni, který je obratem publikoval. Indická koloniální vláda nechala nad Stoličkovým hrobem v Léhu vztyčit obelisk s anglickým nápisem na mramorové desce, jenž líčí okolnosti Stoličkovy smrti a vyzdvihuje jeho zásluhy. Stojí zde dodnes a nepočetným českým návštěvníkům těchto odlehlých končin Indie připomíná, že mnozí čeští cestovatelé se už domů nikdy nevrátili.
