nahoru

Poloostrov Varanger: Nejodlehlejší z odlehlých koutů Evropy

Irena Páleníčková13. září 2018 • 08:10
Poloostrov Varanger: Nejodlehlejší z odlehlých koutů Evropy
foto: Jiří Páleníček

Pro návštěvníky Skandinávie začíná sever přejezdem polárního kruhu na 66° 33“ severní šířky. Skutečně nejodlehlejší severní kout evropské pevniny leží ale o několik stupňů na sever na severovýchodě Norska. Do přístavu Kirkenes, na poloostrov Varanger nebo k majáku Slettnes jezdilo až do nedávné doby opravdu málo návštěvníků.

Do Kirkenes, nejodlehlejšího severovýchodního města Norska, je to z polárního kruhu na 530 kilometrů. Právě tento koutek Norska zažil nedávno tvrdou zkoušku. Stal se jedním z míst, kudy do vysněného Norska přišlo v zimě několik tisícovek uprchlíků ze Sýrie a Afghánistánu. Jejich cesta byla víc než strastiplná a museli za ni převaděčům hodně zaplatit. Ti je převezli přes celé Rusko a nakonec jim na cestu do Norska dali jízdní kola. Hraniční přechod Storskog totiž není pro pěší, proto ho uprchlíci přejížděli na kolech.

Toulky po Norském království: Ponuré umění na Louce bohů
Petr Fero 20. června 2018 • 13:44

Toulky po Norském království: Ponuré umění na Louce bohů

„U nás nebyli dlouho, posílali je hned do Osla nebo Trondheimu,“ řekl nám recepční v hotelu. Ale otevřená norská náruč se brzy zavřela. „Zřídili jsme jim sběrný tábor ve vojenském prostoru u letiště, ten byl nejlíp hlídán a každý týden vypravujeme letadlo, které je odváží zpět domů,“ to řekly místní informace a ochotně nakreslily plánek, kde u letiště uvidíme obytné buňky. Místo vypadalo ponuře, navíc nedaleko stojí zbytky bunkrů, za války zde totiž bylo posádkou na sto tisíc německých vojáků hlídajících strategickou námořní cestu do nezamrzajícího Murmansku. Pak jsem si vzpomněla na slova recepčního: „I když přišli za zimní tmy, určitě pro ně bylo lepší být tady, v depresivní tmě a mrazu, než být bombardován doma ve slunci.“

Nejsevernější přechod

Z Kirkenes jezdí denně autobus do nezamrzajícího ruského přístavu Murmansk, vzdáleného necelých tři sta kilometrů. Ve městě jsou místy norsko-ruské nápisy, v přístavu kotví ruské lodě a o čtvrtcích sem Rusové přijíždějí prodávat své zboží. Cestovní agentury nabízejí jako úžasné dobrodružství výlety po řece Pasvikelva podél hranice s Ruskem.

Toulky po Norském království: Souboj s větrem na Kazatelně
Petr Fero 20. června 2018 • 13:24

Toulky po Norském království: Souboj s větrem na Kazatelně

Návštěvníci s vlastním autem se k hraničnímu přechodu Storskog zajedou podívat i proto, že je nejsevernějším evropským hraničním přechodem. A všichni slyší: „Ne aby vás napadlo se k čáře přiblížit, fotografovat ji teleobjektivem nebo něco hodit na druhou stranu!“ Hraniční pásmo je z obou stran hlídáno vojáky podle smlouvy z roku 1949, z doby začínající studené války. Jak to, že sem nedorazily změny, jež proběhly Evropou? Norští silničáři přitom budují k hranici novou rychlostní silnici a podél ní cyklostezku, což je vzhledem k předchozím událostem s uprchlíky poněkud paradox.

Mobilní rentgen

Speciálním způsobem začali Norové hlídat i své hranice s Evropskou unií. Prodej alkoholu je v zemi státním monopolem a daně tvoří velké procento jeho ceny. Půl litru dvanáctky stojí přes osmdesát našich korun a silnější alkohol se prodává jen ve státních obchodech vinmonopolet. Celníci mají k dispozici „mobilní rentgen“, který v autech odhalí nadlimitní alkohol. Tvoří ho jakási brána, již přiveze velký truck, a ta prosvítí stojící karavan. Kdo včas přizná alkohol nad povolený limit, zaplatí daň (například za víno sedm eur na litr). Kdo nepřizná, může jen zoufale kroutit hlavou nad výší pokuty. Karavanisté se před místem působení mobilního rentgenu proto varují přes sociální sítě.

Toulky po Norském království: Alesund je město, které do základů vyhořelo. Za tři roky…

Na trajektech přijíždějících z kontinentu je zdarma příručka s detailním vysvětlením (i grafickým), kolik čeho je možno dovézt. Pro české rybáře je situace značně nepříznivá — povolený limit je například vyčerpán třinácti půllitry piva. Příručka detailně rozpracovává další možné varianty. Český turista dodržující zákon by tak musel tři neděle případného sychravého mrholení přežít s pouhým litrem slivovice a patnácti třetinkami piva. A co teprve chudáci francouzští důchodci, kteří si na celé léto mohou přivézt zanedbatelných devět sedmiček vína? Němec Jürgen, který své nadlimitní víno přiznal a díky zaplacené dani se tak dostal na cenu jedenácti eur za obyčejné stolní víno, jezdí dnes doplňovat své zásoby do sousedních švédských státních obchodů systembogalet, kde je alkohol díky zapojení Švédska do Evropské unie o něco levnější.

Konec světa

Tento titul patří v Norsku nejodlehlejší, dnes jen v létě žijící vesnici Hamningberg na poloostrově Varanger. Byla významným rybářským přístavem už v 16. století. První fázi jejího úpadku vyvolal nástup motorových lodí, ale boje na konci druhé světové války přežila bez úhony. Definitivní ránu jí zasadila vláda, jež po dlouhém marném boji místních zamítla prostředky na modernizaci přístavu. Když v roce 1982 vyasfaltovala příjezdovou silnici, byla vesnice již dvacet let opuštěná. Ale lidé se sem stále vracejí a domy udržují. Jedním z nich je Tore Ríise, který zde ještě chodil do školy. Pak rodiče sbalili všech pět sourozenců a odjeli. Tore dnes v létě ve svém rodném domě provozuje s bratrem café, kde si každý návštěvník dá alespoň kávu a vafli. Tore bydlí v Bergenu a do své letní práce to má nejkratší cestou přes Švédsko a Finsko 2500 km. Naštěstí jejich dřevěný dům z 19. století nepotřebuje nátěry, impregnuje ho slaný mořský vzduch. Pod molem před ním se na dně moře válejí vybělené tresčí hlavy, ve chvílích volna Toreho bratr jezdí mořským kajakem na ryby.

Toulky po Norském království: Za třemi korunami Norska
Petr Fero 22. června 2018 • 11:58

Toulky po Norském království: Za třemi korunami Norska

Díky rozkvetlým zatravněným střechám svých domů působí vesnice dokonale idylicky, dojem umocňuje volně pobíhající početné stádo sobů. Na písek pláže nebo asfaltovou silnici či prašné parkoviště obytných aut utíkají před otravnými mouchami a komáry. Při loučení se Tore neopomene pochlubit: „U nás ani v nejbližším městě Vardø nezamykáme auta.“

Hon na čarodějnice

O tom, že se odlehlé Vardø cítí norské, svědčí i státní vlajky nabízené v jeho supermarketech. Největší měřila tři na devět metrů. I když Vardø leží na ostrově, považuje se za nejsevernější pevninské evropské město. S pevninou ho spojuje 2890 metrů dlouhý tunel vedoucí 88 metrů pod mořem, ve kterém je opravdu hodně ponuro. Stejně jako v zimě ve městě, kdy je zde tři měsíce celý den tma, i když jako všude na severu Norska od rána do rána svítí tisíce lamp veřejného osvětlení. Není divu, že symbolická posádka zdejší vojenské pevnosti založené roku 1330 a samozřejmě nejsevernější v Evropě má jako jediná na světě povinnost vítat čestnou salvou slunce, když se po zimní tmě poprvé objeví nad obzorem. V létě je pevnost vyloženě hezoučká, vesele natřená, na tradičních zatravněných střechách rostou i květiny, hustý trávník okolo opevnění je pečlivě sesekáván.

Toulky po Norském království: Rauma, norský poklad
Petr Fero 22. června 2018 • 11:11

Toulky po Norském království: Rauma, norský poklad

Místní druhá významná stavba, či spíše avantgardní objekt-muzeum, je podstatně méně úsměvná. Steilneset Memorial je památník devadesáti obětem čarodějnických procesů v 17. století. V dlouhé úzké temné chodbě jsou na černých panelech jména a osudy všech obětí. Jako hlavní důkaz pro čarodějnictví stačila zkouška vodou. Když se člověk se svázanýma rukama a nohama nepotopil, což při několika vrstvách silného oblečení bylo pravděpodobné, znamenalo to, že čistá mořská voda odmítla přijmout ďáblova pomocníka. Město jako by se stále cítilo provinile — v muzeu je zdarma anglická brožurka popisující osudy obětí a vedle muzea ve speciální prosklené budově hoří věčný oheň, jehož plamen vyráží ze sedáku velké židle.

Tři měsíce tmy

Berlevåg na 70° severní šířky leží na západ od poloostrova Varanger. Má maximálně dvacet slunečných letních dní a v zimě vlny přes tři metry. Mohutná hráz chránící velký přístav byla dokončena v roce 1975 a pro zdejší život je tak důležitá, že jí dokonce věnovali malé muzeum.

Za potomky Vikingů aneb Cesta podél norského pobřeží za umělci i rybáři

Přes sto kilometrů dlouhá přístupová silnice vede polárními pustinami v nadmořské výšce okolo dvou set metrů, kde jsou i v létě zbytky sněhu. V zimním nečase jezdí auta v koloně za sněžným pluhem a na jejich zimním seřadišti je tabule s jízdním řádem kolony. Když je nejhůře, zbývá letadlo. I když je zde malá nemocnice, může jím přiletět doktor-specialista. „To musíte mít dobré pojištění,“ divíme se tvrzení místního rybáře Håkona. „Proč?“ diví se naší otázce, „platím daně, tak se dál nestarám.“ A daně dává státu asi pořádné, úlovek čtyři až pět tun ryb za den je běžný, v zimě chytne i 12 tun denně a za kilo tresek má přes dvě eura. Na všechno jsou ale kvóty, nachytá a dost.

„Pak jedu na zimu za sluncem do Thajska,“ směje se v drobném červencovém mrholení, nízkých mracích a mlze. Možná i on si jednou přiveze z Thajska drobnou oddanou manželku jako mnoho jiných Norů. Prozatím je sám a má jen dvě lodě. Chycené ryby zpracovává v jeho hale pět litevských brigádníků. A protože má dnes volno, jdeme pro rybu do sousední rybárny.

Bergenská železnice: Trať pro všechny, kteří se rádi kochají přírodou

„Můžeme si tu koupit rybu?“ ptáme se. „Proč ne,“ odpoví malá mladší paní v obřích gumácích a zástěře, na rukou má rukavice, že se v nich pomalu ztrácí. „Ale já vám ji dám, jakou chcete?“ Vybírá jednu, najde v kanceláři firemní tašku a nám přeje dobrou večeři.

Nejsevernější

S tímto slovem se na severovýchodě Norska setkáváme stále. Na dalším, ještě západněji ležícím mysu svítí za zimní tmy nejsevernější maják evropské pevniny. V budově strážců majáku Slettnes fyr vedle vesnice Gamvik je dnes sezonní café a galerie. Ptáme se, jak často vidí v zimě polární záři. „Už ji neregistrujeme, máme ji nad hlavou tak často.“

I když je z Berlevågu do přístavu Menhamn nedaleko majáku vzdušnou čarou 49 kilometrů, po silnici ujedeme 323. I proto je u Menhamnu se sedmi sty obyvateli letiště, jak jinak než pevninské, nejsevernější. Na něm třikrát denně přistává letadlo pro 39 cestujících na lince Tromsø–Kirkenes. Přistává u většiny „měst“ po cestě a jednotlivé lety trvají i pouhých deset minut. Pokud tedy počasí dovolí vzlétnout a přistát, což není tak často. V nouzi letadlo nahrazuje vrtulník a kluk, kterého sem maminka přivezla, musel jet autobusem. Já osobně jsem letišti u Menhamnu udělila i titul nejvíce zapáchající. Plochu vedle letiště pokrývá rozlehlá konstrukce na sušení ryb, jež byla za nás zcela zaplněna.

Trek jako z pohádky. Vydejte se na túru zvanou Dronningruta neboli Královnina cesta

Menhamn má ještě jedno zajímavé severské nej. „To musíte pro lahev vína jet přes 200 km do nejbližšího státního vinmonopoletu?“ ptám se v místní sámošce. Pokladní se spokojeně usmála: „Můžeme si ho nechat poslat, ale hlavně: v sousední vesnici je malý vinmonopolet. Nejsevernější na pevnině.“ Norové si prostě na svém studeném severu umějí se vším poradit.


Severská nej

Ve Vardø stojí jedna z nejstarších norských hospod, Nordpol Kro. Při cestě do Hamningbergu minete u silnice nejsevernější pevninský pramen pitné vody. Na nejsevernějším devítijamkovém golfovém hřišti Varanger golf je vše otevřeno a platí se do kasičky. Zajímavé je i nedaleké nejsevernější evropské zahradnictví, jehož majitel své květiny pěstuje i jako koníčka a ve sklenících jim pouští hudbu.

Tip: SV Norska se stává variantou k přeplněnému Nordkappu, kde jednu červencovou noc pozorovalo půlnoční slunce na dva tisíce lidí.


Očima autorky

Na silnicích SV je čas na zastavení a určitě zde potkáte nejsvéráznější cestovatele. My se například seznámili se 69letou vdovou, bývalou úřednicí, která před pár měsíci odešla do důchodu, koupila si své první obytné auto a sama vyjela na několikaměsíční cestu po Norsku. Dvě přítelkyně jely na sever se stanem na kolech a za jedním táhly vozík se psem. Ten se vezl po rovině a z kopce. Do kopce jeho paničky zpomalily, on jim stačil a běžel po svých. Kromě plně naložených jízdních kol jsme potkali i Němce na ležatém kapotovaném kole, jenž ho rozšlapával na průměrnou hodinovou rychlost 40 km!

Peřeje na Vuoksi: Úchvatná přírodní podívaná je dnes už jen byznys
Máte dobrou kondičku? Otestujte si ji na 4444 schodech v norském fjordu Lysefjorden

Irena Páleníčková




Starší články Lidé a Země