Pod nohama křupe bílý písek a šumí oceán. Jen o kousek dál vítají tropičtí ptáci v deštném pralese nový den. Jejich zpěv přehlušuje zvuk burácejících vodopádů lákajících ke koupeli v křišťálově čisté vodě. Havaj ale skrývá i něco jiného — miliony let staré aktivní sopky.
Největším ostrovem Havajského souostroví je Big Island, jehož pravé jméno je Hawaii. Jelikož si ale lidé pletli pojmy Havaj a Havajské souostroví, největší ostrov dostal pojmenování podle své rozlohy. Nejznámější sopečný park Volcanos se rozkládá na východní polovině ostrova a zaujímá asi 12 % jeho plochy. Nejsou to však jen vyprahlá údolí a sopečný prach. Hlavní atrakcí parku jsou aktivní sopky. Kráter Halemaumau jsme pozorovali z dvoukilometrové vzdálenosti. Kouř a plyny, které s sebou láva přináší na povrch, by nás totiž na místě otrávily. Nejlepší pohled na něj je v noci, kdy živel osvětluje oblohu, která pak září na míle daleko.
U pobřeží se láva ze sopky Kilauea vlévá do oceánu. Pozorovat ji můžete z paluby vrtulníku, dojet k ní lodí po moři nebo absolvovat 14 kilometrů dlouhou túru lávovou pustinou. V té dříve stávaly domy stovek obyvatel, jež vulkán po výbuchu v roce 1983 vyhnal. Havajské sopky jsou totiž převážně štítového charakteru. Vyznačují se mírnými svahy a uvolnění lávy není doprovázeno explozí, láva se pouze mohutně vylévá do okolí. Jejich aktivita i lávový tok jsou tak velmi dobře předvídatelné. K vyhlídce jsme dodrncali na kole po neupravené cestě, vyfrézované do ztuhlého lávového pole. Při západu slunce jsme tak mohli sledovat souboj lávy s oceánem a k romantické podívané přispěly i vlny rozbíjející se o nově vzniklé útesy. Jen během prvních 10 let od výbuchu přidala láva k ostrovu asi 200 hektarů nové půdy. Ta je však nestabilní a opakovaně se propadá do hlubin moře.
Nejvyšší hora světa
Big Islandu však dominuje více než milion let starý vulkán Mauna Kea (4207 m n. m.), který přitom více než tři pětiny své výšky ukrývá pod hladinou Tichého oceánu. Pokud bychom jej měřili od úpatí, získali bychom číslo větší než deset tisíc metrů. Jednalo by se tak o nejvyšší horu světa. Mauna Kea je se svou nadmořskou výškou a klimatem, jež nabízí více než 300 slunečných dní ročně, ideálním místem pro pozorování noční oblohy a astrologický výzkum. Navíc se komplex nachází blízko rovníku, můžete se tak kochat severní i jižní noční oblohou zároveň. Na vrcholu Mauna Key se nachází třináct teleskopů, což z místa dělá jednu z největších observatoří svého druhu.
Stavba silnice na vrchol a vůbec centra samotného se setkala a stále setkává s nevolí původního obyvatelstva, které věří, že na vrcholech sopek žijí bohové. Havajské božstvo má dlouhou historii a s ním jsou spojené mýty, jež místní ctí dodnes. „Kdo si odsud odnese lávový kámen, toho stihne neštěstí. Takoví lidé měli autonehodu, vyhořel jim dům, zemřel domácí mazlíček,“ vypráví místní stařenka prastarou pověru, načež ale s úsměvem dodává: „Svého prokletí se zbavili až v momentě, kdy kámen vrátili zpátky do národního parku, kam patří.“
Havajská perla
Druhý největší ostrov Maui nabízí výhledy na měsíční krajinu v národním parku Haleakala, který zdědil své jméno po sopce, již ukrývá. Sopka Haleakala tvoří tři čtvrtiny ostrova a k návštěvě láká její nejvyšší bod 3056 m n. m. Kouzelný je tu východ slunce. První paprsky začnou ozařovat okraje kráteru a z hrdla jednoho z domorodců se začnou linout první tóny písně. Ranní oslava a vítání Slunce. Zaposloucháváme se do melodie a pozorujeme, jak se pod námi vulkán široký více než deset kilometrů odhaluje. Z černočervených lávových polí vystupují sopečné kužely, hrající všemi barvami. Teprve vzadu za nimi se o slovo hlásí tropický prales. Haleakala je označována za spící sopku, v posledních 900 letech podle vědců vybuchla „pouze“ třikrát. Cesta autem od pobřeží nahoru trvá něco málo přes hodinu, během chvilky tak můžete vyměnit horký písek pláže za studený vichr na vrcholu.
Náš cíl je ale jiný, chceme se setkat s havajským endemitem berneškou havajskou, jemuž místní neřeknou jinak než nene, podle jeho typického volání. Žije právě v kráteru sopky. Nene je kachnovitý pták a od ostatních druhů se odlišuje především svým zbarvením. Jeho hlavním poznávacím znamením je spirálovitě černobílý krk. Nene je národním symbolem, obyvatelé jsou na něj patřičně hrdí a o každého jedince je dobře postaráno.
Naše první kroky proto vedou do návštěvnického centra, kde je potřeba požádat o permit pro přespání v národním parku. Funguje zde systém kdo dřív přijde, ten dřív mele. Kapacita kempů a chatek v kráteru je totiž omezená. Vstup do parku je zpoplatněn, přespat ve stanu ve vybraných kempech ale můžete úplně zdarma. Jediná otázka, kterou nám zaměstnanci parku před odchodem z kanceláře položí, je, zda jsme v nedávné době nebyli v národním parku Volcanos na největším havajském ostrově Big Island. Čirou náhodou jsme se odtamtud právě vrátili, proto nechápavě kýváme hlavami, že ano. Na to ranger vytáhne zpod stolu kartáč a lahev s dezinfekcí: „Alou ven, umýt boty!“ Nejen fauna, ale především flóra je na ostrovech jedinečná. Rostliny v parcích jsou však velmi choulostivé a není výjimkou, že potkáte celé lesy suchých stromů, jež nakazili škůdci žijící na sousedních ostrovech. Hlavními přenašeči těchto škůdců jsou právě neznalí turisté, jimž se přichytí na boty nebo oblečení. Čistíme tedy boty a výsledek ukazujeme muži přírodního zákona. Zdá se, že je spokojen. Můžeme vyrazit.
V jícnu sopky
První část naší cesty vede skrze posuvné písky, kde si připadáme jako v poušti. Všude, kam dohlédneme, je sucho a jediné, co nám po cestě dělá společnost, je bručení vrtulníků s turisty nad našimi hlavami. A endemické květiny jménem silversword, mečolist stříbrný. Domorodci květinu označují jako ahinahina neboli „šedá šedá“. Ze stříbrného chomáče tenkých listů jednou za život vyrůstají vysoké květy, které ale brzy usychají, a vítr se postará o to, aby se nová semínka roznesla do okolí. Ohrožená květina se může dožít podle odhadů až 50 let, po odkvetení posledního šlahounu umírá. V kráteru našla útočiště díky své schopnosti přežít v suchém a horkém klimatu.
Cesta se klikatí víc, než bychom si přáli. Když si ale na malé mýtince dopřáváme svačinu, něco najednou zašustí v křoví. Snad ne divočák! Připravujeme se k úprku, když z křoví vyskočí drzá nene a začne se pídit po naší svačině. Nene jsou na turisty v těchto končinách zvyklí a očividně se otrkali natolik, že se nebojí přijít na dosah ruky a zkoumat obsah našich batohů. Pták ochotně pózuje před fotoaparátem do té doby, než zjistí, že od nás opravdu žádné jídlo nevyžebrá. Museli jsme rangerům slíbit, že zvířata v parku krmit nebudeme.
Dům Slunce
Nad kráterem se začínají kupit mraky, převalují se přes sopečné stěny kolem nás. V tábořišti rychle stavíme stan, a sotva se v něm schováme, ozývají se na stěnách první kapky. A to je prý hora pojmenovaná podle slunce. Haleakala neboli Dům Slunce byla podle havajské pověsti domovem pramatky boha Maui. Ten se jednou rozzlobil na Slunce, že utíká po nebi moc rychle, a jeho matce Hině tak nestihne uschnout prádlo. Počkal si proto na něj při východu, chytil ho za paprsky a odmítl pustit dřív, než přislíbí, že svou cestu po obloze zpomalí.
Na jihu Maui, jen co by kamenem z pobřeží dohodil, z vody vykukuje kráter Molokini. Jeho šířka činí něco málo přes 500 metrů, i přesto je turisty velmi oblíbeným místem. Snad právě proto, že se kráter rozhodl ukázat svou špičku jen kousek nad hladinou. Podle legendy byla Molokini krásná žena, jež se zamilovala do stejného muže jako Pelé, bohyně ohně a lávy. Pelé svou sokyni v záchvatu žárlivosti rozsekla vejpůl a proměnila v kámen.
Schody do nebe
Ostrov Oahu láká nejen proslulou pláží Waikiki na okraji hlavního města Honolulu. Kráter Leahi, který ční nad Waikiki, si od britských mořeplavců vysloužil přezdívku Diamantová hlava. Ti se totiž mylně domnívali, že na jeho svazích objevili diamanty. Jaké muselo být jejich zklamání, když zjistili, že se jedná o bezcenné krystalky kalcitu. Na počátku 20. století sloužil vrchol sopky jako vojenská pozorovatelna. Kromě úchvatného výhledu si tu můžete projít i vojenské bunkry a tunely.
V roce 1942 zahájilo americké námořnictvo stavbu rádiové stanice na Haiku. Vysoce utajené zařízení mělo za úkol díky svému umístění v nadmořské výšce 1000 m n. m. navigovat námořní flotilu plující Pacifikem. Na strmém hřebeni vybudovali téměř 4000 dřevěných schodů, které po čase nahradily kovové. Stanice a schody nahoru byly pro veřejnost uzavřeny v roce 1987. Zakázané ovoce ale chutná nejlépe, a tak se ze stezky nad Oahu, známé jako Schody do nebe, stala vyhledávaná atrakce. Přestože nad turisty visí hrozba pokuty ve výši 1000 dolarů, i tak se každý den před úsvitem vydávají po schodech nahoru, aby si vychutnali výhled na ostrov pod nimi.
Na okraji útesu
Za nejkrásnějšími výhledy se ale létá na nejstarší z hlavních ostrovů, Kauai. Je známý také přemnoženými slepicemi, jež sem zavlekli dobyvatelé z Polynésie. Zkřížily se však s evropskou drůbeží, která utekla farmářům a provozovatelům kohoutích zápasů. Dnes tak v přírodě i ve městě pípají místo vrabců kuřata.
Nejvyšší bod ostrova, Kawaikini, je jednou z nejobtížněji dostupných sopek na Havaji. Déšť proměnil její západní svahy v bažinatý prales. Ze severu, východu a jihu je chráněna příkrými útesy. Přestože se vrcholky Kauai řadí mezi místa s největším úhrnem srážek na světě, nabízí ostrov nepřeberné množství výletů do vnitrozemí nebo jeden z nejkrásnějších treků na světě — Kalalau trail. Sedmnáct kilometrů dlouhá stezka vede okolo části ostrova a už dávní obyvatelé ji využívali jako jedinou pozemní přístupovou cestu na pobřeží Napali. Stezka drží ještě jedno prvenství. Jedná se o nejnebezpečnější trek na celé Havaji. Klikatí se nad příkrými útesy, přes rozvodněné řeky, procházíte úseky, kde slunce doslova žhne. I z tohoto důvodu je nejprve potřeba zažádat o povolení k jeho absolvování, a to nejlépe několik měsíců předem. Správa parku sem omezuje vstup jen na pár desítek osob denně. Odměnou za námahu jsou však dech beroucí scenérie. Člověk by věřil, že tady se musí líbit i bohům.
Trocha havajské historie
Ostrovy byly poprvé osídleny ve 2.–5. století kmeny, jež připluly na kánoích z Fidži. Třinácté století bylo ve znamení invaze kmenů z Tahiti, které oblast dále osidlovaly. V 18. století na ostrovech zakotvil kapitán Cook a jeho lidé sem zavlekli evropské nemoci, jež během následujících sta let původní obyvatelstvo téměř vyhubily. Dnes na ostrovech žije asi 400 000 lidí hlásících se k původnímu havajskému obyvatelstvu nebo míšencům s národy dalších ostrovů Pacifiku.
