nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Poznejte odvrácenou tvář Filipín a vydejte se do největších slumů Manily s organizací Smokey Tours

Klára Nekvindová4. září 2018 • 07:27
Poznejte odvrácenou tvář Filipín a vydejte se do největších slumů Manily s organizací Smokey Tours
foto: profimedia.cz

Filipíny má většina lidí spojené s plážemi, mořem a příjemnou dovolenou. Projít se po ulicích slumů jejich hlavního města by asi napadlo málokoho. A přitom je o co stát! Revoluční nápad organizace Smokey Tours přivádí do manilských chudinských čtvrtí návštěvníky, aby jejich zážitek ze země byl kompletní.

Je horké nedělní ráno a vystupujeme z taxíku v části Manily, do níž se cizincům příliš nedoporučuje chodit. Na první pohled je patrné, že narušujeme místní kolorit. Jinde jsou Filipínci stále usměvaví, milí a ochotní, tady se mračí a někteří i pokřikují něco o „white boys and girls“. Je to asi poprvé, co se na Filipínách necítím zcela bezpečně. Přicházíme na místo srazu do Jollibee, filipínského fastfoodového řetězce, kde si jako všichni ostatní dáváme k snídani hranolky a ti odvážnější z nás i burger. Marty, náš průvodce, přichází na čas a dává nám pokyny před prohlídkou, z nichž nejvíce zdůrazní přísný zákaz fotografování po celou dobu. Z Jollibee už vycházíme v jeho doprovodu a obyvatelé čtvrti se k nám rázem chovají mile a přívětivě, protože hned zaregistrují jeho tričko s nápisem „Smokey Tours“.

Smokey Tours je organizace, díky níž můžete nahlédnout do odvrácené tváře Manily, jež se i bez návštěvy slumu rozhodně nedá zařadit mezi krásná města. Po slumech vás provádějí průvodci, kteří jako Marty pocházejí z okolních čtvrtí nebo kteří se dlouhodobě angažují v místní komunitě. Je znát, že Martyho místní znají a navzájem se k sobě chovají hezky. Když ale Smokey Tours s prohlídkami začínaly, obyvatelům slumů se pochopitelně nelíbilo, že se na ně lidé chodí dívat. S postupem času si ovšem uvědomili, že když nechají cizince nahlédnout do svého soukromí, bude to výhodné i pro ně, protože ti si za to zaplatí. Výdělek z prohlídek totiž Smokey Tours posílá neziskové organizaci, jež ve slumech působí v případě živelních pohrom, jako jsou na Filipínách například časté tajfuny a s tím spojené záplavy, stavějí v nich jesle, školky atp.

Na trhu v Tondu

Slumy, do kterých míříme, se nacházejí v oblasti Tondo. Jedná se o nejhustěji obydlenou část hlavního města Filipín (uvádí se, že zde žije přibližně 70 000 obyvatel na kilometr čtvereční). Od 60. let minulého století se v ní začali zabydlovat obyvatelé souostroví Visayas, kteří do Manily přicházeli v naději, že si zde snadněji najdou práci a zlepší se jim životní úroveň. Dnes přistěhovalci z Visayských ostrovú tvoří 50–80 % obyvatel Tonda. V dnešní době se jedná o jednu z nejchudších oblastí na Filipínách, což jde ruku v ruce s kriminalitou a užíváním drog. Vnitřní zákony Tonda, životní podmínky jeho obyvatel a jejich nelehký úděl zachytil například Jim Libiran ve filmu „Tribu“ z roku 2007, za nějž dostal několik ocenění.

Hřbitov jako domov i zdroj příjmu. Pro tisíce chudých Filipínců každodenní realita

Naši cestu začínáme na trhu s jídlem pro nejchudší obyvatele Manily. Část, ve které se prodává rýže, ovoce a zelenina, nám nedělá problém, horší je to v místě, kde se prodává maso. Jako všude jinde na světě, kde si lidé nemohou dovolit přepych sníst z poraženého zvířete jen ty nejlibovější části, i na Filipínách se zpracovává vše, co se dá. Můžete si tak nakoupit suroviny od kuřecích střev na gril až po čerstvou prasečí krev v sáčku. To vše je přirozeně podbarveno nepříjemným zápachem, jenž nás ostatně bude provázet celé dopoledne.

Estero de Vitas

Do oblasti Estero de Vitas, prvního slumu, který navštívíme, se vchází přímo z trhu. Podmínky, v nichž zde lidé žijí, jsou pro běžného Evropana nepředstavitelné, nicméně, jak brzy zjistíme, může být daleko hůř. Slum se rozprostírá po obou březích řeky Pasig, protékající Manilou, která je hlavním zdrojem obživy jeho obyvatel. Lidé zde žijí v betonových domcích, mají dveře, okna, skromný nábytek, minikuchyňský kout, nebo spíše prostor, v němž mohou připravovat jídlo, ale především mají často televizi, ve které mohou celé dny sledovat filipínské estrády a telenovely. Za bydlení platí nájem pohybující se okolo 5000 PHP (asi 2500 CZK) za měsíc. Život ve slumu se odehrává na ulici, což je v manilském vedru a vlhku přijatelnější varianta než sedět uvnitř vyhřátého domu, kde se vzduch ani nehne. Dospělí posedávají před vchody do domů a vykládají si, pro děti nesmí chybět basketbalový plácek, na němž mohou hrát nejoblíbenější sport na Filipínách.

Siquijor: Magický ostrov plný kouzelníků, na který se Filipínci bojí jezdit

Pokud byste snad čekali, že řeka Pasig místním umožňuje rybařit a své úlovky prodat na trhu, nenechte se zmást. Díky řece si místní vydělávají na přežití tak, že z ní vytahují odpad, který následně vykupují společnosti zabývající se jeho zpracováním. Není to náročná činnost a mohou ji dělat i malé děti, což je problém, protože rodiče potom nechtějí své ratolesti posílat do školy, kde „zbytečně“ tráví čas, jejž mohou věnovat přispívání do rodinného rozpočtu. Někteří se živí tím, že na větším betonovém plácku umístí stoly se starými počítači neznámého původu, jež mají připojení na internet. Za jedno filipínské peso (50 haléřů) můžete po internetu brouzdat šest minut. Služba je mezi místními nazývána „pisonet“. Je to zvláštní pocit, dívat se na skupinku chudých pubertálních dětí, jak na Facebooku obdivují selfie svých vrstevníků, kteří si dávají dobrou večeři na některé z filipínských pláží.

Po celou návštěvu slumů se na nás lidé usmívají a chovají se velmi přátelsky. Je vidět, že Martyho dobře znají, jsou na něj zvyklí a důvěřují mu. Za tři hodiny zkouší žebrat jen jeden chlapec, zhruba třináctiletý. Poučeni Martym ho slušně odmítneme, ale nic mu nedáváme, ostatně jako nikomu dalšímu. Jak nám na začátku vysvětlil, pokud budou místní obyvatelé dostávat peníze a jídlo zadarmo, nebudou mít potřebu snažit se svou situaci zlepšit. Pro obyvatele slumů jsou postaveny domy, do nichž se mohou přestěhovat, jenže to má jeden háček. Nacházejí se v malých městech vzdálených od Manily pár desítek kilometrů, což ovšem na Filipínách znamená několik hodin cesty. V nových domovech by jim pravděpodobně nezbylo nic jiného než pracovat v zemědělství a museli by platit nájem, který z námi navštívených míst platí pouze obyvatelé Estera de Vitas.

Ohňové mumie: Putování za tetovanými strážci filipínských hor
Tereza Hrazdírová 21. dubna 2017 • 12:20

Ohňové mumie: Putování za tetovanými strážci filipínských hor

Jak nám Marty vysvětluje, situace není nikdy jen černobílá. Některé rodiny se opravdu snaží na svých podmínkách pracovat a ze slumu se dostat, například tím, že posílají děti do školy. Některým nicméně jejich životní podmínky až tak nevadí, což dokazuje například fakt, že na nemalém počtu chatrčí je satelit a uvnitř televize, vše v hodnotě několika měsíčních nájmů.

Raději do gumáků

Do jedné takové oblasti se dostáváme, když jdeme pár set metrů podél řeky Pasig a dojdeme k mostu, jenž přes ni vede. Pod mostem je natěsnán nespecifikovatelný počet chatrčí, u kterých se nedá s jistotou určit, kde končí jedna a začíná druhá. V současnosti zde prý žije 60 rodin. Nemají ani záchody a potřebu vykonávají rovnou do řeky, čemuž odpovídá odér v okolí. Toto místo je velmi problematické, protože v případě silnějšího deště, o něž není v období dešťů nouze, se řeka zvedne natolik, že slum jednoduše odnese s sebou. Rodiny si postaví nová obydlí a tak pořád dokola.

Za mostem už na nás čekají řidiči tricyklů, také obyvatelé slumu, kteří nás za 50 korun za tricykl převezou na místo, odkud budeme pokračovat. Je to poměrně vysoká částka na místní poměry, ale najednou s ní nikdo z nás nemá problém, když si uvědomíme, co tato suma znamená pro nás a pro ně. Člověk se musí zamyslet nad tím, že v turistické oblasti by kvůli stejné ceně za stejnou vzdálenost smlouval a pomyslel si něco o Filipíncích, co vidí v běloších pouze chodící peněženky. Neděláme si iluze, že i tací se snaží turistům nezřídka poskytnout své služby, ale mnoho z nich jistě žije v podobných podmínkách a těch pár desítek korun, jež přeplatíte, může znamenat jídlo pro celou rodinu.

Tisíc chutí Bangkoku: Thajská metropole vás ohromí širokou nabídkou pouličních delikates

Před druhou částí naší prohlídky nás Marty zavede na místo, kde si můžeme nechat svoje boty a vyměnit je za holínky.

Happyland

Přecházíme čtyřproudou silnici a vstupujeme bránou do dalšího slumu, který máme navštívit. Na bráně se skví nápis vítající nás ve slumu „Welcome to Happyland“. Přijde mi to jako cynismus, dokud nám Marty nevysvětlí, že jméno slumu je odvozeno ze slova „hapilan“, jež v jazyce Visayského souostroví znamená smetiště. Opravdu, Happyland je totiž jedna obří skládka. Počet obyvatel Happylandu se odhaduje na 40 000.

Najednou nám připadá, že to, co jsme viděli předtím na břehu řeky Pasig, bylo v podstatě luxusní ubytování. Místní obydlí se snad ani nedá nazvat chatrčemi. Lidé zde žijí ve změti plechů a dřevěných desek, na podlaze mají rozdělané ohně a o denním světle si mohou nechat jen zdát. Před pár dny pršelo a na zemi se stále drží nějakých pět centimetrů vody, která se v té tmě a vlhku odpařuje velmi pomalu. V jedné místnosti stojí ve vodě stolička, na ní sedí paní, nohy po kotníky ponořené ve vodě, a loupe koš česneku. Vydělá si tak pár pesos denně. Obyvatelé Happylandu na nás působí jinak, přijde nám, že mají o poznání vyhořelejší pohledy, a celkově na nás na místě padá větší úzkost a pocit, že tito lidé už svoje životy vzdali. A není se čemu divit. Doslova žijí na skládce a jejich práce, pokud nějakou mají, spočívá v tom, že třídí odpad, jenž se sem sváží z celé Manily.

Tanec vodních buvolů v rýžových polích aneb Za horaly na sever Vietnamu

A třídí opravdu všechen odpad, včetně jídla. Přicházíme k obydlí pana Norberta, který kdysi působil jako kuchař v provincii a v Happylandu žije od roku 1989. Živí se tím, že vykupuje zbytky masa vyhozeného ve fastfoodových řetězcích, jako KFC a Jollibee, z nichž připravuje jídlo zvané „pagpag“. Slovo „pagpag“, volně přeloženo, znamená setřást a věrně vystihuje proceduru přípravy. Pan Norberto jednoduše z vyhozených kuřat setřese další odpad, maso převaří a připravuje z něj opět pokrmy, které si za pár pesos místní kupují. Jak on, tak Marty tvrdí, že jídlo je nezávadné, a nabízí nám, ať ochutnáme, což se nikdo z nás neodváží.

Aroma

Za Happylandem se nachází poslední místo naší návštěvy: Aroma. Pro pochopení toho, jak Aroma vzniklo, je potřeba zabrousit do nedaleké minulosti, kdy v Manile existovalo nechvalně proslulé místo „Smokey Mountain“, od něhož mimochodem organizace Smokey Tours odvozuje své jméno. Jednalo se o skládku odpadu, konkrétněji o dva miliony metrických tun odpadu, který měl tu nemilou vlastnost, že se často vzněcoval, což způsobilo mnoho zbytečných úmrtí. Místo bylo opuštěno v roce 1995 a v roce 2014 ho vláda definitivně uzavřela. Bylo potřeba najít ubytování pro obyvatele uzavřené Smokey Mountain, a tak v roce 1995 vzniklo Aroma – dočasné ubytování, 34 budov o dvou patrech pro 14 000 lidí, do něhož byli obyvatelé Smokey Mountain přesunuti. „Filipino time“ je sice známý pojem, ale asi nikdo nepočítal s tím, že v roce 2016, kdy osm budov již nestojí a zbývající jsou v katastrofálním stavu, bude v Aroma žít 2000 rodin.

Buddhistickým mnichům je v Barmě prokazována velká úcta. Pomáhají lidem zlepšovat…

Exkurzi končíme v mateřské škole, kterou v Happylandu Smokey Tour zřídila a provozuje. Marty nám na závěr vysvětluje, že si je vědom, že musíme být otřesení z toho, co jsme právě viděli, a jaké zoufalství teď nejspíš pociťujeme. Ukazuje nám obrázky, na nichž malé děti kreslily, čím by se chtěly stát. Převažují obrázky doktorů a učitelů. I dnes ve slumech žijí učitelé, zdravotní sestry a studenti, nicméně mají velmi těžké startovní podmínky do života. Obyvatelé slumu jsou ve společnosti ostrakizováni, a pokud mají v životopise adresu některého z míst, jež jsme viděli, nejspíš je nikdo na pohovor ani nepozve. Někteří z těch, co se v Happylandu narodili, ho nikdy neopustili. Marty myslí, že se situace pomalu začíná měnit, že děti začínají chodit do škol a rodiče si začínají uvědomovat, že je vzdělání potřeba. Nezbývá než doufat, že tomu tak skutečně je.


Fakta o slumech

  • Odhaduje se, že v manilských slumech žije přes 4 000 000 lidí.
  • V Manile je pět velkých slumů, ale po celém městě jsou malé slumy, které tvoří třeba jen několik desítek obydlí. Tato místa typicky vznikají vedle obchodních center a staveb mrakodrapů a bydlí v nich mimo jiné zaměstnanci.
  • Obyvatelé slumu jsou tzv. „neformální osadníci“, protože nevlastní půdu, na které bydlí.
  • Filipínci z provincií do hlavního města přicházejí s klasickou vidinou lepšího života a většího bohatství a bohužel velmi rychle zjistí, že se jim životní úroveň ještě zhoršila. Vrátit zpátky se nicméně často nechtějí, protože podle našeho průvodce stále doufají, že se na ně štěstěna usměje. Současný prezident Duterte mimo jiné před volbami sliboval decentralizaci Manily a rozprostření úřadů a pracovních míst do dalších větších měst po celých Filipínách.
  • Prezident Duterte se také rozhodl od konce dubna 2018 na 6 měsíců uzavřít turisty nejvyhledávanější ostrov Boracay, protože na něm vznikl slum, ve kterém žilo několik desítek tisíc zaměstnanců tamních resortů. Na ostrově není vybudovaná dostačující kanalizace, situace už začala být neúnosná a Duterte toto radikální řešení odůvodnil slovy, že Boracay se stal žumpou Filipín. Mluví se o tom, že ze stejných důvodů se budou postupně uzavírat i další oblíbené turistické destinace.

Očima autorky

Před návštěvou Tonda jsem slumy z celého světa viděla už mockrát na fotkách nebo v reportážích, takže mě až tak nešokoval vzhled obydlí, ve kterých zde lidé žijí. Na co jsem ale připravená nebyla, byl pach, který jsem nikdy předtím a nikdy potom necítila. Do slumu se vchází přes tržnici, kde se mísí nasládlý pach prasečí krve s nevábným pachem durianu. V samotném slumu v pětatřiceti stupních výrazně zapáchá rozkládající se skládka a voda v řece a v obydlích je cítit shnilé dřevo a mokré oblečení. O to víc smekám před Filipínkami, které nejen v Manile ze slumu vycházejí navoněné, s čerstvě umytými vlasy a perfektně naneseným make-upem.

Muay Thai: Posvátný národní sport Thajců, kolem kterého se točí velké peníze

Odvrácená tvář Hongkongu: Chudí lidé obývají kóje velikosti našich sklepů

Klára Nekvindová




Starší články Lidé a Země