Česká škodovka Barča zdolává Rusko a kazašské stepi | Reflex.cz
nahoru

Česká škodovka Barča zdolává Rusko a kazašské stepi

Daniel Urban11. srpna 2018 • 09:07
Česká škodovka Barča zdolává Rusko a kazašské stepi
foto: Daniel Urban

Škodovka Barča, která z výrobní linky sjela roku 1969, zdolává Rusko a míří do Mongolska. Jana a Daniel Urbanovi míří do města Kursk, kde se za druhé světové války odehrála největší tanková bitva. A Z Kursku pak na stepi Kazachstánu. Sledujte jejich cestu s námi!

Najít památník jedné z největších a nejslavnějších bitev druhé světové války je celkem snadné. Už na rozcestí stojí pomník legendárních kaťuší, nákladní automobil, který měl na korbě instalovaný raketomet s neřízenými raketami. Zahnuli jsme na vedlejší silnici k památníku. Velký monument poutá z dálky. Kolem jsou rozmístěny ruské tanky z druhé světové války. Zaparkovali jsme a kontrolovali motor naší Barči. S hrůzou jsme zjistili, že teče olej.

Nechali jsme proto Barču vychladnout a šli jsme si prohlédnout expozici. Na tanky se může i lézt, čehož hojně využívali místní. Máte-li hlad, můžete ho zde ukojit čerstvě ugrilovaným šašlikem a pohankovou kaší, uvařenou přesně podle receptu z války. Když Barča vychladla, pustili jsme se do opravy, podařilo se nám zjistit, odkud olej vytéká, a závadu odstranit. Vyrazili jsme směrem Prochorovka, kde je nové muzeum, které mapuje konstrukci a výrobu nejslavnějšího ruského tanku T-34. V několika sálech si prohlédnete výrobu tanku od A do Z.

Po této prohlídce jsme usoudili, že už máme dost války, a vydali jsme se směrem na Astrachaň na rusko-kazašskou hranici. Cesta nám trvala několik dní. Přechod hranice byl poměrně rychlý. Během průjezdu na území nikoho mezi hraničními přechody jsme potkali české cestovatele, kteří se vraceli z Pamíru. Na druhé straně jsme hned zakoupili simkartu s daty a zařídili si „strachovku“ (pojištění na auto). Aby těch náhod nebylo málo, potkali jsme cestou i žluté trabanty.

Přijdete dýl, nebo později? Proč někde lidem výraz „přijdu dýl“ trhá uši a jinde ho…

Závada

Kazachstánem vedou jenom dvě hlavní cesty. Spodní – jižní – a vrchní – severní. My jsme se potřebovali dostat z jihu na sever. Měli jsme dvě možnosti. Zvolit cestu po kvalitnějším asfaltu, ale o 500 km delší nebo jsme mohli jet „zkratkou“, o které nám místní říkali, že se tam dá projet jen s pohonem 4x4. Po 60 km dobrého asfaltu silnice začala být tak děravá, že už se nedalo dál pokračovat. Díry byly tak velké, že by se v nich schovalo celé auto. Nebylo zbytí. Museli jsme sjet do stepi, která se čas od času změnila v polopoušť.

Po příšernější cestě jsme dosud nejeli, samý hrbol a výmol. A najednou Barča nadskočila a - nic. Nenastartovali jsme. Opět se tedy dáváme do hledání závady. Zjistili jsme, že se přetrhl jeden z elektrických kabelů. Náhradní jsme neměli, tak jsme ho provizorně opravili a pokračovali dál v cestě. Během prvního dne jsme za deset hodin najeli pouze 200 km. Při průjezdu písčinou jsme večer zapadli. Už jsme neměli sílu auto vyhrabávat a přímo vedle zapadlého auta jsme si postavili stan. Měli jsme sice strach, aby nás nepřejel kamion, ale večer jely už jen dva a byl klid.

Cesta je natolik špatná, že ji téměř nepoužívají ani místní. Druhý den se nám podařilo Barču vytlačit a mohli jsme pokračovat v cestě. Po dalších 200 km, kdy jsme několikrát měli na písku namále, jsme konečně narazili na pevný asfalt. Měli jsme z toho tak velkou radost, že jsme ho skoro políbili. Nyní směřujeme na kosmodrom Bajkonur.

Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969
Cesta za poznáním starobylého Íránu: Kouzlo perských bázárů

Daniel Urban


Klíčová slova: Škoda, Rusko, Kazachstán



Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země