Pevnost Bezz. Málokdo ji nazve jinak než Ghaleje Babak (persky) nebo Babek Qalasi (ázerbájdžánsky) - tedy Babekův hrad.

Pevnost Bezz. Málokdo ji nazve jinak než Ghaleje Babak (persky) nebo Babek Qalasi (ázerbájdžánsky) - tedy Babekův hrad. Zdroj: Jiří Sladký

Pevnost Bezz. Málokdo ji nazve jinak než Ghaleje Babak (persky) nebo Babek Qalasi (ázerbájdžánsky) - tedy Babekův hrad.
Pevnost Bezz. Málokdo ji nazve jinak než Ghaleje Babak (persky) nebo Babek Qalasi (ázerbájdžánsky) - tedy Babekův hrad.
Babekův hrad je spíš orlí hnízdo - vyškrábat se sem je pořádný výkon.
Pevnost Bezz. Málokdo ji nazve jinak než Ghaleje Babak (persky) nebo Babek Qalasi (ázerbájdžánsky) - tedy Babekův hrad.
Slabostí Ázerbájdžánců je odjakživa poezie.
9
Fotogalerie

Cesta za poznáním starobylého Íránu: Babekův hrad

Vysoko v severoíránských horách, na jednom z vrcholků Arasbáránského lesa, leží pevnost Bezz. Málokdo ji nazve jinak než Ghaleje Babak (persky) nebo Babek Qalasi (ázerbájdžánsky) - tedy Babekův hrad. Byť je její dávná historie už notně vzdálená a ze stavby nezůstaly než chatrné ruiny, dodnes sváří oba hlavní národy Íránu - Peršany a Ázerbájdžánce. Události na Babekově hradu patří mezi výbušná a zároveň nejvíc tabuizovaná témata současného Íránu.

Kdo byl Babek? O původ dávného hrdiny se přou íránští historici s ázerbájdžánskými. Pro Ázerbájdžánce je to Turek, ale přesvědčivé důkazy o tom chybějí. Což lidem v ázerbájdžánské části Íránu nijak nebrání v tom, aby se pod Babekovým jménem vydávali demonstrovat: proti Peršanům a jejich útlaku. Už tradičně se Ázerbájdžánci s Peršany nemají v lásce. Řevnivost o to, kdo bude v Íránu pánem, vedla v minulosti ke střídání dynastií.

Po většinu času vládly v Persii turecké rody (naposledy ještě před sto lety), ale v postavení obou etnik nebyl větší rozdíl. Za šáha Pahlavího se stal Babek a jeho uctívání tabu a ani islámský režim nic podobného netrpí. Navíc část muslimských kruhů Babeka neuznává, označuje jej za bezvěrce a banditu. O důvod víc, proč si Ázerbájdžánci hrdinu přivlastnili. Na Babekův hrad se jich každoročně vydávají tisíce - z obou částí Ázerbájdžánu, z íránské i ze samostatné republiky. Spolu s nimi přicházejí další turecká etnika na znamení solidarity s Ázerbájdžánci. Vlají tu modrozelenočervené ázerbájdžánské vlajky, lidé skandují protiíránská hesla a nesou znaky s červeným orlem a nápisy v latince.

Ve stopách Karla Hynka

Když ráno vycházíme, hrad stojí vysoko nad námi. S rozeklanou siluetou na bílém útesu skoro umělecké dílo. Netušíme, že cesta zanedlouho zmizí a poklidný výlet přejde v divokou a romantickou výpravu z časů Karla Hynka Máchy. To vše díky Ázerbájdžáncům bloudícím v hustém lese. Společně hledáme ztracenou pěšinu v terénu, který snese přívlastek velehorský. Chodníkem snad léta nikdo neprošel. Skoro čtyři hodiny trvá, než se vydrápeme strmými žlaby.

Naši houževnatí společníci vyrazili se samovary a taškami jídla. S nákladem klopýtají přes kořeny, občas se vymáchají v potoce či uvíznou v bahně. Zkropeni potem se nevzdávají, prozpěvují si, a dokud jim nedojdou síly, stále přidávají nové popěvky. Pak kdosi pustí z přehrávače klasický mughám a dolinou se táhne emotivní zpěv nadnášený jemnými ornamenty loutny tar.

I když nám blízko hradu výprava zmizí z dohledu, provází nás libá hudba ještě dlouho odkudsi z hlubiny rokle. Muž, děti a ženy v černém, od mladších až po staré paní, nesourodý peloton, všichni nakonec dojdou a šťastně se shledáme na hradě.

Začalo to švábem

Máchovská pouť pokračuje. Ještě čajovna. Na ostrém skalnatém hřebeni přilepená k balvanům nad propastí. Igelitový přístřešek ve stylu tradičního pasteveckého stanu alačigh. Během poutí musí praskat ve švech a samovary nestačí. Pocit velehorské výpravy je teď dokonalý. To už je orlí hnízdo přímo nad hlavami. Ze sedla vedou vysekané schody příkře vzhůru. K hradu se tiskne kamenný dům obývaný pastevci. Stojíme na hradě. Výškoměr se zastavil na 2800 m, skoro patnáct set metrů nad Kalejbárem.

Setkání s výletníky jsou v íránských horách vždycky vděčná. Čaj, dobroty a vřelá slova. Uvnitř hradeb sdílíme čas hned s několika výpravami. Hlavní postavou je ale Džengiz, starší muž z Kalejbáru, který se představí jako „dobrovolný kastelán“. Hluboko ve skále leží Babekova svatyně, říká Džengiz. Uvidí ji prý ten, kdo přišel s odhodláním v srdci. Pouť k symbolickému hrdinovu hrobu má přinést Ázerbájdžáncům jeho odvahu a naději. O století dřív stoupali Češi na Říp (Slováci na Děvín). Opravdu jsme jiných v časech. Jen namísto všeslovanství panturkismus.

Za naší návštěvy nic nepřipomíná pohnuté události, které se tu odehrávají. Je těžké si představit, kam se vejde tak nepředstavitelné množství lidí. A k tomu tisíce stanů na svazích hory. Výstup se koná v den narození legendárního hrdiny, vysvětluje dál „kastelán“. Pestrobarevný had stoupá z Kalejbáru několik hodin. Navenek vše probíhá jako slavnost, festival ázerbájdžánské kultury, čtou se verše na Babekovu poctu, ášiqové, místní bardi, za doprovodu taru zpívají a deklamují. Jenže všechno má až příliš politický podtext.

Každý rok vláda shromáždění zakáže, ale policie se ho obvykle neodváží rozehnat. V roce 2006 byly protesty na hradě nejbouřlivější. Poutníků prý přišly stovky tisíc. Začalo to švábem, dozvím se ještě od výletníků z Ardabílu, ázersky mluvícím švábem v kresleném vtipu. Přestože vláda noviny uzavřela, v ázerbájdžánských městech vypukly nepokoje, které pokračovaly do léta. Represe vyvrcholily během poutě. Zatýkalo se přímo na hradě a policejní auta demonstranty odvážela do věznice v Kalejbáru.

Národ básníků

Kalejbár (v místní výslovnosti Čalejber) teď leží hluboko pod námi v topolové oáze. Těžko si lze představit, že se tu střetly tisíce lidí s policií a vojenskými oddíly. V maloměstě se zastavil čas. Dědové v kloboucích a tmavých sakách (někteří v kožešinových papachách) sedí na lavici jako na hřadě („balkánský“ liniový posez) a spolu s těmi v čajovnách či krámech jsou z návštěvníků z daleka v úžasu. Že je Kalejbár ázerbájdžánský, poznáme už v jídle - v pekárně namísto protáhlého barbarí dostaneme kulatý fatir a skopovou polévku s cizrnou tu nenazývají ábgúšt, nýbrž dýzi.

Za tím, co je pro Ázerbájdžánce nejpodstatnější, ovšem musíme do krámků s hudbou nebo knihkupectví. Slabostí národa je přednášená či zpívaná poezie a básníci i zpěváci požívají nebývalé úcty. Nejpopulárnějším poetou je stále Mohammad-Hossein Šáhriar (1902-1988), první ázerbájdžánský básník, kterému v Íránu vyšly básně v ázerštině (ázerí). Řada z básníků navazuje na linii, která jde až k Babekovi. Ten je v mnoha dílech symbolem svobody, tradičním úběžníkem tužeb velké části jejich čtenářů.


Největší menšina

Ázerbájdžánci jsou největší íránská minorita. Oficiálně tvoří čtvrtinu populace, nadsazené ázerbájdžánské zdroje uvádějí až dvojnásobek. Kromě několika západních provincií, kde početně převažují, jsou rozptýlení po celé zemi. Jako zdatní obchodníci mají významné zastoupení v provinčních metropolích, v Teheránu jich údajně žije několik milionů. K možná 20 milionům tzv. jižních Ázerbájdžánců musíme připočítat 5 milionů Ázerů v Ázerbájdžánské (bývalé sovětské) republice, na území roku 1828 postoupeném Persií Rusku.

Ázerbájdžánský separatismus není ničím novým. Tytéž akce probíhaly i za monarchistického režimu a s podobnými důsledky. Dnešní hnutí má méně odvážné cíle, hlavně kulturní autonomii a zrovnoprávnění jazyka. Přes všechny sympatie k pohostinným Ázerbájdžáncům je jejich nacionalismus místy nesnesitelný. Cokoli odlišného tu má div ne podvratnou úlohu a význam politického symbolu. Zvlášť někteří intelektuálové dávají průchod přespříliš buditelskému poslání. Vzpomínám na jednoho novináře v Tabrízu, který za Ázerbájdžánce prohlašoval všechny Turky - od Istanbulu až do čínského Turkestánu. Mnohonárodnostní charakter Íránu ázerští nacionalisté neuznávají, podle nich jsou v Íránu jenom dva národy, Peršané a Turci čili Ázerbájdžánci, kterých je ovšem víc než rodilých Peršanů. Přes sílící iredentu (tj. šovinistické hnutí za připojení části jiného státu s vlastní národnostní menšinou) je Írán dalek rozdělení. Ázerbájdžánci jsou plně součástí společnosti a svůj hospodářský vliv vhodně spojují s podílem v politice. Navíc jako šíitům jim současný systém a vztahy vyhovují víc než sunnitským minoritám.


Jaký byl mytický Babek

Když před dvanácti sty lety vypukla v dnešním Íránu revolta proti abbásovskému kalifátu, Babek jako jeden z jejích vůdců získal pevnost Bezz a postupně ovládl rozsáhlé území - od dnešní Arménie až do iráckého Mosulu a do Isfahánu. Trvalo dvacet let, než Arabové povstání rozdrtili. Ale Babek nezemřel na svém hradě. Zde se pravděpodobně ani neodehrála rozhodující bitva. Byl zajat a roku 838 z příkazu bagdádského kalifa Mutasima krutě popraven. Pro Ázerbájdžánce se Babek stal národním hrdinou a jeho hrad symbolem boje za svobodu a posvátným poutním místem. Po Babekovi se jmenují další hrady i celé město (Babek v Nachičevanu), dodnes o něm lidé po obou stranách ázerbájdžánsko-íránské hranice vyprávějí zkazky. Legendární postava rozkročená mezi španělským rytířem Cidem a staroslovanským Sámem, leč s osudem Jánošíka postupně přešla z historie do ázerbájdžánské mytologie.

Poté co se v Persii prosadil šíitský islám, bylo třeba vzpomínky na Babeka vytěsnit - v lidovém podání proto hrdina zůstává skrytý v postavě jiného (šíitského) mučedníka a světce Abol Fazla - prý proto, že i jemu uťali ruce. Íránští historikové mají Babeka za ryzího Peršana. Ázerbájdžánská představa o tureckém a protiperském vojevůdci podle nich odporuje historii, je mýtem, legendou, symbolickou náhražkou, k jakým se upínala menšinová etnika v těžkých dobách. Cítíme v tom pravdu staršího bratra. Perská civilizace skutečně může mít na mnohem mladší ázerbájdžánskou nanejvýš shovívavý pohled. Babekův přídomek Khorram-Din označuje příslušnost k hnutí churamitů, což byl v 9. století nekonvenční a svěží výhonek ze stárnoucího kmene zoroastrismu. Stoupenci nové víry přicházeli z celé tehdejší Persie. Tedy sotva turecké, natož ázerbájdžánské zájmy. Raně středověká historie Ázerbájdžánu je nejasná, včetně původu ázerbájdžánského národa, a práce na toto téma často podléhají ideologickým výkladům. Byť Babek stěží mohl být ázerbájdžánským Sámem, symbolický význam jeho činu pro dnešní turecky mluvící obyvatele Íránu je docela srozumitelný.