Alantika

Alantika Zdroj: Arthur F. Sniegon

Zdejší ženy a dívky nosí jen sukénku z listí zastrčeného za pásek, které si v průběhu dne obměňují
Ani obuv není pro zdejší lidi nic nezbytného
Obyvatelé zdejších horských vesnic odmítají z civilizace dodnes zcela vše
Čas tu nic neznamená. Lidé z hor nepoužívají peníze, zápalky ani  další vymoženosti našeho světa.
Obilí se skladuje v sýpkách – hliněných nádobách či budovách
13
Fotogalerie

Na návštěvě u kmene Koma aneb Za zvuky starého světa do kamerunského pohoří Alantika

Před pár lety jsem na několik dnů vyšplhal do kamerunských hor. Muž středního věku Issa, průvodce z kmene Koma, mne zavedl strmou stezkou z dnešního světa do minulosti. Do světa bez elektřiny a všech vymožeností, který je ale neuvěřitelně harmonický.

Severojižně protáhlé pohoří Alantika tvoří část hranice mezi severním Kamerunem a Nigérií. Prudké svahy se zvedají z úrodné a horké roviny a na vrcholové plošině se ukrývá několik vesnic a osad lidí kmene Koma. Nevelká oblast si v islamizovaném a kristianizovaném světě okolo v podhůří až do dnešních dnů zachovala svého ducha, své vlastní původní tradice a víru.

Stařec uvelebený na příkré stráni oseté prosem přeruší svou hru na balafon a zadívá se v dál, jestli na okraji pole neřádí paviáni. Ubezpečen pak sáhne do pytlíku a vytáhne dýmku, křemen a křesadlo. Opře se o skálu a zautomatizovanými pohyby si jiskrou připálí. Zabafá a vypustí do čerstvého vzduchu provoněného deštěm v savaně tabákový opar, čímž definitivně uzavírá kruh začínající za zídkou jeho domku, kde si kuřivo už 40 let pěstuje. Prastarým způsobem zažehne i ohýnek a v obitém hliněném hrnci začíná připravovat v nachytané dešťové vodě několik jamů k obědu. Opět se dá do hry a do zpěvu. Čas tu neplatí...

Listové zástěrky

Sever Kamerunu a protější nigerijské státy Adamawa a Borno jsou i dnes chudé a pomalu se rozvíjející oblasti, ale jsou zde školy, elektřina, asfaltové silnice a internet v mobilu. Lidé zpravidla mluví i francouzsky nebo anglicky a mají povědomí o světě okolo. Ne tak obyvatelé hor Alantika. Izolovaná komunita ve vesnicích po obou stranách hraniční linie ani dnes do velké míry nevyužívá peníze, zápalky a další vymoženosti našeho světa. V regionu celé zalidněné, až přelidněné západní Afriky, kulturně dnes velmi promísené a obchodně propojené, takových míst mnoho nezůstává.

Hosta v horách Alantika patrně nejdříve uhodí do očí jev, který je v okolním tradicionalistickém, majoritně muslimském světě zcela nemyslitelný, a totiž, že zdejší dívky i ženy mají odhalená poprsí a také běžná africká zavinovací sukně kolem boků je tu spíše výjimkou. Ženy si zde i několikrát denně obnovují jakousi listovou zástěrku z čerstvých větviček, jež si za pásek kolem nahého těla zasouvají vepředu i vzadu. Mužům dnes kalhoty či šortky většinou nechybějí, ale ani jejich často nahoře odhalená těla by imámové či misionáři neuvítali s nadšením.

Jednoho večera jsme na protějším úbočí v Nigérii slyšeli hlasité zpěvy a místní mi sdělili, že se jedná o misijní snahu církve v jedné z větších osad, která horaly převrací na „pravou víru“. Zajímavé na místopisu hor Alantika je také to, že mnoho vesnic je tu právě kvůli střetu civilizací rozděleno na „horní“ a „dolní“. Horňáci, obyvatelé starší a odlehlejší části území dané vesnice, jsou již většinou staří lidé či zarputilí tradicionalisté, kteří skutečně s dnešním světem mají a chtějí mít jen pramálo společného. Dolňáci jsou naopak často lidé mladší, z nichž někteří částečně migrují až dolů za prací či zábavou a v životě jejich vsi se objevuje stále více novinek.

Základ života

Středobodem života všech vesničanů na náhorní planině i v údolích je pěstování prosa a čiroku. Několika odrůdám těchto často tři až čtyři metry vysokých obilovin se tady daří a místní lidé jsou na úrodě existenčně závislí. Vzdor mnohde strmému reliéfu tu zemědělci obvykle na svazích nebudují žádné terasy, jak je tomu často k vidění v dalším pozoruhodném kamerunsko-nigerijském pohoří, horách Mandara ještě severněji.

V listopadu a prosinci, na počátku dlouhého a extrémně suchého a horkého období sucha, dochází ke sklizni. Ta je spojena s celou řadou rituálů. Vymlácené obilí se po celý následující rok schraňuje v charakteristických sýpkách, což jsou shora přístupné samostatné nádoby/budovy velikosti psí boudy až telefonní budky, uplácené z hlíny. Takové špýchárky vždy spočívají na kusu skály či velkém balvanu, nebo alespoň na uměle vytvořených kuřích nožkách z kamení, kterého je všude okolo dost. Bytelná slaměná střecha na dřevěném rámu kryje vršek těchto pitoreskních staveb a musí odolat i vydatným dešťům a náporu hlodavců. Ženy a dívky postupně dle potřeby zrní ručně drtí na plochém kameni s oblým valounem v rukou. Z mouky se vyrábí hutná kaše foufou, chutný, avšak monotónní základ jídelníčku kmene Koma.

Rybolov v hrncích

Obilí se tu však ve velkém zpracovává i jinak – mouka se nechá fermentovat a poměrně složitý a dlouhý proces je završen domácím pivem. V nížině se mu říká bilbil a má dvě hlavní variace: vume a balsa. Těchto alkoholických nápojů si zdejší lidé hluboce považují a pijí je všichni při každé možné příležitosti a nezřídka nestřídmě.

Slepice a tu a tam porážka kozy doplní jednotvárný jídelníček o maso a doplňující zdroje živočišných bílkovin přicházejí z přírody. V příhodnou dobu rojení pohlavní kasty termitů připravují místní důmyslné kryty a pasti ze slámy a látky nad termitiště a lapají tisíce okřídlených jedinců. Zajímavý je rybolov ve zdejších prudkých horských bystřinách, kde je ryb pomálu. Na dno nějaké hlubší tůňky se položí starý hliněný hrnec a naplní se několika plochými kameny. Rybky žijící při dně a ve skulinách do něj příležitostně zabrousí, a když má kontrolující rybář štěstí, chytne tak alespoň nějakou malou „čudlu“ schovávající se zrovna uvnitř. I to se ve zdejších drsných podmínkách počítá.

Posvátné lebky

Staré hrnce tu však nacházejí uplatnění ještě jinak. Za humny jedné vesnice se ve stínu balvanu tísní doslova jako houby po dešti hrnce zakryté pokličkami. Mezi nimi rostou tykve a místečko tvoří malebné zátiší. Později mne k tomuto zákoutí přivedou i stařešinové a poodhalí jeho tajemství. Z několika hrnců odejmou poklopy a uvnitř zasvítí vybělené lidské lebky.

Ostatky soukmenovců a předků se zde těší velké úctě a rituály spojené se smrtí sahají po dlouhý čas po samotném pohřbu. Lebky zemřelých se proto jako relikvie udržují v suchu a temnu tak, aby byly pro tyto obřady vždy přístupné. Instituce šamanství je tu živá více než kdekoliv jinde v severním Kamerunu a bizarně oděný a pomalovaný kouzelník ověšený magickými předměty se zjevuje při mnoha událostech lidu horských vesnic.

Zvuky starého světa

Starý muž, jenž se v podvečer vrací ze své hlídky v polích, se při příchodu domů vydatně napije vlažného bublajícího piva, a ještě upřede v ruce mnoho sáhů nitě z chomáčů bavlny, které je jeho chýše plná. Při tom stejně jako jeho žena neustále žvýká tabák či kouří dýmku a přes tuto pozoruhodnou životosprávu se po okolních kopcích a stržích pohybuje, bosky jako kamzík, s neobyčejnou hbitostí.

Vracím se dolů po podhůří, kde se na obzoru v dopoledním slunci leskne kalná řeka Faro. Při sestupu srázovitým terénem se jako na rozloučenou ozývají z obou stran údolí melodická hvízdání mladých pastýřů. Prastaré libozvučné melodie přinášené k mým uším nasládlým větrem jsou nejenom dokonalým dozvučením tohoto unikátního drsného světa, ale především vhodným komunikačním prostředkem na velké vzdálenosti. Jak dlouho bude tato řeč do větru odolávat pronikajícím chytrým telefonům z civilizovaných rovin?