Město Pasay, ležící severně od Manily, má jako každé jiné veřejný hřbitov. Jeho zvláštností jsou jeho obyvatelé – tedy ne ti obvyklí, po smrti, ale ti živí. Lidé bez domova si totiž ponuré místo zvolili ke svému životu. A zdá se, že se mezi nebožtíky mají dobře.
Lidé žijí na hřbitově v primitivních přístřešcích, v kmenech mohutných stromů nebo přímo v hrobkách a náhrobcích. Vaří tu, přespávají, perou oblečení… Velká část obyvatel hřbitova se přímo podílí na pohřebních službách: kopou hroby nebo zatloukají rakve se zemřelými.
Osídlení na hřbitově začalo již v 80. letech. Do hlavního města a velkých měst vůbec začali přicházet lidé z venkova a často se jim finančně nedařilo. Nedostatek financí je pak přivedl do slumů na okrajích města – a některé na hřbitovy. Dnes jich tak bydlí na deset tisíc.
Tito prazvláštní osadníci jsou vlastně pro stát a společnost „neviditelní“. Patří k těm nejchudším, nemají žádné sociální ani zdravotní zabezpečení, jsou vystaveni silné kriminalitě, ohrožují je povodně a tajfun během období dešťů a kdykoli je mohou z jejich bídných domovů vykázat státní úředníci.
Většina osadníků odebírá elektřinu načerno z kabelů vedoucích kolem hřbitova. Když padne noc, zůstanou raději v bezpečí svých ubohých domovů, protože se obávají různých gangů a zločinců. Noc v Pasay si vybírá své oběti často a nemilosrdně.
