Cestovatelka Viktorka Hlaváčková: Znám jen směr, kudy potřebuju jít | Reflex.cz
nahoru

Cestovatelka Viktorka Hlaváčková: Znám jen směr, kudy potřebuju jít

Zuzana Šprinclová22. července 2018 • 13:00
Divokých zvířat ani mužů se nebojí, když ji obtěžují, zaútočí na ně...
Divokých zvířat ani mužů se nebojí, když ji obtěžují, zaútočí na ně...
• foto: 
Zuzana Šprinclová a archiv V. Hlaváčkové

Cestuje většinou pěšky, s co nejmenšími náklady a týdny tráví sama v horách. Viktorka Hlaváčková se na první půlroční cestu vydala před třemi lety. Přešla oblouk Karpat ze Zlína do rumunského Gerniku, rok poté se vydala z Rumunska do Turecka a loni přešla Kavkaz od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu.

Jaká byla tvá zatím poslední cesta?

Skvělá. Na začátku jsem vlastně sama moc nevěřila, že bych přechod Kavkazu mohla zvládnout, ale nakonec žádný problém nezvládnutelný nebyl. A užila jsem si to nesmírně. Byla jsem zkušenější než před dvěma lety, když jsem přecházela karpatský oblouk, a zároveň to bylo náročnější než následující cesta přes balkánské hory do Turecka, takže taky zajímavější. Vnímám to jako takový mix obou předchozích expedic – dost divokosti a nepohodlí jako v Karpatech – a zároveň jsem potkala spoustu velmi milých a přátelských lidí jako cestou přes Balkán. Mám pocit, že se tou kavkazskou cestou uzavřel kruh určité zkušenosti.

Co tě na cestě baví, co ti dělá radost?

Nejšťastnější jsem ve chvíli, kdy se vyškrábu na divoký hřeben a před sebou vidím jen hory. Fascinuje mě jejich krása a pocit naprosté svobody. Znám jen směr, kudy potřebuju jít, a podle terénu a mapy vymýšlím nejschůdnější trasu. A pak se nechávám překvapovat, jaké nové pohledy a možnosti se přede mnou zjeví za každým dalším kopcem.

Přesnou trasu tedy plánuješ až na místě?

Ano, podrobněji si ji plánuju pár dnů předem. Nechodím většinou po cestách a z map stejně nejde stoprocentně vyčíst, jestli je trasa schůdná. Doma si akorát plánuji, odkud kam se zhruba vydám a že se vrátím zhruba za půl roku. To je asi všechno.

Zakladatel sítě kaváren Mamacoffee Daniel Kolský: Pití kávy je v Etiopii obřad

Na první cestu přes Karpaty jsi šla dokonce bez mapy. Jak jsi to zvládla?

Vždycky jsem přibližně věděla, kudy mám jít. Měla jsem busolu a cestou jsem si občas nafotila tabule s mapami a šla podle nich. Ale bylo to peklo, bloudění a zapeklité momenty byly na denním pořádku. Třeba se stávalo, že dlouhodobě pršelo a foukalo, dva dny jsem už neměla žádné jídlo a nevěděla jsem, kde přesně jsem, jen to, že když půjdu dva nebo tři dny na jihovýchod, tak bych měla dojít na silnici, která vede do vesnice, kde si koupím jídlo. Byla jsem zmoklá, strašně utahaná, hladová. Zároveň to však byla zajímavá zkušenost, protože dnes už vím, že to jde zvládnout. Naučila jsem se lépe orientovat v terénu a neřešit, co bude. Dnes už ale chodím s mapou a GPS.

Viktorka HlaváčkováViktorka Hlaváčková

A jak to sama v divokých horách, v drsném počasí, kdy máš hlad a nemáš sílu, zvládáš? Co děláš v takové chvíli?

Letos jsem byla sama překvapená, jak v pohodě to zvládám. Prostě jdu, náladu si zlepšuju tak, že si zpívám nebo si dělám ze své situace legraci. Žádné nepohodlí netrvá věčně a všimla jsem si, že když se mi už už zdá, že nemůžu, stane se prostě něco příjemného, co mě zase nakopne. Tak pokračuju v cestě a čekám, až to pozitivní přijde. Třeba potkám nějaké fajn lidi. Největším nepřítelem v takových situacích nejsou totiž okolní podmínky, ale trudnomyslnost. A tu zaháním zejména tím, že nepřemýšlím o budoucnosti.

Jakou nejdelší dobu jsi zatím strávila sama v horách?

To přesně nevím, letos na Kavkaze jsem byla mimo civilizaci maximálně asi tři týdny. Líbilo by se mi vyzkoušet žít takhle v horách třeba dva roky.

Koreanistka Nina Špitálníková: Holka v hledáčku Kimových špionů
Zuzana Šprinclová 10. května 2018 • 13:53

Koreanistka Nina Špitálníková: Holka v hledáčku Kimových špionů

Co tě do hor tolik táhne?

Z velké míry je to neočekávatelnost událostí, jež se dějí ne úplně závisle na mé moci. To je pro mě dobrodružství. Na životě ve městě mě moc nebaví, že když dnes otevřu diář, tak mám na tři měsíce dopředu všechny dny nějakým způsobem už zaplněné, a to mi připadá na hlavu. I když dělám věci, které mě baví, mám velmi omezený prostor pro životní improvizaci. Na cestách je to úplně obráceně, tam je vše v podstatě o náhodě.

Jak a podle čeho si vybíráš místa, kam se vydáš?

Na začátku jsem prostě věděla, že chci přejít Karpaty, a od nich se to dnes odvíjí. Můj plán je postupovat pořád na východ, aby má cesta byla komplexní, kontinuální.

Nosíš co možná nejlehčí batoh. Jak to na dlouhých trasách řešíš s jídlem?

Mívám často hlad a často myslím celý den jenom na jídlo a těším se do vesnice, do obchodu. Většinou, když si koupím jídlo třeba na týden, mám za čtyři dny už jenom zbytky. Spaluji cestou obrovské množství energie, tělo chce jíst třeba třikrát víc než normálně. A je to neřešitelné, protože nikdy nepoberu tolik jídla, abych ho nesnědla dřív, než zase sejdu z hor do dalšího obchodu. Ale u dálkových pěších cest je tohle normální – říká se tomu hiker’s hunger.

Překonat strach mi přináší euforii, říká cestovatelka Markéta „Peggy“ Marvanová

Jak lidi reagují, když samotná holka sejde z divokých hor? A navíc v místech, kde turisty neznají?

Je to různé, ale většinou nechápou. Někde byli lidi i chladní, protože jsem byla špinavá, potrhaná, sama holka, a to je pro ně úplně absurdní. Setkání se mnou pro ně může znamenat ledasco: třeba že jsem blázen nebo lump. Častěji ale na mě místní byli hrozně zvědaví, byli milí, hostili mě u sebe doma, nabízeli nocleh a považovali si za velkou čest, že je u nich cizinec, na kterého se chodí dívat příbuzní a sousedi.

Mladá žena si libuje  v osamělých pobytech v horáchMladá žena si libuje v osamělých pobytech v horách

Co je na tobě zajímalo?

V každé zemi mi dávají dokola stejnou sérii otázek: odkud jsem, kam jdu, odkud jdu, jestli jsem sama, proč jsem sama, jestli se nebojím medvědů a vlků, někdy se mě ženy ptají, jestli se nebojím mužů.

A nebojíš?

Jsem vůči nim ostražitá, zvláště když vidím, že mají upito. Že chlapi otravují, to je normální asi leckde na světě. Přímo ublížit mi nikdy nikdo nechtěl, jen si někdy neumějí vysvětlit, že jsem holka, co chodí po horách sama. Zjistila jsem, že když jsou neodbytní příliš, je nejlepší obranou útok. Když jsem zaútočila, chlapi se vyděsili a dali pokoj.

Michael Havas: Velkou roli v životech Maorů hrálo ragby
Zuzana Šprinclová 3. dubna 2018 • 11:31

Michael Havas: Velkou roli v životech Maorů hrálo ragby

Jak konkrétně jsi zaútočila?

Dvěma Rumunům jsem dala menší ránu pěstí a na jednoho Turka jsem vyběhla se vztyčenou trekovou holí a s bojovým pokřikem. To muselo vypadat legračně.

A jak to máš s divokými zvířaty? Lidem většinou nahání hrůzu setkání s medvědem nebo vlkem.

Měla jsem štěstí, že jsem prvního medvěda, a vlastně dosud jediného, potkala docela brzo: když mi bylo devatenáct. Bylo to v noci, spala jsem v lese a medvěd pomalinku chodil spirálami blíž a blíž ke mně. Když byl asi tak pět metrů vzdálený, posadila jsem se a zatleskala do nočního ticha. On se lekl, otočil se, zadupal a utekl. A jak zadupal, začala se pode mnou třást zem — byl to moment předání obrovské energie a jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě.

To jsi možná měla jen štěstí. Existují i případy s horším koncem.

To ano, ale divoká zvířata většinou nemají důvod zaútočit, nejsem pro ně přirozená potrava, často se bojí, a navíc lidi jim divně smrdí. Nijak mě neohrožují, setkání s nimi jsou pro mě krásná a dějí se hlavně díky tomu, že spávám pod širákem. Na své poslední cestě jsem třeba potkala třikrát vlka a jednou šakala. Ležela jsem ve vysoké trávě, svítil měsíc a bylo to jako setkání s bytostí z jiného světa. Vnímala jsem tu jeho nepolapitelnost, svět, jemuž nemůžu rozumět.

Bílá hůlka mi otevírá dveře do světa, říká cestovalka Zuzana Habáňová

Která země ti nesedla?

Turecký konzervativní venkov byl nepříjemný, ale nebylo to tím, že by tam byli špatní lidé. Porušovala jsem jejich tradiční představy o správném způsobu života. Nemůžu samozřejmě očekávat, že mi budou rozumět, ostatně pro všechny jsem trochu zjevení, ale v Turecku to vůbec nedali. Třeba v Gruzii to aspoň chápali tak, že jsem turista, tedy něco, co chodí ze Západu. V tureckých vesnicích, kudy jsem chodila, turistu ještě neviděli. A taky mají do velké míry zkreslené představy o západních ženách.

V Ázerbájdžánu jsi taky asi byla rarita.

Stávalo se mi tam, že jsem se objevila v nějakém městečku a všichni se na mě dívali doslova s otevřenou pusou. Jakmile se mě někdo odvážil oslovit a já začala odpovídat na smršť otázek, v mžiku se kolem mě shromáždilo patnáct i víc lidí. To mi bylo nepříjemné. Pak bylo fajn, když se mě ujala nějaká příjemná rodina a uklidila mě do baráku. Po čaji, kdy mi dali pár otázek, mi pak většinou nabídli, že u nich můžu spát, a někdy dokonce i bydlet.

V Ázerbájdžánu je diktatura. Projevovala se nějak nesvoboda na životech lidí?

První, co mě praštilo do očí, byla propaganda v ulicích, zejména všudypřítomné portréty bývalého prezidenta, otce toho současného. Byla jsem tam celkem měsíc a půl a pořád jsem se lidí ptala, jestli jsou spokojeni se současným režimem. Úplně všichni odpovídali, že ano. Jediné, na co si občas stěžovali, byla korupce.

Miroslav Zikmund slaví 99. narozeniny. Chcete znát jeho recept na dlouhý život?

Svůj projekt jsi nazvala Viktorčina Cesta tam. Kam to bude příště?

Letos chci sestříhat dva filmy, jež jsem natočila cestou, napsat knížku, možná pojedu na pár měsíců na Island. Na další etapu bych ráda vyrazila příští rok, asi v mém plánu bude zase Zakavkazsko, láká mě tam ještě spousta míst.


Viktorka Hlaváčková (28)

Narodila se v Ústí nad Orlicí, studovala FF UK v Praze. Sama do hor začala chodit v sedmnácti letech. Cestuje nízkonákladově, nalehko, nevyužívá letadla, většinou jde pěšky. Během svých cest pracovala jako dobrovolnice například: na help campu v Banátu či v Tušetii, na organických farmách v Bulharsku a Itálii, v uprchlických táborech v Srbsku. Na cestách si píše deník, natáčí film a testuje vybavení pro obchod Pod 7 kilo. V Česku pořádá cestovatelské přednášky.

Cestovatelka a šéfkuchařka Kamila Rundusová alias Kamu: Jídlo je moje úchylka
Historik Adam Chroust a 280 kufrů cestovatele Miloslava Stingla
Zuzana Šprinclová 6. listopadu 2017 • 11:06

Historik Adam Chroust a 280 kufrů cestovatele Miloslava Stingla

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země