nahoru

Za zážitky do Peru: Pobyt mezi domorodci, žvýkání koky či extrémní downhill

Jiří Müldner20. června 2018 • 07:20
Za zážitky do Peru: Pobyt mezi domorodci, žvýkání koky či extrémní downhill
foto: Jiří Müldner

„Anito, koukej vstávat!“ Uši by nejradši neslyšely, oči neviděly. Ale nedá se nic dělat. Je půl šesté ráno a do okna naší chýše nahlíží Rosina hlava s dlouhými, pečlivě spletenými copy.

Jsme s Aničkou v peruánské vesnici Paucartambo, 120 km od Cuzca. Obec má asi dva tisíce obyvatel a jedinou zvláštností je tu starobylý most, který je pýchou zdejších lidí a zároveň i jedinou turistickou atrakcí. Paucartambo je navíc výchozím bodem pro cestu do biosférické rezervace Manu. Cesta autobusem sem trvá přibližně čtyři hodiny. Autobus se nejprve vyšplhá po uzounké prašné cestě do čtyřtisícového sedla, aby se pak mohl spustit přes tisíc metrů dolů, až do této malebné vesnice. Ale my už musíme vstávat a zapojit se do cvrkotu zdejší vesnice, jinak nám dá Rosa co proto.

Paucartambský den

Dnes je důležitý den, bude se sázet kukuřice. Je tedy třeba rychle vstát a posnídat s Rosou a jejími ratolestmi. Rosa je matka rodu, neustále podmračená, přesto nelze říct, že by byla zlá. Jejímu synovi Raulitovi je devět let. Je přátelský, trochu líný a uznává zejména mužské autority. Až vyroste, bude z něj určitě pořádný macho. Marině je pět, ale vypadá na tři. Dosud špatně mluví, je však milá a pracovitá. Tříletá Evita se zatím stěží batolí a plete se dospělým pod nohama. Kromě dětí žije s Rosou ve společné domácnosti rodinka morčat, tři slepice, pes Džaspur a dvě roztomilá prasátka. Všichni společně slouží jako likvidátoři odpadu.

Rosa žije sama, což je úděl mnoha paucartambských žen. Muži zde zastávají velmi prostou filozofii. Namluví si ženu, zplodí s ní několik potomků a pak ji opustí kvůli jiné, mladší. Opuštěná žena se pak ocitá v nelehké situaci: nemá se na koho obrátit, nedostává sociální dávky a je zcela odkázána na pomoc své rodiny. Naše peruánská kamarádka Duli jezdí do vzdálených vesnic, předává ženám zkušenosti a snaží se jim dodat odvahu a sílu v boji za emancipaci. Byla totiž také opuštěna.

Obvyklou snídaní je zde tzv. sopita. Tato polévka, zpravidla zbylá z předešlého dne, kromě vody obsahuje jen pár brambor a trochu cibule. Chutná po popelu a kouři, neboť zde se vaří na ohništi umístěném v rohu jediné obytné místnosti. Hlavní jídlo je buď opět sopita, nebo brambory či těstoviny, popřípadě kombinace obojího. Výjimečně se udělá špenát či čočka. Ke všemu se podává - jak jinak - kukuřice. Maso je zde velkým snem. V restauraci, které jsou tu dvě, si můžete koupit rybu nebo kuře, ale málokdo z místních si takový luxus může dovolit. Po snídani se jde na pole, kamenitý úhor evokující představu, že zde nelze vypěstovat ani plevel.

Peruánská Tacama: Vinařská kolébka Jižní Ameriky produkuje víno prvotřídní kvality

Před prací a vlastně i při práci je nutné žvýkat koku. Lidé tu věří, že jim koka poskytuje sepětí s půdou a spojení s Pachamamou (Matkou Zemí). Roza má již vyboulenou tvář a my ji okamžitě následujeme. Výsledek se dostavuje až po požití směsi ilucta, která se vyrábí z nehašeného vápna nebo popela z rostliny quinoa. Alkaloidy obsažené v kokových lístcích se tak rychleji uvolňují. Lehký pocit opojení a chuť do práce. Dřeli jsme se na parném slunci celý den, ale večer pole vypadalo stejně jako ráno. Samé kamení a vyprahlá hlína. Když jsem vesnici navštívil o dva měsíce později, nevěřil jsem vlastním očím při pohledu na dvoumetrové klasy kukuřice, které zatím na tomto políčku vyrostly.

To je choromoro!

Děti jsou zde zvyklé pracovat od nejútlejšího věku. Často vidíme jejich postavičky shrbené pod tíhou nákladu. Nicméně Raulito si od práce udržuje uctivou vzdálenost. Je to Rosin miláček, tudíž smí téměř vše. Anička se ho mnohokrát pokusila zapojit do práce, bohužel marně. Roztáčet káču nebo zevlovat po vesnici je přece mnohem důležitější a přínosnější činnost než sbírat klestí nebo sázet kukuřici.

Po práci se Rosa věnuje dalším všedním činnostem, jako je příprava sopity na večer, praní svých mnoha sukní v potůčku za naší chýší, popřípadě klábosení se sousedkami. Děti se vracejí ze školy a čeká je výuka angličtiny. Scházejí se pravidelně okolo čtvrté odpoledne před naší cabaňou (chýší, která nám slouží jako příbytek). Ještě před výukou si děti stačí zahrát svoji nejoblíbenější hru s názvem choromoro (čoromoro), jíž jsem se přes velké naléhání úspěšně vyhýbal. Hra spočívá v tom, že se hráč předkloní a opře se hlavou o strom. Za ním stojící primero (první) zvolá „choromoro voy primero“ a skočí předkloněnému na záda. Následuje segundo (druhý) a další a další. Byl jsem svědkem, jak se takovéto dětské pyramidy, čítající sedm až osm hráčů, za hlasitého sténání sesypaly na záda nejspodnějšího nešťastníka. Kupodivu přežil, a dokonce bez závažnějších zranění. Peruánský lid je vskutku houževnatý.

Přestaňte jen snít: Terapie bicyklem aneb Tři roky na kole jako duchovní cesta

„Sopita! Vamos a comer,“ svolává Rosa své ratolesti, a bohužel i nás, k večeři. Na večerní tabuli nás čeká - pro změnu - sopita. Pouze když přijedou kluci z nadačního fondu, přidá se do sopity opravdové maso, výjimečně i celá slepice. Ovšem i celá slepice je z našeho pohledu na osm lidí poněkud málo. Morče jsme okusili pouze jednou a Rosu stálo spoustu sil a slz, než své miláčky obětovala. Ačkoli máme i své jídlo, odmítat se nesluší, tak poslušně vylizujeme talíře. Po večeři, pokud není fiesta, se chodí brzy spát. Ráno se vstává před svítáním.

Oblíbená chica

Každodenní život v Paucartambu plyne pomalu. Stařečci posedávají na nárožích a kouří, ženy vláčí nemluvňata v šátcích přivázaných kolem ramen, psi se válejí v prachu ulice a vepři slídí po něčem k snědku. Dlouho jsme bádali nad tím, jak je možné, že nikterak pořádkumilovní usedlíci udržují ulice čisté a bez odpadků. Odpověď nám dal až první vydatnější déšť. Z ulic se během pár minut staly řeky a celá vesnice byla za chvíli vymetená jako Augiášovy chlévy. Se staršími lidmi si tu moc nepopovídáme, většina mluví původním jazykem kečua. S dětmi je to jiné, ve školách mají povinnou španělštinu, takže pokud se chcete domluvit s dospělým, každý „chico“ vám rád bude tlumočit. Vzdělanci z Cuzca usilují o zavedení kečuánštiny do škol a vlastně i o jakési vzkříšení staré incké kultury, zatím však bez úspěchu.

Zdálo by se, že této poklidné vesnici se lidská špatnost vyhnula. Opak je bohužel pravdou. I k nám se donesly historky o machismu peruánských mužů a utrpení jejich žen. Nicméně nikomu se o tom nechce mluvit otevřeně, natožpak aby se to řešilo soudně. Tak jako u nás i jinde ve světě se za to lidé stydí nebo se bojí. Navíc hranice mezi běžným machismem a domácím násilím je velmi nejasná. Takže navenek se vše zdá být v naprostém pořádku.

Tajemný kanál Maturacá: Expedice do bílých míst na mapě Jižní Ameriky
Kamila Šimková-Broulová 24. ledna 2018 • 11:22

Tajemný kanál Maturacá: Expedice do bílých míst na mapě Jižní Ameriky

Naopak jasně viditelným problémem je nestřídmé pití alkoholu. Pije se tu hlavně chicha - tradiční kukuřičný nápoj, chutí trochu podobný burčáku, pak pivo a rum. Chicha je nejlevnější, tedy i nejpopulárnější a lze ji sehnat téměř všude. Každý dům, kde se prodává, upoutá žíznivce tyčí upevněnou nad dveřmi, na jejímž konci je pestrobarevný střapec. Chicha se nalévá do velkých, téměř litrových sklenic, případně do PET láhví pro ty, kdo chtějí popíjet v soukromí. V době mého pobytu ve vesnici došlo ke třem úmrtím souvisejícím s popíjením alkoholu. Asi nejtragičtější příběh se odehrál těsně před Vánocemi, kdy skupinka opilých mladíků znásilnila a poté zabila mladou dívku. Den Kristova narození byl tedy současně i dnem pohřbu mladé dívky.

Zdejší ženy také pijí. I naše Rosa se zaradovala, když jsme ve dvoulitrové PET láhvi přinesli chichu. Během několika málo hodin celá láhev kamsi tajemně zmizela. Svedli jsme to pochopitelně na Pachamamu a Rose jsme popřáli hodně zdraví.

Potomci revolucionářů

Ačkoli většina paucartambských obyvatel žije v naprosté chudobě, najdou se zde i bohatší lidé. Většina z nich žije v Cuzcu a do své rodné vesnice jezdí převážně navštívit své rodiče nebo z důvodů humanitárních. Například Vladimír, jeden z pracovníků Nadačního fondu INKA, české organizace pomáhající indiánským komunitám v Peru. Tento sedmadvacetiletý student cestovního ruchu žije v Cuzcu a do vesnice jezdí organizovat aktivity pro vesnické děti. Jméno dostal po ruském revolucionáři. Jeho otec byl totiž příslušníkem ultralevicové organizace Sendero luminoso (Světlá stezka). Byla založena počátkem 70. let minulého století šesti univerzitními profesory a v roce 1991 ovládala čtyřicet procent území Peru. Postupem času neváhala používat k prosazení svých cílů pumové atentáty, únosy a vraždy.

Šaman z kolumbijských hor: Chceme v Česku prodávat čokoládu a sdílet duchovní tradice

V současné době je její činnost velmi omezená a základnu tvoří pouze nesourodé partyzánské skupinky bez výraznějšího politického vlivu. Pohnutý osud Vladimírova otce byl ukončen dýkou do zad v malebném zákrutu řeky Paucartambo. Vladi vyrůstal jako sirotek a život rozhodně neměl snadný. Nicméně postarat se o sebe dokáže. Časem jsme zjistili, že našemu příteli patří část okolních políček a že je na místní poměry velmi známá osoba.

Tři kilometry z kopce

Vladi a jeho kamarád Miguel se nevyhýbají novým trendům a provozují tzv. downhill. Jedná se o sjezdy na speciálně upravených horských kolech. Nám naplánovali sjezd z 3800 m n. m. do 500 m. Těžko říct, jestli nás chtěli úplně zničit, nebo jen chybně odhadli naši fyzickou kondici. Výlet to byl bezpochyby mimořádně obtížný. Po nezbytných odkladech a zdrženích, na něž si člověk pobývající v Peru musí zvyknout, nastal den odjezdu. Vladimu se podařilo poslat autobusem z Cuzca horská kola, jejichž poměrně moderní vzhled plně nekorespondoval s jízdními vlastnostmi. Hned po první zkušební projížďce jsem byl nucen konstatovat, že funguje pouze jediný převod, a celá přehazovačka s jednadvaceti převody je tedy zbytečná. Naši peruánští kamarádi smetli tuto námitku argumentem: „Na co přehazovačku, když pojedeme pořád z kopce?“ Měli pravdu.

Teď už jen překontrolovat brzdy, vidlici, rám a můžeme vyjet. Směrem k rezervaci Manu vede úzká prašná cesta. Místo autobusem se zde lidé přepravují náklaďáky. I my jsme se ocitli společně s koly a asi desítkou místních na korbě jednoho takového prehistorického korábu. Přes palubu nás vyhodili v sedle v nadmořské výšce kolem 3800 m. Dále nás čekal jen sjezd z kopce: padesát kilometrů po blátivé, hrbolaté cestě napříč všemi vegetačními pásy. Horské planiny vystřídal vysokohorský prales, aby pak postupně splynul v jednolitou masu deštného pralesa. Cesta se vinula podél úbočí vysokých kopců, místy ji přerušil potok či nánosy erozivní hlíny. Řídítka nám poskakovala v rukou, kola se smýkala na blátivé cestě a my se modlili k Pachamamě, ať brzdy a vidlice vydrží. Vodopád valící se přes cestu nás už vůbec nepřekvapil, natož aby nás odradil, byli jsme stejně promočeni neustávajícím deštěm. Období dešťů už totiž začalo. Pršelo tak, že se i veškerá zvěř schovala do svých úkrytů. Jen papoušci byli natolik solidární, že na sebe upozorňovali hlasitým křikem.

Výprava do národního parku Los Glaciares aneb Přímou cestou k srdci Patagonie

Jakmile jsme se dostali z kopcovitého terénu, vyrostly před námi první vesnice. První obyvatelé, první pastevci ženoucí stáda zebu. Prales vystřídaly pastviny či rozsáhlá koková pole. Naším cílem byla vesnice Pilcopata ležící na okraji přírodní rezervace Manu. Za soumraku jsme tam hurónsky vjeli a svá zmožená těla složili v jednom z místních hostalů. Lehká večeře a rychle spát. Zítra nás čeká výlet do zapomenuté osady v pralese, kde žije kmen, který mluví vlastním specifickým jazykem, drží se starých tradic a živí se lovem a sběrem. Tak alespoň zněla informace z úst našich dvou průvodců Vladiho a Miguela.

Skryté kmeny

Rezervace Manu je jedním z biologicky nejrozmanitějších a nejzachovalejších území v celé Jižní Americe. Ovšem i jedním z nejméně přístupných. Celá chráněná oblast je rozdělena na tři zóny. Nejméně chráněná je zóna C, tzv. přechodná nebo kulturní zóna, která je osídlena a je v ní řízeně povoleno zemědělství. Zóna B, tzv. nárazníková zóna je chráněna přísněji. Je určena pro výzkum a turistiku. K návštěvě obou zón je třeba si obstarat poměrně drahé povolení. Vydává se v Cuzcu či v Limě, a to pouze organizovaným turistickým skupinám. Do zóny A, největší a nejpřísněji chráněné části, je turistům přístup zcela zakázán. Žije zde několik indiánských kmenů, které se zatím nesetkaly s civilizací. Kontaktovat tyto kmeny je přísně zakázáno kvůli zachování jejich identity, zvyků a stylu života. Navíc je to velmi nebezpečné. Komu by se líbilo prchat před rozhněvanými indiány, střílejícími otrávené šípy?

Ráno nás budí hlasitý křik ary, ohromného papouška, jehož nejoblíbenější místo je v recepci našeho hostalu v kukani vedle vrátného. V hustém dešti se vydáváme na cestu. Vladi s Miguelem mají pláštěnky. My se zpočátku snažíme krýt velkými listy, ale po chvíli to vzdáváme. Nakonec jsme za ten déšť vděčni. Když totiž přestane pršet, zahalí nás mračna agresivních komárů, které nezastaví ani repelent.

Kandomble: Náboženský rituál brazilských černých otroků, při kterém se dotýkají věčnosti

Kousek za vesnicí se noříme do zeleného šera. Cesta mírně stoupá a asi po třech hodinách se před námi objevuje mýtina s několika hliněnými chatrčemi postavenými v kruhu kolem jakési návsi. Cítíme zklamání. Čekali jsme dobrodružnou výpravu neprostupným pralesem, sledování úzkých cestiček lovců a prosekávání se džunglí, a ne sjízdnou cestu až do vesnice. Ovšem lidé zde opravdu žijí tradičním způsobem života a hovoří vlastním jazykem. Muži chodí na lov, ženy vyrábějí náhrdelníky ze semen pralesních rostlin. A jak už to v globálním světě bývá, místní lidé jsou na turisty připraveni. Se sklíčky a zrcátky neuspějete - za pobyt ve vesnici se platí 10 solů a očekává se, že si navíc koupíte něco z jejich „umělecké“ produkce. Nejsou nepřátelští ani naštvaní, prostě nás berou jako zdroj peněz a nic víc.

Navíc hned za vesnicí rostou liány ayahuasca, z jejichž kůry se vyrábí vysoce halucinogenní nápoj stejného názvu, čehož místní šaman čile využívá k obchodním účelům. Někteří bohatší turisté sem tudíž přijíždějí pouze proto, aby je šaman provedl barvitým světem ayahuascového opojení. Ayahuasca je kečuánské slovo a v překladu znamená liána duše. Stejnojmenný nápoj indiáni vždy používali při náboženských obřadech, v tradiční medicíně, pro věštění a telepatii. Ayahuasca způsobuje výrazně barevné halucinace i pocity odpoutání se od hmotného světa. Některé indiánské kmeny věří, že při obřadu se duše odděluje od těla a volně se pohybuje prostorem. Důležitá je role šamana, který dokáže duši dovést zpět do těla. Pro člověka z „civilizovaného světa“ je požití této drogy jistě silným zážitkem, bohužel postrádá hlubší mystický prožitek.

Cesta zpět

Cesta zpět byla dramatičtější. Z vesnice do Pilcopaty nás svezl místní humanitární pracovník. Cestou řešil, jestli vesničany učit španělsky, dát jim vzdělání, a tedy i „civilizaci“, nebo zachovat současný stav a nechat je žít v jakémsi skanzenu pro turisty. Z Pilcopaty se cesta proměnila v noční můru. Jeli jsme opět náklaďákem, nyní ale plně naloženým. Plně naložený pro Peruánce znamená: metr pod postranice naskládaná juka, na juce 30 Peruánců se zavazadly a my s koly. Vypadalo to jako reminiscence dávno zapomenuté stavitelské schopnosti Inků. Přesně otesané kameny kladené na sebe s milimetrovou přesností. V praxi to znamenalo, že mezi mě a souseda by se nevešla ani čepel nože.

Ďábelské ostrovy: Nedobrovolný domov slavného Motýlka je dnes turistickou atrakcí

Samozřejmě že celou cestu pršelo. Plachta, která nás měla před deštěm chránit, se podobala spíše rybářské síti, leč místní se tvářili spokojeně. Ani dvě proražené gumy a dvouhodinové zdržení při jejich výměně je nevyvedly z rovnováhy. Opět se projevila trpělivost a houževnatost peruánského lidu. Dvoudenním cyklistickým výletem do džungle bohužel skončil i můj pobyt v Paucartambu. Přes všechny peripetie jsem si vesnici zamiloval a odjezd byl těžký. Děti, ať už ty oblíbené či méně oblíbené, se dlouho loučily a mávaly nám, dokud jsme se neztratili z dohledu. Vesnice pomalu mizela ve zvířeném prachu a mě čekala cesta do Cuzca, odtud k jezeru Titicaca a dál do sousední Bolívie.


Koka - posvátná i uzdravující

Oproti alkoholu se koka jeví jako rostlina naprosto neškodná. Navíc lidem usnadňuje, aby se vypořádali s vysokou nadmořskou výškou, pomáhá jim od bolesti, od všudypřítomného hladu a hlavně způsobuje dobrou náladu. Když Rose k Vánocům „nadělil Ježíšek“ půlkilový pytel koky, její podmračená tvář se celá rozzářila a omládla. Dokonce i doktoři se shodují, že koka lidem prospívá. Podle lékařských studií koka zabraňuje tvorbě vředů, napomáhá trávení a zlepšuje činnost jater a žlučníku. Dokonce prý brání i tvorbě zubního kazu. Zdravé bílé zuby místních lidí jsou toho důkazem. Navíc byla a je posvátnou rostlinou, používanou při mnoha náboženských rituálech. O jejím významu svědčí i to, že v dávných dobách slovo coca znamenalo obecný výraz pro rostlinu. Údajně existovala též tzv. cocada, což byla jednotka, kterou se měřila vzdálenost. Jedna cocada byla vzdálenost, kterou člověk ušel od naplnění tváře kokou, až po její rozžvýkání.


Duchové jsou silnější

Uvádí se, že devadesát procent zdejšího obyvatelstva jsou křesťané. Peruánci ale křesťanské svátky moc neslaví, radši pořádají různé fiesty a karnevaly. Místní lidé sice věří v existenci Ježíše Krista, zároveň si však drží hluboce zakořeněnou víru ve vlastní bohy. Ta je starší a hlubší. Před každým popíjením nikdo neopomene provést úlitbu Pachamamě. Místní lidé, leckdy i vzdělaní, nám vyprávěli o svém strachu z duchů. Představy duchů, vycházející z prastaré incké mytologie, mají mnohem větší dopad na jejich reálný život. Ochranu tedy nehledají u kněze či u modlitby v kostele, ale u jiných, opět prapůvodních inckých bohů či duchů.


Mýtus stvoření

Stvořitel Viracocha se vynořil z vod jezera Titicaca, stvořil Slunce, Měsíc a další nebeská tělesa. Z kamení na břehu jezera začal formovat lidi. Stvořil muže a ženu, oba těhotné, nakreslil jim oblečení a dal jim vlastní jazyk. Tak začíná jedna z mnoha verzí inckého mýtu o stvoření světa a lidí. Verzí je mnoho, a jaká byla ta původní, se můžeme jen dohadovat. Veškeré písemné záznamy inckých mýtů vytvořili španělští kronikáři, písaři nebo indiáni vzdělaní Španěly. A tak je to v Peru se vším: na jedné straně hluboce zakořeněné vědomí o existenci rozvinuté civilizace před příchodem Španělů, a s tím spojená hrdost, na druhé straně představy o vlastní historii, ovlivněné španělskou interpretací.

Torres del Paine: Mohutná i křehká krása Patagonie
David Koubek 6. listopadu 2017 • 11:12

Torres del Paine: Mohutná i křehká krása Patagonie

Cristo de la Concordia: Druhý největší Spasitel stojí v Bolívii
redakce LaZ 13. listopadu 2017 • 14:34

Cristo de la Concordia: Druhý největší Spasitel stojí v Bolívii

Jiří Müldner




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země