Ágra. Jedna z nejnavštěvovanějších turistických destinací v Indii. Miliony lidí se sem každoročně vydávají především za monumentální stavbou Tádž Mahal, jedním ze sedmi novodobých divů světa. V polovině 17. století se na stavbě tohoto mauzolea podílelo 20 000 dělníků. Mnohonásobně více dělníků tu nyní bez vědomí naprosté většiny turistů pracuje na něčem úplně jiném.
Stojím na betonové střeše jednoho z místních domů. Půl kilometru před sebou mám Agra Fort, jen dva kilometry ode mne se leskne majestátní Tádž Mahal. Výhled je to vskutku impozantní. Celé to má ale jeden velký háček. Několik metrů pode mnou právě usilovně pracuje přes dvacet mladíků, čtyřem z nich není ani dvanáct let. Skromný domek je totiž jedním z tisíců zdejších sweatshopů. Tak se označují tovární dílny v textilním a obuvnickém průmyslu, ve kterých dělníci pracují za otrockých podmínek.
Indie je druhým největším výrobcem obuvi na světě, hned po Číně. V roce 2015 tu bylo vyrobeno přes dvě miliardy párů bot. Ágra je historicky nejstarším místem výroby bot v zemi. Už mocný vládce Akbar z dynastie Mughalů tu ve druhé polovině 16. století vyráběl zbroj i obuv pro svoji armádu. Výroba bot jako jediné významné řemeslo z těchto dob setrvala až do dneška.
Obliba Indie jakožto masivního obuvnického producenta každoročně stoupá a důvodů je hned několik. Indové jsou známí svou manuální zručností, současně jsou i zdejší náklady na výrobu velmi lákavé pro zahraniční odběratele. Kupříkladu mladý dělník v indické Ágře za vyrobený pár obuvi dostane průměrně 50 rupií, tedy 19 korun. Měsíčně si vydělá dva až pět tisíc korun. Boty z těchto továren pak putují ke svým objednatelům, velkým obuvnickým společnostem, jako jsou Deichmann, Rieker, Baťa nebo CCC. Nízké platy v kombinaci s otřesnými pracovními podmínkami jsou pro místní dělníky největšími problémy.
Neviditelné továrny
Společně s kolegou Adamem jsme se do Indie vydali zmapovat podmínky pracovníků v obuvnickém průmyslu. Sjednat si schůzku předem je prakticky nemožné. Velké továrny o publicitu nestojí, malé dílny zase oficiálně vůbec neexistují. Nezbývá než improvizovat. Taxikáři znají Ágru ze všech nejlíp, zdejší křivolaké uličky jsou jejich druhým domovem a orientace ve spletitých zákoutích jim nedělá sebemenší problémy. Když nás jeden z nich po chvíli vysvětlování veze do pár kilometrů vzdálené čtvrti za majitelem jednoho ze sweatshopů, rozbuší se nám srdce napětím.
Sweatshopy nejsou na první pohled vidět. Oficiálně neexistují, jejich adresy se nedají dohledat, nemají ani žádné webové stránky. Vydáváme se za společníky obchodníků z Bombaje a snažíme se pod záminkou potenciálního obchodu nahlédnout do některé z výroben. Tenhle plán má na první pohled mnoho trhlin, nakonec se nám se štěstím podaří postupně tři majitele přesvědčit a nahlédnout za jejich doprovodu do útrob potemnělých manufaktur. Máme unikátní možnost podívat se do míst, kam se před námi mnoho novinářů nedostalo.
Vstupujeme do prvního z domů, jehož tři patra slouží jako výrobní hala. Na podlaze mezi odřezky kůže a polotovary bot se tísní pět lidí, z toho tři jsou děti kolem desíti let. V tlumeném světle stříhají kůže a sešívají je k sobě. Všude je cítit pronikavý zápach směsi zatuchlých látek a lepidel. Postupujeme objektem a nahlížíme do dalších místností. Malými okny proniká jenom velmi málo slunečního světla a v mihotavé záři světélkujících žárovek si připadáme jako ve středověkém žaláři. V další místnosti za policí s botami přitlouká hřebíčky asi šestiletý kluk. Naproti němu další, jemuž odhadem není ani osm let.
Dětská práce je oficiálně zakázaná a ve velkých továrnách už v podstatě neexistuje, v malých dílnách na to však nikdo nedbá. Kromě ostatních negativ se dětská práce neslučuje ani se školní docházkou. Mladí kluci a holky se nemohou vzdělávat, naučit se číst, psát, počítat a často nemají ani prostor si hrát. Když jsme s Adamem na předměstí Ágry později navštívili školu v dělnické kolonii, z 200 zapsaných dětí tam byla zhruba polovina. Učitelka nám vysvětlila, že jsou v továrnách.
Názor místních
Místní lidé nevidí na sweatshopech nic špatného a otevřeně mluví o nepsaných pravidlech zdejší výroby. Velké továrny běžně berou od obuvnických firem i zakázky, na které nemají výrobní kapacity. Jednoduše řečeno, nechtějí přijít o byznys, přehánějí své výrobní možnosti i termíny dodání. Aby pak stihly slíbené krabice s hotovými botami dodat včas a neplatily vysoké smluvní penále, kontaktují majitele sweatshopů.
Přestože se v těchto malých dílnách dře za ještě menší mzdu než ve velkých továrnách, o pracovníky nemají nouzi. Oceňují totiž větší volnost, méně šikany a nátlaku od vedení, domáčtější atmosféru a lepší partu. V dílně na dohled od Tádž Mahalu pracuje mezi dvacítkou dělníků i statný chlapík v modrém tričku. Je to Višeš Morja, před devíti lety vyhrál kulturistický titul Mister of India. Bylo mu 23 let. Teď šije ve špinavé dílně boty za pět tisíc měsíčně, peníze mu stačí tak na pšeničné placky a večerní bramborové kari.
Malé dílny zaměstnávají většinou jen desítky lidí. Přesto tvoří podstatnou část indického obuvnického průmyslu. Ágra je jen o něco větší než Praha a podobných dílen tu existuje proměnlivě mezi šesti a dvanácti tisíci. Vznikají a zanikají podle počtu zakázek. Majitelé zastávají názor, že vlastně lidem pomáhají. Dávají jim práci a už neřeší, za jakých podmínek nebo že porušují mezinárodní pracovní normy, o nichž vlastně sami nic nevědí. Lidí bez práce je v Indii spousta stejně jako pracujících dětí. Ty prodávají na ulici, uklízejí doma v majetnějších rodinách, řídí tuktuky, žebrají nebo pracují v restauracích.
Byznys za ostnatým drátem
Ten pravý byznys se ale dělá jinde. V obrovských výrobních halách, zaměstnávajících tisíce Indů. Velkých továren je v Ágře kolem stovky. Právě za jejich majiteli se vydávají čeští i další evropští manažeři z obuvnických firem, jako Baťa, Balducci, Deichmann nebo Rieker. Dostat se sem je jinak téměř nemožné a doteď mě vlastně překvapuje, že se nám to podařilo. Fotografovat je zakázáno, majitelé se bojí kopírování svého know-how a investigativních novinářů. Pokud by se totiž profláklo, že u nich šije třeba Deichmann, přijdou o zakázky. Pro samotnou společnost to přitom velký problém nebude. Vydá prohlášení, že zjištění je šokující, o podmínkách výroby nevěděli a s dodavatelem zruší další spolupráci. Rychle si najdou jiného dodavatele a podmínky budou nejspíš dost podobné.
Se strategiemi, které v malých dílnách fungovaly, bychom tu nejspíš neuspěli, museli jsme proto přijít s něčím neotřelým. Pomohla legenda o tom, že lidé u nás v Evropě už nevědí, odkud věci pocházejí. Že si děti myslí, že mléko pochází z krabice a boty jsou prostě z obchodu. A my jako vzdělavatelé jim chceme ukázat, jak ten produkt vlastně vzniká a že je za ním hodně práce a zručnosti – což je vlastně pravda.
Továrny jsou obehnány vysokými zdmi s ostnatými dráty. U vstupní brány hlídají strážci se samopaly a všude visí cedule hlásající zákaz dětské práce, již se odtud podařilo vytlačit díky tlaku evropských spotřebitelů a mezinárodních institucí. Po příchodu do první z továren zažíváme nepříjemný pocit, že si nás tu možná nechají déle, než bychom chtěli. Majitel kontroluje naše vizitky a dlouho se ptá, co vlastně chceme. Jsme přesvědčiví a historka zabírá. Směje se a pouští nás do své výrobní haly. Balancujeme na hraně důvěry. „Baťu si klidně vyfoť, ten je z Česka, ne? Ale dodávku pro Lasockého a CCC nefoť. Poláci by byli naštvaní, na boty si dávají ,Made in Poland‘, a kdyby to prasklo, měl bych problém,“ uděluje pokyny přísný majitel a dává velký pozor na to, jestli se jimi opravdu řídíme.
Rozdíl oproti sweatshopům je na první pohled zřejmý. Výrobní haly ve velkých továrnách vypadají celkem moderně, silně automatizovaně, jsou lépe osvětlené. Problémy místních dělníků nejsou na první pohled vidět. Večer vyrážíme na předměstí Ágry a setkáváme se s nimi v přítmí holých domků. Mají strach, během rozhovorů se otáčejí, kontrolují okolí, bojí se o podmínkách výroby otevřeně mluvit.
Nízké mzdy, žádné odbory
Dělníci si vydělají v přepočtu dva až pět tisíc korun, což je i na indické poměry hodně nedostačující částka. Nemají pracovní smlouvy ani ochranné pomůcky, jsou pod tlakem kvůli vysokým výrobním kvótám a termínům dokončení zakázek. Pokud se při práci zraní, prostě je vyhodí. Když zakázka hoří, majitel klidně zavře bránu a nenechá dělníky několik dnů vrátit se za rodinami. Pracují dvanáct a více hodin přesčasů a v továrně i spí. To potvrzuje Sandíp, pracující v továrně s 900 zaměstnanci. „Máme problém s manažerem, nedovoluje nám jít domů, třeba i patnáct až dvacet dnů v kuse, včetně nočních směn. Moc nás to trápí. Jsem stálý zaměstnanec a nemám žádné sociální pojištění. Najít si práci trvá sice jen dva až tři dny, ale pracovní podmínky jinde lepší nejsou,“ shrnuje svoji situaci značně skleslým tónem.
V obuvnickém průmyslu v Ágře pracuje skoro každý desátý Ind. Mezi nimi i Ram Niwas. „Dostávám mzdu 3840 korun měsíčně a nějak s tím musíme vyjít. Není to moc, ale musíme to zvládnout. Bohužel nemáme v továrně odbory. Nemyslím si, že by nějaké v Ágře vůbec byly. Fungující odbory by nám pomohly zvýšit mzdy. To opravdu potřebujeme,“ vypráví. Ram se do Ágry přestěhoval před dvanácti lety a nyní pracuje pro významnou výrobní společnost Metro & Metro. Má na starost vyřezávání kůží pro výrobu bot a v továrně s ním pracuje dalších 1500 dělníků.
Absence odborů a nedostatečný plat jsou velkým problémem prakticky všech obuvnických pracovišť jak ve městě, tak v celé Indii. Sunny Kumar tu žije společně se svými bratry, sestrou a rodiči. Pracuje v továrně s 1500 zaměstnanci. „Potýkáme se s mnoha problémy. Výplaty nedostáváme včas a práci nemáme pravidelně. Chceme tu odbory, abychom mohli prosazovat svá práva. Chceme dostávat odstupné a proplacené přesčasy,“ říká trochu odevzdaně na dvoře svého polorozpadlého domu.
Indické baťovky
Krámky s ikonickým červeným nápisem Baťa se za desetiletí staly typickou součástí země. Když Tomáš Baťa ve 30. letech zakládal společnost Bata India Ltd., nemohl tušit, jak důležitou součástí jeho podnikání se indická divize postupem času stane. Vysvětlovat dnes Indům, že Baťa není Báta a že jde o českou firmu, vlastně moc nemá cenu. Většinou jenom pokrčí rameny, usmějí se a odvětí: „No, no, Báta India.“
Právě v Ágře si společnost nechává šít boty hned v několika továrnách, dvě z nich jsme osobně navštívili. Pohled na dělníky vyrábějící u pásu boty této značky, neodmyslitelně spjaté s Českou republikou, byl trochu zvláštní. Když jsme pak o pár dnů později stáli v jednom brněnském obchodě této společnosti a drželi v rukou naleštěnou černou polobotku s malým nápisem „Made in India“, naše spotřebitelské propojení bylo potvrzeno. Baťa v České republice vyrábí už pouze na jednom místě, v malé moravské obci Dolní Němčí, kde dává práci sto čtyřiceti lidem, kteří tu ručně šijí vycházkovou obuv.
Tvrdit však, že „baťovky“ vyrábějí děti, by bylo zavádějící. Sweatshopy vyrábějí primárně boty pro domácí trh. Malé dodávky napěchované výrobky z těchto dílen ale dennodenně proudí do střežených areálů velkých továren. Nelze tak vyloučit, že dětská práce není spojená i s výrobou bot, jež si kupujeme u známých evropských obuvnických značek.
Výroba obuvi ve světě
Indie je druhýmnejvětšímvýrobcem obuvi na světě hned po Číně. V roce 2015 bylo v Indii vyrobeno celkem 2200 miliard párů bot. Mezi hlavní exportní trhy indického kožedělného a obuvnického průmyslu patří Německo, USA, VelkáBritánie a Itálie. V současnosti patří mezi nejvýznamnější oblasti výroby indické státy Tamilnádu a Uttarpradéš. Své výrobky tu vyrábí mnoho velkých evropských společností. Na vlastní oči jsme viděli výrobky firem Deichmann, Rieker, Baťa nebo CCC.
Příběh bot
Organizace NaZemi sestavila interaktivní web k problematice výroby bot. Obsahuje mnoho informací souvisejících s výrobou obuvi jak v Indii a Bangladéši, tak v České republice.
Více na www.pribehbot.cz
Očimaautora
Žijeme na jedné planetě a s lidmi vyrábějícími boty jsme celý den až do vyzutí propojeni. Dokumentovat podmínky výroby je kvůli netransparentnímu dodavatelskému řetězci velmi obtížné. Dodnes žasnu, že se nám s Adamem Čajkou podařilo dostat do velkých továren vyrábějící pro český trh. Při odhalení špatných pracovních podmínek dodavatelských továren ale velké evropské firmy jen jednoduše přesunou výrobu jinam. Řešení není jednoduché. Pro Indii představuje obuvnictví nezbytný zdroj příjmu.
