nahoru

U pramenů Mléčné řeky aneb Na návštěvě u nepálských Šerpů

Tomáš Beránek25. května 2018 • 08:30
U pramenů Mléčné řeky aneb Na návštěvě u nepálských Šerpů
foto: Allphoto

Za ostře řezanými skalními věžemi přerušovanými mohutnými sněhovými poli a ledovcovými plotnami vystupují další bělostné štíty nejroztodivnějších tvarů. Posledních několik set metrů pod sedlem je hodně exponovaných. Příkrým traverzem překonáváme sněhové pole na lavinovém svahu a hluboko pod námi se modrá teď již velmi maličké jezero Angladumpha, od něhož stoupáme již přes hodinu. Závěrečné metry nás nutí šplhat strmě vzhůru po zasněženém ledovém poli. Každý stup je potřeba pořádně vykopat špičkou boty. Konečně stojíme v průsmyku Rendžo (5417 metrů) a vynaložená námaha opravdu stála za to: před námi v plné kráse bělostně září Everest (8850 m), Lhoce (8501 m), Nupce (7854 m), Pumori (7185 m) a další štíty na nepálsko-tibetské hranici.

Podobné zážitky čekají každého, kdo se vypraví do nejvyšších partií Khumbuského Himálaje, proti proudu Dudhkósí. Její „mateřský“ ledovec Ngozumpha vytvořil v údolí bočními morénami pět jezer. Na břehu největšího z nich leží vesnička Gokjo, jejíž domky jsou přestavěny na hotely pro turisty. Původními obyvateli údolí Khumbu jsou Šerpové, kteří sem přišli před více než čtyřmi stoletími z východního Tibetu (slovo šerpa lze přeložit jako lidé z východu).

Křížem krážem po pohoří Altaje: Cesta plná milých překvapení
Michal Martinek 29. března 2017 • 11:23

Křížem krážem po pohoří Altaje: Cesta plná milých překvapení

Vyznávají mahájánový buddhismus a většina klášterů v oblasti patří sektě Ňingmapa. Z celkem více než dvaceti klášterů je nejznámější gompa v Tengphočhe, která byla znova postavena po požáru v roce 1988. V nedalekém Debočhe stojí jediný ženský klášter v Khumbu. Jeho nevelká stavba ukrytá v háji himálajských borovic láká k návštěvě.

Odolní Šerpové

Tradiční obživou Šerpů bylo po dlouhou dobu pastevectví jaků. Čím více čistokrevných jaků, nekřížených s buvoly, rodina vlastnila, tím byla významnější. Proto také vznikl velmi složitý systém pojmenování nejrůznějších kříženců jaků s indickými buvoly. Přes svůj mnohdy hrozivý vzhled se jedná o mírná a plachá zvířata, domestikovaná ze svých předků z rodu Bos grunniens. Poslední kusy jejich divokých příbuzných můžeme dnes spatřit pouze v těžko přístupném pohoří Kchun-lun v severním Tibetu.

Jaci poskytují vlnu a důležité mléčné produkty, především máslo. Ženy vyrábějí z vlny rohože a prodávají je do nižších regionů výměnou za zrní nebo peníze, zatímco máslo používají pro svou vlastní potřebu. Máslo se využívá do tradičního slaného tibetského čaje, který se zde popíjí ve velkém množství. Na jednu šerpskou rodinu v průměru připadá více než pět jaků. A právě z potřeby směňovat jačí produkty se vyvinulo další tradiční odvětví Šerpů, kterým je obchod.

Kyrgyzský Alatau: Vrcholy, údolí a jezera nejhornatější země světa

Khumbu leží na jedné z důležitých obchodních tras spojujících Nepál s Tibetem přes sedlo Nangpa (5716 m), po níž z Tibetu přicházely karavany obtěžkané nákladem soli, ovčí vlny a masa i stáda jaků. Největší šerpská vesnice Namčhe Bazár v nadmořské výšce kolem 3400 m, s asi stovkou bytelných kamenných domů s dřevěnou střechou, se stala hlavním obchodním střediskem. Ještě dnes, kdy se Namčhe Bazár proměnilo v proslulé turistické centrum s hotely a obchodními uličkami, sem každé ráno směřují proudy nosičů, kteří jsou za nůšemi naloženými zbožím sotva vidět.

Po roce 1948, kdy se Nepálské království otevřelo světu a vpustilo na své území odvážlivce dychtící vystoupat na třetí pól naší planety, se začaly desítky expedic vydávat na několikatýdenní pochod údolím Mléčné řeky, aby dosáhly svého vysněného cíle. Na množství přepravovaného nákladu potřebovaly nosiče – a po ruce byli Šerpové, odolní, vytrvalí lidé a hlavně zvyklí na vysoké nadmořské výšky. A když před více než padesáti lety stanuli první dva lidé na vrcholu nejvyšší hory světa, není se co divit, že jedním z nich byl příslušník šerpského národa, Tenzing Norkej.

Jak se bydlí

Od té doby proběhly v himálajském Khumbu velké změny. Šerpové kromě svých kamenitých políček a zisků z obchodování získali nový zdroj obživy: stále se zvyšující počty turistů. Šerpové se díky tučným příjmům z nosičství i horolezectví stali nejbohatším nepálským národem a své malé domky nahradili velkými honosnými domy upravenými jako hotely pro turisty.

Tradiční šerpský dům v Khumbu má dvě patra. Je postaven z kamene a kryje ho šindelová střecha. V přízemí mají Šerpové ustájený dobytek a uskladněné dříví a brambory. Skoro celé první patro zaujímá rozlehlý obývací pokoj. Blízko vchodu vedoucího ze stáje stojí ohniště, za ním police plné lesklých hrnců a hrnečků a postel nejstaršího páru v rodině. V přední zdi je několik oken, podél stojí dlouhá nízká lavice a nízké stoly, u zadní a postranních zdí police a skříně na zásoby. Může nás překvapit velké množství nádobí na policích. Dříve totiž sloužilo jako ukazatel majetnosti rodiny, protože každý, kdo vstoupí do šerpského obýváku, je má na očích.

Vachánské údolí: Ráj horských velikánů a pohostinných obyvatel pod vrcholem Karla Marxe

Dnes si díky dostatku peněz mohou dovolit posílat své děti na studie a tradiční pracovní místa Šerpů včetně nosičského řemesla se uvolnila pro jiné nepálské kmeny, především Tamangy a Raje. Tak vznikla skupina šerpů s malým „š“, všeobecně označující nosiče a další pomocníky větších i menších expedic.

Vzácné dřevo

Čho Oju, Čholace, Everest, Lhoce, Amadablam, Thamaserku a další známé himálajské vrcholy nepřestávají shlížet do hlubokého údolí Dudhkósí, na jeho svahy porostlé pěnišníkovými lesy, jejichž červenými, růžovými, bílými i žlutými květy se příkré svahy plné kamzíků rozzáří každé jaro. Aby byla nádherná vysokohorská příroda uchráněna před devastací, byl v roce 1976 vyhlášen národní park Sagarmáthá; chráněné území rozkládající se na ploše přes 1100 km2 bylo díky své jedinečnosti zapsáno do Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Navazuje na rezervaci Čhomolungma v Tibetu.

Přes 95 procent území leží v nadmořské výšce větší než 4000 metrů. Palčivým problémem je nedostatek lesů. Zalesněna jsou pouze 2 procenta rozlohy a nejvíce ubývá subalpinských porostů konifer, které díky drsnému vysokohorskému klimatu narůstají o pouhého půl centimetru za rok. Proto je jejich ochrana velmi přísná. Jako palivo smějí být využívány pouze uschlé stromy a dřevo na stavbu je nutné donášet z oblastí mimo národní park.

Lidé Ladáku: Nastrojení a usměvaví obyvatelé nejvyššího pohoří světa

Jedinou plodinou, které se daří v tak značných nadmořských výškách, jsou brambory. Ty také tvoří základ šerpského jídelníčku. Nejobvyklejším pokrmem je šjakpa, hustá, lehce pálivá bramborová polévka často vylepšená zeleninou. Ochutnat můžeme i bramborové placky zvané rigi kur, chuťově připomínající naše bramboráky. Specialitou je sjen, ve vodě uvařené těsto z tmavé mouky se špenátovou omáčkou.

Dlouhé čekání na den D

I když se dnes způsob života Šerpů rapidně změnil, tradiční zvyky zůstávají zachovány. Týká se to především šerpských manželství, která obvykle probíhají ve čtyřech fázích. První z nich, sodene, tedy výběr partnera. Příbuzní chlapcových rodičů přicházejí k rodičům dívky a nesou jim dárkovou láhev rýžového piva čhangu. Přijetí tohoto daru znamená akceptování vztahu. Výsledkem je, že chlapec, pokud už má na to věk, má právo jít a spát s dívkou v domě jejích rodičů. Tento stav může trvat několik let, dokud se páru nenarodí dítě. Pokud mezitím vznikly nějaké potíže, mohou se rozejít.

Ve chvíli, kdy jsou všichni jak v dívčině, tak v chlapcově rodině spokojeni, že manželství funguje dobře a úspěšně, nastává obřad demdzang. Při něm průvod asi 50 mužů a žen oblečených ve slavnostních šatech obchází domy nevěsty i jejích příbuzných. Takto stráví dva či tři dny oslavami, zpěvem a tancem, než se vrátí zpátky do svých domovů. Chlapec a dívka se demdzangu, který formálně stvrzuje vyjednání manželství, neúčastní.

Svět kolem Annapúren: Jak se žije ve stínu horských gigantů?
Andrej Macenauer 26. července 2017 • 11:56

Svět kolem Annapúren: Jak se žije ve stínu horských gigantů?

Pak může uplynout několik měsíců, nebo dokonce let, než mají chlapcovi rodiče pocit, že by měli v blízké budoucnosti vzít dívku domů. Tehdy začíná třetí fáze thedzang, jednání o zendi, datu svatby. Při ní svatebčané stráví den a noc v oslavách s tanci a nakonec odcházejí i s nevěstou do ženichova domu. Nevěsta dostává věno nejen od rodičů, ale také od příbuzných a přátel. Obvykle ho tvoří přikrývky, vlněné koberce, rohože z jačí vlny a někdy i dobytek.

Po svatbě začíná poslední fáze, pedzang, kdy manželé žijí v rodině muže. Ten, jakmile si přivede ženu domů, je oslovován rodinou jako „otec“. Musí mít alespoň jedno dítě, což značně zvyšuje jeho společenské postavení. Proto si také každý Šerpa přeje mít prvorozeného syna, který je důkazem jeho „mužnosti“.

Dny všední i sváteční

Během roku slaví Šerpové množství veselých a barvitých svátků, během nichž se oddávají především společnému veselí, tancování, hodování a pití. Protikladem je období njungne, kdy obyvatelé Khumbu abstinují, netancují, a dokonce drží půst. Trvá od tří dnů až po dva týdny. Účastníci v gompách přednášejí posvátné texty spolu s lamy nebo pouze opakují posvátnou mantru „om mani padme hum“, aby učinili pokání za všechny hříchy spáchané během předchozího roku.

Nejrozšířenějšími svátky jsou Losar a Dumdze. Prvně jmenovaný je oslavou nového roku. Podle tibetského kalendáře začíná nový rok někdy koncem února, v prvním dnu lunárního měsíce phagun. I tento svátek slaví Šerpové jídlem, pitím, zpíváním a tancováním.

Stokilometrový trek divokou přírodou aneb Mongolským Altajem až k Pěti svatým

Velice živým svátkem je Dumdze, slavený sedm dní v průběhu července, kdy se všichni vesničané vracejí do své vesnice. Tou dobou končí zemědělské práce, cesty do Tibetu byly také vykonány a lidé se připravují vzít svůj dobytek na horské pastviny ve velmi velkých výškách. Dumdze přináší prosperitu, dobré zdraví a všeobecný blahobyt nejen pro celou vesnici, ale i pro celý kmen. Stal se vhodnou příležitostí pro setkání celé vesnice při společném veselí a oslavách, které probíhají ve vesnické gompě. V ní lamové provádějí obřady púdža spojené s uctíváním božstev a zaříkáváním zlých duchů. Po jejich skončení vesničané hodují a pijí. Mladí lidé se baví zpěvem a tancem, zatímco starší si vyprávějí veselé historky a vtipy.

Nejdůležitějším svátkem je ale mani rimdu. Slaví se v červnu v klášteře Thame a v listopadu v klášteře Tengphočhe, v nichž po několik dní probíhají čhamové tance mnichů v barvitých kostýmech a maskách, kterým přihlížejí tisíce obyvatel z celé oblasti Khumbu i davy turistů. Podobně jako při každé náboženské příležitosti je i při mani rimdu uctíváno místní božstvo Khumbi Jul Lha, zosobněné postavou s bílou tváří jedoucí na bílém koni. Symbolizuje ho stejnojmenná hora, která se tyčí nad Namčhe Bazárem do výšky 5761 m. Každého, kdo s dobrými úmysly přichází do údolí Khumbu po stezce vinoucí se příkrými svahy nad divočícím tokem Mléčné řeky, již z dálky zdraví svými ladnými tvary.

Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy
Magdaléna Vaculčiaková 25. ledna 2018 • 11:40

Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus
Marek Kožušník 27. února 2018 • 10:55

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus

Tomáš Beránek




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země