Kdyby mi někdo před mojí poslední cestou do Afriky řekl, že si s fotoaparátem lehnu pod půltřetí tuny živé váhy nosorožce, pomyslel bych si něco o lepších způsobech skoncování se životem. Když po pár týdnech putování černým kontinentem v takové poloze dobrovolně skončím, nedokážu pomyslet vůbec na nic. Podvědomě vnímám pouze pulsování krve ve spáncích, cvakání závěrky a pravidelný dech masivního kolosu nade mnou.
Během měsíční cesty po národních parcích Zambie, Jihoafrické republiky a Svazijska mám několik dní vyhrazeno na svazijské parky Hlane a Mkhaya. Místní průvodci jsou světově proslulí schopnostmi dovést fotografa doslova na dosah zvěře, včetně ohrožených druhů, jako je třeba nosorožec dvourohý či tuponosý.
První dávku adrenalinu však očekávám již při překračování hranic do Svazijska. Víza mám sice předem zajištěna, ale to v Africe ještě vůbec nic neznamená. V kapse žmoulám desetidolarovky a cigarety na úplatky a vstupuji do budovy, či spíše boudy, místní celnice. „Ty potřebuješ víza?“ prohlíží si celník udiveně moje razítko v pase, jako by někoho s platnými doklady viděl poprvé v životě, a mimoděk naznačuje, že zažité africké stereotypy mohou mít v této zemi vlastní rozměry.
A zavaž si tkaničky!
Hned dalším člověkem, kterého ve Svazijsku potkávám, je recepční v bráně národního parku. Glorie, překrásná černoška, v pestré národní róbě a evidentně v dobrém rozmaru, si se zájmem prohlíží moji fotovýbavu.
„Jedu fotit lvy a nosorožce,“ vysvětluji. „Jo, tak domácí mazlíčky? Zajeď si do kempu a ptej se po Johanovi, ten je najde i poslepu. A než s ním půjdeš na procházku, zavaž si tkaničky u bot.“ Nechápavě pátrám v její tváři, co tím myslí. „To kdybys náhodou musel utíkat,“ dodává s úsměvem.
Zvlněnou krajinou posetou torzy oschlých stromů – následek všudypřítomných nenasytných slonů – přijíždím do kempu. Nemarním čas, vyhledám Johana a vysvětluji mu svoje záměry. Za chvíli už přehazujeme věci z mého auta do jeho a vyjíždíme na večerní projížďku po parku.
Cestou do mě můj nový společník v rychlosti nalévá zásady pro přežití „jeho“ safari: „Jestli se chceš dostat ke zvířatům co nejblíže, hlavně neřvi! I kdyby ti slon dával chobot na hlavu, tak prosím tě neřvi! Okey?“ vysvětluje nadmíru důrazně. Přemýšlím, jestli svoje instrukce myslí vážně, nebo si jenom dělá legraci z dalšího bělocha. „Když tě honí slon, kličkuj, když nosorožec, utíkej rovně,“ pokračuje v instruktáži bez záchvěvu ironie. Dělá si legraci, ujišťuji se.
Nedělá, jak poznávám po několika dnech. Johan není z těch průvodců, kteří celou dobu líčí veselé historky s americkými klienty, spíše mlčí – mluví jen, má-li důvod. Za volantem otevřeného landroveru se soustředí na krajinu, na pohyb zvěře v buši, na stopy v prachu před automobilem. Míjíme klidné impaly, kličkujeme mezi rozzlobenými slony, ale cíl pro dnešní večer je jasný – lvi.
Tváří v tvář
Jsou období, kdy tu člověk na krále džungle nenarazí několik týdnů. Dnešní večer však máme velkou šanci se k nim dostat blízko. Lví smečka včera nedaleko odsud ulovila nyalu a je pravděpodobné, že se k úlovku v podvečer vrátí.
Krátce před západem slunce, v jemném večerním oparu přijíždíme k místu činu. Zbytky nyaly jsou zvěří roztahány po okolí a u každé hromady kostí se povaluje lev, z povzdálí pozorován supy. Jeden statný samec, dvě lvice a dvě roztomilá lvíčata tu okusují poslední zbytky kořisti. Našemu příjezdu věnují pramalou pozornost. Johan přijíždí zvolna a citlivě nastavuje auto tak, abych měl pro fotografování to nejlepší světlo a úhel záběru. Ujišťuje se, zda jsem spokojen, a vypíná motor. Jsme přesně uprostřed smečky lvů, v otevřeném landroveru bez oken a střechy. Vpravo ode mne samec a dvě mláďata, vlevo jedna lvice, za automobilem druhá.
Pokukuji po Johanovi, jestli to myslí vážně a jestli je to alespoň trochu bezpečné. Náš automobil je bezesporu ideální na bezbariérové fotografování divoké zvěře, ale stejně tak by se posádka vozu mohla stát bezbariérovým úlovkem pro dravé šelmy – ani by se nemusely příliš rozbíhat ke skoku. „Lvi nás díky obrysu auta vnímají jako jeden velký objekt, netroufnou si na nás,“ ujišťuje mě Johan. „A kromě toho vypadají dost nažraně...“
Trávíme na místě hodinu, možná více – čas je to poslední, co jsem teď schopen vnímat. Lvi se kolem nás pohybují s úplnou samozřejmostí, ve vzdálenosti pár kroků. Prožívám fotografickou extázi. Po čase ztrácím ostych a při fotografování se vykláním z auta.
Jedna ze lvic se ale náhle zvedá a s upřeným pohledem přichází k mým dveřím. Opírá si obrovskou tlapu o kliku a kouká na mě pronikavě s polootevřenou tlamou zbarvenou od krve. Cítím, jak jí z huby páchne maso kořisti, jako v hypnóze se propadám do jejího pohledu a vzpomínám na všechny blízké. Modlím se, aby znala Johanovu poučku o neútočení na auta...
Sprint před kolosem
Upřený pohled lvice cítím v zátylku po celý zbytek pobytu v parku. Zapomínám na něj až při dalším ze společných výletů s Johanem, tentokrát pěšky k nosorožcům. V pět ráno se scházíme u stanu a před rozbřeskem vyrážíme na takzvané „walking safari“ – tedy pěší vycházku, kdy relativní bezpečí automobilu zůstává v kempu a já jsem vydán na pospas džungle a zkušenostem mého průvodce. Cílem výletu jsou tentokrát nosorožci tuponosí.
„Jsou skoro slepí, neuvidí tě,“ připravuje mě na setkání s třítunovými kolosy. „Ale sakra dobře slyší. Praskne větvička, a ví o tobě. V tu chvíli musíš buď znehybnět, nebo utéct.“ Netrvá nám ani hodinu, než Johan zbystří a ukáže do houští na pasoucí se samici s mládětem. Schováváme se za stromy a keři a postupně „přiskakujeme“ na vzdálenost ne větší než deset metrů. Je překvapivě jednoduché dostat se „na dostřel“ – nosorožci opravdu zareagují jenom na zvuk. Rozhlížíme se s Johanem kolem sebe, posunky vytyčujeme únikové cesty, já dělám posledních několik kroků vpřed a pozvolna uléhám na trávu pod pasoucího se obra.
Se zatajeným dechem fotografuji samici nosorožce pod vycházejícím sluncem. Když si samice odfrkne, cítím závan vzduchu ve vlasech. Jakmile se nosorožci odvrátí, Johan několik kroků za mnou zachrastí větvičkou, a tlustokožci ve zlomku sekundy jako na povel opět nasměrují dlouhý roh k objektivu. Připadám si, jako bych na nádraží upadl před nastartovanou lokomotivou – jenom doufám, že se nerozjede. Kdyby se to zvíře rozeběhlo, nestačil bych nic jiného než zavřít oči. A pochybuji, že třítunový kolos by si všiml, že mě právě rozšlápl.
Přes zrychlený tep probíhá fotografická seance v relativním poklidu. Přátelskou atmosféru nečekaně, ale o to razantněji narušuje až samec, zřejmě otec od rodiny, s kterým se potkáváme po skončení fotografování. Ten evidentně nemá na pózování vůbec náladu a plný zlosti se mi rozbíhá vstříc. Zapomínám fotografovat, zapomínám dýchat, srdce mi stoupá do krku a přestává bušit, marně se snažím rozpomenout se na Johanovy poučky o kličkování či přímém běhu, nohy kmitají v běsivém rytmu a zbytky adrenalinu stříkají po těle. Když po dlouhém sprintu konečně zastavuji, nosorožec mě již dávno nepronásleduje a Johan se válí smíchy opodál.
Podobných dobrodružství, ať již s Johanem, či dalšími průvodci, ať už se lvy, hrochy, či nosorožci, jsem na prašných cestách svazijských parků prožil bezpočet. Špičkový průvodce je přesně ta ingredience, která povýší malou procházku na velké dobrodružství a velké dobrodružství na životní zážitek. Díky, Johane, Bongane, Solloe, že jste mi umožnili jít se proběhnout s nosorožci. Díky, Glorie, že jsem si zavázal tkaničky.
