Krajinu mostecké hnědouhelné pánve na úpatí Krušných hor těžké stroje převrátily vzhůru nohama. Dnes je na obnaženou zem zdrcující i fascinující pohled. Není divu, že přilákala filmaře, kteří tu točili temný seriál Pustina. Vydejte se na syrový zimní výlet do průmyslové krajiny Podkrušnohoří, kde se těží uhlí a kde lidé ještě donedávna bojovali za existenci svých domovů. Budoucnost změní tento kraj k nepoznání.
Jáma jako monstrum, odpuzuje a přitahuje zároveň, z hlubin se ozývá dunění strojů. Z vyhlídky v Krušných horách nad oprýskaným zámkem Jezeří mrazí – víc, než dokáže zimní chlad. Kdysi tady bývalo významné zámecké sídlo, jezero, park a z vesnic se ozývaly kostelní zvony. Z půvabných Krušných hor dohlédnete na výběžky Českého středohoří. Dnes pohled přitahuje hlavně obrovská jáma, zpřeházená zem, syrové monstrum s komíny komořanské teplárny a litvínovské chemičky v pozadí.
Hnědouhelný velkolom Československé armády (ČSA) pod úpatím Krušných hor je největším dolem na Mostecku: zabírá plochu asi 2000 ha a jeho hloubka je až 200 m oproti původnímu terénu. Pohltil mělké Komořanské jezero, z map vymazal celé vesnice, z paměti lidské příběhy. Z kopce v Krušných horách se na tu zkázu dívá zámek Jezeří. Kastelánka Hana Krejčová o něm trefně říká, že stojí na rozhraní dvou světů. „Já to skoro vidím, velké jezero pod zámkem, koupající se lidi, loďky, výhled na park, zámek a Krušné hory. Asi se toho už nedožiji, ale mám dobrou fantazii,“ usmívá se Hana Krejčová: „Moje babička říkala, že až se to vytěží, bude tady v roce 2050 Itálie.“
Zatím je ze zámeckého okna výhled na zničenou měsíční krajinu. „Tady lidé zažívají nejrůznější emoce, někteří i pláčou,“ říká mi v jedné z 240 zdejších místností a otevírá okno. Jde to ztuha, okna jsou nová. Památkový ústav obrovskou budovu, kdysi jedno z nejhonosnějších sídel, opravuje pomalu a postupně. Dávné věhlasné centrum hudby s vlastní dvaadvacetičlennou kapelou, s barokním divadlem, kde původní majitelé Lobkovicové hostili i Ludwiga van Beethovena a vznešení hosté se procházeli po zámecké zahradě a parku se vzácnými stromy, nutně potřebuje rekonstrukci.
Filmaři i princ Charles
Dovnitř kromě nepříjemné zimy pouští paní kastelánka i temné bouchání těžkých strojů. „To už je v pohodě, když bývalo v provozu kolesové rypadlo, bývalo to mnohem horší,“ říká kastelánka. O klid přišlo Jezeří a okolí v 70. letech, kdy komunisté nad zámkem vyřkli kvůli těžbě uhlí krutý ortel: vymazat ze světa a paměti! A byli docela důslední, zámek opravdu zmizel na chvíli z map a automap, zničit ho úplně si soudruzi nakonec netroufli. Chátral, hroutily se střechy, na původním mobiliáři kdosi zbohatl. A po revoluci zase chtěli zbohatnout na pokladu uloženém v zemi pod zámkem těžaři.
Procházím s kastelánkou vymrzlými pokoji a zchátralými chodbami, kde chodili i Beethoven, Johann Wolfgang Goethe, Giacomo Casanova, Jan Masaryk, britský princ Charles s Václavem Havlem nebo nizozemská královna Beatrix. Má svoji jedinečnou atmosféru a přitahuje k Jezeří i filmaře: zámek si zahrál v oceňovaném seriálu Pustina, Svět pod hlavou nebo Cirkus Bukowski.
Ervěnice, Dřínov, Čtrnáct Dvorců, Jezeří... Osm vesnic a osad, které nemilosrdně srovnaly bagry se zemí kvůli těžbě uhlí. „Jezeří je poslední záchytný bod, který si pamatují i lidé ze zbořených vesnic,“ říká kastelánka a ukazuje na fotku na oprýskané zámecké zdi. „A tady jsou moje rodné Albrechtice.“ Z vesnice s výhledem na zámek se musela stěhovat do paneláku do Mostu. „Je to nepřenositelná zkušenost, pamatuji si, jak silně jsem vnímala to poslední jaro a měla strach o všechno krásné,“ vypráví. Na novou sezónu (v zimě je zavřeno) tady chystá výstavu, která osvěží lidem paměť a ukáže zmizelá místa. Doplní klasické zámecké okruhy s apartmány hrabat, salony nebo barokní koupelnu.
Dvoutisícový Horní Jiřetín s osadou Černice jsou sousedy Jezeří – donedávna snad neexistovalo v republice palčivější místo. Stejně jako zámku hrozilo, že kvůli další těžbě zmizí ze světa. Navždy. Léta žili zdejší obyvatelé v nejistotě a spory s těžaři příliš zatěžovaly tento kraj. Do hry o prolomení limitů (těžba byla vládním usnesením z roku 1991 omezena) a další devastaci krajiny i domovů se nemilosrdně pustili uhlobaroni, aktivisté, politici, odpůrci a příznivci další těžby i obyčejní lidé. Místní zakládají ochotnický divadelní spolek SchachTa s mottem Kulturou proti bourání, pořádají se kulturní večery, manifestace, podepisují petice, sdružení Prask dementuje zprávy od těžařů...
„Vždycky jsem věřil, že zůstaneme, že to musíme ustát,“ říká dlouholetý bojovník proti další těžbě starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt. Vláda v říjnu 2015 prolomení limitů nedovolila (na rozdíl od Dolu Bílina), Jiřetín zůstane a těžba by měla ustat do roku 2024. Jiřetínským se ulevilo. „Musíme být i nadále bdělí, ale věříme, že žádná další vláda se nebude pokoušet limity prolomit.“
Obec se nadechuje a budoucnost otevírá nové možnosti: staví se rodinné domy, z bývalé nádražní budovy bude penzion, do dvou let cyklisté pravděpodobně vyrazí na novou cyklostezku, která povede po bývalé trati Litvínov–Horní Jiřetín–Černice–Jezeří. „Kvůli uhlí nám vykoupení pozemků trvalo deset let. Bojovali o ně i těžaři,“ přibližuje starosta, jak těžké bylo řídit obec, pod kterou je hnědé zlato.
Pustina
Cesta k vyhlídce lomu Vršany západně od Mostu je zlověstná: chladicí věže komořanské elektrárny na dosah, silnici lemuje horkovod pro město Most, produktovody z chemičky a cedule s nápisem „Vstup zakázán: dolové pole“. Mraky jsou těžké a nízké a zase ten zvuk... Silnice tady za pár let už nebude, v roce 2024 se plánuje kvůli další těžbě její přeložení.
Na vyhlídku k aktivnímu lomu Vršany je přístup zřejmě jen pro „vyvolené“: závora se zákazem vstupu a pár metrů za ní informační cedule o lomu Vršany, dřevěné posezení a výhled do obrovské těžební jámy. Pro ty, které fascinují obrovské stroje i pohled do lomu a risknou případný rozhovor s ochrankou, je to ideální místo. V jámě hluboké až 200 metrů je vidět celý proces: obří těžící uhelná rypadla působí z vyhlídky jako mravenci, na okraji transportuje pásový dopravník uhlí a skrývky. Putují do nedaleké úpravny uhlí v Komořanech. Syrový svět sám pro sebe. Stejně jako v Dole ČSA, i tady má jednou vzniknout jezero. Zásoby uhlí jsou ale v této části na desítky let, těžit by se mělo do roku 2050.
Mladá země
V listí cosi zašustí, zapraskají klacíky a mezi mladými jehličnany se mihne bílá prdelka srny. Před pár lety by ji sem rozhodně nic nelákalo: byla tady totiž obrovská jáma lomu Obránců míru. Těžit se přestalo v 80. letech a dnes byste na pohled těžko poznali, co těžké stoje napáchaly. Podle důlního zákona musí společnosti zahladit následky těžby.
Rekultivovaná mladá krajina (970 ha) je unikátní. Je to laboratoř, protože nikdo s jistotou neví, jak taková uměle stvořená příroda v budoucnu zareaguje. I s ohledem na změnu klimatu. Pole střídají lesy, mokřady, protíná je cesta – jako narýsováno pravítkem, dokonalá kompozice orámovaná Krušnými horami. Na vrcholku jedle sedí krkavec a v jeho pozadí se rýsují komíny chemičky. „Je to mimořádná a pestrá mozaika stanovišť,“ říká mi u prezidentské vyhlídky s informační cedulí o dole a rekultivaci ekolog a lesník ze Severní energetické společnosti Jiří Křen: „Stahují se sem nejrůznější zvířata z okolních lesů, třeba muflonů je tady asi 250 kusů a žijí i ve vedlejším lomu ČSA.“
Obří jáma ještě aktivního lomu ČSA je jen kousek od vyhlídky a vstup do její blízkosti je už zakázán, stejně jako na místa, kde rekultivace ještě není dokončená. „Na této části výsypky, tedy na místě uložení nadložních zemin z lomu ČSA, zatím probíhá pouze přirozená obnova, “ ukazuje mi Křen. Na pohled není krajina už tak uhlazená a učesaná. Stojí v ní obrovské kolesové rypadlo, svou velikostí fascinuje: váží 5500 tun, měří přes 40 metrů a na délku má 155 metrů. Legálně se na něj podívat může běžný smrtelník v rámci prohlídek tzv. důlního safari. Důlní společnost vozí v sezóně zájemce na exkurzi dolu za plného provozu i na rekultivovaná místa. Kolos ukrajoval hlínu 33 let. Dojel v roce 2016 a Důl ČSA se tak přestal rozšiřovat. Do krajiny ční jako výstražně zdvižený prst: prolomí vláda ještě limity?
„Itálie“
Z okna zámku a z vyhlídky se třpytí obří, téměř 700hektarové jezero, rekonstruovaná budova s novou fasádou si užívá svou renesanci, návštěvníci se hrnou. Je rok 2050 a voda, vzrostlé stromy, pole s obilím zahladily stopy po těžbě. U břehu polehávají lidé na dekách, v oboře v zámeckém parku přibyli noví daňci. Pokud vše půjde podle předpokladů, naskytne se budoucím návštěvníkům vyhlídky nad zámkem právě takový obraz. Po vytěžení v roce 2024 plánuje důlní společnost lom ČSA postupně vytopit. Naplnění jezera by mělo trvat 10–15 let a snad se místu, pro které se jeho nerostné bohatství stalo prokletím a životní prostředí dostalo zabrat jako málokde, zase vrátí zasloužená čistota.
Kamještě?
Vyhlídky na lom ČSA
Pohled do krajiny a na lom ČSA je nejpůsobivější z vyhlídky nad zámkem Jezeří, kam přijdete po asfaltové cestě od zámku nebo lesní cestou. V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně je možné vidět důl z horní terasy a navíc si poslechnout příběh zdejšího kraje. Opravenou památkou totiž provází přímo starosta města nebo kastelánka ze zámku Jezeří. Prohlídku mimo dobu bohoslužeb je nutné předem domluvit na tel. 724 081 095.
Výhled na lom Vršany
Na lom Vršany je dobře vidět z rozhledny v obci Strupčice. Je jednou z nejmenších v Česku s vyhlídkovou plošinou ve výšce 4,8 metru, výhled je odsud ale jedinečný.
Památky v okolí
Nedaleko zámku je nedostavěná pohřební kaple rodu Lobkoviců, jižně od zámku najdete zbytek zámeckého parku, kde dnes najdete třeba vzácnou magnólii. Směrem na Vysokou Pec leží zbytek hradu Žeberk ze 13. stol., ze stejné doby pak najdete nad Černicemi zříceninu hrádku Hausberk. Asi 2 km jihozápadně od zámku je hora Jezerka. Má vrchol v 706 m n. m. s pozůstatky hradu Starý Žeberk, jižní a západní svahy jsou součástí Národní přírodní rezervace Jezerka.
