nahoru

Koreanistka Nina Špitálníková: Holka v hledáčku Kimových špionů

Zuzana Šprinclová3. června 2018 • 08:40
Koreanistka Nina Špitálníková: Holka v hledáčku Kimových špionů
foto: Zuzana Šprinclová

Studentka koreanistiky Nina Špitálníková ví, co všechno znamená slovo soudružka, jak vypadá pravý Pchjongjang i co obnáší severokorejský výslech. Nejuzavřenější zemi světa, kde lidi střílejí do hlavy, když se o svém vůdci neuctivě vyjádří do telefonu, poznávala během studijního pobytu na Kim Ir-senově univerzitě v Pchjongjangu. Jako údajně jedinou na světě ji do země pustili hned dvakrát.

Opravdu si Severokorejci myslí, že za špatné počasí mohou Američané?

Propaganda proti Američanům je tak silná, že tomu mohou věřit. Indoktrinace začíná už od roku dítěte, propagandě člověk neunikne, je prorostlá úplně všude. Ve škole se mi jednou podařilo dostat do patra, kam jsem normálně nemohla, a viděla jsem na nástěnku s nápisem „Tak si žijeme v Severní Koreji“ s fotkami buclatých babiček a vedle „Tak si žijí v Evropě“ s černobílými snímky z koncentráku.

Co podobně bizarního Severokorejcům vtloukají do hlavy?

Je toho strašně moc. Když třeba umřel v roce 1994 Kim Ir-sen, tak než zprávu oznámili, skoro po celé zemi sesekali stromy a pak řekli: „Podívejte se, stromy jsou skloněné, protože pláčou, že velký vůdce umřel.“

Když jsme u stromů, třešně v KLDR prý nejsou.

Ne, protože je mají rádi Japonci a Američané. A třeba i květiny mají názvy podle velkých vůdců Kim Ir-sena a Kim Čong-ila.

Překonat strach mi přináší euforii, říká cestovatelka Markéta „Peggy“ Marvanová

Jaké mýty o této zemi sdílíme naopak my?

Třeba že se neumějí bavit, ale oni normálně chodí večer do parku a pijí alkohol. Taky se málo ví, že je v zemi povolené křesťanství, lidé chodí do kostelů, i když čtení z bible je doprovázeno propagandou. Mýtus také je, že jsou v Pchjongjangu prázdné ulice. Ve městě jsou normálně zácpy, ulice jsou plné lidí. Vyklízejí je kvůli turistům a pak vzniká dojem, že je to prázdné město.

Jak jste se po městě mohla pohybovat?

Nikdy jsem v Severní Koreji nebyla sama. První rok jsme tam byly dvě české studentky a další rok tři. Je to nutné i kvůli bezpečnosti. Kdyby se něco stalo, třeba by nás zadrželi, je lepší, když o tom ví více lidí. Když je člověk sám, je větší pravděpodobnost, že se nikdo nic nedozví. Měly jsme studentskou kartičku, zvláštní status, dostaly jsme se i na místa, která cizinec normálně nevidí. Nesměly jsme ale všude, chodily jsme po městě sice samy, ale pod neustálým dohledem tajných policistů.

Věděla jste, kam můžete a kam ne?

Ne, po příjezdu nám řekli, kdy je příděl jídla, kdy nesmíme opouštět kolej a kdy máme výuku. Jinak nic, takže jsme zkoušely. Člověk po chvíli zjistí, že když zahne do vedlejší uličky, je problém, ihned ho zastaví. Někdy to ale prošlo, třeba jsme dělaly, že jsme se ztratily, nebo jsme se opravdu ztratily a dostaly se tak na zajímavá místa. Jednou jsme zabloudily do nové čtvrti s mrakodrapy a viděly tam na staveništi pracovat děti, jež byly totálně zbídačené.

Oslavy mezi „mosty větru a deště“ aneb Na návštěvě ve zvláštní vesnici čínských Tungů

Co jste ještě viděla, co jste neměla?

Třeba bezdomovce, kterého rychle začali přikrývat. Ukázalo se, že tajná policie je všude. Stalo se nám, že nás zatkli. Byly jsme v parku, kde dědečkové hráli tradiční hru paduk. A když nás zadržovali, tak všichni ti na pohled hodní staří pánové vstali – byli to fízlové.

Proč vás zatkli?

Během první návštěvy jsme měly povoleno jezdit metrem jen dvě stanice. Nemohla jsem se s tím smířit a podplatila průvodčí. Po třech stanicích nás sice vykázali, ale byla jsem ráda, že jsem to zažila a viděla. No a jak jsem měla kuráž, ještě ten den jsme vyrazily do slumu. Mezi domy jsou malé škvírky, a když tam člověk zaleze, vidí nejchudší čtvrť. A tam se fakt nesmí. Hned nás zadrželi.

Jak jste zareagovala?

Vytáhla jsem mapu a začala tvrdit, že jdeme k nějakému památníku, že jsme se ztratily. Ale bylo to jasné. Zpanikařila jsem, protože jsem věděla, že je to strašný průšvih, že nesmíme dovolit, aby nás někam odvezli. Hádala jsem se s nimi, dokonce jsem začala recitovat báseň Kim Čong-ila, abych ukázala, že jsem fakt soudružka. Nic nepomohlo a odvezli nás k výslechu.

Michael Havas: Velkou roli v životech Maorů hrálo ragby
Zuzana Šprinclová 3. dubna 2018 • 11:31

Michael Havas: Velkou roli v životech Maorů hrálo ragby

Severokorejský výslech - to zní dost děsivě.

Bylo to hrozně náročné: byla jsem hladová, špinavá a výslech trval dlouho, asi čtyři hodiny. Křičeli na mě, byli nechutní, bylo to nepříjemné. Pak vytáhli jednu věc, jež mě zarazila: Když jsem byla v KLDR, přišel mi mail, že mám asi dva týdny po návratu jet do Jižní Koreje. Jenže já jsem o tom vůbec nikomu neříkala, nemohli to vědět třeba z odposlechů. V tu chvíli mi došlo, že nemá smysl lhát, že všechno vědí.

Co vás zachránilo?

Myslím, že profesor, který nás měl na starost (další rok jsem mu za to přivezla balík cigaret). Když viděl, že je průšvih, začal tvrdit, že jim nerozumím, a zavolal tlumočníka z české ambasády. Když tlumočník přijel, tajní okamžitě změnili tón a pustili nás. Vzali nám ale pasy, foťáky a elektroniku. Až když jsme přišly na pokoj, dolehlo to na mě, rozbrečela jsem se a v noci měla noční můry. Strašné bylo i to, jak k nám všichni změnili chování, báli se s námi mluvit, než nám vrátili pasy.

Jak je možné, že vás za rok do země znovu pustili?

To sama nechápu. Když jsem se vrátila z prvního pobytu, odmítala jsem dávat rozhovory, aby mě znovu pustili. Ač mi pořád zvonily telefony, všichni chtěli rozhovor, protože byl hrozný boom, že někdo jel do KLDR studovat, a ještě k tomu potetovaná blondýna. Také jsem se nezapletla s žádnou vládou: nescházela jsem se ani s Jihokorejci, kteří po mně chtěli informace, ani s Američany. Dělala jsem výzkum, studovala, nechtěla jsem do toho plést politiku.

Přestaňte jen snít: Terapie bicyklem aneb Tři roky na kole jako duchovní cesta

Tím, že vás údajně jako jedinou cizinku na světě pustili do země studovat podruhé, jste se ale stala podezřelou pro všechny.

No právě. I já jsem z toho byla nervózní, řešila jsem, jestli mám jet, nebo ne. Vyšlo to, ale byla to asi poslední cesta. Když jsem chtěla jet v roce 2015 potřetí, dva dny před odletem mi stornovali víza.

Studovala jste na univerzitě oficiálně korejštinu, neoficiálně jste zkoumala propagandu a kult vůdce. Jak jste získávala informace?

Měly jsme hodiny korejské gramatiky a četbu textu, ale víceméně jsme si jenom povídaly, diskutovaly s profesory. Oni se ptali na život v Evropě a my zase v Severní Koreji. Měly jsme přidělenou profesorku a profesora, jejich odpovědi konfrontovaly a o daných tématech jsme se pak pokoušely mluvit třeba s vedoucím koleje nebo s lidmi, jež jsme potkaly.

Mluvila jste i s tamními studenty?

První rok vůbec, protože střední a vysoké školy byly zavřené, všichni museli pracovat. Druhý rok už se sice zase studovalo, ale my jsme byly separované, jen pro sebe jsme měly jedno patro a do zbytku školy jsme nesměly.

Bílá hůlka mi otevírá dveře do světa, říká cestovalka Zuzana Habáňová

A s běžnými lidmi na ulici jste se do kontaktu dostala?

Když cizinec mluví se Severokorejcem, ten pak automaticky musí k výslechu, takže spousta lidí s námi mluvit ani nechtěla.

A na co se ptali profesoři vás? Co je zajímalo?

Nejvíc ekonomická situace v Evropě i ve světě. Kolik co stojí, třeba letenky. Chtěli od nás léky, jichž je v zemi nedostatek, hlavně pro děti. Měla jsem štěstí, že jsem nemusela k doktorům. Hned týden po návratu jsem skončila v nemocnici se zánětem slepého střeva a doktor se divil, že mám takovou radost. Kdyby mi praskl o pár dnů dříve, v severokorejské nemocnici by mě operovali bez anestezie. I diplomaty operují bez anestezie.

O tamní cenzuře jste vydala bakalářskou práci, loni o zkušenostech z KLDR knihu. Co na to Severokorejci?

Když jsem psala bakalářskou práci, žádala jsem mailem informace o fungování médií přímo severokorejské velvyslanectví v Praze. A oni mě hned druhý den začali sledovat, jsou šikovní i v Praze. Šla jsem po Vinohradské, zastavilo auto se severokorejskou vlajkou, vystoupil člověk, kterého jsem oslovila mailem, uklonil se, pozdravil a jel dál.

Tonle Sap: Dřevěné chýše na vlnách jezera, které jsou zapsány na seznamu UNESCO

V knize píšete, že utéct z KLDR není vždycky výhra.

Málokdo se dostane do Jižní Koreje, musí mít buď kontakty, nebo rodinu, jež mu cestu zaplatí. Většinou je se Severokorejci velký byznys. Když se dostanou do Číny a chytí je tamní vojáci, inkasují za jejich vrácení od režimu peníze. Do Severní Koreje jezdí také tzv. volavky: lákají lidi do Číny, jenže tam je prodají do otroctví, i děti. Pracují pak v továrně 15–16 hodin denně a za pár let dostanou falešné doklady.

Byla jste v KLDR v době vlády dvou Kimů — v roce 2011 za Kim Čong-ila a o rok později za Kim Čong-una. Zaznamenala jste nějaké změny?

Režim začal mlčky ignorovat černý trh, kde se dá sehnat všechno. V obchodech není nic, jen gumové atrapy. Do země pronikají informace: třeba DVD s filmy ze Západu. Lidi začínají mít díky trhu peníze a chtějí víc. Hodně je změna vidět u žen. Mají kratší pracovní dobu, na trzích tráví víc času, šmelí, a když jsou dobré, jsou bohaté a chtějí větší privilegia. Za Kim Čong-ila nemohly chodit do hospod, kouřit na veřejnosti, pít alkohol. Za Kim Čong-una jsem šla do hospody a tam byla žena. To bylo dřív úplně nereálné stejně jako ženy v kapele s odhalenými rameny a koleny. Taky se rozšířily mobilní telefony, což je pro vládu problém, protože je těžší režim uhlídat. Proto Kim Čong-un zpřísnil tresty: za protistátní řeči v telefonu je trest smrti.

A kdo může mít mobil?

Je docela běžný. Severokorejci sami mobily vyrábějí, dokonce i tablety, i když takovou speciální edici Kim Čong-una. Nebo je přivážejí z Číny. V roce 2011 mobil skoro nikdo neměl a o rok později už nás nesledovala jen jedna tajná policie, ale jednodušeji si nás předávali přes telefon.

Cestovatelka a šéfkuchařka Kamila Rundusová alias Kamu: Jídlo je moje úchylka

Kde vidíte KLDR za 25 let?

Podle lepšího scénáře bych byla ráda, kdyby se země otevřela, režim postupně zvolňoval až k demokracii. Ale je otázka, jestli je to reálné.

Dnes to nezní reálně.

Ano, ale tam člověk nikdy neví, co se může stát. Třeba atentát na Kim Čong-una...


Nina Špitálníková (30)

Studentka koreanistiky na Karlově univerzitě v Praze Nina Špitálníková byla první ženou po pádu komunismu, kterou do KLDR pustili. Na Kim Ir-senovu univerzitu v Pchjongjangu se před ní podívali dva čeští studenti. O tamní propagandě knižně vydala diplomovou práci Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj a o zkušenostech v zemi knihu Mezi dvěma Kimy. Procestovala mimo jiné Jižní Koreu, Írán nebo Čínu, pracuje jako produkční v pražském Crossclubu a připravuje další knihu: smyšlený příběh korejské dívky utíkající z KLDR do Číny.

Fenomén jménem Okinawa: Ostrov stoletých a spokojených lidí
Z. Šprinclová, M. Fokt 24. května 2018 • 13:31

Fenomén jménem Okinawa: Ostrov stoletých a spokojených lidí

Hinduistický svátek Thaipusam aneb S háky v zádech za bohy
Zuzana Gálová 24. května 2018 • 11:23

Hinduistický svátek Thaipusam aneb S háky v zádech za bohy

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země